Ekonomický nepravidelník VII.

vzdělávání vede: Modrý pták

John Maynard Keynes (1883 ­ 1946)

Byl velmi všestrannou osobností a brilantním řečníkem. Nahromadil nevídaný majetek na komoditních burzách, přišel o něj a znovu ho vydělal. Radil králi, prezidentům, ministerským předsedům a stýkal se s nejvýznamnějšími osobnostmi své doby. Jeho "Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz" vydaná roku 1936 měla ambici být revolucí v ekonomii ­ měla nahradit klasickou a neoklasickou ekonomii.

John Maynard Keynes se narodil v puritánském viktoriánském prostředí v Cambridge. Jeho matka Florence pracovala jako vedoucí úřadu na místním magistrátu. Jeho otec John Neville Keynes vyučoval na tamní univerzitě logiku a politickou ekonomii a byl jedním z představitelů "logického positivismu".

To jsou ekonomové, kteří hájí velmi energicky stanovisko, že hodnotící (normativní) výroky do ekonomie nepatří, neboť je pozitivní vědou (já vím, já vím, drazí přírodovědci, ale jak to mám jinak vysvětlit, že jo). Smyslem ekonomie je podle nich jenom jevy popisovat a vysvětlovat. Rady a porady si mají ekonomové nechat od cesty. Takže pan Nájemník, který skončil pod mostem, protože neplatil činži, neboť ji pravidelně propil s kámoši, se od logického pozitivisty v ekonomické hantýrce logicky a pozitivně dozví, proč ho pan Domácí vystěhoval. Že je pan Nájemník nezodpovědný hlupák, logického pozitivistu ani nenapadne, protože to by byl normativní výrok.

V rodinném prostředí získal výjimečně vyvinutý smysl pro puritánskou morálku a nevšední skromnost. Na adresu svých spolužáků prohlásil, že "Mám pocit, že většina ostatních nic neuvidí a nepochopí. Na to jsou buď příliš stupidní nebo zpustlí". Puritánskou morálku pěstoval, kudy chodil. Nechal se okamžitě po příchodu na Královskou kolej v Cambridge, kam přišel studovat matematiku, zvolit do snobského spolku "Apoštolů". Dále založil umělecké divadlo, byl pověřencem Národní galerie, nákupčím Společnosti pro moderní umění a předsedou sboru pověřenců Královské opery.

Po dokončení studií matematiky v roce 1905, se věnoval na radu Alfreda Marshalla studiu ekonomie. Vydržel u studií 8 (slovy osm) týdnů. Přečetl Marshallovy Principy a následně prohlásil "Rád bych řídil železniční společnost nebo založil trust nebo alespoň šidil investující veřejnost" a vyrazil v roce 1906 pracovat na dva roky do státních služeb. Vrátil se na pozvání Alfreda Marshalla na Královskou kolej v Cambridge a začal tam přednášet ekonomii. Během následujících tří let toho hodně nastudoval. Současně se stoupajícími znalostmi se také šířila jeho pověst prvotřídního lektora, který dokáže ekonomii jednoduše, srozumitelně a vtipně vysvětlit. Výsledkem jeho prestiže bylo, že mu v roce 1911 byl nabídnut post šéfredaktora velmi uznávaného ekonomického časopisu Economic Journal, ve kterém setrval až do roku 1945.

V roce 1915 se vrátil do státních služeb (elegantní řešení, jak se vyhnout vojenské povinnosti) a setrval v nich do roku 1919. Po skončení války byl pověřen vedením delegace ministerstva financí na "Versailleské mírové konferenci". Když viděl, co tam představitelé vítězných stran předvádějí, tak na svoji funkci znechuceně rezignoval. Britská a francouzská delegace se rozhodly, že z poraženého Německa vyždímají prostřednictvím reparací choutky na další válečná dobrodružství.

John Maynard Keynes se vrátil domů a v roce 1920 napsal knihu s názvem "Ekonomické důsledky míru". Prodávala se s takovým úspěchem na obou stranách Atlantiku, že překonala úplně všechny rekordy. V ní podrobil diplomatické sbory obou zemí ostré a zdrcující kritice a přesně popsal, kam Versailleský mír povede. Válkou zruinované Německo nebude schopné platit vysoké reparace a jedinou cestou, jak vybřednout z dluhů bude tištění inflačních peněz. To pochopitelně povede k dalšímu hospodářskému rozvratu, který bude mít zcela opačný výsledek než byl původní záměr. Trefa do černého. Jeho předpověď se splnila bezezbytku.

V roce 1923 napsal "Traktát o peněžní reformě", ve kterém varoval před návratem ke zlatému standardu. To by vyvolalo deflační nebezpečí a hospodářskou depresi. Prostě snížení objemu peněz (deflace) při stálé poptávce po penězích a nepružných mzdách povede k tomu, že se na některé účastníky soutěže již prachy nedostanou a budou muset z kola ven. Když je těch, kteří musejí z kola ven příliš mnoho, tak je z toho hospodářská deprese. Tehdejší britský ministr financí Winston Churchill na něho nedal, stejně jako premiéři Lloyd a Clemenceau ve Versailles a zlatý standard obnovil roku 1925. Libra byla nadhodnocena vůči dolaru, což prodražovalo anglické zboží na americkém trhu a bylo tudíž neprodejné. Dostal tedy za odměnu brožurku "Ekonomické důsledky pana Churchilla" a Anglie dostala za odměnu hospodářskou depresi. Zase trefa do černého.

Následujícího roku se oženil s ruskou balerínou Lýdií Lopokovou, hrál karty a ruletu, vedl společenský život a úspěšně spekuloval na burze. Svět byl krásný. Už to vypadalo, že je neomylným prorokem a dítětem Štěstěny. Zřejmě tomu sám uvěřil. Napsal spis "Konec laissez-faire", kde přišel s názorem, že existují oblasti, ve kterých si stát počíná lépe než soukromí podnikatelé. A už byl jenom krůček k tomu, aby přišel s nápadem, že by stát měl regulovat ekonomiku prostřednictvím omezeného počtu nástrojů hospodářské politiky. Veřejné investice se mají stát nástrojem pro boj s nezaměstnaností. Aby tohle prosadil, tak by musel rozbít klasickou a neoklasickou ekonomii a to není žádná legrace.

John Maynard Keynes tedy spřádal plány, jak ji rozcupovat, aby ji svým dílem mohl nahradit a svoji sochou nahradit sochy klasiků a neoklasiků. Hýřil optimismem a spekuloval na burze na růst cen. V době pro něho nejzářivější přišel rok 1929 a s ním velmi smutný newyorský příběh. Časy úspěšného proroka skončily. Jeho slavná věta: "Je lepší, aby lidé tyranizovali svá bankovní konta než svoje spoluobčany", se během týdne stala noční můrou. Nezbylo totiž mnoho k tyranizování, neboť John Maynard Keynes přišel o tři čtvrtiny majetku.

Na nic nečekal, nelenil a sepsal v roce 1930 dělostřeleckou přípravu na rozcupování klasické ekonomie s názvem "Pojednání o penězích". Rozdělil ekonomiku na spotřební a investiční a analyzoval nesoulad mezi strukturou výdajů a strukturou produktu. Lidé spoří z důvodů takových a podnikatelé investují z důvodů makových. Důvody nejsou totožné.

Z toho John Maynard Keynes vyvodil, že podíl investičních výdajů na celkových výdajích může být vyšší než podíl produkce investiční statků na celkovém domácím produktu. A pokračoval dále, že pokud budou mít podnikatelé optimistická očekávání budou více investovat. Stoupnou investiční výdaje a stoupne produkce investičních statků. Jednoduše s vyššími výdaji porostou zisky. Důvodem je, že každý další výdaj pana Optimistického se automaticky stane ziskem pana Optimističtějšího. A tohle všechno se zvládne při stejném objemu peněz v ekonomice a stejné hladině úspor.

Soukromě bych poznamenal, že se tímto stal John Maynard Keynes druhým ekonomem, který začlenil do ekonomické teorie pohádkovou tématiku. Legendárního kuchaře Serváce, z Werichovy skvělé pohádky Tři veteráni, nezapomenutelně zosobněného panem Somrem. Zisky podnikatelů v takovém případě mohou růst pouze díky bezednému měšci kuchaře Serváce. On bude hlavním hrdinou ekonomického dramatu, který dodá chybějící prachy na investice při stejné hladině úspor. Jinak nemůže platit jeho závěr, že stabilita cenové hladiny platí pouze a výhradně v případě, že úspory se rovnají investicím.

Z výše uvedeného formuloval John Maynard Keynes svoje závěry. Z nerovnováhy mezi strukturou výdajů a strukturou produktu plyne, že tržní ekonomika nemusí nalézt rovnováhu působením vlastních regulačních sil a je jí potřeba pomoci ztracenou rovnováhu zase najít. Jak? Samozřejmě, že metodou, kterou poprvé zmínil ve spisku Konec laissez-faire. Státními zásahy, které by byly zosobněny regulací úrokové míry a veřejnými výdaji.

Artur Cecile Pigou, kterému předal katedru politické ekonomi v Cambridge samotný Alfred Marshall, vzal klasickou a neoklasickou ekonomii pod ochranná křídla a oponoval. Pokud klesnou úspory, zvýší se úroková míra, která zdraží investice a tím opětovně podpoří spořivost. Naopak přebytek úspor sníží úrokovou míru a zlevní investice. V dlouhém období se to jednoduše srovná. Dostalo se mu pohrdavé odpovědi. "V dlouhém období jsme všichni mrtvi". Tento nesporný fakt však ještě nevysvětluje, proč je třeba revoluce v ekonomii. O efektu bezedného měšce a nutnosti státních zásahů, nemluvě. To uznávali dokonce spolupracovníci a žáci Johna Maynarda Keynese, takže semletí klasické a neoklasické ekonomie bylo prozatím odsunuto na neurčito.

V následujících letech se věnoval úsilí o opětovnou možnost tyranizovat svoje bankovní účty. Byl v tom velmi úspěšný a zemřel jako velmi bohatý muž. Pokud jde o nabytý majetek, tak se musel sklonit pouze před Davidem Ricardem. A nejen kvůli výši majetku. Když zrovna nevydělával prachy, tak se věnoval přípravě závěrečného útoku na klasiky.

Mezitím probíhala doba hrozného hospodářského úpadku a nikoho vůbec nenapadlo uvažovat, že by to mohlo mít jiného viníka než zahnívající a odumírající kapitalismus. Naopak byly opětovně vzkříšeny hospodářské tradice, které popisoval Frédéric Bastiat a lidstvo sehrálo další epizodu nekonečného seriálu Pýcha rozumu aneb omyly ochranářství. Učebnicovým příkladem doby je, že manželé Beatrice a Sidney Webbovi (zakladatelé prestižní Londýnské školy ekonomie), se vrátili ze Sovětského svazu naplněni obdivem k J. V. Stalinovi a plánovanému hospodářství. To totiž podle nich vede k plné zaměstnanosti.

V takové době vydal v roce 1936 John Maynard Keynes životní dílo "Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz". Nejslavnější keynesiánec Paul Samuelson (Nobelova cena za rok 1970) o Obecné teorii napsal: "Je to špatně napsaná kniha, má slabou strukturu, každý laik, který si ji koupil, zlákán autorovou reputací, se musel cítit ošizen o svých pět šilinků. Nehodí se pro školní studium. Je arogantní, podrážděná, polemická a nevděčná k předchůdcům. Zkrátka, je to dílo génia".

John Maynard Keynes zdůrazňoval, že ekonomie jeho přeslavných předchůdců od Adama Smitha po Alfreda Marshalla, je pouze speciální teorií, která platí pro ekonomiku při plné zaměstnanosti. Jakmile není úplná zaměstnanost, tak klasická a neoklasická ekonomie neplatí. Revoluce vypukla. John Maynard Keynes totiž prohlásil, že vytvořil obecnou teorii, která platí pro všechny případy. Robert Holman k tomu poznamenal: "Albert Einstein vytvořil speciální a obecnou fyzikální teorii. Chtěl být John Maynard Keynes ekonomickým Einsteinem?".

Rozhodující revoluční úder vedl na dvou frontách: 1. napadnul Jeana Baptista Saye a jeho Zákon trhů, který byl formulován následovně. Produkce zboží přináší spotřebitelům a producentům takové příjmy, že vyprodukované zboží bude prodáno a koupeno. Z toho plyne, že k žádnému celkovému přebytku zboží nemůže dojít. Pro pozorné a pozornější okamžitě prohlašuji, že jeden nebo několik producentů může vyrobit nadbytečné množství zboží. Tzn. ve struktuře nabídky a poptávky může dojít k převisu. Ale to se srovná snížením ceny nadbytečného zboží, takže o celkový převis se jednat nemůže. Zkrátka a dobře Jean Baptiste Say konstatoval, že celková nabídka a celková poptávka se rovnají. Struktura nabídky a poptávky jsou na sobě nezávislé a lišit se mohou, ale navzájem se přizpůsobí prostřednictvím cen.

John Maynard Keynes si nejprve Zákon trhů upravil do podoby, že "nabídka si tvoří poptávku" a následně ho rozcupoval na kusy. Z takové formulace vyvodil, že planeta trpí nedostatkem poptávky, což je důkazem hlouposti francouzského klasika. Jean Baptiste Say měl celkově na ekonomické revolucionáře z pekla štěstí. Karel Marx o Zákonu trhů prohlásil, že "je to nesmysl a dětský blábol". John Maynard Keynes jednoduše Zákon trhů obrátil a usoudil, že struktura nabídky a poptávky určuje celkovou nabídku a poptávku. Na tomto místě bych mohl přestat psát, protože zmýlená neplatí.

2. Napadnul kvantitativní teorii peněz, která tvrdí, že peníze jsou neutrální a jsou pouze prostředkem směny. Takže změny cenové hladiny nepůsobí na reálné veličiny (produkci, zaměstnanost). Prostě se přizpůsobí ceny všech reálných veličin tzn. mezd, úrokové míry, výrobků a svět se vrátí k normálu. Problém 30. let 20. století byl ten, že deflace (snížení objemu peněz) byl doprovázen velkou nezaměstnaností a nevyužíváním ekonomických zdrojů. Takže bylo snadné ukázat, že peníze neutrální nejsou. Bylo to rozhodně snadnější než se zabývat podstatou problému.

Například Baťových závodů se deflace nijak negativně nedotkla. Pan Baťa totiž neměl odbory. Osvíceným rozhodnutím šéfa klesly mzdy o deflaci a byl klid. Podíl mzdových nákladů v odvětví a v čase, je dán určitým procentem z obratu. Pokud se sníží prodejní ceny, sníží se obrat, čímž se sníží mzdové fondy. Řešení je ve snížení mezd nebo propouštění. Propouštění je za předpokladu optimálního obsazení provozu vynucené a nevýhodné pro podnikatele. Ten je nucen odstavit stroje, ke kterým mu chybí obsluha. A už se to veze jako na klouzačce. Takže deflace není žádná katastrofa. Deflace je katastrofou pouze při nepružných cenách práce nebo zboží (příkladem Baťových závodů a brilantním popisem deflace obohatil tento Nepravidelník můj ctěný a vážený kolega Foundryman, kterému tímto velmi děkuji).

Čím byla deflace, která vedla nesporně k uvedeným jevům, vlastně způsobena? Nebyl to náhodou protekcionismus tzn. státní zásahy, kdo by měl být žalován? Proč věřit tomu, že další státní zásahy budou lepší než předchozí? Jenže to bych opět musel přestat psát, protože tohle na svržení klasiků stačí možná v kavárně Slavie nebo podobném zařízení.

Kromě doby, sehrál svoji roli fakt, že v té době nebyl na Ostrovech řečník, který by se mu mohl postavit a brilantností projevu rovnat. Ještě ke všemu tehdejší generace ekonomů byla většinově oslněna, že se mohou podílet na revoluci a svrhnout "ty staré páprdy". Navíc politikové žádali řešení celé šlamastyky.

John Maynard Keynes nejprve popsal problém po svém. Výše národního důchodu a zaměstnanosti je určena celkovou poptávkou tzn. výdaji na investice a spotřebu, čistým exportem a vládními výdaji. Spotřeba závisí na národním důchodu a mezním sklonu lidí ke spotřebě. Investice závisejí na úrokové míře a na výnosnosti dodatečných investic. Výnos dodatečných investic je závislý na nasycenosti ekonomiky kapitálem a na očekávání podnikatelů. Potíže nastávají, když se stoupajícím bohatstvím, klesá mezní sklon ke spotřebě. Dále je problém, když s rostoucí nasyceností hospodářství kapitálem klesá výnosnost dodatečných investic. Úroková míra kvůli preferenci likvidity nemusí klesnout na úroveň, která zajistí investování úspor. To se projeví poklesem národního důchodu. Ten zase vyvolá další pokles spotřeby a samozřejmě hospodářský pokles.

Po tomto popisu, který obohatil vlastní terminologií, dodal neprodleně řešení. Umožnit centrálním bankám, aby vytiskly další peníze, čímž umožní další snížení úrokové míry. Současně s tím je potřeba podpořit soukromou poptávku vládními výdaji, aby byla zajištěna plná zaměstnanost. Nyní je to celé venku, takže po Zákonu trhů a kvantitativní teorii peněz, se ještě pokusím vysvětlit další tři pilíře ekonomické revoluce: mezní sklon ke spotřebě, preferenci likvidity a nedobrovolnou nezaměstnanost.

Mezní sklon ke spotřebě

John Maynard Keynes postavil svojí spotřební funkci na tom, že existuje stabilní funkční vztah mezi příjmem a spotřebou. Čím vyšší příjem, tím nižší podíl spotřeby. Důvodem vztahu mezi spotřebou a příjmem je, že z dodatečného příjmu utratí jeho příjemce část a zbytek uspoří tzn. mezní sklon ke spotřebě. Každá změna ve spotřebě vyvolá lavinovou reakci v celém hospodářství tzv. multiplikátor.

Předpokládejte si, že multiplikátor má hodnotu 3 (stejnou hodnotu multiplikátoru navrhoval John Maynard Keynes pro Ostrovy v roce 1936). Představte si pana Šťastného, který právě zdědil Kč 100 000 po svém dědečkovi (dodatečný příjem). Rozhodl se, že utratí celou zděděnou částku např. za neplánovanou rekonstrukci chaty. V ten okamžik nastává lavinový efekt multiplikátoru. Tím, že pan Šťastný utratil Kč 100 000, kterými zaplatil výrobcům nábytku, střešních krytin, dlaždic a jiného harampádí, které na chatu koupil, tak lavinově zvýšil hrubý domácí produkt o Kč 300 000. Byl přejmenován na pana Šťastnějšího za pomoc národnímu hospodářství.

Nyní s představte obrácený příklad. Pan Šťastný se rozhodl neutratit svůj dodatečný příjem ve výši Kč 100 000, ale celé dědictví uložil na účet pro strýčka příhodu, na horší časy. Podle logiky multiplikátoru svojí úsporou lavinově snížil hrubý domácí produkt ve výši Kč 300 000 a stal se panem Nešťastným. Zkrátka a dobře, počítá se jenom spotřeba a nic jiného. Uspořená částka nám z hospodářství zmizí. A ta zmizelá část peněz musí být něčím nahrazena. Tím jsou samozřejmě investice. Kde se na ně vezme? Houkne se do zákulisí pro kuchaře Serváce, který se dostaví se svým bezedným měšcem. Jenom na okraj dodám, že když se pokoušeli keynesiánci uplatnit multiplikátor na Spojené státy v době smutného newyorského příběhu, tak překvapeně zjistili, že by jeho hodnota musela být mnohem vyšší než hodnota 3, kterou doporučoval. A přesto by nejprve muselo být zavedeno plánované hospodářství. Ani potom nebylo jisté, zda-li by to stačilo.

Preference likvidity

Úrok už není odměnou za odloženou spotřebu jako dosud, ale odměnou za to, že lidé nedrží zbytečnou likviditu. Není vytvářen na trhu zboží (kapitálu), ale na peněžním trhu. Je to podle něho jenom peněžní jev, peníze tudíž uchovávají hodnotu (to je ve světle tištění peněz za účelem snížení úrokové míry odvážné tvrzení). Preference likvidity vyjadřuje, že lidé raději drží likvidnější peníze než jiná méně likvidní aktiva (např. cenné papíry, reality). Lidé totiž kromě opatrnosti a pokrytí nákladů, drží peníze ze spekulativních důvodů. Vybírají mezi cennými papíry a hotovostí a ničím jiným.

A funguje to tak, že když je úroková míra vysoká, tak spekulanti očekávají její snížení a tím vzestup hodnoty cenných papírů. Všichni do jednoho v takovém případě nakoupí cenné papíry a nedrží hotovost. Je-li úroková míra nízká, tak spekulanti očekávají její růst a snížení hodnoty cenných papírů. Takže všichni do jednoho zase prodávají cenné papíry a drží prachy v hotovosti. Takhle se chovají, protože všichni do jednoho vědí, že aktuální úroková míra je vyšší nebo nižší než úroková míra normální.

Jaká je výše normální úrokové míry zapomněl vysvětlit. Jak vědí spekulanti o výši normální úrokové míry jakbysmet.

Nedobrovolná nezaměstnanost

John Maynard Keynes takto nazývá situaci, kdy pracovníci nemohou za svoji nezaměstnanost, protože není v jejich silách ji odstranit. To nelze proto, že nejsou ochotni přistoupit na nižší nominální mzdy, ale jsou ochotni se smířit s nižšími reálnými mzdami. Takže pan Chytrý dnes vydělává nominálně Kč 10 000 a za ty si koupí reálně 200 obědů. Pan Chytrý nepřistoupí na snížení nominální mzdy na Kč 9 000, ale klidně přistoupí na to, že si za reálnou mzdu koupí o 20 obědů méně. Jak se mohlo stát, že pan Chytrý není ochoten přistoupit na snížení mzdy, takže se stal nedobrovolně nezaměstnaným? Pan Baťa by z takového vysvětlení nevyšel z úžasu.

Jediná možnost je, že do vztahu pana Chytrého s jeho zaměstnavatelem vstoupil někdo další, který určil podmínky vztahu. Buď na straně pana Chytrého nebo jeho šéfa. Takovou silou disponuje pouze jediná osoba ­ stát. Takže stát nejprve svým rozhodnutím způsobil nedobrovolnou nezaměstnanost (např. minimální mzdou) a stejný stát ji následně odstraní svoji hospodářskou politikou (dodáním investic). Nebo takové právo udělí specializované firmě např. odborům. Jenže tohle John Maynard Keynes nijak nevysvětluje. Konec konců jako spoustu jiných věcí.

Z ekonomického Einsteina nezbylo nic. Klasická a neoklasická ekonomie zůstala na svém místě. Klasikové se na piedestalech shovívavě usmívali. Keynesiánci museli přiznat, že dílo jejich otce zakladatele je speciální teorií, která platí pouze a výhradně při nepružných mzdách. A to ještě netušili, že to nejhorší teprve přijde. Milton Friedman už brousil tužku. Ale šedivá je teorie, zelený strom života. Opravdu nám John Maynard Keynes, který byl v roce 1942 jmenován lordem, nic nezanechal? Zanechal.

Do vydání Obecné teorie byla dodržována zásada vyrovnaných rozpočtů. Pokud chtěl stát získat peníze, vypsal daně. Daňoví poplatníci si okamžitě zaplatili, co zkonzumovali. John Maynard Keynes dal politikům a byrokratům do ruky mocnou zbraň. Byly odhozeny všechny zábrany. Již není nutné aktuálně platit, co bylo aktuálně zkonzumováno. Je možné a dokonce žádoucí, přesunout platbu na později tzn. na někoho, kdo o platbě vůbec nic netuší a nemůže se tudíž vůbec vyjádřit. Dobro je třeba konat bez ohledu na cokoli. Jestliže dosud bylo morální platit svoji útratu, tak od nynějška se stalo morálním nechat za sebe platit dluhy jiné.

Ekonomové mohli sestoupit z nudných kateder a přijmout skvělá místa dobře placených poradců. Žijeme stále v krátkém období. Od voleb k volbám. Čtyřleté období je plné rychlých řešení. Dlouhodobá řešení nejsou nutná, protože v dlouhém období jsme přece všichni mrtvi.

Pohled na rostoucí rozpočtové schodky a armády nedobrovolně nezaměstnaných (abych držel jeho terminologii) ukazují, že John Maynard Keynes nám na zeleném stromu života zanechal nesmazatelnou stopu.

Modrý pták      

Komentáře