Loupežné subvencování

F.Bastiat, Journal des économistes - leden,1846

Přeložil: Finist 

   Lidé většinou shledávají moje psaní o ekonomických Sofismatech příliš teoretickým, abstraktním a s příliš mnoha metaforami. Nuže dobrá. Pokusím se nyní o triviální, banální a třeba i poněkud drsnější styl psaní. Přesvědčen, že veřejnost byla podvedena, aby přijala politiku protekcionismu, pokoušel jsem se dokázat to apelováním na rozum. Ale lidé mají zjevně raději pokřikování. Tak si pojďme zakřičet:

Král Midas má oslí uši!

Takže na rovinu drazí lidé, jste soustavně okrádáni. Možná to zní drsně, ale alespoň je to jasné.

Slova loupež, loupit a lupič určitě nebudou mnoha lidem po chuti. Takže se zeptám jako se zeptal Harpagon Elis: "Je to slovo nebo ta věc, která ve Vás budí obavy?"

"Kdokoli se podvodem nebo lstí zmocní majetku, který mu nepatří, je vinen krádeží." (trestní zákoník, paragraf 379).

"Loupit : skrytě nebo násilím si přisvojovat cizí majetek." (Slovník Francouzské akademie).

"Lupič : ten, kdo si vynucuje více než mu náleží." (tamtéž)

Takže například výrobce, který mě zákonem donutí zaplatit dvacet franků za to, co bych normálně mohl mít za patnáct franků, nevzal ode mě podvodem pět franků, jež mi patřily?

Nepřisvojil si je snad skrytě nebo násilím?

Nevynutil si víc než mu náleží?

Jistě namítáte ­ samozřejmě, že si je vzal, samozřejmě, že si je přisvojil, ale nikoli skrytě nebo násilím, což jsou charakteristiky loupeže.

Když naše daně obsahují těch pět franků na subvenci, kterou dostává výrobce, přisvojuje si ji nebo vynutí, co by mohlo být skrytějším, protože tak málo z nás ho podezřívá? A pro ty, kdož mají podezření, co může být násilnějšího, když při prvním zaváhání platit vtrhnou biřici do jejich dveří?

Přesto výrobce nemusí mít obavy. Loupeže skrze dotace nebo skrze tarif, přestože porušují spravedlnost stejně, jako normální přepadení na cestě, neporušují zákon. Právě naopak jsou páchány prostředky zákona. Tento fakt je dělá horší, ale soudci proti nim nic nezmohou.

Nejsem ani prvním, kdo nazval tuto praktiku jejím pravým jménem. Tohle napsal Adam Smith před více než šedesáti lety:

"Výrobci ze stejného odvětví se zřídkakdy schází, dokonce ani při slavnostech a kratochvílích, ale jejich hovory končí konspirací proti veřejnosti nebo vymýšlením nějaké lsti, kterak zvýšit ceny." ¹

Mělo by nás překvapovat, že o tyhle věci veřejnost neprojevuje žádný zájem? Předpokládejme, že se ustanovil výbor továrníků a nyní svolali setkání za účelem definovat všeobecnou politiku. Tak na čem se asi dohodnou.

Rejdař: "Naše obchodní loďstvo je v zoufalé situaci (výbuch rozhořčení). A není divu! Nemůžu postavit lodě bez železa. Na světovém trhu je ho hodně po deseti francích, ale naši oceláři mě zákonem přinutili platit za něj patnáct franků. Požaduji volnost nakoupit železo tam, kde je to nejvýhodnější."

Ocelář: "Na světovém trhu by mě stála přeprava nákladu lodí dvacet franků. Ale skrze zákon, naši rejdaři za ní dostávají třicet, takže on okrádá mě a já okrádám jeho, všechno je, jak má být."

Politik: "Rejdař učinil nemoudrý závěr. Pojďme radši posílit vzájemnou harmonii, ze které čerpá sílu náš národ. Pokud bychom zavrhli jen jediný z bodů našeho protekcionismu, můžeme dát sbohem celému systému."

Rejdař: "Ale protekcionismus zklamal. Znovu opakuji, že naše obchodní loďstvo je v zoufalé situaci."

Politik: "Dobrá, zvedněme tedy celní přirážku, aby si náš rejdař mohl účtovat čtyřicet franků místo třiceti."

Ministr: "Vláda již využila až do krajnosti ten nádherný vynález celních přirážek, ale obávám se, že to nebude stačit². Příliš vysoké ceny by spotřebitele mohli popuzovat."

Politik: "Pánové, copak se zasekneme na drobném detailu? Copak neexistuje jiná spása pro naše loďstvo krom tarifu? Zapomínáte na zdanění? Spotřebitel nemusí být velkorysý, ale daňový poplatník bude muset být. Naložme mu nějakou daň a rejdař může být spokojený. Navrhuji, aby rejdař dostal dotaci pět franků z veřejné pokladny na každý cent železa, který nakoupí."

Množství hlasů: "Podporuji návrh! Podporuji návrh!"

Statkář: "A dotaci tří franků na každý hektolitr pšenice pro mě!"

Majitel textilky: "A dva franky na metr plátna pro mě!"

Etc. etc.

Předsedající: "Tak jsme se dohodli. Naše shromáždění ustanovilo systém subvencí, a to bude jeho věčnou slávou. Jakékoli podnikání ode dneška utrpí ztrátu, máme k dispozici dva jednoduché prostředky, kterak ztrátu obrátit v zisk ­ tarif a dotaci. Jednání skončilo."

Jakási nadpřirozená intuice mi musela dát neblahé tušení, jak brzo v budoucnu se subvence objeví ­ kdo ví, ale třeba jsem to byl nešťastnou náhodou já sám, kdo inspiroval pana Dupina³, když jsem před několika měsíci napsal:

"Zdá se být jisté, že podstata i následky protekcionismu by mohly být nahrazeny, pokud by na sebe vzal podobu přímého zdanění a distribuoval výnos daně privilegovaným průmyslovým odvětvím. Upřímně přiznávám, že by se mi zdál takový systém čestnější a ekonomičtější než protekcionistický tarif. Čestnější proto, že jestliže chce společenství platit navíc některým svým členům, tak alespoň bude jasně vidět podstatu té operace a náklady mohou být rovnoměrně rozloženy mezi všechny jeho členy. Ekonomičtější proto, že při zrušení tarifu se může ušetřit za celníky.⁴

Takže prozkoumejme tento systém loupeže skrze dotace, protože možnost to učinit nám byla tak laskavě nabídnuta. Vše, co o něm bude řečeno, se naprosto stejně vztahuje i na loupež skrze tarif. A protože ten druhý případ je o maličko lépe zamlžený, tak systém přímého okrádání nám pomůže lépe pochopit systém nepřímého okrádání. Mysl tak bude vedena od jednoduchého ke komplexnímu.

Neexistuje nějaký druh loupeže, který je ještě jednodušší? Ano jistě. Přepadání bandity na cestě. Stačí, aby bylo pouze zlegalizováno a monopolizováno ­ tedy jak se dnes říká ­ organizováno.

Nuže toto jsem si přečetl v jednom cestopise:

Když jsme dorazili do království A, o všech průmyslových odvětvích tam se tvrdilo, že jsou v žalostném stavu. Sedláci naříkali na svůj úděl, továrníci si stěžovali, obchodníci protestovali, námořníci reptali a vláda nevěděla co si počít. Nejdříve dostala nápad uložit velikou daň na všechny nespokojence a nazpět mezi ně rozdělit výtěžek této daně, samozřejmě po odečtení podílu pro sebe. To je opatření na velmi podobném principu jako Španělská loterie, kterou máme tak rádi. Je tisíc lidí a vláda vybere jedno peso od každého. Pak si mazaně nechá 250 pesos pro sebe a zbývajících 750 rozdělí v menších či větších dílech mezi hráče. Úctyhodný hidalgo poté, co dostane tři čtvrtiny pesa zapomene, že předtím přispěl celým pesem a nemohouc zkrotit svoji radost rychle pospíchá do nejbližší putyky utratit svých patnáct reálů⁵. To bylo něco podobného jako je zavedeno ve Francii. Jenže jelikož ta země je na nižším stupni civilizace, vláda si nemyslela, že by se její obyvatelé spolehli na tak podivnou formu protekcionismu a tak nakonec přijala následující plán.

Země byla propojena sítí cest. Vláda úseky cest označila patníky, a poté řekla sedlákům: "Všechno, co se Vám povede ukrást od těch, kteří se nacházejí na cestě mezi dvěma patníky bude Vaše. Ať Vám to slouží jako subvence, protekce a investiční pobídka." Pak přidělila každému továrníku, rejdaři atd. kus cesty a vydala jim následující vyhlášky:

"Dávám Vám a uděluji pravomoc a autoritu krást, loupit, podvádět a šidit beztrestně podél celého Vašeho úseku cesty."

Tak se přihodilo, že obyvatelé království A se tak sžili s tímto systémem, tak si navykli počítat s příjmem, který se jim podařilo ukrást a přehlížet to, o co byli sami okradeni, tak důsledně se dívali na loupež pouze z pozice lupiče, že začali brát sumu jednotlivých individuálních krádeží jako hrubý národní zisk a odmítali se vzdát tohoto systému dotací. Říkali, že při jeho absenci by se neuživilo ani jediné průmyslové odvětví.

Dá se tomuhle těžko uvěřit? Jistě si myslíte: "Není možná, aby celý národ souhlasil s tím, že se zvětší bohatství když okrade jeden obyvatel jiného."

A proč ne? Vždyť ve Francii jsme již zcela přijali tento pohled a neustále vymýšlíme, jak zlepšit metody recipročního loupení pod jmény subvence a tarif.

Dobrá, tohle je možná přehnané. Řekněme, že s přihlédnutím k metodám výběru peněz a všech dalších okolností, náš systém je lepší než v království A. Ale musíme jasně pochopit, že základní princip a následky jsou naprosto stejné u všech těchto druhů loupeže zavedených zákonem, aby přinášeli zisk navíc vybraným průmyslovým odvětvím.

Také bychom si měli uvědomit, že jestliže existují potíže při loupení na cestách, tak tento systém má i určité výhody oproti loupení skrze tarif.

Například je možné rovnoměrně rozdělit výtěžky mezi výrobce. Totéž není možné v případě celních bariér. Ty jsou ze své podstaty neschopné ochránit některé společenské třídy jako umělce, pošťáky, právníky, vojáky, dělníky apod.

Je pravdou, že loupením skrze dotace můžeme dosáhnout téhož rozdělení, a tudíž není v tomto ohledu méně efektivní než je přepadávání na cestách.

Na druhou stranu dotace vedou k některým tak bizardním a absurdním následkům, že by je určitě i obyvatelé království A považovali za směšné. Co oběť přepadení na cestě ztratí, to zloděj získá a ukradené bohatství tak alespoň zůstane v zemi. Ale v systému loupení skrze dotaci, majetek, který daň vezme Francouzům se velmi často dostane cizincům a bohatství jde ven ze země. Takhle to funguje:

Předpokládejme, že kus textilu stojí sto franků v Bordeaux. Je nemožné prodat ho levněji bez ztráty a konkurence brání tomu, aby byl prodán dráž. Za těchto okolností Francouz, který si chce koupit textil musí zaplatit sto franků nebo se bez něho obejít. Ale když je to Angličan, který chce koupit textil, tak vláda intervenuje a řekne obchodníkovi: "Prodej svůj textil a já přinutím daňového poplatníka, aby ti dal dvacet franků." Obchodník, který nemohl chtít méně ani více než sto franků teď prodá textil Angličanovi za osmdesát franků. Obchodník zůstane na svém a výsledek toho všeho bude přesně tentýž, jako by daňoví poplatníci dali dvacet franků přímo Angličanovi za podmínky, že si za ně koupí francouzský textil. Takže specialita loupeže skrze dotace je ta, že oběť loupeže žije ve státě, který ji toleruje zatímco ti, kteří z loupeže profitují, jsou rozptýleni po celé Zemi.

Je opravdu udivující, jak lidé stále trvají jako na pevně vžité pravdě na tom, že všechno, co dokáže jednotlivec ukrást ze společné pokladny představuje všeobecný zisk. Perpetum mobile, kámen mudrců či kvadratura kruhu snad již opustily mysl lidí. Ale teorii o pokroku skrze loupež mají lidé stále v úctě. A přitom by si jeden myslel, že tato dětinskost má nejmenší naději na přežití.

Existují tací kteří se mě ptají: "Obhajujete tedy politiku laissez faire? Nejste jeden z těch ekonomů té staré vysloužilé a již dávno neplatné školy A. Smitha a J. B. Saye? To proto jste proti organizování průmyslu?"

Nuže pánové, organizujte si průmysl jak libo. Ale já Vás budu bedlivě sledovat, jestli náhodou neorganizujete loupež.

Další a daleko početnější skupina neustále opakuje: "Subvence a tarify již zašly příliš daleko. Měly by být užívány moudřeji a s rozvahou, nikoli zavrženy. To co soudní a praktičtí lidé podporují, je rozumné množství volného obchodu kombinované s rozumným využitím protekcionismu. Mějme se ale na pozoru před absolutními principy a fanatiky obou stran ­ volného obchodu a protekcionismu."

Nuže podle španělského cestopisce takhle přesně mluvili i lidé v království A. "Banditismus na cestách," říkali tito moudří mužové, "není ani špatným ani dobrým sám o sobě. Všechno záleží na okolnostech. Všechno co je třeba, je udržet věci v rovnováze, najít zlatou střední cestu a zaplatit vládní úředníky, jejichž prací bude onu rovnováhu nacházet a udržovat. Možná, že loupení bylo povoleno v příliš velikém rozsahu, možná že naopak ho ještě není dost. Zkoumejme tyto věci, vyrovnávejme příjem každého dělníka. Těm, kteří nevydělávají dost, bychom měli přidat kus cesty na níž mohou loupit. Naopak těm, kteří mají hodně bychom měli zredukovat čas, v němž je jim dovoleno loupit."

Ti, kteří mluví tímto způsobem, si získávají velkou reputaci pro svoji umírněnost, prozíravost a moudrost. Jsou tak předurčení zaujmout nejvyšší úřady ve státě.

Naproti tomu ti, kdož říkají: "Eliminujme veškerou nespravedlnost, protože neexistuje taková věc jako částečná nespravedlnost. Netolerujme žádnou krádež, protože neexistuje poloviční krádež nebo čtvrtinová krádež." Tak ti jsou bráni jako neužiteční vizionáři, únavní snílci, kteří stále dokola opakují tytéž věci. Ačkoli lidé shledávají jejich argumenty velmi snadno pochopitelné. Jak by ale něco tak jednoduchého mohlo být pravdou?

Pozn:

1) Adam Smith, Bohatství národů, kniha první, kapitola 10, část II.

2) Narážka na text: "Mohl bych opět citovat zákon o tarifech z 9. a 11. června minulého roku, jejichž účelem bylo podpořit obchodní loďstvo uvalením celní přirážky na náklad zboží, jež vstupuje do našich přístavů pod cizí vlajkou. Naše tarifní zákony, jak jistě víte, jsou všeobecně směřovány k tomuto cíli a celní přirážka deseti franků byla zavedena zákonem z 28. dubna 1816, byla docela nedostatečná vzhledem k vysokým nákladům naší lodní dopravy." (Laurent Cunin­Gridaine ministr průmyslu a obchodu 1840 ­ 48, otevřené prohlášení ze setkání ministra a předních průmyslníků z 15. prosince 1845)

3) André Marie Jean Jacques Dupin (1783 ­ 1865) advokát, poslanec, předseda poslanecké sněmovny a zákonodárného shromáždění, později generální prokurátor.

4) Kapitola 5 Ekonomických sofismat ­ "Naše produkty jsou zatíženy zdaněním."

5) Real de vellón, stříbrná mince. Dvacet realů = jedno peso.

Komentáře