Na začátku krásného babího léta v roce 1518 se narodil v rodině pana Robusti, která se živila barvením látek, kluk jak buk. Rodina byla klasická středostavovská. Tedy neměla hluboko do kapsy a podnikání v tomto oboru mělo velkou budoucnost, zvlášť v Benátkách, které patřily k metropolím tehdejší Evropy. Malý Jacopo vůbec nebyl nijak zázračné dítě, nejevil žádné známky geniality a tudíž si mohl dobře užít dětství a pubertu.

Vsuvkou bych chtěl oživit znalosti, které jistě máte o "Benátské škole" a jak se lišila od té Florentské. Ve Florencii byl dán velký důraz na razanci, tvrdost a jasné poselství. To v Benátkách to bylo jiné. Hra světel a stínů, skryté významy a metafory, barevnost to byly atributy, kterými se mohli pyšnit mistři benátští. Také o nich bylo známo, že moc necestovali a když už , tak na krátký čas. Takže Benátská škola byla "endemická" abych použil termín z biologie a jestli se dostávala ven, tak jenom skrze žáky a přátele, jako byl třeba A. Durer , který byl velký přítel u J. Belliniho. ( viz díl o Bellinim )

Jacopo Robusti zvaný Tintoretto
září, říjen ? 1518 (Benátky) — 1594 (tamtéž)

Jak jsem už uvedl, jeho talent se objevoval velmi pomalu. Až v roce 1542 , tedy ve 24 letech, se odhodlal a "nastoupil" do botegy k Tizianovi, tehdejší špičce svého oboru. Každý na jeho místě by byl šťastný jako blecha, že se může něco nového naučit. Ale ne tak Jacopo. Po 10 dnech zjistil, že se nejen nemůže nic naučit nového, ale jeho selfmademanství předčí i naučené postupy majitele dílny. Takže po týdnu a třech dnech odešel mladý Robusti od svého idolu a založil si svojí dílnu. Ve Florencii by to nešlo, tam byly nutné cechovní zkoušky a doporučení, ale Benátky jsou Benátky. Aby byl stylový tak si za svoje umělecké jméno zvolil profesi svého otce, tedy "il tintore" tedy barvíř a protože byl menší postavy tak si dal svoje "alias" malý barvíř, tedy TINTORETTO. Na průčelí do "kanceláře" si na zeď napsal, jako reklamní slogan : Kresba od Michelangela a barvy od Tiziana" A jak bylo napsáno, tak taky maloval. Jeho obrazy, jak uvidíte níže jsou syntézou obou jeho vzorů. A nejen to, měl svůj nezaměnitelný "rukopis"

Jeden aspekt jeho života byl velmi silný a od něj se odvíjelo snad úplně vše co dělal a co maloval. Byl velice zbožný a většinu děl maloval na objednávky klášterů, bratrstev, kostelů , úzce se specializoval na tyto bohaté klienty a i výběr témat jim přizpůsobil.

Tintoretto nemaloval vzletné motivy, svaté ve zlatých róbách, ale zasazoval biblické výjevy do tehdy běžného života a prostého prostředí. A hlavně, tím jak byl samouk, nepoužíval vůbec postupy kompozice v malbě tehdy obvyklé, protože se je nenaučil. Nemaloval podle plánovaného rozvržení a motivů, ale pouze "kupil" shluky postav, jako to bude běžné u manýrismu za pár desítek let. Také použití šerosvitu a nasvícení z jednoho místa je novátorské. A protože byl velmi zbožný, používal "k osvitu" vždy nějakou svatozář, nebo lampu symbolizující boží prozřetelnost a ne okno.

První velkou zakázku dostal v roce 1548, tedy jenom po 6ti letech a to na obraz Zázrak sv. Marka

Zázrak sv. Marka — 1548

A jak sliboval na "reklamním poutači" tak to dodržel. Opravdu vycházel z díla pana Buonarotiho, tentokrát z jeho fresek v Capella paolina ve Vatikánu.

První velký obraz ,který namaloval, předběhl běh dějin minimálně o pár desítek let. Jsou na něm vidět naprosto jasné prvky manýrismu , tam totiž není určen řád a prostor, dramatické barvy, super kulturistické tvary postav a nestabilita je u tohoto směru samozřejmost, typický představitel je třeba Domenico Theotocopuli — El Greco

Obraz však potkaly na začátku jisté rozpaky ze strany objednatelů. A tak si Tintoretto vzal obraz zpět , chtěl ho dopracovat a přizpůsobit podmínkám smlouvy. Než však mohl uskutečnit úpravy se dostavili zástupci bratrstva a obraz si odnesli, bez úprav. Třeba jim došlo, že mají před sebou jednoho z budoucích představitelů vrcholné renesance, nebo to alespoň tušili.

V roce 1564 začal pracovat na "nekonečné zakázce" pro Scuola Grande di S. Rocco , které v Benátkách můžete najít do dnes, na stejné adrese. Dokonce jsou záznamy o tom, že se stal jejich členem v roce 1565. Díky tomu má bratrstvo dnes největší sbírku Tintorettových obrazů, celkem 42 kusů. Má to tak někdo štěstí. Práce pro bratrstvo ho zaměstnala na celý život s malými výjimkami.

Jedním z jeho nejlepších děl byla beze sporu Poslední večeře, kterou maloval po celé 4 roky. Obraz ve velikosti 366x569 je umístěn v kněžišti chrámu San Giorgio Maggiore v Benátkách.

Poslední večeře (opět zvětšovací)

Když se zadíváte na tento obraz, tak by Vás měli napadnout hned 2 věci. Za prvé, sakra, ten stůl je našikmo! A za druhé, nějaké "divné"světlo, odkud svítí?

Ten stůl našikmo je opravdu něco výjimečného. Vždy byl dosud "postaven" napříč obrazem, aby všichni apoštolové a ostatní byli vidět, včetně Jidáše, který se obvykle lísal k vedoucímu skupiny. Všichni jedli způsobně, byli čistí a upravení. A to byl celý Tintoretto, biblické motivy do tehdejšího života přeci zapadaly bezvadně, jen přidat svatozáře. A stoly v hospodě? Málokdy jsou čelem či zády ke dveřím, alespoň v jeho době tomu tak bylo z bezpečnostních důvodů . A tak vznikl stůl na šikmo. Jen to světlo, to bylo potřeba "doladit". Za prvé světlo svatozáří bylo rozlišeno na silnější a slabší, od toho kterého světce. Světlo lustru, má také svoji důležitost a symboliku. Nic se nedělo samoúčelně. Nechci navádět, co si máte pod svítícím lustrem představit, ale je to právě to světlo na konci tunelu, za kterým, když se vydáte, nikdy se už nevrátíte povědět, co to bylo. Změti rukou, křídel a celých postav, které vlastně vycházejí z kouře a dýmu jsou také důležité .a jsou naprosto zásadní pro vznik manýrismu. Všimněte si také, že apoštolové spolu nemluví a vůbec se nebaví jako při společné večeři, je totiž zachycena doba, kdy ještě neví co se Ježíšovi stane v Getsemanské zahradě, a že Petr několikrát zapře svého přítele. Většinou, je zpodobňována scéna, až po tom , kdy Ježíš řekne to co chtěl oznámit. Také přibylo osob a zvířat, které se spíše hodí do renesanční hospody.

Ještě jedna zajímavost k obrazu bych uvedl. Když se na malbu podívá matematik a propočetl všechny by "parametry" perspektivy tak zjistí, že na obrazu je vlastně všechno posunuto stranou. Aby Tintoretto viděl správné perspektivní zkrácení postav při pohledu zdola a také světla a stíny, tvoří si Tintoretto voskové nebo hliněné figurky, obléká je a osvětluje světlem svíček. Trik s posunutím hlavního bodu ze středu dává celé kompozici jiný směr a hloubku. Věděl totiž naprosto přesně, kde bude obraz viset a odkud se na něj budou koukat.

Tak všechno přizpůsobil pozorovateli. Tento druh zkreslení byl celkem používán u velkých boteg. Mnoho malířů složitě počítali a skicovali dlouhé měsíce, aby jejich obraz měl správnou perspektivu, vůči obdivovatelům, ale někteří, to měli od přírody. Prostě si sedli a namalovali to co potřebovali. Jedním z nich byl i Tintoretto.

Naznačená "uhnutá" perspektiva (opět "zvětšovací!)

Když bych měl dát návod, jak se na toto dílo správně koukat, tak se pokusím Vás navést. Stoupněte si těsně pod střed obraz, až kam Vás pustí ostraha. Ustupte 4,5 kroku a když budete stále stát čelem k němu, tak ještě ukročte 2x do leva. Když to uděláte správně budete stát přesně v "ohnisku" tak , kde Vás Tintoretto chtěl mít. Pokud , ale ustoupíte, ještě o 3 koky dále, uvidíte co jsem popisoval se světlem. Tedy zmizí postavy a "vyloupne se z obrazu" se pouze Zkuste oba dva "pohledy" a uvidíte dva různé obrazy.

Odezvy, tohoto spodobnění "záře křesťanství" v kombinaci se šerosvitem, najdete skoro v každém evropském barokním obrazu a v každém Holandském.

Málo zakázek bylo zvenčí Benátek jedna z nich z roku 1561. Zkuste na název přijít sami z textu evangelia a o jaký zázrak se jednalo :

"Jan 2, 1 ­ 12: Třetího dne byla Svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: "Už nemají víno." Ježíš jí řekl: "Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina." Matka řekla služebníkům: "Udělejte, cokoli vám nařídí." Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte ty nádoby vodou!" I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: "Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!" Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno — nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli — zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli." Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. Potom odešel Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní " ..

Svatba v Káni Galilejské (opět zvětšovací)

Ano , byl to vlastně obraz prvního zázraku, co Ježíš udělal. Proměnil vodu ve víno. Kdybyste v té změti těl a her světel a stínů, tak je to ten pán, který sedí na vzdáleném konci stolu. Kdybyste viděli originál tak uvidíte v oknech nejen mraky. Když se podíváte na kazetový strop, tak zjistíte, že nejen je skvěle namalován, ale Jacopo ho použil k prohloubení plasticitě scény. Také zde je "uhnutá perspektiva, a tudíž je celý obraz, bez zkreslení vidět jen z jednoho místa.

Práce pro bratrstvo byla skoro nekonečná, během let jim vyzdobil celé přízemí a první patro a vlastně celou budovu. Není potřeba vyjmenovávat všechny obrazy, které jsou v archivu ke zhlédnutí tady hezky pěkně seřazené podle umístění a témat. A co bylo nejhorší, zhruba v polovině práce vše shořelo na popel a muselo se začít znova. A tady se ukázala zbožnost a pokora. Práci začal dělat ještě lépe a mnohem lépe pro bratrstvo, totiž zadarmo. Neví se, jak vypadala jeho díla před požárem, ale to co je vidět teď, je úžasné a patří to ke skvostům světového malířství. Možná, že v tom má prsty i Paolo Veronese, který se k malbám dostal jako další pomocný malíř.

Další svébytnou částí tvorby, byly portréty . Bylo tehdy nejen hodně módní, ale i extrémně drahé se nechat portrétovat v nejslavnější Benátské boteze. Některé se zachovali a co je zvláštní, u některých se znám nejen autor , ale i portrétovaný. A tak si můžeme z několika málo portrétů udělat obrázek o tehdejší Benátské společnosti, která bylo hodně odlišná od ostatních městských států. Právě kvůli té izolacionistické politice dóžecího paláce.

Jen jednou opustil za celý život Benátky a jistě s největším sebezapřením. V roce 1580, musel odjet do Mantovy, aby pověsil 8 obrazů do paláce Frederica Gonzagy. Přijel jen na pár dní a s celou rodinou. Jakmile byly skoby ve zdi a obrazy visely, nečekal na nic, snad jen na peníze a odjel zpět.

Jedno z posledních děl co maloval skoro sám bylo Sbírání Many, které je ke shlédnutí v chóru chrámu st. Giorgio Maggiore

Sbírání many — 1594 (zvětšovací)

Bylo to asi první zpodobnění many nebeské a ještě v podobně padající z nebe. Kdyby totiž udělal to co je v Bibli napsáno, tak mana má spíše něco společného s jiným druhem zařízení, než z vysoko letícím zásobovacím letadlem. Jinak obraz sám o sobě je jistým druhem metafory, jak bylo obvyklé a byly na něm vymalovány , jemu blízké, osoby z bratrstva a přátelé. Tento obraz maloval , právě z důvodů, důležitosti svých přátel, sám. A byl to jeho poslední obraz co namaloval vlastní rukou od začátku až do konce.

Posledních 20 let života, byl jeho čas spíše vyplněn obchodem a prací v dílně. Malování se věnoval pouze okrajově a vytvářením návrhů a skic, které pak jeho žáci překreslovali a dodělávali pro klienty.

Tintoretto, byl jeden z mála malířů té doby, kteří malovali rychle a "pod tlakem okamžité inspirace". Jeho Poslední večeře, byla malována pouze po dobu 4 let .u většiny ostatních se dostali termíny dodání zhruba na polovinu. Taky je to vidět v systému a technice barvy, které zasychaly najednou a prolínaly se. Stejně tak lazury na závěr byly udělány ne ve spěchu, ale najednou, bez možnosti prosychání po vrstvách. Je otázkou, jestli rychlost tvorby byla zapříčiněna letmým polibkem můzy a nebo potřebou uživit a zabezpečit rodinu, dokud mu to "kreslí". To už se asi nikdo nedoví. Ale Tintoretto odevzdal své ženě Faustině de Vesco, dvěma synům a pěti dcerám prosperující podnik a velké bohatství. Bohužel ani jeden z jeho synů nestál frontu na malířský talent. Spíš to byly skvělí praktici a pomáhali otci v práci na velkých obrazech.

Jak se slušelo a patřilo na význačného renesančního člověka , měl velký vztah k hudbě a často se jí osobně věnoval. Z jakým výsledkem netuším, ale jeho dům byl hojně navštěvován, takže to asi nebylo tak hrozné. Patřil také , jak by řekl Oldřich Nový, ke lvům salónů. Byl velice oblíbený pro smysl pro humor a ironické poznámky, kterými častoval tím více, čím osoba byla urozenější.

Jedno , ale nevíme. Jak si míchal barvy. Když připravoval barvy pro jednotlivé obrazy tak se zavíral se spoustou ingrediencí do zvláštní místnosti, kdy byl úplně sám. Ani jednomu ze synů to nikdy neprozradil, asi věděl, že to není nutné. Odchodem na věčnost Jacopa Robusti vulgo Tintoretto pozvolna zaniká jeho botega a malíři začínají napodobovat jeho styl malby ještě více než za jeho života Už si neříkají renesanční, ale manýristé.

Asi nebylo více zarytého umělce do věcí "božích", který by věnoval všechen svůj talent a um pouze a jenom jednomu tématu a vlastně , až na drobné zakázky, i jednomu klientovi. Proto většina obrazů je na jednom místě a to v Benátkách.

Pokud se budete chtít podívat na všechny Tintorettova díla , tak je najdete tady. Je tam mnoho nádherných obrazů, ale nic nemůže překonat originál. Takže vzhůru do Benátek, není to daleko.