Moje motorové prokletí - 2

poslal: Dušan Neumann

   Pořád tu povídám jaké kde stálo auto, ale k vlastním řidičským začátkům jsem se ještě nedostal. Prvním dopravním prostředkem, který jsem sám ovládal byla velká, žlutá, dřevěná parní lokomotiva s červenými koly. Na ní se dalo dobře obkročmo sedět a odstrkovat nohama po kuchyni. Pokud se mi podařilo chytit babiččinu kočku a přemluvit ji, aby pospávala v připojeném osobním vagoně, měl jsem i pasažéra. Ovšem střechu od vagonu jsem musel nechat na nádraží pod pohovkou. Kočka byla klaustrofobní. Bohužel moje trať nevedla zrovna ideální krajinou neboť v úseku mezi mycím stolem a sporákem o nás babička často zakopávala a snažila se mi provoz uregulovat až k úplnému zastavení, a to i přesto, že jsem na požádání vozil ze špajzu brambory nebo okurky. Prostě některé principy jsou věčné.

   Pak jsem  — někdy ve věku 4 či 5 let dostal zajetou tříkolku. Joj, to byl dopravni prostředek. Na ní jsem směl jezdit i venku po chodníku před dědovým krámem. Vlastně se vůbec nepamatuji zda-li mne někdo hlídal, abych se nevypravil někam dál do Bubenče. A určitě jsem jezdil na asfaltu ulice Pod kaštany. Ostatně, na kočičích hlavách Srbské bych tříkolku asi těžko ušlapal, zvláště když na zadní nápravě s oblibou postávala moje dvouletá sestřička, držela se mne za ramena a já se předváděl jakej jsem autobusák. Ti naši rodičové byli vůbec strašně nezodpovědní. Posílali mne s bandaskou přes dvě ulice do mlékárny. Být to dnes, tak nás na ulici odchytila sociálka a skončili jsme i s Ivankou v Klokánku a rodiče by proprali jak v Blesku tak i na Nově.

   Byla to vůbec taková nezodpovědná doba. Nejenže jsem byl pravidelně posílán se džbánem pro tři piva, (ve zralém věku šesti let), jako dnes vidím jak před krámem Šůry a Voráčka na Dejvické, kam jsem byl též posílán nakupovat, stály napáskované kočárky s vrnícími, spícími a řvoucími miminy, zatímco vevnitř maminy ve frontě živě o čemsi debatovaly. Nesmím zapomenout, dětský kočárek jsem také obsluhoval, ale spíše v roli potahu než řidiče.

   Skutečný potah, jménem Malina a Stračena, měl strýc Alex, bratr mého dědečka, jinak združstevnění odolávající desetihektarový chalupník. Miloval jsem ty prázdniny ve Strážově, vůni stodol, ranní rosu v sadě, kterým se dalo proběhnout až k rybníku hlídanému zvenku žabím sborem a raky pod kameny hráze. Ale před Stračenou a Malinou jsem měl respekt. Dvakrát v týdnu v podvečer naklepal strýc kosu, zapřáhl obě kravky do vozu a jelo se pro jetel. Já jsem je pak na louce, zatímco strýc sekal, držíval za opratě, aby se i s vozem nenahrnuly do nepokoseného jetele. Byla to nepříjemná služba sestávající se z nekonečného odhánění much a ovádů. Zato cesta zpět na fůře jetele byl dobrodružstvím neboť kousek nad hřbitovem se cesta prudce zestrmila a já na strýcův pokyn točil klikou utahující brzdy. Byl jsem nesmírně důležitý. Přesto přiznávám, že nejvíce mne fascinovala schopnost obou stračen kadit za chůze. Plesk plesk, kousek před mým obličejem, rovnou pod kola vozu....

   Kravky byly dobrosrdečná zvířata. Neprotestovaly, když mne strýc vysadil na jejich hřbet. Zato mně se to vůbec nelíbilo neboť jejich vystouplé obratle činily posaz velmi nepříjemným. Jednou, nevím z jakého rozmaru mne strejc posadil na čuníka, který volně pobíhal po dvoře. Prase se leklo a okamžitě zamířilo do chlívka. Držel jsem se jako klíště a vůbec mi nedošlo, že dvířka do chlívka byla stavěná na výšku vepříka a já přečuhoval. Rána to byla strašná. Rozplácl jsem se o chlívek jako žába. Chvíli jsem na té zdi zůstal viset jako ornament, prase podběhlo a já se zřitil do té nevábné hmoty před chlívkem. Strejc, a já nevím kdo ještě na tom dvorku byl, se mohli polámat smíchem. Mně do smíchu nebylo. Lehce od krve, více od hoven, stál jsem tam a brečel bolestí a vztekem. Pak mne nějak omyli hadicí nebo osprchovali z konve, to už si nepamatuji. Zato na živé zvíře mne příštích asi dvacet let nikdo nedostal. Zato taková motorka, číza 175, odpočívající pod kůlnou, to byl příslib nevídaných dobrodružství.

   Ale o tom až zase někdy jindy.

Komentáře