Nerozdávej co ti nepatří

od plukovníka Davida Crocketta, sepsáno Edwardem S. Ellisem ze sbírky textů Leonarda E. Reada

přeložil: Finist

Jednoho dne se dostal do Kongresu zákon, který měl přiřknout určitou peněžní sumu ve prospěch vdovy po zesnulém námořním důstojníkovi. Několik dojemných proslovů bylo předneseno na jeho podporu. Předsedající už o něm chtěl nechat hlasovat, když tu se přihlásil o slovo Crockett:

Pane předsedající ­ mám ve velké úctě památku zesnulého a tolik soucitu s trpícími jako jakýkoliv člen tohoto shromáždění, ale my přece nesmíme dovolit, aby nás naše úcta k mrtvému nebo naše soustrast s pozůstalými přiměla k činu nespravedlivému ke všem ostatním lidem. Nebudu se snažit dokazovat, že v pravomoci Kongresu není rozdělovat peníze jakožto čin dobročinnosti. To každý jeho člen dobře ví. My máme právo pouze jako jednotlivci dávat na dobročinnost tolik peněz kolik chceme; ale jakožto členové Kongresu nemáme žádné právo sáhnout na jeden jediný dolar z veřejných prostředků. Někteří řečníci tvrdili, že máme dluh vůči zesnulému. Pane předsedající, zesnulý přece žil ještě dlouho po skončení války, byl ve svém úřadu až do své smrti a já jsem neslyšel o tom, že by mu vláda nezaplatila výplatu za jeho služby.

Každý muž v tomto sále dobře ví, že zde není žádný dluh. My nemůžeme, bez naprostého překroucení skutečnosti, přidělit ty peníze jako platbu dluhu. A my nemáme pravomoc přidělit ty peníze jako akt dobročinnosti. Pane předsedající, jak už jsem říkal, my máme právo dávat jen své vlastní peníze. Já jsem ten nejméně majetný člen tohoto shromáždění. Nemohu hlasovat pro tento návrh, ale místo toho dám oné vdově jeden svůj týdenní plat a pokud se každý člen Kongresu zachová stejně, dáme dohromady částku větší než jaká je v navrhovaném zákoně."

Poté se posadil. Nikdo už dál neřečnil. Návrh zákona byl tedy postoupen hlasování a místo toho, aby byl přijat jednomyslně, jak se všeobecně předpokládalo, a což by se také bezpochyby stalo, kvůli tomuto proslovu obdržel na podporu jen málo hlasů a tedy neprošel.

Později se ptal jeden přítel Crocketta, proč se postavil proti tomuto zákonu a Crockett mu vyprávěl následující příběh:

Jednoho večera před pěti lety jsem s několika dalšími členy Kongresu stál na schodech Kapitolu, když tu jsme spatřili velikou záři nad Georgetownem. Byl to evidentně velký požár. Vyskočili jsme do sedel a jeli jsme co nejrychleji na pomoc. Ale než se oheň povedlo uhasit, mnoho domů lehlo popelem a mnoho rodin se ocitlo bez přístřeší a navíc někteří přišli úplně o všechno. Bylo velmi chladné počasí a když jsme viděli utrpení tolika žen a dětí, okamžitě jsme pocítili povinnost pro ně něco udělat. Příštího rána byl na schůzi Kongresu navržen zákon, který přiděloval 20 000 dolarů na jejich podporu. Odložili jsme všechny ostatní záležitosti a přijali ho tak rychle, jak to jen bylo možné.

Příští léto, když se přiblížila doba voleb, jsem se rozhodl vyrazit na průzkum mezi chlapce v mém obvodě. Neměl jsem proti sobě doposud žádnou opozici, ale do voleb se to mohlo ještě zvrtnout. Když jsem jednoho dne projížděl odlehlou částí svého obvodu, kde jsem byl cizincem více než v ostatních částech, spatřil jsem muže orajícího pole u cesty. Zastavil jsem se a počkal než se dostane až k ohradě. Když se přiblížil, tak jsem ho pozdravil. Odpověděl mi sice zdvořile, ale zdálo se mi, že celkem chladně.

Začal jsem: "Buď zdráv příteli, já jsem jeden z těch nešťastníků, kteří si říkají kandidáti a "

"Já Vás znám dobře. Vy jste plukovník Crockett, už jsem Vás jednou viděl a hlasoval pro Vás v minulých volbách. Předpokládám, že opět chcete být zvolen, ale bude lepší, když tady nebudete marnit svůj čas. Já už pro Vás hlasovat nemůžu."

To byla studená sprcha. Prosil jsem ho, aby mi řekl svoje důvody.

"Víte plukovníku, na to snad ani nestojí plýtvat slovy a časem. Nevím, jestli tomu Vy dokážete porozumět, ale Vaše hlasování minulou zimu ukázalo, že buď nemáte dostatečnou schopnost porozumět Ústavě nebo postrádáte čestnost a neústupnost, abyste se jí řídil. A v obou případech tedy nejste tím pravým mužem, který by mě měl reprezentovat. Nechci Vás urazit nebo ranit, pouze chci říct, že Vaše chápání Ústavy se velmi liší od mého. Věřím ve Vaší čestnost a poctivost Ale to, že je Vaše chápání Ústavy odlišné od mého to nemohu přehlédnout, protože Ústava, pokud má mít nějaký smysl, musí být v úctě a přísně se musí dbát všech jejích ustanovení. Člověk, který drží v rukou moc a dezinterpretuje jí, je tím nebezpečnější, čím je čestnější."

"To máte jistě pravdu, ale muselo dojít k nějakému omylu nebo nedorozumění. Nepamatuji se, že by se minulou zimu hlasovalo o nějaké ústavní otázce."

"Ne plukovníku, žádný omyl. Ačkoliv žiji tady v lesích a zřídkakdy opouštím domov, odebírám noviny z Washingtonu a pečlivě si pročítám všechna jednání v Kongresu. A noviny říkají, že jste minulou zimu hlasoval pro zákon, který přidělil 20 000 USD obětem požáru v Georgetownu. Je to pravda?" 

"Ano příteli; k tomu se klidně přiznám. To noviny napsaly správně. Ale snad nikdo nemůže protestovat proti tomu, když tak bohatá země, jakou je ta naše, dá nepatrnou sumu 20 000 USD na to, aby pomohla trpícím ženám a dětem. A zvláště v dnešní době, když jsou naše rozpočty v přebytku a státní pokladna přetéká penězi a já jsem si jistý, že kdybys ty ženy a děti viděl, tak bys jednal stejně jako já."

"Nejde o tu sumu plukovníku, jde o princip. V první řadě by vláda neměla mít v pokladně víc, než kolik potřebuje na vykonávání svých legitimních funkcí. Ale to s tím nemá nic společného.

Moc vybírat a rozdělovat peníze dle libosti je tou nejnebezpečnější mocí, která může být člověku svěřena, a zvláště v našem systému, kde vláda vybírá peníze skrze celní tarif, což dopadá na každého člověka v zemi, jakkoliv je chudý a chudší tedy platí víc v poměru ke svým prostředkům. A co horšího, tohle na něj doléhá, aniž by si mohl zjistit, kolik vlastně přesně vládě platí. Takže vidíte, že když přispějete, abyste pomohl jednomu, tak tím berete od stovky jiných, kteří jsou na tom třeba ještě hůře než ten jeden.

Pokud máte právo dávat, pak suma je pouze záležitostí Vašeho úsudku a máte stejné právo dát 20 000 000  UDS jako 20 000 USD. Pokud máte právo dávat jednomu, máte stejné právo dávat všem; a jelikož Ústava ani nedefinuje dobročinnost, ani neomezuje její množství, máte volnost dávat komukoliv a cokoliv o čem věříte, nebo víru předstíráte, že je dobročinnost a v jakémkoliv množství o němž si myslíte, že je přiměřené. Velmi lehce snad pochopíte, že tím se dokořán otvírají dveře podvodům, korupci a plýtvání na jedné straně a odírání lidí na straně druhé.

Ne plukovníku, Kongres nemá žádné právo dávat peníze na charitu a dobročinnost. Jednotliví členové mohou dávat na charitu tolik vlastních peněz kolik chtějí, ale nemají právo dotknout se jednoho jediného centu z veřejných prostředků pro tento účel. Pokud by v tomhle kraji vyhořelo dvakrát tolik domů co v Georgetownu, ani Vás ani jakéhokoli jiného člen Kongresu by nenapadlo přidělit jeden dolar na naši pomoc. Kongres má 240 členů. Pokud chtěli ukázat svůj soucit s trpícími, mohli přispět každý svým týdenním platem. To by dalo dohromady přes 13 000 USD. Ve Washingtonu žije spousta bohatých lidí, kteří by mohli dát třeba i těch 20 000 USD, aniž by se museli zříci života v luxusu. Kongresmani si zvolili ponechat si své vlastní peníze, které, jestliže to co píší v novinách je pravda, mnozí z nich neutrácejí příliš důstojným způsobem; a lidé v okolí Washingtonu Vám bezpochyby tleskali, protože jste je zbavili odpovědnosti pomáhat tím, že jste dali, co nebylo Vaše.

Lidé delegovali na Kongres prostřednictvím Ústavy moc dělat určité věci. Aby je mohl dělat, má oprávnění vybírat a vyplácet peníze na tyto účely a na nic jiného. Cokoliv nadto je uzurpace a porušení Ústavy.

Tak vidíte plukovníku, Vy jste porušil Ústavu v tom, co já považuji za zásadní bod. Je to hrozivý precedent pro tuto zemi. Když Kongres začne rozšiřovat svou moc za hranice dané Ústavou, tak už nejsou žádné hranice jeho moci a lidé se ocitají v nebezpečí. Bezpochyby jste jednal čestně a z těch nejlepších pohnutek, ale to není žádná omluva a teď tedy víte, proč pro Vás nemohu hlasovat."

Řeknu Vám, cítil jsem se otřesený. Pochopil jsem, že kdybych měl opozici a tenhle člověk promluvil na shromáždění, tak bych ve volbách utrpěl pořádný výprask. Nedokázal jsem mu odpovědět a ve skutečnosti mě docela přesvědčil, že má pravdu. Chtě nechtě jsem mu to musel přiznat:

"Dobrá příteli, uhodil jsi hřebíček na hlavičku, když jsi říkal, že nemám dost rozumu, abych porozuměl ústavě. Hodlal jsem se jí ale řídit, a tudíž jí mám detailně prostudovanou. A řeknu Ti, že jsem už slyšel spoustu projevů v Kongresu o moci, kterou Kongres má, ale co jsi řekl Ty, zde u svého pluhu, mi dává daleko větší a jasnější smysl než všechny znamenité projevy, co jsem kdy slyšel.

Pokud bych předtím porozuměl Ústavě z tohoto úhlu pohledu, tak bych raději strčil hlavu do ohně než bych hlasoval pro ten zákon; a pokud mi dokážeš odpustit a budeš pro mě znovu hlasovat, tak jestli ještě někdy zvednu ruku pro protiústavní zákon, tak si přeji, aby si mě zastřelil."

Se smíchem mi odpověděl: "Ano plukovníku, na Ústavu už jste přísahal, ale já Vám dám opět svoji důvěru pod jednou podmínkou. Tvrdíte, že jste přesvědčený, že jste hlasoval špatně. To, že jste si to uvědomil, může přinést víc dobra než kdybych Vás za to pořád káral. Pokud tedy na své cestě po obvodě povíte lidem o svém hlasování a o tom, proč bylo chybné, tak nejenže pro Vás budu znovu hlasovat, ale třeba se mi povede přesvědčit také několik dalších lidí."

"Pokud to neudělám můžeš mě zastřelit; a abych tě přesvědčil o tom, že to co říkám myslím doopravdy, tak se touto cestou opět vrátím za týden či deset dní a pokud svoláš shromáždění lidí, tak k nim promluvím. Uspořádejte hostinu a já ji zaplatím."

"Ne plukovníku, my sice nejsme bohatí, ale jídla na hostinu máme dost a určitě se i podělíme s těmi, kdo nemají. Sklizeň skončí za několik dní a tak si můžeme dovolit jeden den slavit. Dnes je úterý; shromáždění bych viděl v sobotu příští týden. Zastavte se u mě v pátek a připravíme to a já slibuji, že tu bude dost lidí, kteří si Vás budou chtít poslechnout."

"Budu tady. Ještě jedna věc než se rozejdeme. Jak se jmenuješ?"

"Bunce."

"Snad Horatio Bunce?"

"Ano."

"Dobrá pane Bunce, nikdy dřív jsem Vás sice neviděl, ačkoliv Vy mě ano, ale z vyprávění Vás znám moc dobře. Jsem rád, že jsme se setkali a jsem hrdý na to, že, jak doufám, Vás mohu nazvat svým přítelem."

Byla to jedna z nejšťastnějších náhod v mém životě. Na veřejnosti se sice Bunce moc neobjevoval, ale byl široko daleko známý pro svoji inteligenci, poctivost a srdce plné laskavosti a dobrodiní, které byly znát nejen v jeho slovech, ale především v činech. Byl rádcem pro celý okres a jeho pověst se šířila také daleko za jeho hranice. Ačkoliv jsem se s ním předtím nesetkal, mnohé jsem o něm slyšel a nebýt tohoto setkání je velmi pravděpodobné, že bych měl opozici a dostal ve volbách pořádný výprask. Jedna věc je jistá. Nikdo by v tom obvodu nedokázal obstát proti jeho hlasu.

V domluvenou dobu jsem dojel k jeho domu, když jsem mezitím vyprávěl o našem rozhovoru na všech shromážděních a všem lidem, u kterých jsem přenocoval. A zjistil jsem, že to přitáhlo zájem lidí, a že ve mně mají daleko větší důvěru než projevovali kdy předtím.

Ačkoli jsem byl už velmi unaven, když jsem se dostal k jeho domu a za normálních okolností bych si šel brzy lehnout, zůstal jsem s ním vzhůru až do půlnoci a mluvili jsme o principech a úkolech vlády, a já jsem za ten jeden večer získal více znalostí těchto věcí než za celý svůj předchozí život.

Od té doby jsem se s ním setkal ještě mnohokrát, protože ho respektuji ­ ne to není to správné slovo ­ mám k němu hlubší úctu než k jakémukoli jinému žijícímu člověku a navštěvuji ho dvakrát nebo třikrát do roka; a řeknu Vám, kéž by každý, kdo se prohlašuje za křesťana žil a jednal jako on.

Ale zpátky k našemu příběhu. Příštího rána jsme šli na hostinu a k mému překvapení zde byla dobrá tisícovka lidí. Setkal jsem se s mnohými, které jsem ještě neznal a můj přítel mě s nimi seznamoval.

Poté jsem jim naznačil, že bych si k nim přál promluvit. Shromáždili se kolem pódia které tam bylo vztyčeno. Zahájil jsem svůj proslov:"

"Spoluobčané ­ stojím dnes před Vámi jako nový člověk. Moje oči byly otevřeny a vidím teď pravdu, kterou neznalost nebo předsudky či obojí, mi před tím bránily uvidět. Cítím, že dnes Vám mohu nabídnout daleko hodnotnější službu než jsem Vám byl schopen nabídnout kdykoliv předtím. Dnes zde ovšem stojím daleko více proto, abych Vás uvědomil o svojí chybě než abych hledal Vaše hlasy. Toto uvědomění je stejně tak důležité pro mě jako pro Vás. Jestli pro mě budete hlasovat už nechám na Vašem zvážení."

Pak jsem jim pověděl o požáru a o svém hlasování a o tom, proč jsem dnes přesvědčený, že bylo chybné. Na závěr jsem řekl: "A nyní drazí spoluobčané, zbývá mi jen říct, že tato řeč, kterou jste vyslechli s takovým zaujetím, byla pouze opakováním argumentů, kterými mě Váš soused pan Bunce přesvědčil o mé chybě. Tohle je nejlepší projev, jaký jsem v životě pronesl, ale chvála za něj náleží jemu. A nyní je snad spokojen a přijde sem nahoru a také Vám něco řekne."

Přišel na tribunu a řekl: "Spoluobčané ­ mám to potěšení podpořit kandidaturu plukovníka Crocketta. Vždycky jsem ho považoval za čestného a přímého muže a jsem přesvědčen, že dostojí slibům, které Vám dnes dal."

Sešel dolů a dav propukl v takový jásot a tak vykřikoval Davy Crockett, jak tohle jméno nebylo nikdy skandováno. Byl jsem dojatý a řeknu Vám, že vzpomínka na jásot, který vyvolalo těch několik prostě řečených slov má pro mě větší cenu než veškeré ostatní pocty, kterých se mi dostalo jako členovi Kongresu.

Teď víte pane, proč jsem včera řekl to, co jsem řekl.

A ještě jedna věc si zasluhuje Vaší pozornost. Vzpomínáte, jak jsem navrhl, že daruji svůj týdenní plat? V Kongresu je spousta bohatých mužů, pro které ta částka znamená jednu větší večeři. Někteří z nich jsou titíž, kteří pronášeli ony proslovy o dluhu a vděčnosti, kterou tato země má k zesnulému ­ dluhu, který nemůže být vyvážen penězi ­ a o nedůležitosti peněz, zvláště když se jedná o tak malou částku 10 000 USD, oproti cti celého národa. Z nich dosud ovšem nikdo nepřispěl ani neslíbil, že přispěje. Veřejné peníze, o kterých hlasují pro ně nemají cenu prachu na cestě.

Pokud jde o jejich vlastní peníze, ty jsou ovšem věcí, za kterou se honí a mnozí z nich by obětovali svou čest, bezúhonnost a spravedlnost aby se k nim dostali.

Držitelé politické moci jsou jenom odrazem převažujícího vedení ­ dobrého nebo špatného ­ mezi elektorátem.

Horatio Bunce je zářným příkladem odpovědného občanství. Pokud by se takové pojetí občanství rozšířilo, mohli bychom se dočkat mnoha nových tváří v politických úřadech nebo jako v případě Davyho Crocketta, změny myšlení stávajících držitelů.

Ať už kvůli novým tvářím nebo kvůli změně podobné Crockettově, musíme pátrat po Horátiovi především sami v sobě!

Pozn. Leonarda Reada

Poznámka Finista:

Když mi Modrý pták tenhle text vracel po korektuře, tak ho označil za ten nejhorší romantický kýč oproti kterému je i růžová knihovna sado maso. Přesto, že dnes vypadá extrémě nepravděpodobně, tak nakolik jsem byl schopen zjistit tak se zakládá na skutečných událostech. Projev plukovníka Crocketta je celkem známou součástí Americké historie a můžete ho najít například na wikipedii: http://en.wikipedia.org/wiki/Crockett%2C_Davy

http://en.wikipedia.org/wiki/Horatio_bunce

Proto si myslím, že zveřejnění tohoto textu nebude na škodu.

---------------------------------------------------------

a dnešní ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ, část 23.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře