Národní knihovna a Jan Kaplický poprvé...

poslal: Šakal

K plánovanému budování Národní knihovny v Praze se přede mnou vyjádřilo už takové množství osob, prezidentem počínaje a soukromými blogy konče, že se mi začal vlastní příspěvek k tomu tématu zdát bezmála zbytečný. Proč jsem se nakonec rozhodl vstoupit do debaty, je dáno tím, že se mezitím v diskusi vynořila celá řada podnětů, které těžko nechat bez odezvy. Ostatně, také jsem to už dříve slíbil...

Nebudu komentovat žádným způsobem průběh soutěže, jelikož mi připadne, že v téhle věci není prostor cokoliv řešit nebo napravovat. Navzdory často vyslovovaným pochybnostem se zdá, že vše proběhlo v rámci fair play a po shlédnutí výstavy návrhů nemám dojem, že se porota ve svém hodnocení zmýlila. Z celkového počtu nějakých 370 odevzdaných návrhů mohly Kaplickému projektu v komplexnosti řešení a serióznosti zpracování konkurovat dva až tři z nich. Nechám na ostatních, zda to budou považovat za tristní výsledek nebo za potvrzení Kaplického převahy.

Také nebudu hodnotit možné budoucí problémy spojené s provozem knihovny, jelikož jejich výčet můžete nalézt zde, ve článku architekta Martišky (1), který snad v jistých ohledech trochu přepíná, ovšem za povšimnutí stojí.

Zaměřím se na čtyři okruhy problémů, o kterých se v souvislosti s knihovnou často hovoří: umístění, kontext, stavební typ a konečně výtvarné ztvárnění.

Umístění

Spousta lidí včetně prezidenta republiky se baví hrou na hádanou, "kde měla knihovna stát". Na tuto pozdě kladenou otázku existuje velmi strohá odpověď: knihovna bude stát tam, kde pro ni Magistrát hlavního města Prahy v územním plánu ponechal rezervu. Jan Kaplický ani nikdo další ze soutěžících za to nemůže!

(mapa se kliknutím na obrázek otevře v novém okně a lze zvětšit!)

Ředitel Ježek popisoval, jak místo pro knihovnu vybíral tím způsobem, že s Pavlem Bémem stál nad územním plánem a očima vyhledával barvičku, která v plánu přísluší funkci ZKC (kultura a církve). Jak potom zajásal, když zjistil, že na okraji Letenské pláně taková plocha skutečně zaznačena je Podle svých vlastních slov pak primátora přesvědčil, že tohle je místo pro knihovnu jako dělané a posléze tuhle myšlenku vnukl i všem ostatním.

Z uvedeného tedy plyne, že výběr staveniště budoucí Národní knihovny rozhodně neprobíhal nějakým hluboce erudovaným způsobem, uprostřed diskuse odborníků na urbanismus, územní plánování, architekturu a knihovnictví. Celá věc je spíše dílem nadšenectví jednotlivce, který dokázal silou vůle a vlivem svých známostí uprostřed všeobecného nedostatku zájmu vydobýt pro knihovnu finance a přiměřenou pozornost ze strany politiků i veřejnosti.

Na místě budoucí knihovny se v průběhu mnoha uplynulých desetiletí počítalo postupně s budovou Národní galerie nebo koncertní síně. Řekněme si rovnou, že to z pohledu dneška asi nebyl moc šťastný nápad. Obě budovy představují ze samé podstaty ohromnou stavební hmotu a pokud se dnes obáváme toho, že knihovna nezapadne do kontextu místa, sotva by tomu v případě koncertního sálu nebo galerie bylo jinak. Ale to by asi neznamenalo nejpodstatnější úskalí.

Místo má problematickou vazbu na městskou dopravu, což se projevuje při velkých sportovních akcích na blízkém stadionu Sparty, kdy kapacita tramvají ani blízké stanice metra Hradčanská nestačí a mnozí účastníci pak řeší věc pěším pochodem z 1,5 km vzdáleného Strossmayerova náměstí! To snad vyhoví pro účely fotbalového zápasu ale stěží návštěvníkům zahajovacího koncertu Pražského jara. Automobily je možno při neformálních akcích odstavit na přilehlé ploše Letenské pláně. Ale jako trvalé řešení parkování pro supermoderní koncertní sál nebo galerii to nepřipadá v úvahu. A projektovat v daném místě velkokapacitní podzemní garáže nemá valný smysl, neboť budou po většinu času prázdné.

Problém představuje i skutečnost, že je zvolený pozemek pro požadovanou kapacitu knihovny dost těsný. Budova je doslova sevřena mezi chráněné Letenské sady, třídu Milady Horákové, sousední vily a budoucí výjezd z tunelu městského okruhu. Ředitel Ježek říká, že sklady v novostavbě budou stačit pro nejbližších padesát let. Uskladněno zde bude v první fázi 10 miliónů svazků a počítá se s rezervou pro dalších 5. Pak nastoupí kapacity dnešního depozitáře v Hostivaři a nakonec se zase začne využívat vyprázdněná budova stávajícího Klementina ­ sic! To prý výhledové stačí na cca 150 let provozu.

Tak nevím, ale představa, že bude v pražské dopravní zácpě roku 2070 opět pendlovat mezi výpůjčním pultem supermoderní Národní knihovny na Letné a zaprášeným depozitářem v Klementinu nějaký bibliobus se svazky, které si čtenáři budou muset objednat s denním předstihem, mi nepřipadá adekvátní standardu budoucí doby. Také mi není jasné, jaké výhody při takové provozní komplikaci poplynou z rychlosti toho zázračného robotického systému pro skladování knih, které Kaplický ve svém projektu používá. Argument, který směřuje k tomu, že fyzická existence tištěných knih je do budoucna skrze digitalizaci nejistá, nepovažuji za podstatný. Jen málokdy se v lidské historii nějaký vynález přežije tak dokonalým způsobem, že je zcela nahrazen něčím úplně novým. Vzpomeňte na známé hořekování, že film "zabije" divadlo, televize zničí rádio, video zlikviduje televizi Jsem si téměř jist, že tištěné knize její úloha ještě dlouho zůstane zachována ­ jen bude doplněna možnostmi nové doby.

Navrhnout umístění budoucí Národní knihovny do některé z okrajových pražských čtvrtí napadne jen člověka, který buď v životě nebyl v Praze, nebo snad cítí jakousi hořkou nenávist vůči všem intelektuálům a hledí se jim takto pomstít. Na rozdíl o Národního fotbalového stadionu plánovaného v místě dnešního hříště Sparty, který bude naplno využitý asi tak 20 dní v roce, je knihovna institucí s provozem, jenž nezávisí na počasí nebo na postupu do finále poháru. Proto musí být umístěna v maximální blízkosti těm, kteří ji často potřebují. Jistě by nikoho nenapadlo navrhnout kupříkladu Státní operu na Černý Most, ačkoliv by se tam vešla, je to na trase metra a okolní čtvrti by to určitě prospělo. Snaha pozdvihnut význam některé okrajové části Prahy skrze stavbu Národní knihovny je nepatřičná. Knihovna má být kulturním magnetem, slouží nejširší veřejnosti, vůči které musí být maximálně vstřícná. Přirozenou přednost mají tedy její uživatelé a ne ti, kdo by rádi, aby se v jejich čtvrti kvůli Národní knihovně vyasfaltovaly pěšinky vydupané v zažloutlé trávě.

Že je vybrané místo z hlediska každodenního provozu knihovny nepříliš vhodné, je zřejmé každému průměrnému Pražákovi a vnímavějším mimopražským. Od stanice metra je to cca 250 m, takže každý student, který během zkouškového období půjde třikrát týdně s batohem na zádech v prosincovém dešti se sněhem z Hradčanské do knihovny, bude představené města proklínat do horoucích pekel. Oproti stávajícímu umístění v Klementinu to vlastně nepředstavuje vůbec žádné zlepšení!

Můžeme si nechat jenom zdát o tom, že by se knihovna stala ohniskem budoucího společenského života tím, že přitáhne náhodné návštěvníky, kteří prostě jen "půjdou okolo". Kromě rekreačních běžců a několika tisíc aut, která proudí každodenně kolem, nemine budoucí knihovnu během dne vůbec nikdo.

Ideální umístění Národní knihovny představuje severozápadní okraj Vítězného náměstí, kde se dosud nepodařilo dokomponovat Antonínem Engelem započatý velkorysý urbanistický záměr, který měl uvozovat vstup do nově projektované univerzitního okrsku. Umístit Národní knihovnu uprostřed prestižní pražské čtvrti Dejvice, v těsném sousedství univerzitního areálu s 5 (pěti!) vysokými školami, tři minuty od nově budované Národní technické knihovny a doslova na vestibulu metra, ze kterého by bylo lze vstoupit do knihovny suchou nohou, by bylo provozně logické, urbanisticky správné a po stránce společenské také mnohem méně konfliktní. Tohle skvělé místo však bylo představiteli města navzdory očekávání mnohých architektů a urbanistů určeno pro další komerční centrum. Zatímco Národní knihovnu město "odklidilo" do míst, kde se venčí psi a kde v blízké budoucnosti kolem nájezdů do tunelu městského okruhu vzniknou železobetonové opěrné zdi...

Tu nejlepší příležitost pro umístění knihovny jsme si už dříve sami prohráli. Vlastimilem Ježkem vyvzdorované staveniště budoucí knihovny je však navzdory řečenému stále slušnou volbou. Všechna další řešení už budou vždycky o poznání horší. Ale mohlo by být ještě hůře, jestliže vyslyšíme hlasy těch, kteří by svůj odpor k neobvyklé stavbě vyřešili nejraději tím, že by ji odsunuli někam z dohledu. 2,5 miliardy vyčleněné ze zrušeného Fondu národního majetku nebudou ve státní pokladně čekat věčně a příležitost získat dotaci ze zahraničí je také termínově vázána. Nezbývá tedy než vytrvat v nastaveném směru, abychom nakonec kavárenskými polemikami a pozdním "honěním bycha" nepřipravili Národní knihovnu i o to současné, méně výhodné místo.

Pokračování zítra : kontext v daném místě

Komentáře