Dovozy a vynálezy

Frédéric Bastiat

(přeložil: Petr Mach, vyšlo v časopisu Laissez faire)

    Ničení strojů a zakazování dovozu cizího zboží ­ to jsou dva požadavky vycházející ze stejné doktríny. Tedy lidé, kteří sice tleskají velkým vynálezům, avšak souhlasí s protekcionismem, jsou značně nekonzistentní.

    Co vytýkají svobodnému obchodu? Dávají mu za vinu, že nechává cizince, kteří jsou buď dovednější než my nebo žijí v příhodnějších podmínkách než my, vyrábět zboží, které bychom bez existence volného obchodu mohli vyrábět sami. Stručně řečeno mu dávají za vinu, že snižuje národní zaměstnanost.

    Neměli by však potom stejně tak vytýkat strojům, že provádí to, co bychom mohli dělat holýma rukama, a že takto stroje ohrožují lidskou práci? Není potom zahraniční dělník, pracující v příhodnějších podmínkách něž dělník francouzský jako ekonomický stroj, jenž ho poškozuje svojí konkurencí? A není stroj, který provede určitý úkon za nižší cenu než určitý počet dělníků, jako cizí konkurent, který bere domácím dělníkům práci?

    Pokud je tedy výhodné chránit národní práci před konkurencí zahraniční práce, je rovněž neméně vhodné chránit lidskou práci před konkurencí práce mechanické. Proto by se každý, jenž podporuje protekcionismus a má trochu logiky v hlavě, neměl zastavit u zákazu cizích výrobků, rovněž musí odstranit výdobytky pluhu či tkalcovského člunku.

    Z toho důvodu mám raději logiku lidí, kteří sice brojí proti invazi zahraničního zboží, ale mají alespoň odvahu postavit se i proti nadprodukci, jež vychází z vynalézavosti lidského ducha. Mezi ně patří pan de Saint-Chamans, který říká: "Jedním z nejsilnějších argumentů proti volnému obchodu a proti přílišnému užívání strojů je, že lidé přicházejí o práci, když kvůli zahraniční konkurenci krachují manufaktury a stroje berou lidem místo v dílnách." (Z daňového systému, str. 438).

    Pan de Saint-Chamans přesně rozpoznal podobnost, lépe řečeno totožnost, která existuje mezi dovozem a stroji. Proto chce zakázat jedno i druhé. Je to opravdu potěšující míti co do činění s takovouto smělou argumentací, která je sice mylná, ale aspoň důsledná. Avšak pohleďme na potíž, která takové lidi čeká!

    Je-li pravda, že oblasti vynalézání a práce se ŕ priori nemohou rozmáhat jinak než jedna na úkor druhé, pak v místě, kde je nejvíce strojů ­ například v Lancastru ­ se musíme setkávat s nejméně dělníky. Pokud se na druhé straně ukáže, že ve skutečnosti stroje a pracovní příležitosti vedle sebe existují, ve vyšší míře u bohatých národů než u divochů, plyne z toho nevyhnutelný závěr, že se tyto dva výrobní činitele vzájemně nevylučují.

    Nemohu pochopit, jak by myslící bytost mohla zůstat v klidu před následujícím dilematem:

    Buď vynálezy člověka neomezují pracovní příležitosti, jak to potvrzují všeobecná fakta, protože je více toho i onoho u Angličanů a Francouzů než mezi Huróny a Čerokézy; a pak jsem se dal špatnou cestou, třebaže nevím ani kde a kdy jsem se ztratil. Pokud bych svůj omyl vnesl do legislativy své země, spáchal bych tak na lidstvu zločin.

    Anebo vynálezy snižují pracovní příležitosti, jak naznačují dílčí fakta, protože neustále pozoruji, jak jeden stroj nahrazuje dvacet, sto pracovníků. Jsem proto nucen pronést zjevný, věčný a neřešitelný protiklad mezi intelektuální a fyzickou schopností člověka, mezi pokrokem a životní úrovní. Nemohu se pak zdráhat tvrdit, že Stvořitel měl dát člověku rozum, nebo ruce ­ sílu duševní, nebo fyzickou; ale On si s ním zahrál tak, že mu zároveň přisoudil schopnosti, které se vzájemně potírají.

    Potíž je to nepříjemná. Nuže, jak se s tímto dilematem vypořádat? Tímto neobyčejným výrokem: "V politické ekonomii není absolutních principů."

    Prostě a jednoduše se dá říct: "Nevím, kde je pravda a kde lež; neznám, co je obsahem obecného dobra či zla. Netrápím se tím. U každého zákona dokážu rozpoznat jedině bezprostřední účinek na mou životní úroveň."

    Principy neexistují! Stejně tak by se dalo říct: "Neexistuje realita, poněvadž principy nejsou nic jiného než vzorce, které shrnují poznanou realitu."

    Existence strojů a dovozu má bezpochyby své dopady. Ty jsou dobré nebo špatné. V tom se mohou názory různit. Ale ať se stavíte na jakoukoli stranu, vycházíte z jednoho z těchto dvou principů: Stroje představují dobro, nebo Stroje představují zlo. Dovozy jsou prospěšné, nebo Dovozy jsou škodlivé.

    Ale říci: "Žádné principy neexistují", to je nejnižší bod úpadku, kam může lidský duch klesnout. Přiznávám, že se stydím za svou zemi, když slyším takové hrozné bludy vyslovovat a podporovat ve francouzském parlamentu; tedy za přítomnosti a souhlasu elity našich spoluobčanů, a to za účelem ospravedlnění zákonů, které na nás zákonodárci uvalují za totální neznalosti jejich důsledků.

    Můžete namítnout, že tím jejich sofismus nevyvrátím. To, že stroje neškodí lidské práci, ani dovoz národní práci, je třeba dokázat. To v textu jako je tento nelze vyčerpávajícím způsobem učinit. Mým cílem je spíš na problémy upozornit, ne je rozřešit; podnítit úvahy, než uspokojit touhu po vědění. Není nikdy lepšího přesvědčení, než kterého dosáhneme vlastním úsilím. Nicméně se Vás pokusím na správnou cestu úvah navést.

    Omyl odpůrců dovozu a strojů spočívá v tom, že je posuzují na základě bezprostředních a dočasných dopadů místo toho, aby se dobrali obecných a konečných důsledků. Bezprostředním efektem důmyslného stroje je, že k dosažení daného výsledku se určité množství práce stává zbytečným. Ovšem tím působení stroje nekončí. Protože daný výstup je dosažen s mnohem menší námahou, veřejnost jej získává za nižší cenu. Kupující tak získávají sumu úspor, která jim poslouží uspokojit další potřeby. Tím se celkově podpoří zaměstnanost právě v míře, v jaké je ušetřena v daném konkrétním odvětví, kde se zavedly nové stroje. Z toho plyne, že úroveň zaměstnanosti nepoklesne, třebaže míra uspokojení vzrostla.

    Podpořme toto spojení efektů příkladem. Předpokládám, že pokud se ve Francii prodá deset milionů klobouků za 15 franků, přinese to kloboučnickému obchodu příjem 150 milionů. Je vynalezen stroj, jenž dokáže vyrábět klobouky za 10 franků. Příjem průmyslu se sníží na 100 milionů za předpokladu, že se nezvýší spotřeba. Ale zbývajících 50 milionů neznamená újmu pro lidskou práci. Protože ti, co ušetřili při nákupu klobouků, mohou uspokojit jiné potřeby a utratit ušetřené peníze jinde. S pěti uspořenými franky si Jean koupí pár bot, Jacques knížku, Jérome kus nábytku atd.

    Celkově práce poroste opět až do objemu 150 milionů, což je stejná suma jako předtím u klobouků, navíc nutno přičíst všechna uspokojení, která odpovídají 50 milionům, co ušetřil stroj.

    Tato uspokojení představují čistý přínos, který Francie z vynálezu získá. Je to dar přírody pramenící z lidského génia. Nepopíráme, že se jisté množství práce v průběhu transformace přesune, ale nelze souhlasit s tím, že se odstraní, ne-li sníží.

    Stejné je to s dovozem. Vraťme se k naší hypotéze.

    Řekněme, že Francie vyráběla deset milionů klobouků, jejichž výrobní cena byla 15 franků. Cizinci zaplaví náš trh s klobouky za 10 franků. Stále tvrdím, že národní zaměstnanost ani trochu nepoklesne.

    Francouzská pracovní síla bude totiž pracovat na nákup 10 milionů klobouků po 10 francích jen do úrovně 100 milionů franků. A každému kupujícímu pak zůstane 5 franků úspory na každém klobouku, což dá celkově 50 milionů, které poslouží k nákupu jiného zboží ­ a k zaplacení další práce. Zaměstnanost zůstane na stejné úrovni, navíc dodatečné zboží nakoupené z úspory 50 milionů při nákupu klobouků bude tvořit čistý přínos z dovozu neboli ze svobody obchodu.

    Nenechejme se zastrašit obrazem útrap, které na základě této hypotézy přesun práce doprovázejí. Pokud by zákaz dovozu nikdy neexistoval, práce by se sama uspořádala podle zákona směny a žádný přesun by se neuskutečnil.  

     Když na druhé straně zákaz dovozu přinesl umělé a neproduktivní uspořádání práce, pak tento zákaz a nesvoboda, a nikoliv svobodný obchod, jsou příčinou tohoto nevyhnutelného přesunu během přechodu od zla k dobru.

    Ať alespoň nikdo netvrdí, že ­ když nelze tento nešvar odstranit, aniž by se to dotklo těch, kteří z něj profitují ­ musí protekcionismus, když jednou vznikne, trvat navěky.

Vážené dámy a vážení pánové,

 mám tu čest Vám tímto oznámit, že náš dobrý přítel Finist zahájil dne 30. června 2007 provoz stránek věnovaných životu a dílu výjimečného francouzského myslitele, novináře, ekonoma a politika první poloviny XIX. století  — Frédéricu Bastiatovi. Takže se směle vydejte na adresu www.bastiat.kvalitne.cz, kde najdete Frédérica Bastiata all inclusive. Podle mého názoru se Finist tímto činem zasloužil nesmírně o civilizaci a zaslouží si mimořádné ovace a obdiv.

Modrý pták   

Komentáře