Proč se vlastně začalo jezdit vpravo?

zeptal se Dušana N. v komentářích Jura P.

    Ještě dnes se jezdí v mnoha zemích vlevo, většinou v bývalých britských koloniích a v Japonsku, větší zbytek světa se během minulého století přeorientoval na pravostranný provoz.

   Cestování vlevo má dlouhou tradici. V době kdy se po cestách pohybovali hlavně feudálové a jejich družiny koňmo a mimo cesty lapkové a minesengři, vznikla první přirozená a sdílená pravidla dopravy. Protože většina lidí je praváků, lépe se jim nasedá na koně zleva. A určitě je bezpečnější nasedat z krajnice než z prostředku cesty. Už jen proto, že většina cestujícíh byla ozbrojena nějakou sečnou zbraní, jejíž pochva na levém boku by při nasedání na koně nesmyslně překážela. Také při střetnutí s ozbrojeným protivníkem měl pravák lepší šanci obrany z levé strany cesty.

   Kdo si tedy vymyslel, že se má jezdit vpravo? Pokud jste si tipnuli na Francouze, hádali jste správně. Těm vždycky činilo potěšení rozvrtat zavedený pořádek. Koncem osmnáctého století když vzrostla výměna zboží mezi městy, začali v lidnaté Francii povozníci používat velkobjemových vozů tahaných několika páry koní. Kupodivu nepřišli nato, že se potah nejpohodlnějí řídí z kozlíku, ale vozka seděl na hřbetě posledního koně vlevo. (opět proto, že se na něj nejlépe nasedalo a na ostatní koně před sebou dobře viděl.) Jelikož seděl nalevo bylo pro něj přirozené, že chtěl každý protijedoucí povoz míjet po své levé straně, aby si byl jist, že se na úzké cestě povozy nezrazí. A ježto v té době patřila velká část dnešních Spojených států Francii — Louisiana se rozprostírala od Mexického zálivu až po Quebec — přenesl se tento zvyk i do Ameriky.

   K rozšíření ccestování vpravo přispěla i Francouzská revoluce, neboť po ní si už feudálové netroufli z koně záhanět venkovany s jejich povozy bičíkem na levou stranu a byli rádi, když se jem nepozorovaně podařilo po pravé straně uniknout ze země řinčící guillotinou. Francie uzákonila jízdu vpravo v roce 1794, rok po Dánsku, které prosadilo tento zákon o rok dříve.

   Hitler nebyl první kdo násilně zavedl pravostrannou dopravu v Evropě. Jako první se o to přičinil za svých tažení Napoleon, který prosadil francouzský zákon v okupovaném Nizozemí (tehdy Holandsku, Belgii a Lucembursku), švýcarsku, Německu, Polsku, v severní Italii a části Španělska, a také v Rusku kde do té doby o nějakém pořádku v dopravě neměli ani tušení.

   Vlevo se tradičně jezdilo jen v nepokořených státech — Velké Britanii, Rakousku-Uhersku, Portugalsku a ve Skandinavii. Na Balkáně si jezdil každý jak chtěl. Bratrské Rusko donutilo Finy dobrovolně adoptovat dopravu vpravo v roce 1858. Další změny v Evropě nechaly na sebe čekat až na dobu po První světové válce.

   Velká Britanie uzákonila jízdu vlevo v roce 1835 a zákon platil i pro všechny její kolonie. V většině z nich se dodnes jezdí vlevo — kromě Egypta kde po Napoleonovi nezbylo z jeho dobrodružství nic jiného než právě jízda vpravo. V japonském šogunátu samurajové také cestovali vlevo, ale bylo to jen zvykové pravidlo, jemuž se dostalo jakéhosi neoficiálního uznání až v roce 1872. Za uzkákonění tohoto zvyku se zasloužila průmyslová revoluce, za níž může Japonsko hlavně děkovat Velké Britanii. S její pomocí totiž vybudovalo železniční síť a na té se pochopitelně jezdilo vlevo, ale psanou formou vyšel japonský dopravní zákon až v roce 1924.

   Ač Napoleon donutil Holanďany jezdit vpravo, v jejich koloniích se stále jezdilo vlevo a jezdí se tak dodnes. Indonesie s Japonskem, Austrálií, Indií a Pakistánem jsou nejlidnatějšími zeměmi kde se dodnes jezdí nalevo.

   Spojenectví s Francií ve válce za nezávislost inspirovalo i jednotlivé americké státy k adoptování francouzských dopravních zvyků. Jako první — ještě před revoluční Francií — uzákonila jízdy vpravo Pennsylvanie v roce 1792, New York v roce 1804 a New Jersey v roce 1813. Kanaďané pod přílivem levných amerických aut přestali vzdorovat ve dvacátých letech a začali také jezdit vpravo.

   V Italii — už tradičně — byl i dopravních pravidlech dlouho binec. Jízda vpravo byla uzákoněna v roce 1912, ale města s kolejovou městskou dopravou měla povoleno jezdit vlevo, pokud to bylo na jejich perimetru řádně vyznačeno varovnými tabulemi. Řím vzdoroval až do března 1925 a jako poslední bašta levostranné dopravy padl Milán v srpnu 1926.

   Legrační situace nastal po rozpadu Rakouska-Uherska v Rakousku, kde se v krajích, v nichž kdysi dosadil místní správu Napoleon, jezdilo vpravo a ve zbytku Rakouska vlevo. Jak je vidět je určitá mentální nedospělost je mnoha Rakušákům vrozená. Do oškubaného Československa vjel 15.března 1939 Wehrmacht vpravo a bylo po váhání.

   Poslední kontinentální evropskou zemí, která opustila levostranný provoz bylo Švédsko. V roce 1955, kdy už se ve všech sousedních zemích jezdilo vpravo, vypsal švédský parlament referendum na změnu. Ačkoliv 82.9% občanů hlasovalo pro zachování levostranného provozu usnesl se po dlouhých průtazích parlament opačně a raději už žádný plebiscit neorganizoval. Vpravo se ve švédsku začalo jezdit vneděli 3.září 1967 v pět hodin ráno a národ to přežil bez dopravních katastrof. Island následoval o rok později. V Britanii se o změně začalo uvažovat v šedesátých letech, ale vzhledem k výdajům ve výši desítek miliard liber, se změnou spojených , které velkoryse přerozdělující vláda Harolda Wilsona neměla, iniciativa tiše usnula k velké radosti konzervativních ostrovanů — nejen Britů, ale i Irů, Kypřanů a Malťanů.

   Stejně si myslím, že by ke změně došlo tak jako tak. Dovedete si představit jak blbě by nastupovalo do auta s volantem na pravé straně se šavlí na levém boku? Do dnešních aut by to bylo snazší. jen by musel člověk dát pozor, aby si ji nepřirazil do dveří.

Dušan Neumann   

Komentáře