Traktát o včeličkách, roztočích a Paroubkovi

aneb: MÁME PRVNÍ JARNÍ DEN !!

   Protože tu, vážení diskutující, vyrukováváte na mne, polovzdělance, s velmi odbornými tématy, rozhodl jsem se napsat něco neodborného nebo ještě lépe pseudoodborného. Třeba o včeličkách.

    Fascinovali mne včelaři. O včelách jsem věděl, že jsou rychlé, úskočné a mají žihadlo, které umí používat. Co do stupně nebezpečnosti jsem je kladl hned za holky, sršně a vosy. Daleko za nimi zůstávaly zmije, durman a rulík zlomocný. Včelař, pan řídící, byl v mých očích statečným rytířem bez bázně a hany. Pokud jsem ho viděl míhat se v dáli s kuklou, obcházel jsem jeho zahradu poměrně solidním obloukem. A to jsem si v té době mohl poměrně výskat. Štípnutí pro mne znamenalo pouze několikaminutové pálení. Dnes je to záležitost dvou, tří dnů. Potíže začaly později. Poblíže mého domova se nastěhoval včelař. Na důkaz dobré vůle a jestě lepších budoucích sousedských vztahů mi věnoval starý úl a jeden oddělek. Teprve později jsem se dozvěděl, že mu manželka vynadala hned druhý den poté, co na zahradě rozestavil úly. Včeličky totiž vylétly, aby obhlédly nové působiště. Přitom pokálely sušící se prádlo a zároveň od něj odehnaly mou lepší polovičku. Soused pochopil a inspirujíc se jednou z povídek klasiků Š+G, uvědomil si, že ve dvou se to lépe táhne. Tak jsem se stal amatérským včelařem. Do dvou let jsem měl úlů patnáct a problémy v rodině.

    Za soudruhů bylo včelařství takovým velmi ušlechtilým koníčkem. Navíc kupodivu státem podporovaným. Výzkumný ústav včelařský totiž měl kolem svého sídla v Dole u Libčic poměrně solidní vinice a navíc vyráběl obstojnou medovinu (pozor, subjektivní hodnocení!). Pokud se objevil administrativní problém, bývalý ředitel, pan ing. Veselý (loni konečně medailí za zásluhy dekorovaný) se objevil na ministerstvu, tenkrát MZVžČSR nebo dokonce i ČSSR s naditou kabelou. Ač sám introvert, pobesedoval a pozval dotyčné problémovce k návštěvě. V téměř stech procentech dosáhl svého a uvedl situaci do kýženého normálu. Mělo to i svůj politický podtext. Včelaření je poměrně náročné na práci a dotyční se mu věnovali po zaměstnání. Proto neměli čas na politické hlouposti. Navíc každoročně dostávali příspěvek od státu na cukr, kterým koncem léta nahrazovali včeličkám ukradený med. Prý jako vděk státu za to, že včely pomáhají opylovat stromoví a květenu českou. V tom měli, soudruzi, pravdu. Po mnoha letech mohu konstatovat, kolik mi kolem chaty přibylo rostlin, o kterých jsem dříve neměl ani potuchy, že se někde v okolí vyskytují.

     Vše plynulo pomalu snad tenkrát i podle plánu. O jediné, ale zato pořádné, vzrušení se postaral drobný roztoč Varroa Jacobsoni, který způsobil mezi včelaři katastrofu úměrnou tomu, co způsobila mšička révokaz vinařům o století dříve. Díky vcelku účinným opatřením a poměrnou disciplinovaností českých včelařů je Česko (nikoliv Slovensko, to už se ve včelařství tenkrát získalo samostatnost,) dodnes nejméně zamořenou oblastí v Evropě, počítaje v to i její ruskou součást. Po prvních pokusech zbavit se roztoče stejně, jako kdysi Američané slintavky a kulhavky, tedy vybitím a spálením, se objevila možnost, léčit tento nebohý společenský hmyz druhovým insekticidem Taktic. A aby nikdo nepodváděl, fumigace, tedy léčba tímto smradem, se prováděla kolektivně. Tehdy včelaře navštívila komise a ortel provedla. Fumigace probíhala způsobem, že se na papírový knot nakapalo několik kapek (podle množství nástavků) Takticu, knot se zapálil a vložil mezi rámky do utěsněného úlu. Roztoči po dvou hodinách popadali na podložku, byli vyhozeni do přírody, kde i ti přeživší rychle pochcípali. Členové komise na tom byli ten den podobně, nadýchaní insekticidu ale přežili. Stejně jako včely, i oni museli fumigaci vydržet třikrát ročně. Pak se do problémů vložili technici. Objevily se dokonce nové vynálezy. V Dole například zjistili, že včelstva lépe reagují na ošetření aerosolem. Účinná látka se rozpouštěla v acetonu a ten se podivným stroječkem, zvaným vyvíječ, foukal do úlů za pomoci kompresoru. Tam, kde kompresor nebo elektřina chyběla, měl včelař potíž. Já to například řešil potápěčskou lahví s obsahem 12 litrů. Když to přátelé(i včelaři se prý tak mají oslovovat jako jistí partajníci a zahrádkáři) zjistili, byl jsem promptně zvolený do komise a krom tehdy svých čtyř úlů (už jsem moudřel), jsem ošetřil padesát dalších. Mě bylo tenkrát pravidelně po akci tři dny špatně. Fumiguje se ostatně dodnes, jen preparáty se střídají.

    Ovšem katastrofa byla za dveřmi. Do té doby byl svět takový krásně soudružsky nalinkovaný. Člověk dělal, že pracuje, stát dělal, že mu za to platí a jednotlivec měl spoustu času na svá hobby či drobné tolerované zlodějinky. Pokud utlumil jakési podvědomé bušení v mozkových závitech, že socialistický pelíšek nemusí být to nejlepší, jistě dodnes teskní. Přišel, jak jistě čekáte, bouřlivý listopad. Možná asi tak bouřlivý nebyl. Alespoň pro někoho. Dodnes se směji při vzpomínce na odborářského bosse, který mi v roce 1985 vyprávěl, že si staví penzion. Na mou nechápavou otázku, proč, stejně nechápavě odpověděl:"Copak to nevíte?" Já jsem, blbec, nevěděl a navíc i po tomto upozornění nereagoval. Po sameťáku bylo všechno jinak. Velká část národa začala podnikat a radostně budovat kapitalismus. To, bohužel vyžaduje úsilí a koníčky překáží. V našich kotlinkách ale naneštěstí téměř 90 % medu vyprodukovali drobní včelaři s průměrným počtem 20 úlů technologicky i technicky vybavení, jak za první republiky. Například vrcholem včelařských inovačních snah koncem 80 let byl klasický čtyřrámkový medomet, poháněný nikoliv lidskou silou, ale elektromotorkem od stěračů nebo kuřavka s ventilátorkem na baterii. Kdo měl více než dvacet včelstev, na toho jsme koukali jako dříve komunisté na kulaka. K tomu ještě připomeňme drobnost, kde tehdy sehnat na včelaření finance. Navíc na porevolučním ministerstvu Luxovci dumali, zda mají odebrat příspěvek na cukr či nikoliv, jakým způsobem hradit léčení, kolik dph vrznout včelařům na med, aby se moc nevoblizovali, zda se má platit za opylování řepky apod. Co se tehdy dělo, bohužel nevím. Slyšel jsem ale, že pan Prof. Ing. Veselý navštěvoval ministerské panáky (ti tam koneckoncůbyli za soudruhů a jsou tam jistě ještě dnes) častěji, než za socialismu. Finance zhltnuté bezvýznamným včelařstvím by se totiž hodily k sanování Luxovcům milých, nevýdělečných zemědělských družstev nebo s oblibou tolikrát tunelovaných masokombinátů.

    V naší místní včelařské organizaci jsme byli relativně sebevědomí. Poté, co jsme se podívali po revoluci za humny k Bavorákům, spadl nám hřebínek. Tehdy nám majitel jedné prosperující včelí farmy sdělil ne nepodstatnou informaci. Pokud se chce někdo v EU vážně uživit produkcí medu, musí vlastnit minimálně 500, ale raději tisíc i více úlů. Jako v Jiříkově vidění jsme sledovali automatickou manipulaci s rámky, průmyslové vytáčení, práci s voskem, průmyslový chov matek a další a další hrůzy. Do pěti let více než třičtvrtina účastníků zájezdu včelařství nechala. Jak kvůli nízkým výkupním cenám včelích produktů, dovozu čínského tekutého cukru, v řetězcích nazývaného medem, tak díky absenci hlavně financí a jakéhokoli sebevědomí. Potkalo nás něco podobného v reálu, jako když neandertálec s kamenou sekerou uvidí v nereálu raketu SS 20.

    Snad se ale i v tomto oboru po patnácti letech začíná blýskat na lepší časy. Na podzim loňského roku v Praze zájemci shlédli na Letenském výstavišti Mezinárodní včelařskou výstavu. Nezávislý pozorovatel si okamžitě musel povšimnout dvou rovin, oddělených od sebe hlubokou propastí. Na jedné straně šlo o výrobky a zařízení, které jakoby vypadly z dílny Jiránkových králíků z klobouku. Sice nápadité a mnohdy jistě velmi praktické, ovšem děsivého provedení. Vedle nich pak stály super exponáty, nebo alespoň panely či videopersentace s nabídkou strojů a zařízení pro velkovčelaře. Pro mne nostalgické ohlédnutí za zmařenými plány. Alespoň něco však potěšilo mou ubohou pomstychtivou českou dušičku. Při pohledu z dálky na jeden z exponátů, jsem se divil, proč tu předvádějí atrapu čtyřválcového spalovacího motoru. Po průzkumu zblízka jsem se od zástupce maďarské firmy Anivet dozvěděl, že se jedná o úl s otáčejícím se plodištěm. Včeličky tu přebývají v jakýchsi plastových rámech, připomínajících formy na dorty, naražené na rožni od grilu a stejně tak se pohybující. (Jak je vidět, rám může být i kulatý.) Prý v tom matky lépe kladou a roztočům se točí hlava. Ale možná, že jsem špatně rozuměl. S několika slovy uznání jsem zamířil k východu s myšlenkou, že s touto technikou s alespoň já jistě nebudu muset potýkat a moji dva poslední úloví mohykáni jistě ještě několik hlezkých let vydrží bez inovací.

    Na závěr jsem dlužnen osvětlit, proč jsem tento slovesný útvar nazval traktátem, a co s ním má společného pan Paroubek. Slovo traktát se mi za prvé velice líbí, za druhé málo kdo ví, co si pod tímto termínem představit a za třetí je plně poplatný mému rozvláčnělému příspěvku. Příjmení našeho nejvyššího sociálního kumunisty ve mně zase asociuje roztoče Varroa Jacobsoni. Abych zmíněné zviřátko přiblížil i těm, kteří ho ještě neviděli, poznamenávám, že se jedná o jakousi vypouklejší ledvinovitou puklici, které z pod krunýřku koukají nožičky. I styl života mají tito dva tvorové podobný. Sají druhým tělní tekutiny. Včelaři už také opustili starý název a s omluvou panu Jacobsonovi přejmenovali onoho roztoče na Varroa destructor. Závěr by měl být optimistický. Ale, jak se říká, není tak špatně, aby nemohlo být hůře. Ze Španělska se k nám šíří další parazit, který prý nejen saje vyvíjející se plod, ale také žere vosk a znehodnocuje med. Nevím sice přesně, jak se jmenuje(volně transcribováno Ethuda humida, ale ruku do ohně za to nedám), ale v mých asociacích ho dokonale ztvárňuje pan Grebeníček.

Spáchal: František I.

Komentáře