Umělecký nepravidelník

Díl čtvrtý - první část

Poznámka na úvod několika povrchních doteků a nahlédnutí do života jednoho ze dvou největších geniů, kteří kdy po zemi chodili, alespoň do doby, kdy se nějací noví narodí.

První díl "trilogie" bude věnován pouze životu , druhý bude o jeho obrázcích a umění a ten třetí o vynálezech objevech, létání, kanálech, válečných strojích, prostě o tom "zbytku"

Jestli jsem si o někom myslel, že je mimozemšťan, nebo že existuje cestování časem, pak se tyto věci spojují pouze s tímto gigantem ducha i těla.

Často se setkáváme s lidmi nadanými a talentovanými, někteří v technice, někteří v umění, někteří tvůrčím mozkem a někteří i třeba jen tělem. Teď si představte, že kombinace všeho co jsem popsal a ještě jednou tolik se povedla u jediného člověka. Když totiž stál prenatální Leonardo před pánem Bohem a ten se měl rozhodnout co mu dá do vínku, tak si chvilku schrupnul a malý Leonardo si prostě vzal všechno. Když se ale Pánbůh a viděl co se stalo, na poslední chvíli mu "přihodil" do vínku nestálost a netrpělivost, aby alespoň trochu kompenzoval všechny ostatní božské talenty

Byl jedním z mála, kterých si vážili už za jeho života napříč tehdejším "politickým spektrem", panovníci si pokládali za čest s ním strávit čas a i papeži se "ucházeli " nejen o jeho práci, ale i jeho přítomnost. Po jeho smrti se dál "Leonardův kult" rozvíjel a žil svým vlastním životem

 

Leonardo da Vinci

15.4.1452 ­ — 2.5 1519

 

Na začátku jeho příběhu byly křtiny. Na florentském venkově to byla vždycky nádherná událost a předzvěst velké oslavy. Přesto v jeho případě to bylo jinak. Nemluvně nese, do kostelíka Santa Lucia na kopci nad vesničkou Anchianem, po kamenité cestě patero žen a mužů. Mona Lisa, Mona Antonia, Mona Niccolosa, Mona Maria a Mona Pippa (jména mužů nejsou důležitá ). Kde je však jeho matka, Catharina? Křtu se nemůže zúčastnit, protože Leonardo byl nemanželský syn. Kněz Pierro di Bartolomeo pokřtil malé nemluvně — Leonardo. Je neděle a je ticho žádná oslava, žádné veselí. Jeho otec byl 25ti letý notář Pierro Antonio, který měl těsně před zásnubami s dcerou jednoho svého velmi bohatého obchodníka Albierou di Giovanni Amadori. A také si ji po několika týdnech a asi i vysvětlování vzal ( bylo jí 16, stejně jako Catharině)

První roky života byl vychováván pouze matkou a velkou část dne trávil s ní venku v přírodě. Ne, že by si to Catharina tak užívala, prostě pracovala v zemědělství. Jedna příhoda ale byla naprosto zásadní pro Leonardův pozdější život. V létě roku 1454 se jako vždy Catharina vydala pracovat nad město do polí a luk. Jestli to bylo v pravé poledne, nikdo už asi neví, ale to nevadí, prostě kde se vzal tu se vzal orel (druh taky není důležitý) . Přisedl si na "kolébku" roztáhl křídla, chvilku se koukal na děcko pak se rozhlédl po okolí a odletěl. Podle jeho deníku, je to vůbec první vzpomínka na dětství, kterou si byl schopen vybavit.

Počátek života tedy nebyl příliš radostný a asi i drsný. To vše ale formovalo jeho pohled na svět, jeho nadání a vztah k ženám. Moravák Zikmund Freud se zabýval osobností Leonarda a konstatoval, že : "Leonardův charakter i celý jeho pozdější život byl tvořen náhodnou okolností, že se narodil jako nemanželský syn a měl příliš jemnou matku".

Od narození bylo vidět, že bůh talent nenaděluje jenom vyvoleným. Nejen, že od narození úchvatně maloval, ale i zpíval, komponoval, modeloval. Roku 1457, když jeho otec Pierro, za sporadických návštěv, viděl , jak jeho syn je nadaný, vzal pár jeho kreseb a prací a odnesl je na posouzení k tehdejšímu velice dobrému malíři a majiteli prosperující botegy Andreovi del Verrochiovi do Florencie. Nejsou dochovány žádné zprávy jak posoudil kresby, ale jedno je jisté — hned druhý den Leonardo byl odvezen od matky a z domova ke svému otci a začal pracovat u Verrochia. A tak se malý kluk zapojil do pracovního procesu a nasával a nasával . Nebyl, jako učedník, v dílně sám. Byl nejmladší a to velký kus a tak mohl vzhlížet nejen k Andreovi, ale i k Periginovi, Simonenovi, Boticcininu a Boticcelimu. Takže byl v té nejlepší společnosti.Podílel se na všech projektech a pracích, který jeho zaměstnavatel dělal, od projektů domů, maleb, fresek.Ve volných chvílích si nejen maloval, ale i modeloval z hlíny. Už v mladém věku byl velice nadaným konstruktérem . Pro příklad  — v jeho deníku je zmínka o konstrukci na přizvednutí kostela San Giovanni a přistavění schodů. Ale to asi bylo na tu dobu moc novátorské a tak se projekt neuskutečnil. Možná i kvůli tomu, že projekt předkládal jako velmi mladý hoch a proto se projektem mnoho nezaobírali.

Práce v boteze byla velmi náročná. Od začátku měl na starosti nejhorší práce, od úklidu po ty "přidavačské" a tak to byla pro mladého Leonarda obrovská škola. A nejen ta malířská. Naučil se většinu věcí o fungování dílny, "jednání s klienty" a také to, že nic není zadarmo.

Často se z Florencie vracel domů za matkou nad Vinci. A zde v přírodě nacházel inspiraci nejen k obrazům, ale i k vynálezům a k jeho největšímu snu ..létání. Ještě jednu věc si odnášel  — klid v duši, kterou mu Florencie hned za branami vzala. Odnesl si také námět k jeho podle mne, nejkrásnější ze všech madon od kohokoliv "Madonu ve skalách".

Jedna věc se mu nedala upřít, čím obtížnější zakázka a podivnější klient, tím větší byla touha dílo udělat, i kdyby to mělo být zadarmo.

Jednou prý vyhledal pana Pierra Antonia, na jeho venkovském sídle, jeden z jeho pachtýřů s prosbou, aby mu dal ve Florencii něco namalovat na kruhovitou desku, kterou vyřezal vlastníma rukama z fíkovníku, který porazil na své usedlosti. Pan Pierro mu velice rád vyhověl, protože venkovan se velmi dobře vyznal v ptáčnictví a rybaření a pan Pierro často využíval jeho služeb. Dal desku přivést do Florencie, a aniž Leonardovi řekl, od koho je, požádal ho, aby na ni něco namaloval. Leonardo ji vzal jednoho dne do rukou, a když viděl, jaká je zkroucená, špatně opracovaná a humpolácká, srovnal ji nad ohněm a dal ji soustružníkovi, aby z toho hrubého a neforemného kusu dřeva udělal jemnou a hladkou desku; nato ji pokryl sádrou a upravil podle svého a začal přemýšlet, co by se na ní dalo namalovat, aby to každého, kdo se k ní přiblíží, poděsilo stejným způsobem jako kdysi hlava Medúsy. Za tím účelem si nanosil do jedné místnosti, kam nikdo nesměl, plno cvrčků, hadů motýlů, kobylek, můr, netopýrů a jiné takové havěti a ze všech těchto tvorů, různě spojených v jedno, vytvořil hrůznou a děsivou nestvůru. Nestvůra vylézala z temné skalní pukliny a chrlila přitom jed ze zejícího chřtánu, oheň jí sálal z očí a dým z chřípí stoupal takovým zvláštním způsobem, že působila opravdu hrůzně a děsivě. A Leonardo se do té práce tak zabral, že v tom velikém zaujetí pro umění ani necítil ukrutný pach, šířící se z těch mrtvých zvířat. Když byl obraz hotový, řekl Leonardo otci, který už právě tak jako pachtýř na celou věc zapomněl, aby si pro desku poslal, až se mu bude hodit, že už ji domaloval. A tak si tedy jednoho rána pan Pierro pro desku došel. Když zaklepal na dveře synovy světnice, Leonardo mu otevřel a řekl, aby chvilku počkal; nato se sám vrátil do světnice, postavil desku na stojanu do světla, a teprve pak pustil otce dál, aby se na ni podíval. Nic netušící pan Pierro sebou při prvním pohledu škubl, protože ho nenapadlo, že to je ta deska a že je to ta malba, co před sebou vidí, a couvl, ale Leonardo ho zadržel a řekl: "Obraz vyhovuje účelu, pro který byl namalován." Co bylo potom , už tak důležité není. Z celé příhody si můžete dovodit co bylo největším Leonardovým problémem a také svým způsobem předností. Byla to snaha o dokonalost a tedy velmi, opravdu, velmi dlouhá doba "výroby" . Bohužel ta dlouhá doba tvorby byla nepříjemná v tom, že nikdy nedělal jenom jednu věc a víte kam směřuje činnost, když máte spoustu rozdělaných projektů a slíbené práce.

Od roku 1467 se oficiálně začal podílet na práci v boteze a roku 1472 prokazatelně namaloval pozadí anděla držícího roucho a holubici u Verrochiova obrazu Kristův křest . Anděl a i to ostatní bohužel (bohudík ) znamenalo pro Leonarda konec práce u Andrei del Verrochia. Jeden citát velkého znalce umění Waltra Patera : "v místech, kde Leonardo překryl svojí malbou dílo učitele, vyšlo nad chladným obrazem slunce" A to samé, ale o pár století dříve, viděli jak žáci tak i učitel. A tak na sklonku roku 1472 se žák s učitelem rozloučili kdo koho vlastně učil v poslední době je otázka. Jedno je ale potvrzené - Leonardo nepřevzal jméno botegy za svoje "alias" jak bylo zvykem a je zapsán do knihy cechu florentských malířů jako Leonardo da Vinci.

Po rozchodu s Verrochiem stále bydlí u svého otce ve Florencii. Teď, když je mimo opatrovnictví botegy se musí postarat o sebe. Bohužel otec mu v tom není moc nápomocen a místo aby mu půjčil peníze na otevření vlastní dílny, o které ho prosil, si jeho rodič koupil v Badii hrobku.

Po tomto zklamání mu nezbylo nic jiného než si vydělávat jak byl zvyklý a vrátil se s prosíkem po roce k Verrochiovi. Ten se zachoval velice profesionálně a chytře. Prostě ho přijal zpět a ustanovil ho prvním pomocníkem. Věděl, že jeho ústupek bude velmi oceněn nejen v tržbách a i v Leonardově vděčnosti

Druhá doba u Verrochia jistě nebyla ideální , a z její doby se nezachovalo mnoho, tedy zachovalo, ale neví se z určitostí, jestli je to Leonardovo dílo.

Celý jeho dosavadní život ho provázejí hned dva deníky. Jeden do něhož si píše stejně jako dnes my všichni a druhý, kde skicuje, popisuje vynálezy, píše poznámky ( ten dnes má Bill Mates). Na začátku jeho kariery jsou jeho vášní hlavy. Všude tam kam přijde kreslí, skicuje nejen celé, ale i fragmenty, nosy, uši, ústa, prostě vše co se mu zalíbí a co ho zaujme. Z tohoto "deníku" pak celou dobu čerpá inspiraci pro své postavy.

V roce 1477 podruhé a natrvalo opouští Verrochia a staví se na vlastní nohy.

Není možné říci proč je to zrovna v tomto období, ale jedno je jisté  — pár týdnů na to dostává zakázku na obraz pro kapli sv. Bernarda. Jak bylo zvykem dostává část peněz předem. Dostal tolik peněz, že se mohl bohužel věnovat i něčemu jinému a jak si jistě dovedete představit, co se stalo. Prostě ani na obrazu nezačal pracovat, jenom začal skicovat. Naštěstí pro něj vypuklo povstání Pazziů proti Medicejským, a proto byla každá botega vytížena děláním brnění, zbraní a dalších věcí pro válku potřebných a když zuří válka můzy mlčí. Nebyl by to ale Leonardo, aby se nepustil do vynalézání válečných strojů a nových typů brnění. Velká smůla byla v tom, že jeho válečné stroje, zbraně a "pomůcky" byly spíše z říše SCI-FI, než využitelné pro okamžité použití, příliš nákladné a také, což asi byl největší problém, velice se lišily od toho, co jeho současníci znali. Ale kdo ví, jak to bylo doopravdy ­ kdyby totiž i dokončil práci, jistě by nedostal zaplaceno. Neb nebylo z čeho vyplácet.

Další zmínka v jeho CV je až z roku 1480, kdy na přímluvu jeho otce byl osloven klášterem San Donata ve Scorpetu. Podmínky pro kontrakt byly velice zvláštní a i na tu dobu neobvyklé. Neměl dostat za práci zaplaceno penězi, ale měl dostat za odevzdání práce velkou usedlost v sousedství, kterou obdrželi v poslední vůli od svého příznivce a také měl zaplatit věno, 150 florinů, dceři zemřelého donátora. Na první pohled to bylo velice výhodné, ale když si dáte do souvislosti to, že poslední vůli vyřizoval jeho nevlastní otec a z Florencie se vydává v poselství papeži Ti nejlepší, co se nachází ve městě no doba pro tento druh zakázky byla velmi nepříhodná. Jeho nevlastní otec potřeboval zabezpečit svého pastorka a "ukotvit ho v životě", protože ho jeho výstřelky ho brzdily v kariéře notáře a jeho ambice byly daleko větší, než nějaký Leonardo vůbec tušil. Leonardo pochopil, že je to jeho šance jak snadno přijít k penězům a tak svolil a smlouvu podepsal. Sice to vypadalo velice výhodně, ale skutečnost byla jiná. Žádná záloha na barvy a materiál, žádné hotové peníze. A to během července 1481 musel zaplatit první splátku na věno. Nemusím zdůrazňovat, že peníze neměl a ani neměl možnost si je jinde vydělat A tak Leonardo, maloval "melouchy" jako třeba věžní hodiny na žluto a modro atd., aby měl alespoň na jídlo. V této těžké chvíli zasáhl jeho nevlastní otec, který klášteru "půjčil" 28 zlatých, aby mohl jak vyplatit část věna, ale i platit malíře, aby obraz mohl dokončit. Je otázka, jestli to dělal proto, aby vytrhl trn z paty mnichům, nebo Leonardovi, nebo sobě ..kdo ví. Jediné co je prokazatelné, že Leonardo namaloval obraz "Klanění králů" o kterém největší znalec díla da Vinciho Kenneth Clark řekl: "je to hodina zrození moderního malířství, neboť tímto obrazem definitivně končí středověk. Nikdy jeho jméno nepadlo při sestavování poselství do Říma. Dostali přednost Perrugino, Botticelli, Rosseli, Pinturichio, Vosino a Signorelli. Když se tuto zprávu dozvěděl, udělal to co se očekává od genia a urazil se. Oltářní obraz nedokázal domalovat,nebo spíše nechtěl, a uschovává jej u rodiny Benci, pro kterou už namaloval svojí "dívku s jalovcovými květy" Mimochodem daleko krásnější, podle mne, než jeho "Mona Lisa", ale o té až v druhém díle.

Po této události Leonardo zahodil štětec a barvy a začal se věnovat hudbě a sochařství. Vytvářel variace na různé hudební nástroje. Skládal a komponoval, věnoval se "produkci" večírků a bálů. Zanedlouho potom si pozval Lorenzo Medici Leonarda k sobě do paláce. Genius se ve své naivitě domníval, že Lorenzo, který ho nevybral do zmíněného poselství, si ho chce udobřit, přišel s veselou myslí na audienci. A brzy zjistil, že vladaři se nikdy nemýlí, alespoň ve svých očích. A poslal Leonarda na "misi" do Milána kde měl Lodovicu Morovi ukázat svou lyru s koňskou hlavou. No, zklamání to bylo asi veliké .

Ještě jeden obraz z jeho florentského působení stojí za zmínku. V 1482 namaloval obraz "Jeroným na poušti". Téma asi nebylo původní, ale osud tohoto obrazu na dřevě je hodný zaznamenání. Jeho Jeroným byl v pravdě novátorský a jiný než dosud bylo zvykem. A tak skoro okamžitě, co ho Leonardo pustil z dohledu je rozštípnut na dvě poloviny, prý na zátop. Ale asi nebyla dost zima a tak neskončil Jeroným i se lvem v krbu, ale jako poličky ve skříni. V roce 1820 Napoleonův strýc Kardinál Fesch procházel vetešnictví v Římě ­ byl to jeho velký koníček, při jeho častých návštěvách Svatého stolce. Fesch byl velkým znalcem renesančního genia a byl jeho velkým sběratelem. Náhodou viděl poličky a zkompletoval z nich obraz, který se zařadil ke chloubám jeho sbírky.

Přesto, že ho Medici poslal do Milána, tak ho Leonardo vůbec nerespektoval a odjel směrem na Cařihrad a Egypt a Blízký Východ. Z této cesty máme jen velice kusé informace — někteří se domnívají, že vůbec nikam nejel, nebo, že se maximálně dostal na Kypr. Druzí dokonce tvrdí, že byl dokonce stavitelem mameluckého sultána Kait Baie v Káhiře a přijal islám ..kdo ví jak to bylo. Také existují dopisy z Arménie, kde se prý měl usadit ve městě Cylindre. V nich popisuje laviny, mor, bouřky a další přírodní pohromy. No kdo ví, dopisů se zachovalo velice málo a tak se neví, jestli to jsou podvrhy, nebo originály. Ale já bych se v jeho životě nebránil ničemu.

A po čase se zase se jeho stopa objevuje v Itálii a tentokrát správně v Milánu. V dopise, kde Lodovico Morovimu nejen lichotí, srovnáváním s největšími vojevůdce světa, ale i sám sebe vychvaluje jako nejlepšího konstruktéra vojenských a válečných strojů. Ten dopis, patří k jeho nejslavnějším. Zrovna se strefil do doby, kdy se Miláno, spolu s Florencií, chystalo na válku "proti všem". A tak se zase "ve světě" začalo s Leonardem počítat. Zase měl zakázky na malby, obrazy a fresky, zase byl "produkční" všech možných slavností. Ale když vypukla válka měl v šuplíku velký svazek nákresů, skic a výpočtů na zkázonosné zbraně.Rychle byl přijat Morem a vysvětloval mu své zbraně i protizbraně. Na tehdejší dobu jistě revoluční. Kdybych je mohl pojmenovat současnou vojenskou terminologií, tak se jednalo o cluster bomby, nášlapné miny, dalekonosná děla, tanky na ruční pohon, šrapnely s otrávenými kuličkami uvnitř, zápalné náboje, potápěčskou výzbroj a výstroj, ponorky a vrtulníky .. Protože More byl paranoidní, se všemi vynálezy a návrhy ho seznamoval přes celou přijímací místnost cca 20 metrů. Přestože udělal Leonardo obrovský dojem, tak se nestalo vůbec nic z toho co očekával. Lodovico totiž, i když byl bývalý profesionální voják, nijak nemiloval řešení konfliktů silou. Moro byl, ale na svou dobu poměrně chytrý člověk a tak se da Vinciho zeptal, asi aby snížil jeho "cenu" jestli dotáhl jakýkoliv svůj vojenský návrh do konce. Leonardo popravdě odpověděl, že ne. A to rozhodlo. Viděl totiž jeho neuvěřitelnou představivost, tvůrčího ducha a talent i na kresbách nikdy neuskutečnitelných návrhů a hned mu zadal práci na projektu bronzové jezdecké sochy "Cavallo" pro svého otce Francesca Sforzu. Válka skončila po několika chvílích podepsáním tajného míru s Benátkami. Mimochodem se hlavním vojenským inženýrem milánského knížectví stal Ambrogio Ferrari.

L. Moro se projevil opravdu jako skvělý sociální manipulátor. Jeden z největších geniů té doby se mu nabídnul k práci a on ho přijal. Dostal ho kam potřeboval, tedy dal mu najíst a napít. Měl dostatek zakázek. Ale jen tolik, aby moc nezbohatl a nešel za lepším. To slovo zbohatl, je velmi nadnesené, měl pouze na to aby žil, sice slušně, ale pořád jen "od výplaty k výplatě"

Jezdecká socha Lodovicova otce "Cavallo" se stala jedním z dalších kamenů nedodělaných děl, které se kupily stejně rychle jako ta dodělaná. Leonardo, protože ho Pánbůh obdařil nepříjemnou vlastností touhy po dokonalosti, se dlouhou dobu věnoval pouze modelování koně, z vosku. Potom kreslení a kreslení studií koní s jezdci v pohybu. Když se mu zdálo, že socha je v myšlenkách dokonalá, začal z hlíny na konstrukci vlastní výroby ( jak jinak) "plácat tuny a tuny hlíny. Model , který vytvořil, měl být pouze kopytem pro vlastní formu sochy. Na tu dobu, vytvořit vzpínajícího se koně s jezdcem který se dívá do oken druhého patra, bez soklu ( cca 7 m ) , bylo opravdu něco neobvyklého. Kůň, byl podle těch co ho viděli, další z vynikajících a neopakovatelných děl. Leonardo, ale sochu nedokončil - zase z důvodů čistě válečných, tedy ne, že by se urazil, nebo nedostal zaplaceno. Jenom byl bronz potřeba více na děla. A když Lodovico More prohrál s francouzským králem, tak hliněný model koně posloužil jako dobrý terč pro francouzské vojáky. Jediné co se dochovalo, jsou skicy, technický výkres pro stavbu "kopyta" sochy a kupodivu i voskový model v neposlední řadě i kniha o anatomii koní. Vše je vidět v Milánském muzeu.

V jeho milánské anabázi se mihne mnoho umělců, mecenášů a obchodníků s uměním. Jedněmi z mnoha byli bratři Predisové. Byli to nejen obchodníci s uměním, ale i šperkaři, malovali miniatury a byli jedněmi z nejvýznamnějších majitelů boteg v Miláně té doby. 15.dubna 1483 podepisují Leonardo, oba bratři a představený bratrstva Bartolomeo degli Scarlione smlouvu na obraz namalovaný olejem jehož motivem bude Madona s Ježíškem obklopených anděly. Smlouva byla tak pečlivě napsaná, že byl, například, popsán ultramarínový plášť a karmínové šaty s podšívkou se zeleného brokátu řeckého střihu .., které bude mít na sobě Madona. Další bod bylo dokončení obrazu, který měl být hotov do 8. prosince toho roku. Další bod byl velice brutální, dostanou zaplaceno jenom jestli se obraz bude líbit. Leonardo se pustil do předem ztraceného boje. Maloval, skicoval, přemýšlel. Inspiraci hledal všude, kudy chodil. Ale přeci jen se v myšlenkách vrátil domů do své rodné vesnice a k matce, které už v té době zbývá jen asi 10 let života. Ten obraz, který namaloval v šibeničním termínu, se jmenuje "Madona ve skalách". Samozřejmě , že za "nejnádhernější" obraz na téma Madony a dítěte nedostal zaplaceno. Daleko podivnější je to, že obraz se nejen zachoval jako nový a je uložen v Louvre, ale daleko podivnější je to, že se dochoval vlastně dvakrát, tedy dvě verze obrazu. Každý je trošku jiný , liší se detailech.Není potvrzeno, že se na druhém podílel i mladší Prediso. ( viz druhý díl ) Soudní spory okolo obrazu a jeho zaplacení se táhnou celých 23 let a končí roku 1506. Není, ale znám výsledek sporu.

A pak přišel do severní Itálie mor. A vybíral si oběti napříč celým sociálním spektrem a bylo jedno kdo je bohatý a chudý. Ač je to k nevíře, Leonardo dokázal využit tohoto neštěstí ke svému rozvoji. Při neustálém přílivu mrtvol se velice zdokonalil v anatomii. Jeho deník se hemží spoustou nákresů a studií, kostí, šlach, očních bulev, mrtvých kojenců ..prostě všeho co mu "ulice poskytla" . Je s podivem, že i přes všech ten kontakt s mrtvými neonemocněl.

V roce 1495 podepisuje smlouvu na fresku "Poslední večeře Páně" v "jídelně" kláštera Santa Maria delle Grazie. Tato stěžejní freska Leonardovi kariery je dílem vskutku geniálním a protože si zaslouží samostatnou kapitolu, tak se více dozvíte ve druhém díle . Jenom na navnadění — vymyslel úplně novou technologii malby na mokrou omítku.

Bohužel v roce 1496, po zastavení platu z kláštera se nechtěl věnovat fresce a opět začal více jít po cestě vynálezecké. Vojenské vynálezy, byly jeho vášní — až zhoubnou. Odjel do Benátek, které byly sužovány osmanskou blokádou. Nabídl dóžeti nejen ponorku, ale i oblek pro potápěče, který opravdu fungoval ( jak na BBC dokázali ) a i přesto se ani jeden z jeho vynálezů "nechytl".

Ani ne po roce se vrací k práci na fresce, aby ji dodělal. Maluje v nebývalé formě a ani se nebrání sekýrování a popohánění ze strany představených kláštera. A freska je v roce 1497 hotová. Naneštěstí, nevyzkoušená technika, zhoubné prostředí kuchyně, špatná kvalita zdiva ještě za geniova života si začala vybírat krutou daň. Freska začala předčasně "stárnout" a blednout.I přes zásahy mnohých restaurátorů, je pořád ještě krásná a i když je poškozená patří ke světovým klenotům

Ještěže se freska nedala "ukrást", neboť to přesně měl v plánu francouzský král Ludvík XII, velký ctitel jeho díla, když obsadil Milán roku 1499, ale k jeho cti nutno říci, že to zkusil. Uloupnout celou zeď a tu přestěhovat, ale technicky to bez poškození nebylo možné, tak to vzdal. Možná, že kdyby navrhl stěhovací stroj Leonardo, tak by už byla v Amboise, nebo v Paříži.

Čím byl Leonardo starší, tím více tíhnul k technice, architektuře, vynalézání a také velkému snu, od setkání s orlem, létání. Sice v roce 1501 dokončuje v klášteře Servitů druhý karton "Svaté Anny samotřetí" ( už neexistuje), ale bere to jako zakázku a jistý druh práce pro výplatu. Jako poslání bere totiž právě ty vynálezy a objevy ve vědě a přírodě. Ale to už je zase zpět ve Florencii. Sice oklikou, přes Cesara Borgiu jako hlavní inspektor vojenských staveb a také přes zcela nevinné a jednoduché plánované odklonění řeky Arno, když Borgisové válčili s Pisou

Po návratu do Florencie se Leonardo dozvěděl, že Servité zadali Filippinovi obraz pro hlavní oltář kostela Santisissima Annunziata lehce nadhodil, že by něco podobného rád dělal sám. Když se to Filippino doslechl, vzdal se práce, a mniši tedy svěřili obraz Leonardovi. Nakonec nakreslil kartón s Madonou, sv. Annou a Ježíškem. Vzbudil úžas nejen u umělců, ale i u ostatních lidi; když byl dokončen, chodili se na něj po celé dva dny do umělcovy světnice dívat muži i ženy, staří i mladí jako o nějaké slavné pouti, protože každý chtěl vidět Leonardovo zázračné dílo, ( popis a proč ten úžas , viz druhý díl ) Tento kartón, jak se ještě zmíním, se později dostal do Francie.

Nato začal malovat Leonardo překrásný portrét a práce pro mnichy zanechal. Manželka Francesca del Giocondo ( mona Lisa) byla prý velice krásná a taky se tradovalo něco o jejich vzájemné náklonnosti, ale je to nepotvrzené .

Kdo chtěl vidět, do jaké míry může uměni napodobit přírodu, mohl se o tom snadno přesvědčit na této hlavě, protože na ni byly zachyceny všechny podrobnosti, jež vůbec lze při veškeré jemnosti namalovat. Tak například oči měly lesk a vlhkost, které vidíme ve skutečnosti, a kolem nich byly všechny ty modravé kruhy a chmýří, které lze zachytit jen s největší jemností. I když byla pani Lisa překrásná, zkrášloval Leonardo její výraz ještě tím, že měl s sebou při malování vždycky někoho, kdo hrál nebo zpíval, a že ji neustále rozveseloval šašky.

Dík jedinečnosti svých děl se Leonardo stal do té míry slavným, že si všichni milovníci uměni, ba celá Florencie přála, aby jí tento božský umělec po sobě zanechal nějakou památku; všude se mluvilo o tom, že by se mu měla zadat nějaká velká a významná práce. A protože se právě rekonstruovala velká radniční síň podle návrhů Giuliana Sangalla, Simona Pollaiuola, , Michelangela a Baccia d'Agnolo, veřejným výnosem roku 1504 stanovili, že ji má Leonardo vyzdobit nějakým pěkným obrazem či freskou. A tak vznikla nejkrásnější bitevní scéna jaká kdy byla namalována. Taková směs odvahy, energie, krve, smrti a šílenství se asi nedá najít jinde než na fresce bitvy o korouhev "bitvy u Anghiary". Tam také začalo velké osobní nepřátelství s Michelangelem, protože "pekař" jak mu říkal, také dostal nabídku na bitevní scénu a umělci bývají velice žárliví. Také mu da Vinci nemohl odpustit tu pouť do Říma, kde také toužil být.

V roce 1505 končí se skicou a námětem, stejně tak jako Michelangelo. Výsledkem byly 2 naprosto skvělé studie a dva rozdílné pohledy. Důležité je, že da Vinci vyhrál zakázku. Zkonstruoval speciální lešení, aby se mohl po stěně pohybovat ve všech směrech a skoro okamžitě. Jedno se mu ale nedařilo. Maloval zase nevyzkoušenou technikou a barvy na čerstvé omítce nedržely jak by chtěl a stékaly. No co bych to protahoval — zase dílo nedokončil. Více ho začaly přitahovat sny o létání. Začal pracovat na knize "Traktátu o letu ptáků" kde jsou popsány jednotlivé druhy letu, starty a i anatomie křídel a těl ptáků.

V roce 1506 se opět vrací do Milána a do služeb francouzského krále. Dostane zakázku na obraz Ledy s labutí" a obrazem se baví dlouhé dva roky.

V letech 1508 do roku 1513 se konečně dostává k tomu co ho hodně zajímá kromě ptáků. Je hlavním architektem a inženýrem francouzského krále. Tím, že dělá, co ho opravdu těší, je to období plné tvůrčích počinů a myšlenek, které se sice neuskuteční, ale jsou zachovány v jeho deníku. Za povšimnutí stojí projekt na tu dobu dokonalého města. Dostává zakázku na jezdeckou sochu otce francouzského krále, maršála Trivulzia, ale je známa právě jen ta smlouva, nic víc se nedochovalo. Třeba měl zadavatel na mysli něco podobného jako "Cavallo", ale kdo ví.

V roce 1513 se stalo co muselo přijít, byl pozván do Říma a Leonardo neodolal. Bohužel první co se dozvěděl, bylo to, že se musí věnovat malbě a modelování. Měl zakázány všechny pokusy, pitvy a vlastně vše co ho na sklonku života uspokojovalo. Mimo to byli hosty papeže Lva X , takoví umělci jako Rafaelo, Michelangello, Bramante. A tak si dovedete představit jak mu to asi dali hezky najevo, že je přebytečný. Vlastně se v Římě k ničemu dobrému nedostal a těch pár oslav, které organizoval ho jistě neuspokojilo. Takže se začal věnovat psaní prorockých knih o zkáze světa — jak signifikantní pro danou lokalitu, plnou všeho co církev zakazovala

Je s podivem, že to vydržel až do roku 1517, kdy odchází za svým obdivovatelem Františkem I do Francie. Usazuje se na zámku Cloux, kde mu král zabezpečil nejen pohodlí, ale i podmínky k práci. Věnuje se takovým projektům jako je splavnění řek a projektem královského paláce. Bohužel stáří těla stále více dominuje nad mladostí ducha a tak na sklonku 1518 mu ochrnuje ruka — bohužel ta levá.

V roce 1519 pár dnů před svou smrtí ( to však ještě netuší ) posílá králi dopis, kde ho žádá o návštěvu na zámku Amboise, kde tou dobou pracuje a král okamžitě přijíždí. Král, který mu říká příteli, se objevuje bohužel až v den kdy je Leonardo už upoután na lůžko a po odpoledni, které tráví oba dva spolu sami zavřeni v pokoji Leonardo, obejmut králem, umírá.

Možná až na konec se hodí jeden z dochovaných citátů: "Čím temnější nebe, tím více hvězdy září" . Jeho život to charakterizuje dokonale.

Leonardo da Vinci je pochován tamtéž.

Scéna se závětí, chování notáře Guillauma Boreaua a následné rozebrání jeho sbírek by spíše měli napsat právníci, nejsem na to dost erudován, zvlášť kvalifikace trestných činů krádeže a zpronevěry mě unikají.

V tomto dílu nejsou skoro žádné odkazy a měl jsem k tomu důvod. Jeho život, kterého jsem se jenom "peříčkem" dotkl je geniální sám o sobě. Odkazy a obrázky přijdou na řadu v dalších dvou

 

 

Jenom doplním doporučenou četbu, která snad bude pro někoho zajímavá:

František Jílek: Muž z Vinci. Paseka 2003

Frederik Antal: Florentské malířství a jeho pozadí Praha 1954

Kenneth Clark: Leonardo da Vinci Cambridge 1962

Deník Leonarda da Vinci volně ke stažení

Ps. Ten pan Jílek píše velice hezky a čtivě, doporučuji do každé knihovny.

 

 

poslal sumavak, 21.01.2007, 17:23:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---

Nadpis:...prosím vyplňovat !!       zde vložte odkaz :
           
Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
[xy]       [i]..kurzíva..[/i]       [b]..tučně..[/b]       [b][i]..tučná kurziva..[/i][/b]

Váš e-mail:                       Podpis:

                                                 Nezapomněli jste se podepsat?  pak: