Vlastnictví a zákon

Díky důvěře spoluobčanů jsem se stal nositelem titulu zákonodárce.

Jistě bych však tento titul odmítl, kdybych ho chápal ve stejném významu jako Rousseau. "Kdo si troufá založit stát," říká, "musí mít odvahu, tak říkajíc, měnit lidskou přirozenost, přeměňovat každého jednotlivce, který je sám o sobě dokonalým a samostatným celkem, v součást většího celku, ze kterého jednotlivec svým způsobem čerpá svůj život a své bytí, měnit fyzickou konstituci člověka tak, aby byla silnější, atd., atd. Pokud platí, že velký panovník je výjimečný člověk, co je potom velký zákonodárce? Vždyť panovník se pouze řídí podle modelu, který zákonodárce navrhuje. Tvůrce zákonů je mechanikem, který stroj vynalézá, zatímco panovník pouhým dělníkem, který jej sestavuje a udržuje v chodu."

Rousseau, který byl přesvědčen o tom, že společenský stav je vynálezem lidí, si nutně vysoko cenil zákon a zákonodárce. Mezi zákonodárcem a ostatními lidmi viděl odstup, či lépe řečeno propast, jaká odděluje mechanika od nehybné hmoty, z níž je sestaven stroj. Podle něho zákon musí přeměňovat lidi, vytvářet či nevytvářet vlastnictví. Podle mě však existovala společnost, lidé a vlastnictví dříve než zákony, a abych byl konkrétní, řeknu dokonce: "Vlastnictví neexistuje proto, že existují zákony, ale zákony existují proto, že existuje vlastnictví."

Rozpor mezi těmito dvěma pojetími je fundamentální. Důsledky obou jdou naprosto opačným směrem. Dovolte mi tedy, abych se k této otázce vyjádřil zevrubněji.

Předesílám, že slovo vlastnictví používám v obecném významu, a nikoliv v úzkém smyslu vlastnictví půdy. Pravděpodobně nejen já, ale všichni ekonomové litují, že toto slovo v nás nechtěně vyvolává představu pozemkové držby. Vlastnictvím tedy rozumím právo pracovníka na hodnotu, kterou svou prací vytváří.

Po tomto ujasnění si pokládám otázku, zda má toto právo svůj původ v zákoně, a nebo zda je naopak starší a vyšší než zákon; zda bylo třeba, aby zákon vlastnické právo vytvořil, nebo zda bylo vlastnictví naopak preexistující skutečností a právem, které dalo vzniknout zákonu. V prvním případě je posláním zákonodárce organizovat, upravovat, nebo dokonce rušit vlastnictví, pokud to uzná za vhodné; v druhém případě má za úkol pouze jej zaručovat a zajišťovat jeho respektování.

V preambuli k návrhu ústavy, který uveřejnil jeden z největších myslitelů moderní doby, pan La Mennais¹, čtu následující slova: "Francouzský lid prohlašuje, že uznává práva a povinnosti starší a větší než veškeré pozitivní zákony, na nichž jsou nezávislé. Tato práva a povinnosti vycházejí přímo od Boha a dají se shrnout do trojího dogmatu, vyjádřeného posvátnými slovy: Rovnost, Volnost, Bratrství."

Ptám se, zda právo na Vlastnictví nepatří mezi ta práva, která rozhodně nevycházejí z pozitivního zákona, ale která jsou naopak, předchůdcem a raison ď tre zákona. Ač se to možná na první pohled nezdá, tato otázka není učenecká a planá. Je naopak dalekosáhlá a zcela klíčová. Je svrchovaným zájmem společnosti, aby na ni nalezla odpověď, a doufám, že srovnám-li zmíněná dvě pojetí v jejich původu a účincích, nebude o tom již nejmenších pochyb.

Ekonomové se domnívají, že Vlastnictví je stejně jako člověk dílem Prozřetelnosti. Ani jedno, ani druhé nevděčí za svou existenci zákoníku. Vlastnictví je nutným důsledkem ustrojení člověka.

Člověk je v pravém smyslu slova rozený vlastník, neboť se rodí s potřebami, jejichž uspokojení je pro život nezbytné, a s orgány a schopnostmi, jejichž používání je nezbytné pro uspokojení těchto potřeb. Schopnosti jsou pouze následkem existence člověka, a Vlastnictví je následkem existence schopností. Oddělit člověka od jeho schopností znamená jeho smrt  — a oddělit člověka od plodu jeho schopností znamená taktéž jeho smrt.

Někteří myslitelé se důkladně zabývají otázkou, jak měl Bůh stvořit člověka, my však studujeme člověka takového, jakého ho Bůh stvořil, a shledáváme, že nemůže žít, aniž by zaopatřoval své potřeby, a své potřeby že nemůže zaopatřit jinak než prací, a pracovat nemůže, není-li si jist, že plody své práce bude moci použít na uspokojení svých potřeb.

To je důvod, proč se domníváme, že Vlastnictví je dáno od Boha, a že úkolem lidského zákona je jej zajistit a zabezpečit.

Že Vlastnictví existovalo před zákonem, je jisté již z toho, že jej respektují i divoši, kteří nemají žádné zákony, natož psané. Pokud divoch zasvětí svou práci budování chýše, nikdo nezpochybňuje, že mu patří a že je jejím vlastníkem. Nějaký silnější divoch ho z ní jistě může vyhnat, to se však neobejde bez pohoršení a poplachu v celém kmeni. Dokonce právě zneužití síly způsobilo vznik spojení konvencí, tedy zákona, který dává veřejnou moc do služeb Vlastnictví. Zákon se tedy zrodil z Vlastnictví, a zdaleka ne Vlastnictví ze Zákona.

Lze říci, že princip vlastnictví je respektován dokonce i u zvířat. Vlaštovka pokojně pečuje o svá mláďata v hnízdě, které vlastním úsilím postavila.

Dokonce i rostlina žije a rozvíjí se pomocí asimilace, přivlastnění. Přivlastňuje si látky, plyn a soli, které má nadosah. Stačí tento jev přerušit, a rostlina ihned uschne a uhyne.

Stejně tak i člověk žije a rozvíjí se pomocí přivlastňování. Přivlastňování je přirozeným jevem, daným Prozřetelností, nezbytným pro život, a vlastnictví není nic jiného než přivlastňování, ze kterého se prostřednictvím práce stalo právo. Jestliže došlo prací k asimilaci, přivlastnění určitých substancí, pak skutečně nechápu, jak by někdo mohl tvrdit, že by fenomén přivlastnění měl po právu vyústit ve prospěch jiného jedince než toho, který práci vykonal.

A právě kvůli těmto základním skutečnostem, které jsou nutným důsledkem vlastního založení člověka, vstupuje do hry Zákon. Protože touha po životě a rozvoji může vést silného člověka k oloupení člověka slabého, čímž by porušil jeho právo na plody jeho práce, dohodli se lidé, že zasvětí společnou sílu předcházení a potlačování násilí. Posláním Zákona je tedy zajistit respektování Vlastnictví. Konvenční tedy není Vlastnictví, nýbrž Zákon.

Podívejme se nyní, z čeho vychází opačné pojetí.

Všechny naše dosavadní ústavy prohlašují, že Vlastnictví je posvátné, což zdá se klade lidskému společenství za cíl svobodný rozvoj prostřednictvím práce, ať už jednotlivců nebo určitých sdružení. Z toho plyne, že právo na Vlastnictví tu bylo dříve než Zákon, neboť cílem Zákona je pouze zaručovat Vlastnictví.

Ptám se však, zda toto prohlášení nebylo do našich základních listin vloženo jaksi instinktivně, jako pouhá fráze a mrtvá litera, a zda skutečně stojí u základů sociálního přesvědčení každého z nás?

Jestliže totiž skutečně platí, že literatura je vyjádřením postojů společnosti, pak o tom můžeme mít jisté pochyby; vždyť spisovatelé, třebaže se někdy před principem vlastnictví uctivě skláněli, dosud nikdy tolik jako dnes nevolali po zásahu Zákona, a to nikoli, aby Vlastnictví chránil, ale aby upravil, pozměnil, transformoval, vyrovnal, rovnoměrně rozdělil a uspořádal nejen Vlastnictví, ale i půjčování peněz a práci. To předpokládá, že Zákon, a potažmo i Zákonodárce, získají absolutní moc nad lidmi i jejich majetkem.

Může nás to trápit, ale nemělo by nás to překvapovat. Odkud vůbec čerpáme názory na tyto věci, včetně samotného pojmu Právo? Z latinských spisů a římského práva.

Nestudoval jsem právo, ale stačí mi vědět, že naše teorie pramení právě tam, abych mohl s jistotou říci, že jsou mylné. Římané museli vnímat Vlastnictví jako něco čistě konvenčního, jako produkt, umělý výtvor psaného práva. Očividně však nemohli jít až k samému založení člověka, jako to činí politická ekonomie, a vzít v úvahu vztahy a příčinnou souvislost mezi jeho jednotlivými jevy — potřebami, schopnostmi, prací a vlastnictvím.

To by pro ně bylo protismyslné a sebevražedné. Jak by mohli oni, kteří žili z krádeží a veškerý svůj majetek čerpali z odírání jiných, kteří postavili své živobytí na dřině otroků, jak by mohli, aniž přitom otřásli základy své společnosti, vložit do svých zákonů myšlenku, že skutečný nárok na vlastnictví dává jedině práce, která jej vytvořila? Ne, nemohli to ani vyslovit, ani si to myslet. Museli se uchýlit k empirické definici vlastnictví: jus utendi et abutendi (právo užívat a spotřebovávat), definici, která nemá žádný vztah k následkům, příčinám ani původu; neboť právě původ vlastnictví se pečlivě snažili držet v tajnosti.

Je smutné, že se právní teorie ve Francii 19. století ještě stále přidržují myšlenek, které v antice musely vyplývat jedině z existence otroctví; to se však dá snadno vysvětlit. Výuka práva je ve Francii monopolizována, a monopol je překážkou pokroku.

Jistě je pravda, právníci nejsou jediní, kdo vytváří veřejné mínění. Je však třeba říci, že univerzitní a klerikální výuka výtečně připravuje francouzskou mládež k tomu, aby v těchto věcech přebírala mylné domněnky právníků, neboť nás všechny, jakoby pro jistotu, po dobu deseti nejkrásnějších let našeho života noří do atmosféry válek a otroctví, která zahalovala a pronikala celou římskou společnost.

Ať nás tedy nepřekvapuje, že se v 18. století znovu objevuje římská myšlenka, že Vlastnictví je konvenční a ustavené Zákonem a že Zákon zdaleka není důsledkem Vlastnictví, nýbrž naopak Vlastnictví je důsledkem Zákona. Víme, že podle Rousseaua je nejen Vlastnictví, ale i celá společnost výsledkem smlouvy, vynálezu zrozeného v hlavě Zákonodárce: "Společenský řád je posvátné právo, sloužící jako základ pro všechna ostatní. Toto právo přitom nevychází z přírody. Je tudíž založeno na dohodě."

V tomto pojetí je právo, sloužící jako základ pro všechna ostatní, čistě konvenční. Vlastnictví, které je právem pozdějším, je tudíž také konvenční. Nevychází z přírody.

Robespierre byl Rousseauovými myšlenkami odkojen. V tom, co na téma vlastnictví říká žák, snadno rozpoznáme nejen teorie, ale dokonce i řečnické figury učitele: "Občané, navrhnu Vám nejprve několik nezbytných článků pro doplnění Vaší teorie vlastnictví. Ať se toho slova nikdo neleká. Nízké duše, které si neceníte ničeho než zlata, nebojte se, nechci Vám sáhnout na Vaše poklady, ať je jejich původ jak chce nečistý... Já osobně bych se raději narodil ve Fabriciově chatrči než v Lucullově paláci, atd., atd."

Rád bych zde upozornil na to, že rozebíráme-li pojem Vlastnictví, bylo by nerozumné a nebezpečné zaměňovat toto slovo s výrazem bohatství, zejména pak nepoctivě nabyté bohatství.

Fabriciova chýše představuje Vlastnictví stejně dobře jako Lucullův palác. Ať mi však čtenář dovolí poukázat na další větu, ve které se skrývá celá Robespierrova teorie: "Když jsme definovali svobodu, největší potřebu člověka a nejsvatější právo, kterým ho příroda obdařila, řekli jsme popravdě, že její hranicí je právo druhého. Proč jste tuto zásadu neuplatnili na vlastnictví, které je společenským zřízením, jako kdyby věčné zákony přírody bylo možno porušit spíše, než lidské konvence?"

Po tomto úvodu Robespierre stanovuje zásady takto: "Čl. 1. Vlastnictví je právo každého občana na požívání a používání množství statků, které mu zaručuje zákon. ČI. 2. Majetkové právo je stejně jako všechna ostatní ohraničeno povinností respektovat práva druhých."

Takto dává Robespierre do opozice Svobodu a Vlastnictví. Jsou to dvě práva rozdílného původu: jedno je dáno přírodou, druhé je zřízeno společností. První je přirozené, druhé konvenční.

To, že Robespierre vymezuje obě práva stejnými hranicemi, ho podle všeho mělo dovést k závěru, že jsou stejného původu. Ať se jedná o svobodu nebo o vlastnictví, respektovat právo druhého neznamená zničit nebo změnit toto právo, nýbrž jej uznat a potvrdit. A právě proto, že majetkové právo bylo stejně jako svoboda na světě dříve než zákon, jsou obě podmíněny respektováním práva druhých, a úkolem zákona je zajišťovat dodržování této hranice, což znamená uznávat a zachovávat vlastní zásadu.

Ať je to jak chce, je jisté, že Robespierre po vzoru Rousseaua považoval vlastnictví za společenské zřízení, dohodu. Vůbec s ním nespojoval skutečné oprávnění, totiž práci. Říkal: Je to právo na užívání množství statků garantovaného zákonem. Nemusím zde připomínat, že prostřednictvím Rousseaua a Robespierra se římské pojetí vlastnictví přeneslo na všechny naše tzv. socialistické školy. Je známo, že první kniha Louise Blanca² o Revoluci, je doslova chvalozpěvem na ženevského filosofa a na předsedu Konventu.

Myšlenka, že majetkové právo je společenské zřízení, že je to vynález zákonodárce, výtvor zákona, jinými slovy, že člověk v přirozeném stavu ho neznal, se tedy přenesla od Římanů až k nám, a to pomocí vyučování práva, studia antiky, myslitelů osmnáctého století, revolucionářů z roku 1793 a moderních organizátorů našich životů.

Přejděme nyní k důsledkům obou pojetí, která jsem proti sobě postavil, a věnujme se nejprve pojetí právnickému.

Prvním z nich je otevření nekonečného prostoru pro představivost utopistů. To je očividné. Jakmile uznáme zásadu, že Vlastnictví vděčí za svou existenci Zákonu, ukáže se, že možných způsobů, jak organizovat práci, je tolik, kolik je v hlavách snílků možných zákonů. Jakmile přijmeme zásadu, že úkolem zákonodárce je podle libosti upravovat, kombinovat a formovat lidi i jejich majetek, neexistují žádné hranice pro představitelné způsoby, kterými mohou být lidé a majetek upravováni, kombinováni a formováni.

V tomto okamžiku se v Paříži jistě chystá více než pět set plánů na organizaci práce, nepočítaje v to stejný počet plánů na organizaci bankovnictví. Tyto projekty si nepochybně vzájemně protiřečí, jedno však mají společné  — všechny jsou postaveny na myšlence, že majetkové právo vzniká ze zákona, a že zákonodárce je absolutním vládcem nad pracujícími i plody jejich práce.

Z těchto plánů nejvíce přilákaly pozornost veřejnosti projekty pánů Fouriera³, Saint-Simona⁴, Owena⁵, Cabeta⁶ a Louise Blanca. Bylo by ale šílenstvím domnívat se, že existuje jen těchto pět možných způsobů organizace. Jejich počet je ve skutečnosti neomezený. Každý den se může vyklubat nový, ještě lákavější než ten včerejší, a já nechci domýšlet, co se s lidstvem stane, když sotva na něj bude jeden z těchto vynálezů uplatněn, pokaždé se objeví další, ještě ošidnější. Lidstvu by pak nezbylo než volit mezi dvěma alternativami — buď měnit každý den svůj způsob života, nebo navždycky vytrvat na cestě, o níž se ukázalo, že je špatná, a to jen proto, že se po ní jednoho dne vydalo.

Druhým důsledkem je, že u všech snílků se probudí touha po moci. Představme si, že si vymyslím určité uspořádání práce. Kdybych svůj systém vyložil a čekal, zda ho lidé — pokud bude dobrý — přijmou, znamenalo by to, že předpokládám, že iniciativa spočívá na nich. Avšak v pojetí, kterým se teď zabýváme, je iniciativa v rukou Zákonodárce. "Zákonodárce," říká Rousseau, "musí mít odvahu měnit lidskou přirozenost." Jestliže tedy chci prosadit společenský řád, který jsem vynalezl, musím usilovat o to, abych se stal zákonodárcem.

Je také jasné, že všechny systémy založené na myšlence, že majetkové právo je společenské zřízení, musejí vyústit buď v privilegium soustředěné na nejmenší možný počet lidí, nebo v ten nejdokonalejší druh komunismu, a to v závislosti na dobrých či špatných záměrech vynálezce. Pokud má strůjce systému nekalé úmysly, zneužije zákon pro obohacení několika lidí na úkor všech. Pokud je to lidumil, bude usilovat o rovnost blahobytu pro všechny, a proto bude jeho cílem upravit zákon tak, aby všichni mohli stejným dílem užívat vytvořených statků. Pak se nabízí jediná otázka, zda by v takové situaci bylo vytváření produktů možné.

Nedávno jsme v této souvislosti byli v Lucemburku svědky velmi zvláštní podívané. Uprostřed 19. století, jen pár dnů po Únorové revoluci, která se děla ve jménu svobody, jsme slyšeli, jak se muž s postavením vyšším než ministr, člen prozatímní vlády a úředník disponující neomezenou revoluční mocí, táže, zda by v rozložení platů bylo lépe brát ohled spíše na síly, nadání, činorodost a šikovnost dělníka, tedy na vyprodukované bohatství nebo, zda by se naopak k těmto osobním vlastnostem ani jejich užitnému výsledku nemělo vůbec přihlížet, a do budoucna všem dávat jednotnou mzdu? Taková otázka je na stejné úrovni, jako kdybychom se ptali, zda se metr látky přinesený na trh lenochem má prodávat za stejnou cenu jako dva metry, které prodává člověk pracovitý. Ač je to neuvěřitelné, tento muž prohlásil, že je pro to, aby všichni měli stejný zisk bez ohledu na práci, která za prodávaným zbožím stojí; a ve své prozíravosti rozhodl, že ačkoli se dvě přirozeně rovnají dvěma, podle zákona -se nadále budou rovnat jedné. Vidíte, kam až je možno dojít, vychází-li se z předpokladu, že zákon je víc než příroda.

Obecenstvo podle všeho pochopilo, že proti takové svévoli se bouří samotné založení člověka, a že nikdy nebude možné rozhodnout, aby prodavač měl právo na stejnou odměnu za jeden metr látky, jako kdyby to byly dva. A že kdyby tomu tak skutečně bylo, nahradila by konkurenci, která má být zničena, jiná, tisíckrát strašnější konkurence, a že každý by se snažil pracovat co nejméně a vynakládat co nejmenší aktivitu, protože podle zákona by beztak byla odměna vždy garantována a stejná pro všechny.

Občan Blanc ovšem předvídal námitky, a ve snaze předejít sladké zahálce, která je  — běda! — člověku tak přirozená, když nedostává za práci odměnu, vymyslel si, že v každé komuně nechá vztyčit sloup, na který se budou zapisovat jména lenochů. Neřekl už ale, zda tam budou také inkvizitoři, kteří by hříchy lenosti odhalovali, soudy, které by je soudily, a četníci, kteří by vykonávali rozsudky.

Je třeba poznamenat, že utopisté se nikdy nezabývají složitým vládním aparátem, který přitom jediný může dát jejich právní mechanismus do pohybu. Vzhledem k tomu, že delegáti v Lucemburku dávali najevo jistou nedůvěřivost, vystoupil občan Vidal, který je tajemníkem občana Blanca, a dovedl myšlenky svého mistra do krajnosti. Po vzoru Rousseaua nenavrhuje občan Vidal nic menšího, než aby se změnila přirozenost člověka a zákony Prozřetelnosti.

Prozřetelnosti se zlíbilo obdařit jedince potřebami a všeho, co z nich vyplývá, a schopnostmi i všeho, co z nich vyplývá, a vytvořila v něm tak osobní zájem, jinak řečeno pud sebezáchovy a lásku k rozvoji, v kterých se skrývá velká hybná síla lidstva. Pan Vidal to vše změní. Pohlédl na Boží dílo a viděl, že není dobré. Vyjde tudíž ze zásady, že zákon a zákonodárce mohou všechno, a vydá dekret na zrušení osobního zájmu. Místo něj ustanoví míru cti. Lidé už nebudou pracovat pro svou obživu a proto, aby uživili a vychovali svou rodinu, ale aby se podrobili míře cti a aby se jejich jméno neocitlo na osudném sloupu, jako kdyby i tato nová motivace nebyla vlastně jen jiným typem osobního zájmu.

Pan Vidal bez ustání poukazuje na úspěchy, jakých míra cti dosahuje v armádě. Avšak běda!  — musíme slyšet celou pravdu, a pokud někdo skutečně chce udělat z pracujících regiment, ať nám také řekne, jestli se Vojenský zákoník, včetně třiceti případů trestu smrti, má stát Zákoníkem práce?

Ještě nápadnějším následkem systému, proti kterému se zde snažím bojovat, je nejistota, která v něm neustále visí jako Damoklův meč nad prací, kapitálem, obchodem a průmyslem. To je natolik závažné, že si dovoluji nabádat čtenáře k nejbedlivější pozornosti.

V zemi, jako jsou Spojené státy, kde se majetkové právo považuje za vyšší než zákon, kde veřejná moc nemá jiný úkol než bdít nad ochranou tohoto přirozeného práva, může každý s důvěrou zasvětit výrobě své peníze i ruce. Nemusí se strachovat, že mu jeho plány a propočty každou chvíli zmaří legislativní moc.

Když ale naopak přijmeme zásadu, že vlastnictví nevytváří práce, ale zákon, a dovolíme všem utopistům, aby své ideje z moci dekretů všeobecně proměnili ve skutek, kdo by neviděl, že stavíme proti průmyslovému pokroku veškerou prozíravost a opatrnost, kterou příroda vložila lidem do srdce?

Kde by se našel odvážný spekulant, který by si v takové situaci troufnul postavit továrnu nebo založit podnik? Včera se dekretem nařizovalo, že se smí pracovat jen po určený počet hodin. Dnes se nařizuje, že plat za určitý druh práce musí být pevně stanoven. Kdo může odhadnout, jaký dekret nám vydají zítra, pozítří a v dalších dnech? Jakmile se zákonodárce tak nezměrně vzdálí od ostatních lidí a celou myslí uvěří, že může volně nakládat s jejich časem, prací a obchody, prostě vším, co je v jejich Vlastnictví, kdo pak může mít po celé zemi byť nejmenší tušení, k čemu ho i s jeho profesí Zákon zítra přinutí? A kdo by v takových podmínkách mohl a chtěl cokoli podnikat?

Zajisté nepopírám, že mezi nesčetnými systémy, které z této mylné zásady bují, se mnoho, ba dokonce většina nevzdaluje od dobrých a velkorysých úmyslů. Skutečně nebezpečný je však samotný princip. Cílem každého konkrétního plánu je očividně majetková rovnost. Ale ještě očividnějším následkem principu, na kterém jsou tyto plány založeny, je rovnost bídy, ba co víc, je to situace, kdy pohodlně žijící rodiny klesají do řad ubožáků a chudé rodiny jsou decimovány nemocemi a hladem.

Přiznávám, že mám strach o budoucnost své země, když si uvědomím, jak vážné jsou finanční potíže, které tento nebezpečný přístup ještě prohlubuje. 24. února jsme zjistili, že náš rozpočet přesahuje rozměry, kterým je Francie schopna realisticky dostát. Nad to máme podle současného ministra financí miliardu okamžitě vymahatelných dluhů. A jako by tento alarmující stav věcí nestačil, výdaje neustále rostou, zatímco příjmy se nepřestávají zmenšovat.

A to není všechno. S nezměrnou marnotratností se veřejnosti předhazují dva druhy slibů.

Podle jedněch získá bezpočetnou kupu blahodárných, nicméně nákladných institucí.

Podle druhých dojde ke snížení všech daní.

A tak na jedné straně poroste počet jeslí, nemocnic, základních škol, bezplatných středních škol, továrních dílen, důchody pro dělníky; majitelé otroků budou odškodněni, náhradu škody dostanou i sami otroci; stát bude zakládat instituce poskytující úvěr, půjčovat pracovníkům pracovní nástroje, zdvojnásobí armádu, přeorganizuje námořnictvo, atd., atd., a na druhé straně zruší solnou daň, potravní daň a vůbec všechny berně, které lidé nejvíce nenávidí.

Ať už si o finančních prostředcích Francie myslíme cokoli, musíme alespoň uznat, že musejí vzrůst, mají-li stačit na takový dvojí plán, který je obří, a na první pohled tak protikladný.

Tu se však náhle uprostřed celého toho nevšedního projektu, o kterém by si leckdo mohl myslet, že je nad lidské síly, i kdyby se všechny energie v zemi spojily ve výrobní činnosti, pozvedá hlas: Majetkové právo je výtvorem zákona. Následkem toho může zákonodárce podle systémových teorií, kterými byl odkojen, každou chvíli vydávat dekrety, mařící všechny průmyslové plány.

Pracovník už věc nebo hodnotu nevlastní proto, že na ni pracoval, nýbrž proto, že mu ji současný zákon zaručuje. Budoucí zákon mu však tuto záruku může zase vzít, a vlastnictví rázem přestane být legitimní.

Ptám se, k čemu to povede? Nutně to musí vést k tomu, že se kapitál i práce zaleknou, neboť si nebudou moci být jisty budoucností. Kapitál se po zásahu takové doktríny skryje, uteče, zanikne. A co se pak stane s dělníky  — těmi dělníky, k nimž chováte tak vřelou a upřímnou, nicméně nepříliš osvícenou náklonnost? Budou snad lépe živeni, až se zemědělská výroba zastaví? Budou lépe oblečeni, až nikdo nebude mít odvahu založit továrnu? Budou více zaměstnáni, až už nebude žádný kapitál?

A co daně, odkud je vezmete? A finance, jak se budou moci dát do pořádku? Z čeho zaplatíte armádu? Jak splatíte dluhy? Kde vezmete peníze na půjčování pracovních nástrojů? Z jakých prostředků podpoříte ona dobročinná zařízení, která se dekretem tak snadno zakládají?

Raději těchto smutných úvah rychle zanechám.

Zbývá mi ještě zamyslet se nad důsledky principu zcela opačného, než je ten, který dnes převažuje, totiž principu ekonomického, principu, podle kterého majetkové právo vychází z práce, a ne ze zákona, principu, který říká: Vlastnictví existovalo dříve než Zákon; úkolem zákona je jedině zajišťovat respektování vlastnictví, ať se nachází a vzniká kdekoli, bez ohledu na to, jakým způsobem jej pracovník vytváří, samostatně či ve sdružení, a to pod podmínkou, že respektuje právo druhého.

Předně zatímco právnické pojetí v sobě v podstatě skrývá otroctví, ekonomický přístup obsahuje svobodu. Vlastnictví, jakožto právo na užívání plodů své práce, právo pracovat, rozvíjet se a uplatňovat své schopnosti podle svého uvážení, aniž stát zasahuje jinak než v roli ochránce, takové Vlastnictví znamená Svobodu. Proto nechápu, proč mnozí zastánci opačného pojetí stále ponechávají pod praporem Republiky slovo Svoboda.

Říká se, že někteří z nich jej už vymazali a nahradili slovem Soudržnost. Ti jsou upřímnější a důslednější. Jen by namísto Soudržnost měli říkat spíše Komunismus, neboť soudržnost zájmů existuje stejně jako vlastnictví nezávisle na zákonu.

Z ekonomického pojetí vyplývá rovněž jednota. Již jsme o tom hovořili. Pokud majetkové právo vytváří zákonodárce, pak může mít vlastnictví tolik různých podob, kolik jen může vzniknout omylů v hlavách utopistů, tedy nekonečně. Pokud je však majetkové právo naopak dílem Prozřetelnosti, existující před všemi lidskými zákony, a zákon je má za úkol hájit, pak v něm není prostor pro žádný jiný systém.

Dalším důsledkem je jistota, a to nade vší pochybnost: ať se v zemi všeobecně uzná, nejen že se každý musí starat o vlastní živobytí, ale také že každý má na plody své práce právo starší a větší, než je zákon, a že lidský zákon nevznikl a nebyl zapotřebí pro nic jiného, než aby všem zaručil svobodnou práci a vlastnictví jejích plodů, a zcela nepochybně se pro lidskou činnost otevře budoucnost plná dokonalé jistoty. Lidé se už nebudou muset strachovat, že legislativní moc začne vydávat jeden dekret za druhým, aby jim bránila v jejich úsilí, mařila jejich plány a svedla z cesty jejich předvídavost. Pod záštitou této jistoty se začne rychle vytvářet kapitál. Rychlý růst kapitálu je zase jedinou příčinou růstu hodnoty práce. Dělnickým třídám se tedy uleví, a ony samy se budou podílet na tvorbě nového kapitálu. Dělníci se budou snadněji moci vyvázat z pracovního poměru, vstupovat do podniků či zakládat vlastní, a tak i znovu získají vlastní důstojnost.

A konečně věčně platná zásada, že stát nesmí sám být výrobcem, ale má zajišťovat výrobcům jistotu, nutně zavede do veřejných financí hospodárnost a pořádek, a následně umožní vyvážené a spravedlivé rozložení daní.

Neměli bychom zapomínat, že stát ve skutečnosti nemá vlastní finanční prostředky. Nemá nic  — nepatří mu nic, co by nebyl vzal pracujícím. Přesto se do všeho vměšuje a politováníhodnou a nákladnou činnost svých činitelů dosazuje za činnost soukromou. Kdybychom jako ve Spojených státech dokázali uznat, že úkolem státu je zajišťovat pro všechny naprostou bezpečnost, pak by přece stát takový úkol mohl vykonávat za pár stovek milionů. Díky takové hospodárnosti, společně s průmyslovou prosperitou, by pak konečně bylo možné zavést přímé, jednotné zdanění, které by zasahovalo pouze a výhradně realizované vlastnictví všeho druhu.

Dříve než to však nastane, bude třeba počkat, až nás zkušenost třeba i krutá — poněkud odnaučí důvěřovat státu a naučí důvěřovat spíše Lidstvu.

Na závěr pojednám několika slovy o Sdružení volného obchodu⁷. Mnoho lidí mu tento název vyčítá. Co se jeho protivníci naradovali a příznivci natrápili kvůli tomu, co jedni i druzí považují za chybu. "Proč vzbuzujete pozdvižení?" říkali příznivci. "Proč si na svůj prapor dáváte zásadu? Proč se neomezíte na požadavek opatrných a moudrých změn v celním sazebníku, které si vyžaduje čas, a ke kterým je podle zkušenosti právě vhodná příležitost?"

Proč?

Protože, alespoň v mých očích, nebyla svoboda obchodu nikdy otázkou celního sazebníku, ale otázkou práva, spravedlnosti, veřejného pořádku a Vlastnictví.

Protože privilegia, ať se udělují v jakékoli formě, vždy znamenají popření či pohrdání Vlastnictvím; a protože zásah státu v zájmu nivelizace bohatství tak, aby se podíl jedněch zvětšil, a druhých zase zmenšil, představuje komunismus, tak jako kapka vody je pořád úplně stejně vodou jako celý oceán; protože jsem předvídal, že jakmile se princip Vlastnictví jedním způsobem poruší, bude zakrátko napaden tisícem dalších způsobů; protože jsem nevyšel ze svého odloučení proto, abych usiloval o částečnou změnu celních poplatků, což by mohlo naznačovat, že jsem přijal za svou onu falešnou představu, že Zákon existoval dříve než Vlastnictví, nýbrž proto, abych přispěchal na pomoc opačnému principu, který je ochranářským režimem ohrožován; protože jsem byl přesvědčen, že sami pozemkoví vlastníci a kapitalisté zaseli svými požadavky na celní poplatky semínko komunismu, které je nyní děsí, a proto žádají zákon, aby jim zajistil vyšší zisky na úkor dělnické třídy. Bylo mi jasné, že tato třída zanedlouho také začne ve jménu rovnosti požadovat výhody v podobě zákona o nivelizaci majetku, což se jedním slovem nazývá komunismus.

Stačí si přečíst první akt, který naše sdružení vydalo, tedy programové prohlášení, sestavené během přípravné schůze 10. května 1846, a hned bude každému zřejmé, co bylo naší hlavní myšlenkou: "Směna je stejně jako Vlastnictví přirozené právo. Každý občan, který vytvořil nebo získal nějaký produkt, musí mít možnost se rozhodnout, zda jej použije ihned, či zda jej postoupí kterékoli osobě na celé Zeměkouli, která bude ochotná mu výměnou poskytnout předmět, po kterém touží. Kdyby ho o tuto možnost někdo připravil, ačkoli by výrobku nikterak neužíval v rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy, nýbrž pouze pro uspokojení přání jiného občana, znamenalo by to uzákonit loupež a porušit zákon spravedlnosti.

Znamenalo by to také narušit podmínky pořádku, neboť jak může panovat pořádek ve společnosti, kde každé odvětví průmyslu usiluje s pomocí zákona a vládních sil o úspěch na úkor všech ostatních?"

Tuto otázku jsme si cenili o tolik více než cla, že jsme ještě dodali: "Níže podepsaní neupírají společnosti právo uvalit na zboží překračující hranice státu daň, určenou na společné výdaje, a to pod podmínkou, že bude determinována potřebami Státní pokladny.

Jakmile však takový poplatek ztratí svou fiskální povahu, a jeho cílem se stane vytlačení cizího výrobku na úkor státní pokladny samé tak, aby se uměle zvýšila cena obdobného domácího výrobku, čímž by došlo k poškození celé společnosti ve prospěch jedné skupiny, pak se jedná o ochranářství, nebo lépe řečeno o loupež, a to je zásada, kterou by naše sdružení rádo vytlačilo z myslí lidí a jednou provždy vymazalo z našich zákonů."

Kdyby naším cílem byla pouze změna celního sazebníku, kdybychom byli, tak jak se to o nás tvrdilo, agenty některých obchodních zájmů, jistě bychom si dali dobrý pozor, abychom na svou korouhev nenapsali jediné slovo, implikující obecnou zásadu. Myslí si snad někdo, že jsem nepředvídal překážky, které nám kvůli tomuto vyhlášení války nespravedlnosti vzniknou? Copak jsem dobře nevěděl, že kdybychom lavírovali a zakrývali cíl, a svou myšlenku odhalili jen napůl, dosáhli bychom mnohem dříve částečného vítězství? Jak by ale taková drobná vítězství, ostatně prchavá, mohla zachránit a zabezpečit velký princip Vlastnictví, když bychom jej předtím sami skrývali a nehovořili o něm?

Opakuji, že jsme požadovali zrušení ochranářského režimu, a to ne v podobě jednoho dobrého opatření vlády, ale jako spravedlnost, uskutečnění svobody, jako přísný důsledek práva, které stojí nad zákonem. Nesměli jsme zastírat pravý obsah naší snahy falešnou formou.

Blíží se čas, kdy se ukáže, že jsme udělali dobře, když jsme neustoupili a nedali do názvu našeho sdružení léčku, past, překvapení či dvojznačnost, nýbrž upřímný výraz věčně platné zásady řádu a spravedlnosti, neboť skutečná síla spočívá jedině v zásadách — jen ony jsou pochodní ducha, místem, kde se navrací zpět pobloudilé názory.

V poslední době proběhlo celou Francií všeobecné zachvění, jakoby záchvěv hrůzy. Stačí vyslovit slovo komunismus, a všichni se hned vyplaší. Každý se ptá, kam míříme, když vidí, jak za bílého dne a takřka oficiálně vznikají ty nejpodivnější systémy, jak jeden rozkladný dekret střídá druhý, po němž co nevidět může přijít další, ještě rozkladnější.

Kapitál je zastrašen, půjčky se přestávají nabízet, práce je pozastavena, pila a kladivo se zarazily uprostřed díla, jako by nějaký hrozivý a všudypřítomný elektrický proud rázem paralyzoval ruce i mozky. A proč?

Protože princip vlastnictví, který už podstatně zasáhl ochranářský režim, utrpěl další rány, které jsou důsledkem těch prve zasazených; protože zásah Zákona do záležitostí průmyslu jakožto prostředek k stejnoměrnému rozdělení hodnot a vyrovnání bohatství, jehož prvním projevem se stal ochranářský režim, hrozí, že se projeví v tisíci dalších známých i neznámých podob.

Ano, říkám nahlas, že právě vlastníci půdy, kteří jsou všeobecně považováni za vlastníky par excellence, nabourali princip vlastnictví, neboť se obrátili na zákon, aby jejich pozemkům a výrobkům dodal umělou hodnotu. Byli to kapitalisté, kdo přišel s myšlenkou nivelizace majetku pomocí zákona.

Ochranářství bylo předvojem komunismu, ba co víc, bylo jeho prvním projevem. Neboť co dnes žádají utlačované třídy? Nežádají nic jiného, než co požadovali a dostali kapitalisté a pozemkoví vlastníci. Žádají, aby zákon vyvážil, stejnoměrně rozdělil a zarovnal bohatství. Čeho jedni dosáhli pomocí cel, chtějí druzí dosíci prostřednictvím jiných institucí, princip však zůstává stejný — pomocí zákona jedněm brát a druhým dávat.

A protože jste to byli Vy, pozemkoví vlastníci a kapitalisté, kdo otevřel cestu tomuto neblahému principu, nestěžujte si, jestliže lidé nešťastnější než Vy chtějí pro sebe jeho výhody. Oni na ně alespoň mají nárok, který Vám chyběl.

Lidé však konečně otvírají oči a vidí, do jaké zkázy nás žene tento první úder na zásadní podmínky veškeré sociální jistoty. Není to děsivá lekce, hmatatelný důkaz řetězení příčin a následků, kterým se nakonec ukazuje spravedlnost, s jakou Prozřetelnost odplácí, když vidíme, jak se dnes boháči děsí rozmáhání falešné doktríny, kterou sami pomáhali zakládat, a o které si mysleli, že se jim podaří obrátit její následky výhradně ve svůj prospěch? Ano, příznivci zákazů, Vy jste byli strůjci komunismu. Ano, vlastníci, Vy jste zničili v myslích lidí správné pojetí Vlastnictví.

Toto pojetí vychází z politické ekonomie, a Vy jste politickou ekonomii zavrhli, protože ve jménu Vlastnictví bojovala proti Vašim nespravedlivým privilegiím. A když se tyto moderní školy, kterých se tak děsíte, ujaly moci, jaká byla také jejich první myšlenka? Chtěly zrušit politickou ekonomii, neboť ekonomická nauka je trvalým protestem proti zákonné nivelizaci, o kterou jste usilovali, a o kterou dnes usilují jiní po Vašem vzoru.

Žádali jste od Zákona něco jiného a něco víc, než se od Zákona žádat má, něco jiného a víc než Zákon může dát. Nežádali jste od něj bezpečnost (na což byste měli právo), ale nadhodnotu k tomu, co Vám náleží, což Vám nemohlo být dáno jinak, než porušením práva ostatních. A nyní se pošetilost Vašich požadavků stala všeobecnou pošetilostí. A chcete-li odvrátit bouři, která Vás hrozí zahubit, zbývá Vám jen jediné. Přiznejte svou chybu, vzdejte se svých privilegií, vraťte Zákonu jeho pravý úkol, vymezte Zákonodárci hranice jeho úlohy.

Opustili jste nás a zaútočili jste na nás, protože jste nám jistě nerozuměli. S vědomím pasti, kterou jste vlastníma rukama připravili, si pospěšte a přidejte se k nám a našemu boji za majetkové právo tím, že slovu vlastnictví dodáme, jak už jsem řekl, ten nejširší význam, zahrnující schopnosti člověka i vše, co vyprodukují, ať už se jedná o práci nebo směnu.

Učení, které hájíme, vyvolává kvůli své krajní prostotě jistou nedůvěru; omezuje se totiž na požadavek, aby Zákon zajistil Bezpečnost pro všechny. Nechce se věřit, že by vládní mechanismus mohl být do takové míry redukován. Navíc proto, že toto učení omezuje Zákon na všeobecnou spravedlnost, vyčítá se mu, že vylučuje Bratrství. Politická ekonomie toto obvinění odmítá. A o tom bude řeč v příštím článku.

Pozn.:

1) Robert de La Mennais (1782-1854), francouzský kněz a spisovatel, bojovník za náboženskou svobodu.

2) Louis Blanc (1811-1882), francouzský historik a politik, socialista, v únoru 1848 člen prozatímní vlády.

3) Charles Fourier (1772-1837), francouzský filosof a ekonom, byl vůdcem myšlenkového proudu, kterému se mimo jiné říkalo "harmonická škola". Vymyslel komunistický systém pro nové uspořádání společnosti (fourierismus), který by lidstVU zajistil okamžité štěstí. Obyvatelstvo mělo být rozděleno do "falang" zhruba po 1800 členech, kteří by spolu žili jako jedna rodina a měli společný majetek

4) hrabě Saint-Simon (1760-1825), francouzský filosof a ekonom, zakladatel učení o náboženství vědy a vyznavač technokratického socialismu (saint-simonismus).

5) Robert Owen (1771-1858), britský socialista.

6) Etienne Cabet (1788-1856), francouzský myslitel, autor slavné utopie, pospané v díle Voyage en Icarie (1842).

7) Bylo francouzskou reakcí na "Ligu proti obilným zákonům", kterou založil v Anglii Richard Cobden, a která se zasloužila v roce 1846 o zrušení "obilných zákonů". "Sdružení" skončilo činnost v roce 1848 pro naprostý nezájem Francouzů. Francie nadále ochraňovala domácí trh a dočkala se téhož roku revoluce.

Komentáře