Dost bylo Kaplického! (zatím..)

Jelikož se v tématech předchozích článků ozval příchod melancholického podzimu, přidávám k této náladě další tón...

píše Šakal

Bývalo to místo radosti a milého vytržení ze stereotypu všedního dne. V časech, kdy ještě víkend míval jenom neděli, se tam za letních měsíců scházely za odpočinkem tisíce lidí denně. Barrandovské terasy — výkladní skříň společenského života První republiky, symbol prosperity, český Hollywood...

Zatímco slavný nápis na skále nad Los Angeles, který měl být pouze dočasnou reklamou na prodej pozemků na hollywoodském kopci, pochází z roku 1923, pamětní deska s nápisem BARRANDE v Praze na skále mezi Zlíchovem a Chuchlí byla odhalena na počest nejvýznamnějšího z paleontologů Joachima Barrandea už v roce 1884. Dodnes ji můžeme vidět ve výši dvaceti metrů nad vltavským břehem, je ulita ze železa, má rozměry 4,8 x 1,5 m, váží 1,6 tuny a její nápis je pozlacen. Náklady 300 zlatých zaplatila Libeňská továrna a část nákladů převzal i americký vědecký časopis Science.

Na rozdíl od víceméně náhodného „megaboardu" HOLLYWOOD nad Los Angeles, který se shodou šťastných okolností stal symbolem amerického snu, pražský nápis ve skále je dnes už jen smutným pomníkem zašlé slávy prestižní pražské čtvrti.

Stavební a filmoví podnikatelé bratři Havlovi se ve druhé polovině 20. let rozhodli vybudovat novou pražskou čtvrt na jihu města, kde mělo kromě mondénní vilové zástavby vzniknout též sídlo filmových ateliérů. Myšlenku na vybudování rozsáhlého zábavního podniku, jenž měl ducha čtvrti dotvořit, pojal Václav Maria Havel po návratu z Ameriky v r. 1924, kde jej inspiroval restaurační pavilon Cliff House v San Francisku na skále nad Tichým oceánem.

Autorem urbanistického řešení Barrandova i architektem vlastních Barrandovských teras se stal Max Urban — „dvorní architekt" rodiny Havlových. Stavba komplexu restaurací trvala necelý rok a slavnostního otevření za přítomnosti různých významných osobností se dočkala 4.října 1929, kdy Barrandovské terasy navštívilo 50 000 lidí! U stolků mohlo najít své místo až 3000 lidí současně.

V hloubce 35 metrů pod terasami na dně opuštěného lomu při břehu Vltavy vzniklo v roce 1930 patrně nejkrásnější koupaliště, jaké kdy Praha měla. S terasami samotnými nikdy majetkově ani provozně nesouviselo, ovšem dohromady tvořily obě stavby dokonale harmonický celek. Plavecký stadion s tribunami pro 3000 návštěvníků vznikl z iniciativy Českého klubu plavců, jehož členem byl i druhý z bratří — Miloš Havel. Návrh bazénu provedl další ze členů klubu Václav Kolátor, autor několika odborných článků a knih o lázních a bazénech. Koupaliště s bazénem o rozměrech 50 x 18 m a desetimetrovou skokanskou věží realizovala firma Brázdil a Ješ. Ve své době se jednalo o první regulérní padesátimetrový bazén v republice.

Přestože byly Barrandosvké terasy oblíbeným výletním místem Pražanů, nebylo pro majitele snadné jejich zájem udržet. Skvostné místo na obtížně přístupném skalním ostrohu bylo vykoupeno dosti odlehlou polohou vůči městu a narozdíl od Spojených států v Československu vlastnil automobil před druhou světovou válkou jen málokdo. Bratři Havlovi tudíž zorganizovali kyvadlovou dopravu vlastními autobusy, které zdrama dopravovaly návštěvníky z centra. Nástupní stanice bývala na Jungmannově náměstí.
Po znárodnění v roce 1948 se celý komplex propadal do postupného chátrání a potýkal se se změnou životního stylu a upadajícím zájmem veřejnosti. Koncem padesátých let se nad stadionem utrhl kus skalního masivu a poškodil zařízení a bazén. A pak, paradoxně právě v roce 1993, kdy byl uzavřen poslední zbytek komplexu, vyhlásilo pražské zastupitelstvo lokalitu za památkovou zónu.

Před týdnem v krásném dni pozdního babího léta jsem byl fotografovat město z výšky teras a získal jsem tak smutný zážitek. Hlavní budova stále stojí a když si moc nevšímáte rozbitých okenních tabulí a oprýskaných rámů, měli byste ze vzdálenosti sta metrů bezmále dojem, že bílý maják nad Prahou ční jako příslib lepších zítřků... Ale terasy samotné, široké ochozy obepínající vrcholek útesu, kde ve stínu treláží a pergol stávaly zahradní stolky a hrávala promenádní hudba — ty jsou obrazem naprosté zkázy.
Vzpomněl jsem si na závěrečnou scénu filmu „Planeta opic I", kdy zoufalý astronaut po strašlivé kalvárii skrze pustinu zdánlivě cizí planety ohromen spatří před sebou trčet ze sutin pobřežního skaliska pochodeň ve vztažené ruce Sochy svobody. Přesně takhle vyhlíží bílá věž hlavní budovy Barrandovských teras uprostřed hustého náletu křovisek, hrubého drnu divokých trav, nepopsatelné hromady rozvalin, spálených trosek a pozůstatků po bezdomovcích.

Když zvědavý návštěvník přeleze zborcený drátěný plot, prodere se houštinou trnitých keřů, podleze sežehnuté trámy vyhořelé restaurace a zachytí rovnováhu na polorozbořených betonových schodech nad skalním srázem, naskytne se mu neopakovatelný výhled na Prahu od centra, přes Vyšehrad, Kavčí hory a Barrandovský most až do Bráníka. ...A pak také srdcervoucí podívaná ukrytá v klínu barrandovské skály. Betonová skokanská věž pokrytá zelnými ostrůvky lišejníků se stupni vinoucími se do desetimetrové výšky bez zábradlí připomíná mezi korunami stromů zapomenutou sochu v parku. Z rozpraskaného dna bazénu rostou břízky a na jeho stěnách vykvétají graffiti.

Všude okolo divoká džungle trav a keřů, na terasách jen přerostlá tráva a odpadky, zborcená zábradlí, zdevastované trosky pavilonků a restauračních přístřešků.

Když jsem na terasách nad starým koupalištěm stál , vzpomněl jsem si na větu Raymonda Chandlera z románu „Loučení s Lennoxem": „Nic nepůsobí prázdněji než prázdný bazén..."

Panorama Prahy z teras (zleva):

Hlavní budova Barrandovských teras, Česká televize na Kavčích horách, budoucí mrakodrap „Arkády Pankrác" za hřbetem Bránického lomu (dole Barrandovský most, který vede směrem doprava na Jižní spojku), za zeleným hřebenem sídliště Novodvorská, pod kopcem vpravo pivovar Bráník

Komentáře