Frédéric Bastiat - STÁT

Přeložil: Finist

 

Přál bych si, aby někdo nabídnul odměnu za dobrou, jednoduchou a inteligentní definici pojmu "Stát."

Jak nesmírnou službu by to prokázalo společnosti!

    Stát! Co je to? Kde je to? Co to dělá? Co by to mělo dělat? Vše, co víme je, že je to záhadná osoba, a nesporně je to nejžádanější, nejztrápenější, nejvytíženější, nejobdivovanější, nejobviňovanější, nejvyvolávanější a nejvíc provokující ze všech osob na světě.

 Nemám to potěšení, znát svého čtenáře osobně, ale vsadil bych deset k jedné, že po dobu šesti měsíců plánuje Utopie, a jestliže ano, pak zbytek roku vzhlíží ke Státu, aby je uskutečnil.

 A jestliže je mým čtenářem dáma, pak nemám nejmenších pochybností, že si z celého srdce přeje napravit veškeré zlo, jež trápí lidstvo, a že se domnívá, jak lehce by to šlo zařídit, jen kdyby to Stát vzal do rukou.

    Ale běda! ta nebohá nešťastná osoba, stejně jako Figaro neví, komu dřív naslouchat a kam dřív skočit. Stovky a tisíce úst na ní denně z tisku a z tribun volají naráz:

 "Zorganizuj práci a dělníky."

"Potlač nestoudnost a drzost kapitálu."

"Proveď pokusy ohledně hnojení a vajec."

"Propoj celou zemi železnicí."

"Zavlažuj roviny."

"Osázej kopce."

"Vytvoř vzorové farmy."

"Založ sociální dílny."

"Vyživuj děti."

"Vzdělávej mládež."

"Pomáhej starým."

"Pošli obyvatele měst na venkov."

"Vyrovnej zisky ve všech odvětvích."

"Půjčuj bezúročně peníze všem, kteří si chtějí půjčit."

"Emancipuj utlačené skupiny všude na světě."

"Odchovej dokonalé jezdecké koně."

"Podporuj umění a poskytni nám hudebníky, malíře a architekty."

"Omez komerci a zároveň vytvoř obchodní loďstvo."

"Zjev nám pravdu a vlož zrnko rozumu do našich hlav. Údělem Státu je osvítit, rozvinout, rozšířit, posílit a spasit duše lidí."

 

   "Jen mějte chvíli strpení pánové" řekne Stát prosebným tónem. "Udělám vše co mohu abych vás uspokojil, jenže pro to potřebuji zdroje. Už připravuji plán na pět či šest daní, které jsou celkem nové a nikterak tísnivé. Uvidíte, jak nadšeně je lidé budou platit."

 Pak přijde veliký pokřik: "Ne! Opravdu! V čem je pak ta výhoda, jestliže na udělání těch věcí potřebuješ zdroje? Vždyť to si pak nezasloužíš název Stát!"

 Místo toho abys nám nakládal nové daně, měl bys radši zrušit některé stávající. Například:

"Daň z tabáku."

"Daň z alkoholu."

"Daň z dopisů."

"Celní poplatky."

"Patenty."

    Ve středu této vřavy, a poté, co země zas a znova mění svoji administrativu, protože neuspokojila veškeré požadavky, chci ukázat, že jsou navzájem neslučitelné. Ale proč mám o tomhle vůbec přemýšlet? Neměl bych si toto nešťastné zjištění radši nechat pro sebe?

 

   Mám navždy ztratit svůj charakter! Nahlížejte na mě jako na člověka bez srdce a bez citů ­ sucharského filozofa, individualistu, plebejce ­ zkrátka ekonoma praktické školy. Ale omluvte mne, vznešení pisatelé, které nezastaví nic, dokonce ani evidentní rozpor. Mýlím se, bezpochyby, a měl bych ochotně svá tvrzení odvolat. Buďte ujištěni, že bych to velmi rád udělal, jestliže jste už opravdu objevili tu dobročinnou a nevyčerpatelnou bytost, jež se nazývá Stát, která má chléb pro všechna ústa, práci pro všechny ruce, kapitál pro všechna podnikání, peníze na všechny projekty, obvazy na všechna zranění, balzám na veškeré utrpení, řešení pro všechna dilemata, nápravu všech našich chyb, a zprostí nás od nynějška nutnosti mít předvídavost, opatrnost, úsudek, inteligenci, zkušenosti, řád, ekonomii, střídmost a aktivitu.

    Jaký důvod bych mohl mít, abych netoužil uvidět takový objev? Jistěže, čím více o tom uvažuji, tím více chápu, že nic by nemohlo být pohodlnější nežli to, kdybychom měli na dosah nevyčerpatelný zdroj bohatství a osvícení ­ univerzálního lékaře, neomezený poklad, a neomylného rádce, takového, jakým by podle vašeho popisu měl být Stát. Proto tedy bych to chtěl mít prokázáno a definováno, a proto by měla být nabídnuta odměna tomu, kdo první objeví fénixe. Nikdo si přece nemůže myslet, že tento drahocenný objev už byl učiněn, protože až dodnes vše, co se objevilo pod názvem Stát, bylo za nějaký čas lidmi odvrhnuto přesně z toho důvodu, jelikož to nesplnilo protikladné podmínky svého programu.

    Dovolím si tvrdit, že mám obavu, že jsme v tomto ohledu naletěli jedné z nejpodivnějších iluzí, jež se kdy zmocnily lidské mysli.

 

   Člověk se odvrací od potíží ­ od utrpení, a dosud je odsouzený přirozeně trpět nedostatkem, pokud se nechce obtěžovat pracovat. Musí si tedy vybrat mezi těmito dvěma zly. Jaké prostředky využije, aby se vyhnul oběma? Zbývá mu jen jediná cesta, kterou je užívat si práci druhých. Tento směr jednání zabrání, aby si obtíže a uspokojení zachovaly svůj přirozený poměr a způsobí, že se obtíže stanou údělem jedněch a uspokojení připadne druhým. Tohle je původ otroctví a loupení, jakékoli nabyly formy ­ ať už to byla válka, feudální dávky, násilí, restrikce, podvody etc. ­ obludné zneužívání, přesto konzistentní s myšlením, jež stálo u jeho zrodu. Útisk bychom si měli hnusit a odporovat mu ­ ale těžko ho můžeme nazvat absurdním.

 Otroctví již mizí, díky bohu! A na druhé straně, naše povaha chránit své vlastnictví znesnadňuje přímé a otevřené loupení.

 Jedna věc přesto zůstává ­ a to původní inklinace, jež existuje ve všech lidech, rozdělit svůj životní úděl na dvě části. Starosti přenechat jiným a slasti si nechat pro sebe. Zbývá teď jenom ukázat, v jaké nové podobě se tato politováníhodná tendence projevuje.

 

   Utlačovatel již více nejedná přímo a pouze svou vlastní mocí nad svou obětí. Ne, naše svědomí se již na to stalo příliš citlivým. Tyran a jeho oběť stále existují, ale mezi nimi se nachází prostředník, kterým je Stát ­ což je sám Zákon. Co může být vymyšleno lepšího k překonání našich skrupulí a přemožení veškerého odporu? My všichni tedy vkládáme toto do svých nároků, se kterými se pod tou či onou záminkou obracíme na Stát. Říkáme: "Jsem nespokojen s poměrem mezi množstvím práce, kterou jsem vykonal a množstvím požitků, jež takto získám. Chtěl bych, ve jménu obnovy žádoucí rovnováhy, vzít si kus z vlastnictví druhých. Jenže to by bylo nebezpečné. Nemohl bys mně věci usnadnit? Nenašlo by se pro mě dobré zaměstnání? Nebo nemohl bys zkrotit pracovitost mých konkurentů? Nebo co kdybys mně třeba velkoryse půjčil nějaký kapitál, který si sebral jeho vlastníkům? Nemohl bys vychovat moje děti na veřejné náklady? Nebo mně zaručit cenu, za kterou prodám své výrobky? Nebo mně zajistit spokojený život poté, co dosáhnu padesátého roku? Tvým prostřednictvím mohu dosáhnout těchto cílů s lehkým svědomím, neboť tu bude sám Zákon jednat místo mě a tak získám všechny výhody loupeže bez rizika zostuzení!"

 A je jisté, že jestliže na jednu stranu všichni máme některé shodné požadavky na Stát, a na druhou stranu je prokázáno, že Stát nemůže uspokojit jednu skupinu aniž by vzal z práce ostatních, tak než někdo přijde s lepší definicí pojmu Stát, tak se cítím oprávněn vyslovit tu svoji. Kdo ví, třeba by mohla vyhrát tu odměnu. Tady je:

 

"Stát je velká fikce, skrze níž se každý snaží žít na náklady všech ostatních."

    Dnes stejně jako kdysi, každý se více či méně snaží profitovat z práce druhých. Nikdo by si netroufl vyznat se z takového sentimentu otevřeně, dokonce ho ukrývá sám před sebou a co se pak stane? Napadne ho užít prostředníka, kterým je Stát a každá třída se na něj obrací řka: "Ty, který můžeš brát legálně a čestně, ber od veřejnosti a my se přiživíme." Běda! Stát je velmi nakloněn uposlechnout této ďábelské rady, jelikož je složen z ministrů a úředníků ­ krátce z lidí, kteří tak jako všichni ostatní lidé, touží ve svých srdcích zvětšit svoje bohatství a svůj vliv a vždy se dychtivě chopí každé příležitosti, která se jim k tomu naskytne. Státu nikdy nepotrvá dlouho postřehnout výhody, které může získat z úloh, svěřených mu veřejností. Je pro něj velmi uspokojující být soudcem a pánem nad osudy ostatních lidí, jelikož pak si nechá větší podíl pro sebe, znásobí počet svých zaměstnanců, rozšíří okruh svých privilegií a skončí to vyvlastňováním neúnosných rozměrů.

 Ale ta nejpozoruhodnější část je udivující slepota veřejnosti k tomu všemu. Když si úspěšní vojáci v minulosti brali poražené do otroctví, byli barbarští, ale nechovali se absurdně. Jejich cílem, stejně jako naším, bylo žít na náklady druhých lidí, což se jim podařilo. Co si však mám myslet o lidech, kteří, zdá se, nikdy nepojali podezření, že reciproční loupež není méně loupeží proto, že je reciproční. Že není méně zločinnou, když je vykonávána legálně a řádně, a že nikdy nepřidá nic k veřejnému blahu, ale naopak sníží ho přesně v poměru k nákladům, jež má prostředník, kterého nazýváme Stát?

 

   A je to tato obrovská chiméra, kterou si například francouzský národ umístil v roce 1848 do preambule své Ústavy:

"Francie se ustavuje Republikou za účelem pozvednutí všech občanů k vyššímu stupni morálky, osvícení a blahobytu."

    Takže je to Francie nebo její abstrakce, která má pozvednout Francouze k morálce, blahobytu etc. Neznamená to snad, že oddáním se tomuto podivnému klamu jsme vedeni k tomu očekávat vše od síly, jež není naše vlastní? Nepředpokládá se snad, že je zde, nezávisle na Francouzích, čestná, osvícená a bohatá bytost, která nám může propůjčit tyto vlastnosti? Nepředpokládá se velmi svévolně, že mezi Francií a Francouzem ­ mezi zjednodušeným abstraktním pojmenováním souhrnu jedinců a těmito jedinci samotnými ­ existuje vztah jako mezi otcem a synem, mistrem a učedníkem, profesorem a žáčkem? Vím, že se často říká metaforicky "vlast je něžnou matkou." Ale k odhalení hlouposti takového ústavního prohlášení zcela postačí ukázat, že může být převráceno nejenom bez nesnází, ale dokonce by to bylo zlepšení. Bylo by přesnější říct:

"Francouzi si ustavili Republiku, aby pozvedli Francii k vyššímu stupni morálky, osvícení a blahobytu."

    Nuže, kde je hodnota takového axiomu, ve kterém se podmět a předmět mohou bez nesnází prohodit? Každý rozumí, co je myšleno slovy: "Matka bude kojit své dítě." Ale jistě by bylo absurdní tvrdit: "Dítě bude kojit svou matku."

    Američané zformovali zcela jinou ideu vztahu mezi občanem a Státem, když umístili do záhlaví své ústavy tato prostá slova:

"My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili spravedlnost, upevnili domácí klid a zabezpečili obranu země, podporovali růst všeobecného blahobytu a zabezpečili dobrodiní svobody sobě i svému potomstvu, dáváme si tuto Ústavu Spojených států amerických."

    Zde není žádné chimérické stvoření, žádná abstrakce, od níž by mohli občané žádat všechno. Něco očekávají od sebe a své vlastní energie.

 Pokud by mi bylo dovoleno kritizovat první slova francouzské Ústavy z roku 1848, pak bych poznamenal, že na co si stěžuji je něčím víc, než pouze metafyzické puntičkářství, jak se může na první pohled zdát.

 Tvrdím, že tato personifikace Státu byla v minulosti a bude i v budoucnu hojným zdrojem kalamit a revolucí.

 Jsou zde veřejnost na straně jedné, Stát na straně druhé, vnímány jako dvě odlišné bytosti. Druhá je vázána sloužit první a první má právo žádat od druhé veškeré představitelné lidské blaho. Jaké budou následky?

 

   Ve skutečnosti Stát není zmrzačený a ani nemůže být. Má vždy dvě ruce ­ jednu, aby bral a druhou, aby dával. Jinými slovy má ruku tvrdou a ruku přívětivou. Aktivita té druhé je nutně závislá na aktivitě té první. Přísně vzato, Stát může i pouze brát a nic nevracet. To je evidentní a vychází to z absorbující podstaty jeho rukou, které si vždy ponechají část a v některých případech i všechno, čeho se dotknou. Případ, že by Stát dokázal navrátit veřejnosti více, než si od ní vzal, nikdy nenastal a ani nemůže nastat. Je tedy absurdní přicházet před Stát s pokorným postojem žebráků. Je pro něj naprosto nemožné prokázat určitý prospěch jakémukoli z jednotlivců, z nichž se skládá společnost, aniž by zároveň způsobil větší škodu společnosti jako celku.

 Naše požadavky na Stát ho tudíž staví před dilema. Jestliže odmítne splnit vznesené žádosti, je obviněn ze slabošství, zášti a neschopnosti. Jestliže vyvine úsilí k jejich splnění, bude nucen uvalit na lidi nové daně ­ napáchat více škody než užitku, a přivést tak na sebe všeobecnou nelibost.

 Takže veřejnost má dva požadavky a Stát se pak zavazuje dvěma sliby ­ přinést spoustu výhod a žádné další daně. Naděje a sliby které jsou ve vzájemném rozporu se nikdy nemohou uskutečnit.

 Nuže není toto příčina všech revolucí? Jelikož mezi Stát, který štědře slibuje věci, které nemůže splnit a veřejnost, která do něj vkládá naděje, které se nemohou uskutečnit, se vmísí dva druhy lidí ­ ambiciózní a utopisté. Je to prostředí, které jim dává jejich šanci. Poté stačí, když tito otroci popularity hlásají lidem:

"Vláda Vás podvádí, kdybychom my byli na jejím místě, zahrnuli bychom Vás výhodami a zprostili Vás daní."

 A lidé uvěří, lidé doufají a lidé udělají revoluci!

 Brzy již jsou jejich přátelé v čele událostí, po nichž volali, aby splnili svoje sliby. "Dejte nám práci, chleba, výpomoc, úvěr, rady, více peněz," říkají lidé. "A zbavte nás, jak jste slíbili, požadavků výběrčích daní."

    Nová vláda není o nic méně v rozpacích než ta předchozí, jelikož brzo zjistí, že je daleko snazší slibovat než sliby plnit. Bude se snažit získat čas, protože je to nutné pro dozrání velkých projektů. Nejprve podnikne několik bojácných pokusů. Na jednu stranu zřídí několik základních předpisů, na druhou maličko zredukuje některé daně. Jenže onen rozpor se před ní vždycky vynoří. Jestliže bude chtít být filantropická, musí naplnit státní pokladnu, jestliže zanedbá státní pokladnu, musí se zdržet snah být filantropická.

 

   Tyto dva sliby kolidují jeden s druhým, a nemůže tomu být jinak. Žít na dluh, což se rovná projídání budoucnosti, je jistě současný způsob, jak tuto kolizi překonat. Pokus udělat trochu dobra v současnosti za cenu velkého zla v budoucnosti. Ale takový postup vyvolá přízrak bankrotu, který ukončí úvěrování. A co nastane potom? Nuže pak začne nová vláda podnikat troufalé kroky. Sjednotí svoje síly k tomu, aby se udržela. Bude potlačovat jiné názory, má zdroje k svévolným opatřením. Jako výsměch svému předchozímu přesvědčení vyhlásí, že není možné vládnout aniž by riskovala nepopularitu. Krátce, prohlásí se za státnickou. A to je ten moment, na nějž další kandidáti na popularitu čekají. Budou předvádět tu samou iluzi, projdou tou samou cestou a budou­li úspěšní nakonec budou zahnáni do téže slepé uličky.

    My ve Francii jsme dorazili k tomuto bodu v únoru 1849. V této době iluze, které jsou předmětem tohoto článku, se objevily v daleko více formách než v jakémkoli předchozím období v myšlení francouzského lidu ve spojení se socialistickými doktrínami. Lidé očekávali daleko odhodlaněji než kdy dříve, že Stát v republikánské formě zpřístupní ve velkém stylu zdroj veškerého blaha a zároveň omezí zdanění. "Byli jsme často podvedeni," říkali lidé, "ale teď už dohlédneme na to, abychom nebyli podvedeni znova!"

 Co mohla prozatímní vláda dělat? Bohužel to, co se vždycky dělá za podobných okolností ­ slibování a snaha získat čas.

 Takže to samozřejmě udělala, a aby dala svým slibům větší váhu, oznámila je veřejně:

"Zvětšení prosperity, zkrácení pracovní doby, výpomoc, půjčky, svévolná nařízení, agrikulturní kolonie, rekultivace půdy ležící ladem a v ten samý čas snížení daní na sůl, alkohol, dopisy, maso. A toto vše bude realizováno až se sejde Národní shromáždění."

 

   Nuže Národní shromáždění se sešlo, a jelikož je nemožné zrealizovat dvě odporující si věci naráz, jeho smutným údělem bylo zrušit, tak jemně, jak jen to bylo možné, jeden za druhým veškeré dekrety prozatímní vlády. Ačkoli, aby poněkud zmírnilo krutost onoho klamu, bylo nutno něco málo vyjednávání. Určité závazky byly splněny, jiné v malé míře započaty a tudíž nová administrativa byla přinucena vymyslit některé nové daně.

 Nyní se v myšlenkách přenesu několik měsíců do budoucna a zeptám se sám sebe, s nešťastnou předtuchou, co se stane, až se zástupci nové vlády rozjedou vybírat nové daně z dědictví, příjmů, a výnosů zemědělské dopravy? Jenom můžeme doufat, že se moje předtucha nevyplní, ale předvídám, že naši populární kandidáti budou mít obtížnou úlohu.

 

   Přečtěte si manifest jedné z politických stran ­ který byl vydán při příležitosti volby prezidenta. Je celkem dlouhý, ale celý jeho obsah může být stručně vyjádřen těmito slovy: "Stát musí dávat lidem hodně a brát si od nich málo." Je to stále ta samá taktika nebo spíše stále ta samá chyba. Stát je zavázán poskytnout:

 

"Bezplatné vzdělání všem občanům."

 

"Všeobecné a odpovídající vzdělání, odpovídající přáním, potřebám a schopnostem každého občana."

 

"Poučit každého občana o jeho povinnosti k Bohu, lidstvu a k sobě. Rozvinout jeho chápání, nadání a schopnosti. Poučit ho, aby porozuměl, co je jeho vlastním zájmem a dát mu vědomosti o jeho právech."

 

"Zpřístupnit veškerou literaturu a umění, myšlenkové dědictví a poklady filosofie a veškeré intelektuální potěšení, které pozvedá a posiluje ducha."

 

"Vyplatit odškodnění za každou nehodu, požár, záplavu etc., kterou občan zakusí".

 

"Kontrolovat vztah mezi prací a kapitálem a začít regulovat úvěry."

 

"Poskytnout důležité podpory a efektivní ochranu zemědělství."

 

"Skoupit železnice, vodní kanály a doly a zařizovat záležitosti obdobných průmyslových kapacit.

 

"Povzbuzovat užitečné pokusy, podporovat je a pomáhat jim všemi prostředky, aby se zajistila jejich úspěšnost. Jakožto regulátor úvěrů vykonávat tak rozsáhlý vliv nad průmyslovými a zemědělskými společnostmi, aby byl zajištěn jejich úspěch."

 

   Stát je vázán dělat toto všechno, s připočtením ke službám, které poskytuje již dnes, a dále se vždy snažit udržovat hrozivé vztahy k cizincům, protože, podle mínění těch, co podepsali tento program: "Spoutáni k sobě touto posvátnou jednotou a věrni předchozí Francouzské Republice, přenášíme svá přání a naděje za hranice, jež despotismus položil mezi národy. Práva, jež žádáme pro sebe, žádáme také pro ty, jež jsou utlačováni jhem tyranií. Přejeme si, aby naše slavná armáda, jestliže to bude nutné, byla opět armádou svobody."

    Můžete vidět, že ta dobrotivá ruka Státu ­ ta která dává a rozděluje, bude velmi zaměstnaná pod vládou těchto reformátorů. Můžete si třeba myslet, že totéž bude muset platit pro tu hrubou ruku ­ tu která se noří pro peníze do našich kapes. Ale to byste se velmi pletli. Aspiranti na popularitu velmi dobře znají svoji práci, jestliže nedokáží vynalézt umění, jak šikovně ukazovat pouze činnost ruky dobrotivé, aby zamaskovali ruku hrubou. Jejich vláda bude slavností pro daňové poplatníky.

 

"Je to nadbytek, nikoli nezbytnosti," říkají, "který by měl být zdaněn."

 

Opravdu, bude to skvělá doba, až státní pokladna, pro účely opatřit nám dobrodiní, nás odřízne od našeho nadbytku!

 

To není vše. Reformátoři se chtějí zasadit, aby "zdanění ztratilo svůj tíživý charakter a stalo se pouze aktem bratrství." Dobrý bože! Vím, že je dnes módní strkat bratrství všude, ale zkrátka si nedovedu představit, že by mohlo být uplatňováno výběrčím daní.

 

Přejděme k detailům. Ti, kteří podepsali ten program říkají:

"Přejeme si okamžité zrušení těch daní, jež jsou uvaleny na absolutní životní nezbytnosti, jako sůl, alkohol, etc, etc."

 

"Reformu daně z pozemkového vlastnictví, celních poplatků a patentů."

 

"Bezplatnou justici ­ to znamená její zjednodušení a snížení nákladů."

(Toto se bezpochyby týká kolků)

 Tudíž daň z pozemkového vlastnictví, celní poplatky, patenty, kolky, sůl, alkohol, poštovné, vše je zahrnuto. Tito pánové objevili tajemství, jak způsobit enormní aktivitu dobrotivé ruky Státu a přitom docela ochromit jeho hrubou ruku.

 

   Dobrá, já se ptám nestranného čtenáře, není toto dětinskost, a více než to, nebezpečná dětinskost? Není nevyhnutelné, že díky tomuhle budeme mít jednu revoluci za druhou, jestliže tato tendence neustane dokud nebude tento rozpor pochopen: "Nedávat Státu nic a obdržet od něj hodně?"

 Jestliže se reformátoři dostanou k moci, nestanou se pak oni sami obětí těch prostředků, jež využili, aby se k moci dostali?

 

   Občané! Ve všech dobách jsou možné dva politické systémy, a každý z nich může být přijat z dobrých důvodů. Podle jednoho z nich, Stát by měl udělat hodně, ale také bude hodně brát. Podle druhého, tato dvojí aktivita Státu by měla být pouze malá. Měli bychom si vybrat mezi těmito dvěma systémy. Ale měli bychom prohlédnout, že třetí systém, který obsahuje části obou předchozích, a který říká, že od Státu můžeme dostat všechno, aniž bychom mu museli dávat, je chimérický, absurdní, dětinský, rozporný a nebezpečný. Ti, kteří toto přehlížejí, kvůli potěšení, jež jim činí obviňovat všechny vlády ze slabosti a neschopnosti, a tak je vystavit Vašemu útoku, Vás pouze klamou a podvádějí, přičemž podvádějí hlavně sami sebe.

 

Za sebe říkám, zvažme, že Stát je a má být pouze spojenou silou lidí, organizovaný nikoli, aby byl nástrojem útlaku a vzájemného olupování, ale naopak, k zajištění vlastnictví každého jednotlivce a tudíž vlády spravedlnosti a bezpečí.

 

poslal sumavak, 11.03.2007, 19:00:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---

Nadpis:...prosím vyplňovat !!       zde vložte odkaz :
           
Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
[xy]       [i]..kurzíva..[/i]       [b]..tučně..[/b]       [b][i]..tučná kurziva..[/i][/b]

Váš e-mail:                       Podpis:

                                                 Nezapomněli jste se podepsat?  pak: