Globální zamyšlení

Dušana Neumanna

Televizní záběry z bojišť jsou efektivním mediálním prostředkem. Zbořené domy, kouřící trosky, naříkající ženy a zohavená těla na nosítkách. Kamera vypráví krátký, emočně velmi silný příběh, který nemusí být ani záměrně účelově sestříhán, aby nevzbudil odpor a rozhořčení. Divák si většinou neuvědomuje, že je mu podáván nedefinovaný obraz tragedie bez osvětlujících souvislostí, které by jeho oprávněnému rozhořčení doplnil o relevantní informace.

Konflikt na Blízkém východě není jen výčtem vystřelených raket, zničených vesnic, padlých vojáků a zabitých civilistů. Je to boj, který se odehrává na několika paralelních scénách a ne každá je na první pohled viditelná a neburácí výstřely.

V tomto zákulisním boji nejsou ani Izrael ani Hizbolláh hlavními hráči. Jsou jimi Irán a Saudskí Arabie bojující o dominaci muslimského světa. Wahabisté, kteří až doposud díky ropným zdrojům bezpečně diktovali svou — byť velmi primitivní — vizi světa buď u zelených stolů OPEC nebo prostřednictvím Mudžahadínů a Al-Kajdy dnes čelí prudkému nástupu iránských fundamentalistických Šíítů. Husejnův Irák, který držel po léta Irán v šachu se dnes zmítá pod americkou okupací v kmenových náboženských válkách a Irán s neviditelnou podporou Číny výrazně posiluje. Ve hře nejsou jen mocenské ambice Iránu a čínská snaha o zajištění energetických zdrojů, hra je z dlouhodobé perspektivy daleko složitější. Státem s nejsilnější muslimskou populací je právě největší potenciální konkurent Číny — Indie. Zajištění iránských zdrojů přžed nosem Ruska a Západu a zároveň udržování napětí a nevraživosti v celé oblasti Blízkého východu a geografického čínského podbřišku s výhledem, že by časem nevyhnutelnou pacifikaci zajistila právě Čína, se zdá bý logickým záměrem sílícího čínského imperia, které si čím dál tím silněji uvědomuje I svoje slabiny.

Muslimský svět, rozhádaný a navzájem znepřátelený, což mnohému evropskému pozorovateli může na první pohled uniknout, se ukazuje být politicky velmi vhodným, byť potenciálně nebezpečným nástrojem, k uplatnění velmocenských ambic.

Putin si to uvědomuje a proto hraje s Iránem, postsovětskými islámskými státy, zakavkazkými republikami na jedné a Evropou a Usa na druhé straně onu dvojakou hru, která západní diplomaty nepřestává překvapovat.

Uvědomují si to I Američané, pro něž je pacifikace Středního Východu a udržení muslimského světa v mantinelech západního světa politickou nutností než dojde ke konfrontaci s Čínou. V žádném případě to neznamená vojenskou konfrontaci, pokud se doposud ideologicky komunistická Čína dokáže vyhnout transformaci v nacionalistickou velmoc a násilnému obsazení Tajvanu. Jedním z pacifikačních trendů je I oficiálně nepotvrzená zákulisní snaha angažovat Čínu v Iráku.

Ani hospodářská velmoc jakou jsou Spojené státy nedokáže v globálním měřítku obhajovat své zájmy pokud nebude ve zdrojových oblastech panovat aspoň relativní klid a průhledné tržní vztahy. Bohužel, v tomto ohledu Nemohou v Evropě Američané spoléhat kromě Britanie na nikoho — snad kromě Polska. Už dnes je Čína nesmírně aktivní v Africe, kde hašteřivá Evropa vyklízí pole a Spojené státy svázané na Středním východě víceméně bezmocně přihlížejí.

Nepodávám vyčerpávající studii, jen náhled na globální šachovnici a nejbližší tahy silných figur. Z tohoto úhlu pohledu nepřekvapí, že Spojené státy dávají přednost oblasti, která je perspektivnější než staggnující Evropa. Ve hře je hlavně pacifická oblast s Japonském, Austrálií a v nejbláší budoucnosti celá křesťanská Latinská Amerika. Má-li však globalizace — v pozitivním společenském smyslu — pokračovat nekonfrontačně, je třeba Střední východ nejdříve změnit z neřiditelné těžko vyzpytatelné zbraně v prosperující tržiště. Úkol to vpravdě sysifovský.

Komentáře