Motorové opojení - 3

Dušan Neumann

      Že přišlo jaro se u nás v ulici poznalo podle toho, že pan Jeřábek, který měl v činžáku kde jsme bydleli garáž, vystrkal na ulici fordku.  Byla to úctyhodná čtyřdveřová limusina, zářivě natřená stříbřenkou na kamna. V té době byl pro nás každý větší automobil "amerika",  a onen modrý oválek na mřížkách před chladičem hlásající skromně "Ford" byl symbolem něčeho tajemného, jakýmsi londonovským voláním dálek.
      Hodil jsem školní brašnu u babičky v kuchyni na kanape a než se babička vzmohla na slovo, křičel jsem ze dveří "babí já du na chvíli ven". Pokud na ulici už kluci ze sousedství nekopali "zed" a holky nehrály "pan čáp ztratil čepičku", vyběhl jsem za roh abych v němém obdivu zíral na zašmírovaného pana Jeřábka jak před garáží opět generálkuje fordku. Buď z něj byly vidět jen nohy  vyčuhujíci z pod předního nárazníku a odněkud z pod vozu bylo slyšet cinkání klíčů doprovázené tehdy mně nesrozumitelným mumláním. Jindy seděl na chodníku na mrňavém štokrlátku a v oprýskaném smaltovaném lavoru myl v petroleji vnitřnosti rozebrané fordky. Ach, ta vůně šmíru a nafty.
    Dnes už vím, že to byl Ford A, model asi 1937, osmiválec s plochou hlavou. Motor zcela blbuvzdorný, který se dal opravit doma na stole válečkem na nudle.  Ale psala se první polovina padesátých  let a vlastnictví fordky zřejmě kádrový profil nevylepšovalo, natož aby se na takový pozůstatek imperialismu dalo něco sehnat. Nevím, čím se pan Jeřábek živil nebo kde pracoval, ale určitě neměl přístup k pístním kroužkům, které motor nutně potřeboval. Přesto nepovolil, každý týden proháněl stěny válců šmirglákem a jak si zpětně uvědomuji zřejmě laboroval s různými kroužky. Musel to auto strašlivě milovat neboť jinak než kombinéze leteckého mechanika, s černými šmouhami na obličeji a věčnou cigaretou v koutku úst ho nepamatuji.  Fordku jsem  jsem viděl vyjet jen několikrát a vždy se za ní táhl závoj namodralého kouře.
    Jeřábkova mystická "amerika" nebyla jediným autem v naší krátké, kočičími hlavami dlážděné, ulici. Hned vedle před číslem tři stála černá limusínka Aero 30 pana domácího Švihnosa. Neměli jsme ho rádi. Už jen  to slovní spojení "pan domácí Švihnos" závanělo rákoskou. Auto nám překáželo ve fotbalu a jako magnet přitahovalo kopačák, který se pod autem vždycky nějak blbě zadřel . Nešťastník, který se míče naposledy dotknul se musel po břiše pod auto nasoukat, aby balón vysvobodil. Když to někdy náhodou z okna zahlédl pan domácí, vyklonil a hlastě nám lál a vyhrožoval, že si půjde stěžovat rodičům. Pan domácí se durdil jen občas, zato maminka večer, když shlédla zprasený školní oděv, se bez rozmýšlení uchýlila k pohlavkovému Makarenkovi.
    Na spodním rohu před hospodou "U Líbalů",  v té době agitačním střediskem, dnes restaurací "Na Rozhraní", stával pravidelně stříbrný Tatraplán, s nímž vozil kníratý pan Vála jakési ministerské papaláše.  naší ulicí tehdy moc aut nejezdilo a když se tam náhodou nějaké připletlo a přerušilo nám fotbal a my museli odstranit na tu chvíli branky z teplákových bund a školních brašen tvářili jsme se nevrle a stěžovali si navzájem na rostoucí provoz. Popravdě řečeno, největší provoz v ulici obstarávaly koňské potahy. Dvakrát denně tudy projela modrá uzvřená koleska tažená koníkem. Na kozlíku pošťák a o místo vzadu na stupačce pod zamčenými dvířky se zamřížovaným okénkem se sváděl tuhý boj. Zatímco ti úspěšnější bojovníci zaujímali na stupačce nejrůznější vítězné pozy, pokřikovali zhrzení závistivci "za vozem, za vozem" a pošťák šlehal dozadu přes boudu bičem.  Ale ten nebyl dost dlouhý a nikdy na nás nedosáhl. K "Líbalům" zase vozili jednou týdně pivaři sudy piva. Povoz tahli clydesdalští koně, jaké dnes vídávám jen na reklamách amerického Budweiseru. Tehdy se mi zdáli obrovští, ale je to nejspíš tím, že jsem svět vnímal v horizontu metru a kousek. To se v chodníku před výlohou otevřel poklop. z něhož vycházel tajemný, lehce zatuchlý chlad, Z vozu se po líhách s duněním valily dřevěné sudy, které dva svalnatci v kožených vestičkách a s bicepsy o obvodu mého pasu zavěšovali na kladku a spouštěli do strašidelného podzemí. Podle vytetovaných modrých kotev a prsatých mořských panen jsem věděl, že to jsou určitě vysoužilí piráti, i když žádný z nich neměl pásku přes oko ani dřevěnou nohu.
    Pivo nás příliš nelákalo, jeho hořkou chuť jsme znali z upíjení ze džbánků, s nímiž nás pravidelně před večeří otcové vysílali do výčepu. Hlavně jsme olizovali pěnu, která nám připomínala tu božsky dobrou a vzácnou šlehačku. Zato když zastavil u restaurace povoz bránických ledařů, seběhla se celá dětská ulice. Čekali jsme až se některý z ledových kvádrů trochu z líhy sesmekne, růžkem udeří o chodníkovou mozaiku a odštípne se kousek ledu na nějž jsme se vrhli jako směčka hladových psů. Ledaři pak obvykle odněkud vylovili ještě pár odštěpků. V horkém létě se chutí téměř vyrovnaly Nanuku a Eskymu, ale byly mnohem větší. nevím proč, ale určitě mi ty kousky ledu chutnaly daleko více než rampouchy, které jsem cucával cestou do školy v zimě.
    Klučičím svátkem bylo když naší ulicí prorachotil Škoda-Sentinel městských služeb. Bylo to úžasné monstrum. Licenčně vyráběný parní nákladní vůz s vertikálním kotlem uprostřed řidičovy nezasklené kabiny. Na kolech s pevnými gumovými obručemi po dláždění jen duněl, syčel, řinčel a hvízdal, z komína šel kouř a z pod vozu voňavá pára. Běželi jsme za ním až na Dejvickou ulici k Uhelným skladům, kde řidič "tankoval" vodu a uhlí.

     Zato, že se technologicky archaický parní Sentinel vyráběl až do roku 1935 a výhodně provozoval, se zasloužila československá vláda, tak jak už to vlády ve své neomezené moudrosti dělají, státním zásahem do tržního mechanismu. Těžce zdaněný benzin totiž stál 3.40 Kčs za litr, kdežto metrák uhlí 30 korun, užitková voda skoro nic... takže při spotřebe jednoho kilogramu uhlí na kilometr byl provoz Sentinule až o dvě třetiny levnější než srovnatelného vozu se spalovacím motorem.
    Sentinel kromě ohromujícího vzhledu a udýchaného zvukového doprovodu měl ještě jednu vlastnost — jak byl celý ze železa a na gumových obručích, dokázal se rychle nabít statickou elektřinou. Proto to řinčení za jízdy. Postaraly so o něj pod vozem zavěšené řetězy jimiž se náboj vybíjel do dláždění. Ta moudrost se dědila z generace kluků na generaci a nebylo větším potěšením než se za Sentinel přplížit a násadou od smetáku řetězy zdvihnout a zaháknout někde za rám.  Řidič, když pak zastavil a elegantně se drže železného zábradlí seskočil na dlažbu, dostal pořádnou pecku. Nikdy nás nedohonil.
    Parní stroje mají pro mne dodnes zvláštní kouzlo. Milují kovový hlas bugattek, zakňučení čtyřválcového Coswortha když se mu naplno otevrou šoupátka v ssacím potrubí a hlavně chorus rozkmitaného vzduchu v trombonech šesti dvojitých Weberů na Colombově dvanáctiválci Ferrari. Tyhle motory dokážou zpívat, ale žádný z nich neumí dýchat jako válce parní lokomotivy  čekající na plácačku výpravčího. že parní mašinky mají duši vím od Pavla Naumana z Pohádek o mašinkách, které byly mou nejoblíbenější dětskou knížkou. Ani dnes — kdykoliv jedu přes pennsylvánský Scranton- nevynechám příležitost a zastavím se v železničním muzeu "Steamtown", pokorně obejdu nejmohutnější ze všech lokomotiv, pověstného "Big Boy" s osmi hnanými nápravami, mlčenlivý pomník technologickému umu předků a doufám, že ho jednou také uslyším dýchat.
    Ale vraťme se do poloviny padesátých let a mému okouzlení automobily. Na Dejvické tehdy stával často automobil na němž jsem mohl oči nechat. Byl to dvousedadlový roadster BMW 328 v hliníkové karoserii. Patřil Dr. Sklenkovi a stával tam ještě někdy koncem šedesátých let. Co se s ním asi stalo? Do té doby patří i mé první setkání s druhou automobilovou značkou, kromě Tatry, která se mi stala osudovou — Bugatti. Po tom ohavném zápalu plic v pětapadesátém jsem měl zakázan tělocvik a vůbec většinu klukovských radostí. Nezbylo mi než se ukousat nudou nebo se zavrtat do rodinné knihovny a knihoven širokého příbuzenstva. Tam jsem narazil na Vachkovu detektivku "Tajemství obrazárny, z níž mi nejvíce učarovala krásná slečna ve žluté sportovní bugattce. Když jsem pak viděl Pohlovu T-51, s tím nádherně štíhlým podkovovitým chladičem byl jsem zaklet. Ale o bugattkách bude ještě řeč... nedříve se musím naučit jezdit a pak získat řidičák......

Komentáře