Zpověď

Dušan Neumann

 

                                                                       Prolog

    Slíbil jsem, že napíšu své vzpomínky na tu dobu, kdy jsem procházel podobným údělem jako Jaromír Nohavica. Celý den jsem si to v hlavě srovnával, snažil se vybavit data, jména a obličeje, abych zjistil, že milosrdná paměť většinu z těch událostí obalila kokonem zapomění. Podobně, chlapi vzpomínají na vojnu. Když se ty veselé zážitky,  buzerace a ponižování v ně časem převtělené, nakonec sečtou, nevydají ani čtrnáct dní z těch dvou ztracených let. První roky v emigraci se mi mnohé nepříjemné tváře pravidelně zjevovaly ve snech. Dokonce existuje psychologická kategorie emigrantských snů majících stejnou dějovou osnovu. Ty moje se odehrávaly většinou na pražských mostech, kudy jsem chodíval domů z práce.  
    To jsem uprostřed mostu potkal buď mého bezprostředního šéfa Standu, některého z kamarádů nebo tátu. Vždycky na mne jen spiklenecky mrkli, aniž by se zastavili pohodili hlavou dozadu, směrem k Malé straně. Zajímavé bylo, že jsem v těch snech nikdy nekráčel opačně ke Starému městu. Pohlédl jsem tím směrem a hned jsem je poznal. Byli vždy dva, někdy i tři. V kabátech, v jakých jsem je vídal v redakci i v restaurcích. Dva obličeje ptačích jmen pod kloboukem. Otočil jsem se a několik kroků za mnou byla další dvojice.  Zmocnila se mne panika. Chtěl jsem se rozběhnout na druhou stranu mostu, ale nešlo to. Bránila mi v tom jedna tramvaj za druhou.  Zdřevěněly mi nohy. nevěda kudy kam opřel jsem se kamenné zábradlí Mánesova mostu, které náhle ztvarohovatělo a já se řítil do hloubky.... otevřel jsem oči. V tiché tmě halící mou postel jsem několik sekund nevěděl kde jsem. Byl jsem zpocený a udýchaný. Až jsem poznal strop.  Nebyl to ten dejvický. Úlevu, která následovala nedovedu popsat. Byl jsem v Americe, v bezpečí v Americe.  Sny přestaly jako když utne po první návštěvě Prahy v prosinci 1989.
          Pokusím se tu mosaiku vzpomínek na dva roky před emigrací sepsat trochu jinak než jen jako výčet nepřesných a pozapomenutých fakt, Bude to spíš o pocitech a snad to tak bude srozumitelnější.



    Najednou jsem měl pocit, že se na mne někdo upřeně dívá.  Byl pozdní podzim 1978.  Zrovna jsem se vrátil z vojenského cvičení, na něž jsem nastoupil necelý týden po návratu z aljaššské výpravy. Teď jsem ve vagoně metra, myšlenkami napůl v redakci, napůl někde na západní polokouli. Byl to můj oděv, co přitahovalo pozornost. Modrá bunda US Navy s erby Yukon Territory a Aljašky na rukávech. Tvrdé jeansy Rustler, které jsem hned druhý den cesty na západ koupil za 7 dolarů v K.martu v pennsylvánském DuBois.  Na nohou sneakry s velcrovými přezkami. Já totiž děsně nerad tkaničky, protože se mi každou chvíli rozvazují. Ty pohledy nepatřily mě, ale tomu v čem jsem vězel.   Až později jsem si uvědomli, že v okamžiku kdy jsem promluvil česky, ztvrdly ty zvědavé pohledy závistí.  
    Výprava s tatřičkami na Aljašku mi náhle a natrvalo změnila život. Z 1500 diáků jsem udělal výběr asi dvou set a jezdil po svazarmovských klubech a dělal přednášky. Později jsem ještě přidal hodinový dokument, který jsem z cesty natočil. Najednou se mi z přednášek hrnuly peníze — po dvou, po čtyřech stovkách, a to byly tehdy slušné peníze. Na hubu jsem si moc pozor nedával, bonmoty vylepšoval od vystoupení k vystoupení, takže nevyhnutelné se to dostavilo.
    Na stole zazvonil telefon, na druhém konci  šéfredaktorova sekretářka nařizovala: "okamžitě k soudruhovi Mikyskovi." Vstoupil jsem do kanceláře. U konferenčního stolku seděli dva muži, mohlo jim být tak k padesátce, které jsem nikdy předtím v redakci neviděl. Mikyska mne sjel tím podivným šéfovským pohledem zaznamenávajícím mou ježatou bradu i nenakrémované botky, pohledem v němž se mísila zvědavost se strachem. "Tady, soudruzi se tě na něco přišli zeptat," řekl," nechám Vás tu v klidu, potřebuji stejně něco vyřídit na Kavkách."
    Horečně jsem vzpomínal, co jsem to vlastně ve zprávě o zahraniční cestě a ve zprávě o styku s devizovým cizincem ( s rukou psanou poznámkou: soustřeďte se pouze na emigranty)   vlastně naplácal. Dávno už si nepamatuji co jsem tam psal, jen si vzpomínám, že jsem na ty poťouchlosti byl a sebe pyšnej. Bylo mi jasné, kdo jsou ti dva zač, jen jsem netušil, co z toho setkání kouká pro mne. Představili se nějak jako Vrabec a Krahulík: " Zřejmě, soudruhu, podle toho co jsi napsal, to musela být hodně poučná cesta. A je to opravdu všechno, nezapomněl jsi na něco? To víš někdy i maličkost, detail jsou důležité."
    S klukama jsme se předem domluvili, co do těch zpráv, pokud je po nás budou chtít, napíšeme. Nakonec jsem to byl jen já a Míla Urtban, zaměstnanec ČSA, kdo museli takovou zprávu napsat. Po čtvrthodinovém slovním patu, mne návštěvníci požádali, abych zprávu ještě rozvedl, že se ozvou.
    První útok přišel nečekaně zevnitř v podobě tvrdé výzvy šéfů, že už je načase, abych podal přihlášku do strany, anžto jsem jinak perspektivní soudruh, i cizí řečí se domluvím, a že se za mne starší a zkušenější soudruzi zaručí a hvězdná kariera bude zaručena. Já si spíš představoval meteorický pád pokud se mi z té stranické oprátky nepodaří vykličkovat. Použil jsem mou obligátní výmluvu, že se na vstup necítím a že mi politika KSČ připadá zkostnatělá (poslat je rovnou do hajzlu jsem si přece jen netroufnul, svou práci  a spolupracovníky jsme měl rád a dělat kotelníka se mi opravdu nechtělo).  Mladším jen připomínám, že do totality, nacistické, jsem se narodil a v té komunistické žil celý dosavadní život. Po okupaci jsem byl přesvědčen, že SSSR je tu navždy, na ozbrojený převrat ani pomyšlení a nějakou reformu — však jsme její konec prožili dříve než stačila začít -  na vlastní kůži. Na moje vytáčky soudruzi reagovali silnou figurou a dali mi prakticky šach — " tak právě takové jako jsi ty strana potřebuje, a abychom ti to rozhodnutí ulehčili, přihlásíš se dobrovolně na VUML. Přihlášku jsme už za tebe poslali.  Přece nás, soudruhu nezklameš. Podívej, i cestu na Západ jsme ti umožnili (že jsem si ji celou musel zaplatit  — šestnáctkové filmy jsem dokupoval sám — to nějak pominuli),  takže je na čase, abys to společnosti vrátil.."
     Vrátil? Co vlastně? Přes půl roku běhání a prošení, ponížených suplik a tupých dotazníků. Auto jsem musel prodat, abych měl na lístek na parník. Jakým právem jste rozhodovali kam mohu za své peníze jet. Ani emigrovat jsem tehdy nechtěl.  Chytlo mne to jako klepeto, naplno se vrátil vtíravý pocit jak jsem se po třech dech v Americe cítil najednou svobodný, jak jsem se tam cítil doma. V tom okamžiku jsem se doma stal cizincem, v té chvíli mi přes hrůznou představou následků mého budoucího rozhodnutí došlo, že už tam nepatřím, že musím nazpátek do Ameriky. Domů.
    
                                       

    Za necelý měsíc se ozvali Pěnkava se Sovou a pozvali mne na oběd k "Šupům".  Tam to rozbalili naplno: " Soudruhu viděl jsi svět, máš zkušenosti, vlasť tě potřebuje".  Nejdříve mne napadlo stát se hrdinou, dát se k nim na oko, nechat se vyslat na Západ a všechno prásknout CIA. Jenže hned mi došlo jaká je to hovadina, ta moje taková bondovská romatická představa. Srdce mi spadlo do kalhot. Vžyť já na to vůbec nejsem. Přetvařovat bych se vydržel tak dva dny a pak něco šplechtnul a vůbec, já jsem novinář a mým posláním je odhalovat a ne tajnůstkařit.  Nakonec bych mohl dopadnout jako ti moji kamarádi, kteří vstoupili v osmašedesátém do KSČ s vidinou, že ji lze zreformovat zevnitř, když tam vstoupí najednou množství "slušných" lidí. Vždyť bych se od nich nejen nelišil, ale stal se ještě větším blbcem a hlavně hajzlíkem v kleštích, z nichž není uniknutí.  Ač jsem musel podepsat, že o obsahu hovoru nebudu s nikým mluvit, večer jsem všechno vyklopil tátovi i s tím, že buď mi rupne v bedně a skončím v base jako chartista nebo, že  raději zdrhnu.
     Mezi chartisty jsem měl několik kamarádů a známých a vedl jsem s nimi dlouhé debaty. Připadali mi jako exkluzivní intelektuální klub. Většiny z nich jsem si velice vážil, už jen proto, že se nebáli nést kůži na trh i když věděli jaké to bude mít pro ně osobní následky, ale já na jejich ghandiovskou cestu dialogu s totalitní mocí nevěřil. Od počátku jsem jim tvrdil, že až se mezi těma bolševikama  objeví někdo s hlavou, a že se to časem stane podobně jako na počátku šedesátých let, udělají si z nich komunisti reprezentační skupinu, výkladní skříň svobody projevu, dovolí jim vydávat časopis, a tím je nejen odzbrojí, ale i totálně zkorumpují. To se jim hrozně nelíbilo. Poté, co jsem si právě díky jim přečetl Solženicyna, Deutschera, Amalrika, a další samizdaty jsem byl přesvědčen, že bez revoluce v SSSR (uzbrojení mi tehdy vůbec nepřišlo na mysl), kterou přivodí ekonomický krach způsobený ekonomickým dojením krve , aby se jakžtakž udržel krok se Západem, k žádné změně nedojde.  Zažil jsem zblízka střelbu u rozhlasu a pro jednání a ústupky bolševikům jsem ztratil pochopení. Maďarský gulášový socialismus mi jako perspektivní cesta ke svobodě nepřipadal a od tetiček v Jugoslávii jsem věděl, že "až Tito zavře oči, budeme se tady brodit v krvi po kolena".  A s každou schůzkou s ornitologií jsem si byl jistější, že musím ven a zároveň si přál, aby mne něco zadrželo, abych to osudové rozhodnutí nemusel udělat bez silného vnějšího tlaku.
    Ten se dostavil dříve než roztál sníh.  Někdy na jaře 1979 si mne Sokol s Jiřičkou vzali do presu. Podle předpisového vzoru hodnej policajt-zlej policajt. Začali naznačovat, že zaměstnání mých rodičů a sester by najednou nemuselo být v zájmu republiky kdyby se ukázalo, že jsem nepevného vlastenectví..  Do toho přihodili povinnosti občana, vděk pracujícímu lidu, který mne nechal zadarmo vystudovat, potměšilost světového imperialismu, jež zastírá dějinnou pravdu konzumními pozlátky a nakonec moji vlastní nejistou budoucnost.  Přidrzli opeřenci a začali chodit i k nám domů. Bydlel jsem tehdy se sestrou a její rodinou v Dejvicích v bytě, který nám uvolnili rodiče když se poté, co zemřela tátova maminka, odstěhovali do rodného  rodinného domku v Kladně, z něhož se vystěhoval poslední násilím tam dosazený nájemník. Opeřenci zazvonili obvykle v jedenáct v noci a třeba přinesli exilové Listy, do nichž psali uprchlí novináři, s nimiž jsme v roce 1968 měl tu čest také pracovat, a vyptávali se na ně, na jejich charaktery a charakterové vady, prostě na všechno, co si mysleli, že ze mne šlo vytáhnout. Vzpomínám si, že se hlavně zajímali o Honzu Chejlavu, Duńu Havlíčkovou a Bedřicha Rohana. Tehdy jsem si  myslel jakej to  jsem frajer, když jsem vymýšlel nehoráznosti zcela odlišné od mé osobní zkušenosti a krmil je tím. Brzy se objevily se žaludeční vředy a já blbec je léčil tvarohem a jogurtama. Cítil jsem se velmi mizerně.
    Přes léto dali pokoj, asi odletěli do pohostinějších krajů, ale na podzim byli nazpět a pěkně forte. Najednou je zajímal Jan Kavan. V  době kdy jsem studoval FSVP byl Honza Kavan předsedou FV ČSM. Na podzim 1967 jsem byl do výboru kooptován (nebyl jsem totiž do té  doby členem ČSM) a chtěl jsem organizovat studentské výměnné pobyty, což se mi nakonec podařilo. Hned mne ovšem  delegovali jako zástupce do Vysokoškolského výboru ČSM, a tak jsem se rovnýma nohama ocitnul ve společnosti "interních revolucionářů" — Millera, Holečka, Zbořila, Pince, Tyla...i Kavan se občas objevil.  Já o Kavanovi nic nevěděl, a většinou jsem na ptačí otázky odpovídal ve stylu — "jakobyste to už nevěděli, vy mne jen tak zkoušíte".
   

    V Automotorevue jsem měl bezvadného přímého šéfa, dodnes jsme přáteli a šéfredaktor motoristů sice nijak nepomohl, ale neškodil a pokud vím neudával. Když jsem na podzim 1979 naplánoval cestu na RAC rallye do Anglie — kde škodovka doufala zabodovat — pomohli mi ji šéfové prosadit. Aspoň jsem si to myslel až do deseti hodin večer v den odjezdu. Pro nepamětníky: Odjíždělo se vždycky tak, aby se hranice rodného koncentráku překročila těsně po půlnoci a a vypuštěnec do ciziny tak získal k povolenému výjezdu na 4 dny celý cestovací den.. Všechno už jsem měl zbaleno, když u bytu zazvonil zvonek. Otevřel jsem a byli tam Jestřáb se Střízlíkem. Nezdrželi se dlouho. Jen mi předali papírek s telefonním číslem a řekli — "to naší zásluhou jedeš, soudruhu, do Anglie, tady je telefon na Jana Kavana, s nímž se zkontaktuješ a pak podáš zprávu. A nezapomeň, vlasť na ne Tebe spoléhá."
    Celou cestu jsem vymýšlel jak se z toho vyvléknout.  Chtějí po mne, abych s Kavanem navázal kontakt  protože nikoho jiného nemají a pak ho prásknul? Nebo je Kavan jejich člověk a má mne prověřit?  Nikdy jsem tenhle oříšek nerozlouskl i když se spíš přikláním k názoru, že Kavan přímo estébák nebyl, jen nafoukanej hochštapler.  Nakonec jsem zvolil čas, kdy jsem si myslel, že Kavan určitě nebude doma a vytočil číslo. K mé úlevě to nikdo nebral. Naivně jsem si myslel, že se tak jistím, kdyby mne po návratu náhodou posadili na lie-detector.
    Po návratu jsem zavolal do voliéry, že se mi pro zaneprázděnost natáčením nepodařilo Kavana zastihnout, byť jsem mu několikrát na dané číslo volal.  Následovalo předvolání a na jaře 1980 řada nepříjemných pohovorů. "Tak takhle soudruhu ne, dlouho už se nikam nepodíváš."  Brzy na to si mne zavolal šéfredaktor Sportovní redakce a oznámil, že s výjezdy je až do odvolání konec — jezdil jsem tehdy také ještě s Mirkem Adámkem po evropských závodech do vrchu. Okamžitě jsem požádal o výjezdní doložku do Jugoslávie. Některá potřebná razítka jsem dostal, komunistické jsem si dal sám když jsem pravidelně chodil na sekretariát debatovat o vstupu do strany a čekal na tu nestřeženou chvíli, kdy sekretářka musela odběhnout... měl jsem zkrátka kliku. Osobní pas už jsem na výzvu neodevzdal a okamžitě odejel do Maďarska, tam do něj vložil doložku a staženým zadkem, někdy v půl třetí ráno, přejel za Letenyie most přes Dravu...život začínal znovu.



    Hodnotím-li nazpět činy lidí, známých, neznámých i přátel, snažím se na ně dívat prizmatem vlastních zkušeností. Nebyl jsem žádný hrdina a navíc jsem měl kliku. Proto neodsuzuji, že někdo vstoupil do strany, jen proto, že já vykličkoval.  Ani ty tlaky na mne se nedají s krutostí komunistické despocie padesátých let srovnat a z pohledu jejích obětí jsou malicherné. Lidí, kteří věděli o mém chystaném útěku nebylo moc. Byli mezi nim i členové strany. Nikdo mne neshodil. Mám jediné kriterium, jednal ten člověk tak, že někomu vědomě ublížil,  někoho poškodil, jak po šedesátém osmém prohlédl a přehodnotil svou existenci i pozici ve straně. A jak se pak zachoval po roce 1989. Nic víc a nic míň.
 Jsem rád, že si s většinou těch, kdo prošli peripetiemi komunistického světa, ať kličkovali jak kličkovali, mohu dodnes podat ruku.




 

poslal sumavak, 14.11.2007, 22:40:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---

Nadpis:...prosím vyplňovat !!       zde vložte odkaz :
           
Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
[xy]       [i]..kurzíva..[/i]       [b]..tučně..[/b]       [b][i]..tučná kurziva..[/i][/b]

Váš e-mail:                       Podpis:

                                                 Nezapomněli jste se podepsat?  pak: