Motorové opojení - 4

Dušan Neumann

     Je na čase, abych nějak uzavřel kapitolu dětství, než si začnu nehorázně vymejšlet. Anžto se snažím o motoristické memoáry nenapadá mne nic lepšího, než zavzpomínat na všechna ta autíčka, která, která jsem kdy vlastnil a většinou také zničil. Matějská pouť. Celý rok jsme se na ni těšili. Od sokolovny u závor před nádražím Bruska až po "kulaťák" lemovaly Dejvickou třídu stánky pouťových prodejců. Těch podivuhodných věcí a lahůdek. Cuc na špalku, měkký i tvrdý turecký med, gumoví hadi a hlavně mejdlíčka. Ta nejhlouběji v paměti byla čtyřbarevná za tehdy červenou pětikorunu, To mi bylo sedm. Po reformě se pětadvacetník na táfličku Amylu vždycky někde našel. Těch atrakcí. A těch facek neboť ze školy se šlo oklikou a domů jsem ušoupán a s brašnou plnou neudělaných úkolů dorazil často až za setmění.

    Tam jsem je poprvé uviděl a strašlivě po nich zatoužil. Na kartonovém podkladě bylo gumičkami přichyceno 6 plastikových autíček. Marně si je všechna snažím vybavit. Nejvíc se mil líbila (pochopitelně) červená, transparentní Tatra šestsettrojka, Wartburg byl modrý, Cadillac (model 1955 řečený "labuť") byl oranžový, Mercedes 220 bílý, Citroen ID19 zelený, a hnědá bylat tuším Volha, ale hlavu bych za to nedal. Hrozně jsem škemral, i jedničky na vízu sliboval neboť ten parádní autopark byl nad moje finanční možnosti — stál skoro deset korun, — což pro bylo skutečně jmění.

    Otec, ač budovatel šťastných zítřků, zdědil po předcích vydřidušskou kapitalistickou duši a místo kapesného — jaké zaslouženě dostávali od rodičů moji spolužáci — nutil nás za bídnou mzdu pracovat. Na vnitřních dveřích od kredence vyvěsil kruťas rozvrh domácích prací s ceníkem. Vyluxování pokoje 20 halířů. Utření nádobí deset, utření prachu v pokoji 15 — po jeho feldvéblovské kontrole obvykle sraženo na deset. Nejlukrativnějším džobem bylo vynesení dvou kbelíků uhlí ze sklepa k nám do druhého patra za 25 halířů. Vynešení odpadků do popelnice jen 15. Bylo to se schodů. Obvykle jsem si za týden vydělal kolem pětikoruny. V zimě o něco více. Nadšení pro domácí práce nepomáhalo čtení příběhů Arkadije Gajdara, ani románu "Jak se kalila ocel". Zato Spartakus a Matyáš Sandorf — mstitelé bezpráví — se brzy stali mými hrdiny. Asi nakonec zřejmě pomohla babička a ze své stokorunové penze, kterou jí jako bývalé vykořisťovatelce nadělil milostivý sociální stát, mi dala tříkorunu. Ve chvíli, kdy jsem u stánku měnil užmoulané peníze za výkvět světového automobilismu, byl jsem v sedmém nebi. Pokud jsem tenkrát nějaká nebe počítal.

    Z vyprávění by se mohlo zdát, že jsem byl chudáček ubožátko, hrající si s autíčky vyrobenými z krabiček od sirek s kolečky z nakrájených špuntů. Není tomu tak. Z těch krabiček jsem vyráběl tanky s nimiž jsem pak sváděl na bojišti v pankejtu ulice Pod kaštany kruté bitvy až po dobytí Berlína. Autíček jsem už pár měl. Dva bakelitové Tatraplány Igra a jeden Sedan 1200 (měřítko tak 1:45  — tehdy se na to tak moc nekoukalo) a náklaďáček Tatra 137 na setrvačník. Ten měl opravdové gumové pneumatičky. Jen ten setrvačník poháněl přední kola, což mne iritovalo jednak, že to bylo technicky nesprávně, druhak, že se přední osa nedala natáčet. Králem mých vozidel byl červený, bakelitový kabriolet, také na setrvačník, jehož vzorem musel být nějaký Packard. Auto, opět z produkce Igra, bylo dobrých 25 centimetrů dlouhé. Dostal jsem ho za zápal plic. Kdybych býval nemusel strávit několik měsíců v nemocnici, kdy do mne setřičky praly několikrát denně bolestivý ruský krystalický penicilin, byl bych si takový zápal plic přál aspoň dvakrát do roka. Ještě se k tomu vrátím, protože ta nemoc dost podstatně ovlivnila můj další život. To auto za nemoc jsem měl hodně, hodně dlouho. Z technického hlediska to byla zvrhlost. Setrvačník poháněl přední kola, natáčela se zadní náprava. Jenže já jsem auto hned vylepšil. Sundal jsem bakelitovou jakoby střechu a z plexiskla vyřízl přední sklo. Pak jsem sundal masku, zvětšil otvory v blatnících , v nichž byla uchycena, že jsem do nich vecpal chromované rámečky světlometů — ze zásob babičky švadleny, která je používala na nesmyslně velké dírky dámských opasků. A za ně jsem namontoval žárovičky; na podlahu kabiny vypínač a nad zadní nápravu placatku Bateria Slaný 4.5V a auto skutečně svítilo. Vzadu jsem ještě vyvrtal otvory pro koncová světla, osadil žárovičkami pro vláčky Piko, ale ty ta 4.5 voltová placatka neutáhla a jen žhnuly. Dlouho jsem se tím autem pyšnil, protože tehdy ještě žádná v hračkářství prodávaná opravdová světla neměla.

     Dvě hračky, které jsem moc chtěl, jsem však nikdy nedostal. Byla to šestsetrojka dálkově ovládaná kablíkem. Nevím už kolik stála, ale určitě hrůzu peněz. Tou druhou byl traktor Zetor s valníčkem, který měl opravdovou šaltpáku. Před dvěma lety jsem byl na veletrhu hraček v New Yorku a představte si, že ten traktůrek tam byl a vypadal pořád stejně. Jen nestál už těch závratných 49 korun. Jednou si ho koupím. K traktorům mám totiž obzvláště sentimentální vztah.

    Éra "angličáků" mne skoro minula. Dlouho jsem měl jsem jen jeden — originál Lesney Hillman Minx. Dneska má určitě slušnou cenu. Když jsem byl poprvé ve Francii, a to už mi bylo dvacet, koupil jsem si dvě autíčka Corgi 1:72 — 1964 Ferrari 250 PF a Maserati Mistral. Od té doby si občas sním, že si jednou ten Mistral, ale dospělý, koupím a zrestauruji. Nepatří mezi nejdražší veterány, ale jsem pořád o dva kroky nazpátek. Když se dal koupit za šest tisíc, měl jsem tři. Když se dal koupit za deset — měl jsem šest. .Teď se dá koupit za pětadvacet a já mám těch deset. Čert aby to spral.

    Až když jsem dělal pro Automotervui, začaly se mi modely autíček scházet z různých veletrhů. Tehdy dostat autíčko byl kauf — dneska je to Toyota před barákem. Ne před mým. Všechna jsem je rozdal než jsem zdrhnul. I ten krásný Lotus JPS, s nímž vyhrával Jackie Stewart. Zústaly mi jen mažetové knoflíčky, byť pozlacené, ve formě Mini Coopera S.

    Nevím, jestli je to v genech či kýho výra, ale od malička jsem musel pořád něco šroubovat. Těch zničených budíků, těch vyhozených pojistek! Snad to bylo tím, že jsem zdědil mechanickou stavebnici "Edison". Praotce to pozdějšího Merkuru. Měl mosazné šroubky, železné matičky a bronzová ozubená kolečka. Ježto jsem ji zdědil po nějakém starším bratranci, nebyla u ní žádná vzorová knížka. A to bylo dobře. Všechny konstrukce — pokusem a omylem — byly vlastní. Dodnes se dmu pýchou nad bagrem, který jsem z těch plíšků a dírek dal dohromady. Fakt fungoval. Měl dva bakelitové elektromotorky Igra (jak jinak) a už jsem ho nikdy nerozebral. Kde vůbec skončil? Divná věc je ta člověčí paměť. Ten bagr si dodnes dokážu vybavit, ale z holek, které ho z mých aktivit vytlačily si nepamatuju ani jednu. Zatraceně.Třeba je to tím, že ten bagr, kdyby ještě někde garážoval, určitě nenabral ani tunu. To jsem ale vošklivej.

    Přeskočím deset let. V literatuře se takový skok cení. A když se v tom navíc čtenář patlá, a neví na čem je, tak je to moderní román. Marguerite Durrasová promine. Má staršího bratrance Jacka. Posledního staršího bratrance. Už nás moc nezbylo. Po tátovi elektrikář a bezvadnej chlap. Od něj jsem okopíroval svůj poslední technologický zásah do bytu sdíleného s rodiči.- automatické splachovadlo  — platného člena rodiny  — jménem Arthur. Několik relátek a silný elektromagnet. Po dosednutí na prkýnko se před vytřeštěnýma očima na dveřích hajzlíku rozsvítila světelná tabulka "Nesplachuj, splachuje Arthur". V okamžiku kdy odulevšivší (teda tohle anglicky jedním slovem nejde) prdel odlehčila prkýnko, sepnulo další relátko, elektromagnet nadzdvihl výpusťovou zátku v tý bedně u stropu a příval vykonal svou povinnost. Záchod byl u kamarádů velmi populární. Nikoliv už u postarších návštěvnic, které vylekány cvakáním relátek nadsedly a byly umyty. Měl jsem to patentovat jako hajzlobidet.

    Kam jsem se to dostal od nevinných autíček. Hle, co dokáže vrozené prasáctví!!!

Komentáře