Umělecký nepravidelník

Protože nejste žádní amatéři a laici, tak ve druhém dílu bych chtěl popsat a vylíčit historii jen dvou a jednoho obrazu, které považuji za jedny z nejkrásnějších, nejen od Leonarda, ale vůbec. Samozřejmě, že můj pohled na tyto díla je značně subjektivní a velice osobní. Tudíž naprosto, ale naprosto nevhodný k následování .

Nebudu se vůbec rozepisovat o souvislostech a historických reáliích, ty jsou všem co to čtou jasnější než mně, ale budu se spíš věnovat tomu jak, a na co jsou namalovaná. Možná tam najdu skulinu mezi tím co víte a co Vám zůstalo zahaleno. Přesto si velké iluze nedělám.

Pro začátek trochu teorie a techniky přípravy podkladu pro malbu olejovými barvami.

Napřed to jednoduší, tedy to plátno.

Malířské plátno se vyrábělo nejčastěji z bavlny nebo lnu. Proces je úplně stejný jako pro výrobu a zpracování jakékoliv látky a "Jak krtek ke kalhotkám přišel" jste jistě viděli. Jak si jistě dokážete odvodit, tím veškerá podobnost končí. Plátno bylo tkáno v co největší hustotě "nití" a většinou jen ti nejlepší malíři si mohli dovolit ta nejhustší plátna. Byla velmi cenově náročná a často se vyráběla "na míru" pro daný rozměr obrazu. Samozřejmě že jsou mistři, kteří poznají jednotlivé výrobce a manufaktury, soudní znalci dokonce i podle toho poznávají zcela neomylně plagiátory a falsifikáty. Přeci nikdo soudný nebude kopírovat Cranacha na plátno po Cranachovi, to dá rozum.

Když si Leonardo přinesl plátno domů do dílny musel udělat ještě spoustu věcí, než mohl plátno vůbec použít. Napřed ho musel vypnout na "blintrám", což se dělá do teď. Není to tak jednoduché, jak se zdá na první pohled. Látka se nesmí kroutit ani v rozích a musí mít všude stejné napětí. A odhadnout míru napětí těsně před jeho roztržením, tak má být totiž napnuté, je velmi obtížné a každá chyba je fatální. Když se , ale podařilo plátno natáhnout a upevnit , pozor hřebíčky jsou také dobré vodítko k určení pravosti obrazu, tak se konečně mohl dát Leonardo do přípravy podkladu . Napřed použil "šeps", což je světlá podkladová barva na olejové bázi , která zabraňuje budoucí malbě se rozpíjet a příliš se vsakovat do vláken. Šeps se roztírá, nebo spíše "vmasírovává" na nové plátno speciálním šepsovacím štětcem, který je plošší a má dlouhé husté a tvrdé štětiny, které byly často z divočáka. A teď, když už měl da Vinci plátno dostatečně připravené, musel čekat. Nic se nesmělo uspěchat, takže i pár měsíců nebyla žádná doba. Je pravda, že těch pláten v přípravě bylo vždy několik, takže se pracovalo na několika podkladech najednou.

A teď to složitější, příprava dřevěné desky.

Ta složitost je vlastně v tom, že každá botega měla jinou technologii přípravy podkladu a i cena zakázky měla velký vliv na výběr a přípravu materiálu. Někdy se příprava odehrála velice jednoduše. Obrousil se kus "prkna" vyhladil do detailu, nechal se vyschnout a znova se uhladil. Potom se povrch pro malbu jenom vysádroval a bylo to. (viz odstavec předchozího nepravidelníku o malbě na dřevo jednoho z nájemců půdy jeho otce). U těch dražších maleb se používaly dřevěné desky většinou z tvrdšího dřeva, které schnuly i několik let v jednom kuse. Po vyschnutí se rozřezávaly na tenčí plátky a ty se zase nechávaly odpočinout pár měsíců. Pak přišla na řadu povrchová úprava a vyhlazení. Pak zase ta sádra a malíř mohl začít. U těch nejdražších a taky nejtrvanlivějších ta technologie přípravy byla odlišná. Tak za prvé výběr dřeva se redukoval pouze na druhy smokvoně a dubu ( neptejte se proč fíkovník, to nevím, třeba tam je ale ten náboženský vliv prvotního hříchu). Nejen že se desky nechávaly dlouho prosychat, ale i do moči hospodářských zvířat se máčely a některé i do jejich krve . Stejně jako dřevěné díly vybraných zbraní a v modernější době pažby loveckých pušek. Po důkladném a opakovaném namáčení a vysychání se postup na vlas shodoval s předchozími ..

Takže to bylo velice krátké stručné a doufám, že tato krátká odbočka dokazuje i velkou manuální zručnost renesančních mistrů.

To spojení 2+1 obraz je záměrné. Ta první položka v seznamu jsou vlastně dva obrazy a jeden námět .. Madona ve skalách. V předchozím Nepravidelníku jste si jistě všimli, že Leonardo byl v Miláně a měl cosi do činění s Lodovico Moorem a bratry Predisovými. Takže jenom pro připomenutí:

" 15.dubna 1483 podepisují Leonardo, oba bratři a představený bratrstva Bartolomeo degli Scarlione smlouvu na obraz namalovaný olejem jehož motivem bude Madona s Ježíškem obklopených anděly. Smlouva byla tak pečlivě napsaná, že byl, například, popsán ultramarínový plášť a karmínové šaty s podšívkou se zeleného brokátu řeckého střihu., které bude mít na sobě Madona. "

Bylo velmi těžké vyhovět podmínkám smlouvy a taky se to nepodařilo.

Obrazy jsou poměrně veliké(198x123 cm, respektive 190x120). Desky se musely složitě lepit, aby se z několika částí dosáhlo kvalitního povrchu a velké plochy.

Ted si dovolím přeložit odstavec z jedné velmi učené knihy, kterou jsem už uvedl v předchozím článku jako zdroj. Doufám, že mi bude odpuštěno.

" oba obrazy jsou velmi podobné a liší se jen v detailech. Styl, kresba, výraz ve tvářích světlo, barvy jsou velmi podobné, ale přesto se ve výsledku liší. Většina všech otázek vzniku a datace obrazů je předmětem nekonečných sporů, různé hypotézy se nepodařilo podložit důkazy. Výklady se opírají o smlouvu z roku1483 a o žádosti umělce o zvýšení odměny z let 1491 — 1493 a 1503 ­ 1506 Bohužel v žádném z těchto dokumentů nenalezneme odpověď na základní otázku. Proč jsou dva a ne jenom jeden a v jakém jsou k sobě vztahu, pokud vůbec v nějakém. O desce, která visí v Louvre se s největší pravděpodobnosti dá říci s určitosti , že je zcela namalována Leonardem a že ji namaloval v letech 1483 ­ 1486. Není jisté jestli tento obraz někdy skutečně byl kostele San Francesco Grande, pro který byl smluvně objednán.V roce 1491 malíři uvádějí, že mají jiného kupce. Dílo přešlo už na počátku 16. století do sbírek francouzských králů, odtud bylo přeneseno do Louvre, kde je dodnes. O druhém obrazu , dnes v Londýně, se většina znalců shoduje v tom, že ho Leonardo namaloval s Ambrogiem Predisem někdy v letech 1503 ­ 1508. Nepochybně však maloval da Vinci tvář anděla. Ostatní bylo asi společné dílo. Tato druhá Madonna ve skalách skutečně zdobila oltář kostela San Francesco Grande od konce 16. století. Koncem roku 1785 ho zakoupil anglický malíř Gavin Hamilton za 112 zlatých a odvezl ho do Anglie ".

I pak měl druhý obraz pestrou historii. Putoval mezi šlechtickými rody Suffolků a Landsdowneů jako svatební dary, také jako úplatky a splátky ..a v roce 1880 ho koupila National Gallery London , cena obrazu bylo už 180 000 zlatých. Povšimněte si rozdílu v ceně nákupní a prodejní. I tehdy se dalo starožitnostech vydělat jmění.

Studie anděla je dochována v muzeu v Turíně ve skicáři Bibliotecca reale.

Londýnská verze

Pařížská verze

Dochovalo se, proč vlastně se vedly spory, o zaplacení obrazu. Představený řádu si do deníku zapsal "Svaté postavy nejsou obklopeny svatozáří, Jezulátko má příliš hravý výraz. Anděl se nedívá na mladého spasitele, ale jen na Jana Křtitele a ten není ozdoben křížem!".

Na tu dobu to bylo ale velice těžké pochybení. Kdybych to měl přirovnat k dnešku, tak by asi nekulhalo srovnání s reklamou na CocaColu opatřenou ale jiným logem, i když podobným, a sloganem, že nejlepší je teplá .

Leonardo se ocitl samozřejmě opět ve finanční tísni a i přes své sebevědomí a ješitnost představenému navrhl, že tedy obraz okopíruje a přimaluje k němu patřičné atributy. To, že by to mohl domalovat do první verze, to mu ani na mysl nepřišlo. Zaplať pánbůh!

Ale o tom okopírování nejsou důkazy.Jde jen o vyprávění z druhé a třetí ruky.

Abych se ještě vrátil k obrazu samotnému. Madonna je velmi podobná jeho matce Catharině. Krajina na obraze a v průhledech je stejná jako v okolí Vinci. Stejně tak i výhled z jeskyně je autentický. K ostatním osobám se netřeba vyjadřovat, symbolika náboženských obrazů je dostatečně známá. Také nechám na Vašem výkladu ruku sv. Jana Křtitele v prvním a druhém pojetí . Tam je částečně celý zakopaný pes.

Na obou malbách je použitá ne trojúhelníková, ale pyramidová konstrukce perspektivy. Tedy pohled z jeskyně do krajiny je hodně plastický, jako by byla v obraze "díra", tedy průzor skrz obraz do volné krajiny A sfumante, neboli ztemnění, nebo "zakouření" obrazu. Kdybych to měl popsat laicky tak je to taková lehounká rouška spuštěná přes malbu. Nejlepší je vidět originál v Louvre

Ten druhý obraz je také zajímavý a nejen tím kdo je na něm namalován. Jmenuje se Portrét , dívky s jalovcovým keřem, nebo také Portrét Ginevry Benci, ale i Dáma Lichteinstein. Je to opět malba na dřevě a nyní se nachází ve Washingtonu d.c. v National Gallery of Art.

(obrázek je opět zvětšovací, pravé tlačítko-zobrazit.....)

Vznik obrazu je také nedoložený, kunsthistorici ho vztahují k zápisu v jeho deníku o portrétování jisté Ginevry de Benci. Na zadní straně desky je namalována jalovcová větev, která jakoby přechází na spodní část obrazu. Spodní, zhruba, třetina byla z neznámého důvodu odstraněna a byla donedávna brána jako studie rukou k jeho dalšímu obrazu, usměvavé Moně L. Jak jsem uvedl, jsem velmi zaujatý a tento obraz pokládám za hezčí portrét než je již výše zmiňovaná paní M. L.

Je to snad úplně první portrét na světě, kdy malíř namaloval nejen jak člověk vypadá zvenku, ale i "zevnitř". Její naštvání je naprosto očividné, stejně tak upřený pohled mimo je také vše říkající. Je ale potřeba říci, kdo byla Ginevra. Dona Benci byla v té době asi nejnadanější a nejpilnější mladá dáma ve Florencii, dnešním výrazem — intelektuálka . Asi v té době neměla příliš přátel a asi ani nechtěla mít, proto jí Leonardo zobrazil s takovým výrazem a pohledem.

Podíváte-li se na detaily, uvidíte nádherné kadeřavé vlasy a oči ještě zpola ukryté za horními víčky opravdu nevypadají vstřícně a usměvavě.

Také jsem si dovolil "pohled" hedvábnou košili i s knoflíkem .

Jenom na okraj: jméno Ginevra je odvozeno od slova ginepro, italsky jalovec. A prý nomen omen. A ten namalovaný jalovec píchá už od pohledu

Ještě bych měl vysvětlit, proč třetí název má spojitost s Lichteinsteiny. Obraz se našel totiž roku 1833 v depositáři sbírek, když Lichteinsteinové zakládali svoje soukromé muzeum. Tam poprvé tehdejší správce sbírek Waagen vyslovil domněnku, že by to mohl být Da Vinci a jeho Ginevra ( viz jeho deník) a po expertízách a několika studiích se to potvrdilo. Obraz byl prodán v roce 1967 za 5,8 mio $ do USA.

Pokud se Vám podaří podívat v USA na zadní straní obrazu, je mimo jalovcového motivu napsáno :" Žena, jež ctnostně nese svou krásu".

Kdybyste měl někdo otázku: Jak to, proboha, Leonardo dělal, že kůže a hedvábí je naprosto hladké a povrch je takový plastický? Tak si i sami na ní musíte odpovědět. Nikdo to ani náznakem netuší. Některé teorie jsou založeny na míchání barev, některé na jemných tazích štětce, některé na kombinaci obou a ještě přidávají různé podmínky zasychání barev. Jedno je ale jisté. Nikdo to neumí napodobit a nenamaluje Ginevru, nebo jinou dámu stejnou technikou a se stejným výsledkem. Zatím.

Pokud se budete nacházet v Louvre a chtěli byste prohlídku i s výkladem o italské renesanci tak dejte vědět paní Brigitte Koroleff , která Vás jistě provede po obrazárně, je totiž zodpovědná za tyto sbírky. Objednat se můžete v odkazu pod jejím jménem.

Je velmi těžké popisovat krásu všech tří obrazů když se musíte spokojit s pouhou fotografií. Je to stejné jako bych Vám vyprávěl o krásně upečené a voňavé huse a vy jste před sebou měli vodu a chleby se solí. Třeba si ale vzpomenete na historii, kterou jste si přečetli, když si před nimi sednete na lavičku a budete se kochat.

Za Vás viděl Jirka původní

Komentáře