Protekcionismus naruby aneb nad názornost není

aneb: Rputí "koreferát" k Bastiatovi

Scéna se opět odehrává ve vile konšela Petra.

Z okna je výhled do krásného parku. Dvě osoby sedí u stolu poblíž krbu, v němž vesele praská oheň. Jan, jenž je poněkud ošuměle oděn a Petr, který na něj hledí velmi starostlivě.

„Ano, Petře", huhlá Jan trochu rozpačitě. „Od dob, kdy jsi z Žaponie počal krpce za pár grošů dovážet, nedaří se mi nejlíp. Hned zkraje musel jsem dva ševce propustit. Neměl jsem více na to, abych jim ranhojiče platil.
„Co nedíš", vrtí Petr užasle hlavou.
„Tak, tak", pokyvuje Jan. „Ranhojiči teď žádají nekřesťanský groš! Kolik vy platíte felčarům v té Žaponii?"
„Ale co tě vede", směje se Petr. „Na co felčar? Stejně je těch Žaponců až moc! A neříkej, že jen tohle tě trápí!"
„Nejen, Petře, nejen", brání se Jan. „Všechny prťáky jsem propustit musel, když odhlasovali jste na radnici, že nejméně deset zlatých musí se prťákům platit!"
„Pravda", souhlasí Petr. „I prťák slušně živ být musí!"
„A žaponským prťákům také 10 zlatých platíte" táže se Petr.
„Kdeže", popadá se Petr za břicho. „Prťáci v Žaponii jsou skromní, s hrstí rýže vystačí!"
„A v těch svých krpcích také chodí", chce ještě vědět Jan.
„Chodí, to víš, že chodí", přikyvuje Petr. „Proč se ptáš?"
„Že asi mají jiné nohy", nabývá Janův hlas na síle. „Sousedka odvedle mi říkala, že má z nich nohy samé kuří oko a její muž pro platfus už skoro chodit nemůže. Spousta lidí se už sotva vleče, že jim tvoje žaponské krpce nohy křiví. Neděláš dobře Petře, že k nám žaponské krpce vozíš!
Petr vidí, že přítel hněvá se doopravdy: „Dobrá Jene, nebudu žaponských krpců více vozit. Felčara lidem, pravda, zaplatit nemohu, ale vnukls mi myšlenku. Slyšel jsem že v Žaponii velmi levné hole mají. Holí lidem dovezu, aby zas chodit mohli! A ty svou dílnu znovu ševci osadíš!"

Epilog

Scéna se opět odehrává ve vile konšela Petra.

Z okna je výhled do krásného parku. Dvě osoby sedí u stolu poblíž krbu, v němž vesele praská oheň. Jan, jenž je značně ošuměle oděn a na lokti má záplatu a Petr naň nechápavě hledící.

„Nerozumím Jene, tys znovu neotevřel svou dílnu? Ale proč?"
Jan krčí rameny: „Není ševců, není prťáků! Hodně jich řemeslo zapomnělo a ti co zbývají, chtějí už zlatých 20. Vrchnost nařízení nezměnila, střevíce smějí být jen z kordofánské kůže s červeným opatkem, na tu červenou zvláštní supliku podat musím a za každou zlatý zaplatit a ještě daň chodníkovou, že se těmi opatky chodník ošlape. Lidi si raděj nohy do hadrů balí."
„20 zlatých", žasne Petr. „Tak to abych co nejdříve nějaké krpce dovezl! A víš-li co", nadšeně plácne Jana po zádech, „tobě příteli pár ševců z Žaponie dovezu, abys mohl dílnu otevřít."
Svraští starostlivě čelo: „Ale jedno ti příteli Jene řeknu — zaostáváme! Už ani ševce a prťáky, ts, ts! Příliš zaostáváme! Máme se od Žaponie ještě mnoho co učit", pronese věštecky.

Komentáře