Traktát o červené potravinářské barvě

poslal: František I.

„Máš tu předsednictvo ÚV," oznámila manželka.

     Seděl jsem zrovna v tričku a trenýrkách za stolem, popíjel bílé kafe a potichu sám pro sebe klel. Ráno mi nepřišli zaměstnanci, takže jsem musel za ně přenosit a opracovat tunu materiálu. Znavený jsem strhal ze sebe pracovní mundůr (moje polovička trvala v kuchyni na jeho absenci) a dopřával chvilku zaslouženého klidu. Podíval jsem se na ní nechápavě. Ukázala ven. Se zaúpěním jsem vstal a vyhlédl zpoza záclon z okna. Za ním před vraty stála na první pohled sicilská rodinka v čele s impozantním padre, kterého následovali tři pohlední vytáhlí potomci vyloženě jižního typu. I manželčin postřeh nebyl tak daleko od pravdy. Kdybych soudil podle ohozu, by bylo by přijatelné i její hodnocení. Jinde, než ve vrcholných stranických funkcích nebyly ani krátce po revoluci takové šatky k mání.

     V rychlosti jsem zamumlal něco jako chudoba cti netratí, či v srdci mém jest krásy květ, skočil do texasek, mikiny a hnal otevřít. Protože jsem před tím stále cosi psal pro ICE (Italský úřad pro zahraniční obchod), typoval jsem návštěvníky na obyvatele Appeninského poloostrova a chystal svou chabou angličtinu. Chyby lávky, starý pán mne oslovil rusky a jeho synové velmi dobrou čestinou. Prvotní nadšení ze mne trochu opadlo, ale i tak jsem byl zvědavý, oč půjde. S trochou pochyb jsem je zavedl do své kanceláře, o které můj bývalý zahraniční partner prohlásil, že si v ní připadá jako ve skautské klubovně, nabídl popelníky a šel postavit vodu na kávu.

     Z dalšího hovoru vyplynulo, že by měli zájem, abych jim pomohl rozšířit vynález starého pána, tedy unikátní červené barvivo. V tom okamžiku ze mne spadla únava i chmury. V té době totiž přišly do módy sojové produkty, které výrazně snižovaly náklady ovšem za cenu vybledlé barvy výrobku. Zapomněl jsem, kterak mi předchozí zástupci renomovaných firem nabízeli různé krášlící přípravky, i jak to průběžně dopadalo s jejich aplikací. Neodradil mne ani poslední pokus, který jsem pracovně nazval Kladenské párky. Ta jediná, pravá, červená, prý extrahovaná z černého bezu, mi výrobek totiž obarvila tak krásně do černa bohužel i zevnitř, že by i čerstvě napulírované vojenské kanady záviděly.

Otázka přírodních barev

      Pro informaci, červených přírodních potravinářských barviv není mnoho a je to celkem drahý špás. Naopak, dalo by se říci, že se jich nedostává. Nejpoužívanější, ale také nejdražší z nich, je košenila. Je to barvivo, které se vyrábí z krovek červce nopálového, tedy hmyzu, parazitujícím na opunciích. Čas od času brouci trochu vychcípají a cena barvy stoupá strmě nahoru. I tak se počítá cena 50% barvy za kg v tisících. Barvivo je sice jedovaté, ale dávkuje se v tak mizivém množství, že je to nepodstatné. Alespoň jsem si nevšiml, že by byly plné hřbitovy pijáků Martini. Tam je zmíněného barviva desetkrát více, než v uzeninách.(Není také divu, že se za košenilu našla syntetická náhrada. Česky jí říkáme „pončo" (ponceau) a jeho cena je desetinová. Pokud se ale nezkombinuje s přírodní košenilou, výrobek sice uvnitř obarví hezounce, ale povrch připomíná exkrement.) Následují rostlinná barviva. Ta se většinou extrahují z červené řepy nebo nově z geneticky upravené mrkve či kukuřice. Další průmyslově vyráběné červené potravinářské barvivo se silným nádechem do fialova se získává mikrobiologickou cestou. Je to výrobek, patentovaný v Japonsku. Nejvíce se ho ale vyrábí v Číně, samozřejmě bez patentu. A odtud se dováží k nám. Červeň tu produkuje do vařené rýže naočkovaná plíseň Monaskus purpuresis. Výrobce čeká, až tento krásně barevný mikroorganismus živnou půdu proroste. Potom rýži i s plísní usuší, namele, nasáčkuje a exportuje do východní Evropy.

     Od svých nových hostů jsem se dozvěděl, že existuje ještě jiný typ přírodního barviva, který snad nemá dodnes E číslo. Je to barvivo Arpink Red z jejich možné budoucí produkce. Červené barvivo Arpink Red má prý téměř totožný odstín jako košenila, se zhruba totožnou barvící silou při stejné koncentraci. Jedná se o tmavě karmínově červený jemný prášek trochu hořké chuti a bez zápachu. Obzvláště je prý výhodné ho používat v masném průmyslu a konzervárenství, neboť v nižších koncentracích dává výrobkům klasicky narůžovělou barvu, typickou pro uzeniny. Díky dobré rozpustnosti v lihu a jeho roztocích se jistě stane přínosem pro lihovarnický průmysl. Určitě najde své místo v cukrářství. Je možné ho použít i v nápojovém průmyslu, kde snese o půl stupně kyselejší prostředí než košenila. Protože se jedná o metabolický produkt houby, nikoliv houbu samotnou, odpadají problémy, díky kterým (poměrně vysoký obsah těžkých kovů a možnost kontaminace houbami typu penicillium) je konkurenční průmyslově vyráběné barvivo, Monaskus purpuresis, v Evropské Unii i u nás sice jako barvivo zakázané, ale přesto často a s oblibou používané. Ovšem jako potravní doplněk, nikoliv barva. Také jedno z milých rozhodnutí zemědělské EU komise.

     Postavil jsem před hosty kávu, sám si vzal oblíbený bucláček a dost napjatě poslouchal. Příběh začal před zhruba třiceti lety v tehdejším Sovětském svazu ve stejně tak tehdejším městě Leningrad. Doktor, v rámci utajení mu říkejme třeba Novakov zde pracoval v mikrobiologickém institutu jako vědecký pracovník. „Během mé praxe u této organizace jsme zkoumali různé mikroorganizmy, vhodné pro průmyslové využití," vyprávěl. „Mezi tisícovkami pokusů s nimi jsem si povšiml jedné vláknité houby, která se vyznačovala tím, že jejím metabolickým produktem bylo pohledné červené barvivo. Vykazovala velmi stabilní růst a neměla sklony k mutacím, což je v mikrobiologii velký problém. Protože se houba dala spolehlivě kultivovat hlubinnou fermentací ve fermentorech, kvalita barvy nepodléhala změnám v souvislosti s nepříznivým počasím. Netýkaly se jí problémy s rostlinnými nebo živočišnými škůdci, které škodí na mrkvi či řepě nebo jako v případě, kdy produkční oblast zasáhl jev zvaný El Nińo, částečně vychcípají,( jako se stalo u červce nachového před několika lety). Nové červené barvivo, které tehdy dr. Sardarian sušil primitivně v kuchyňské troubě, bylo nejedovaté, barevně stabilní na vzduchu, ve vodním i lihovém roztoku a dobře snášelo var a sterilizaci. Neobsahovalo těžké kovy, patogenní či jiné plísně. „Tehdy mne napadlo, že jsem snad vyvinul prakticky ideální barvivo pro potravinářský průmysl !"

     Žel, v tehdejším Sovětském svazu byly na programu jiné cíle než výroba potravinářského barviva. „Po mnoha letech bojů s byrokracií," vzpomínal dr. Novakov," jsme následně získali naději, že bychom mohli barvivo vyrábět v rodné Arménii." Veškeré úsilí a práci doktora samého i jeho tří synů však zlikvidovalo velké zemětřesení, které tuto zemi zasáhlo a mnoho měst proměnilo v hromadu sutin. Za této situace se výroba potravinářského barviva jevila jako holá fantasie. Tehdy se rodina rozhodla emigrovat.

Do země zaslíbené

      „Československo se nám po sovětských zkušenostech jevilo jako země zaslíbená. Po příjezdu jsme se celkem rychle adaptovali na místní podmínky a celá rodina získala zaměstnání v Syntézii Pardubice," dodal nejstarší syn . „Krom toho jsme začali podnikat a z výtěžku financovat naše záměry. Jenom získání zdravotního osvědčení trvalo více než tři roky. Naši barvu testovali nejen po stránce potravinářské, ale i kožní dermatologie, alergie apod. Ten rok byl pro naší rodinu významný. Obdrželi jsme na patentovém úřadě patent nejdříve pro Českou republiku a zaregistrovali ho pro celý svět." „Mému vynálezu jsem dal jméno Arpink Red," dodal na závěr dr. Novakov. „Barvivo má český patent, bude ho vyrábět v České republice česká firma a daně z prodeje barviva případně z licencí půjdou do zdejšího státního rozpočtu. Protože však pocházíme z Arménie, chtěli jsme na tuto skutečnost upozornit alespoň v názvu. Proto jsem nazval mnou objevenou vláknitou houbu Penicillium oxalicum var. Armeniaca. Barvivo Arpink Red lze zase přeložit jako arménská růžovo-červená. Arpin kromě toho znamená v arménštině slunce a tohoto slova se používá také jako ženského křestního jména. Mimochodem se stejně jmenovala moje matka a nyní se tak jmenuje i moje vnučka."

     Rodina zaplatila další zkoušky, které požadoval Státní zdravotní ústav a ministerstvo zdravotnictví České republiky a v roce 2000 ministerstvo zdravotnictví vydalo dlouho očekávaný „HEM". Kromě absolutní zdravotní nezávadnosti se při zkouškách prokázalo, že barvivo dokáže i takové kousky, jako u myší zastavit rakovinové bujení a navíc tato pokusná zvířata přežívala o 25 procent déle než kontrolní vzorek, který barvu nežral. Ministerstvo zemědělství ČR potom odeslalo mezinárodní zdravotnické organizaci J.C.F.A. žádost o přidělení tzv. E čísla, které by měla tato unikátní potravinářská červeň obdržet v roce 2000 (Nejsem si jistý, zda to dodnes udělalo.). „Jakmile získáme toto označení, je před naším barvivem otevřený nejen celý potravinářský svět, ale i farmaceutický, kosmetický a dokonce plastikářský průmysl," prohlásil tehdy s trochou sebevědomí dr. Novakov. Prostě mne přesvědčili a já jim slíbil, že začnu experimentovat.

Arpink Red a ti druzí

Problémy měli hoši s projektem i realizací. Na pronajatém zařízení dokázali, že výroba jmenované barvy průmyslovým způsobem není žádná fikce. Realizace biotechnologické továrny v českých podmínkách nebylaovšem žádnou procházkou růžovým sadem. Některé dodavatelské firmy jenom za projekt chtěly miliony hýřící částky a navíc navrhovaly neúnosně dlouhé dodací i realizační lhůty. Také nákup a instalace technologie nebyl snadný a shánění potřebných financí také ne.

     Několikrát se zdálo, že je průmyslová výroba barvy na spadnutí, ale vždy se jednalo o plané naděje. Také se prokázalo, že znalost laboratorní výroby má k průmyslové výrobě hodně daleko. Pronajaté reaktory sice fungovaly, ale pánové netušili, jak produkt usušit. Trouba už nestačila. Dumali o odparce a podobných nesmyslech. Bohužel jsem do hry vstoupil já, a poradil, že nejlepší způsob je barvu usušit ve sprejové sušárně. Protože netušili tušení kde, jednu funkční jsem jim našel. První pokus nedopadl nejlépe. Barva sice byla krásná, sypká a dobře rozpustná, ovšem chutnala po polévkovém koření. Teprve po dvou letech se mi majitel zařízení přiznal, že se pokoušeli před naším experimentem sušit sojovou omáčku. Potom zaměstnanci jaksi zapomněli přístroj umýt. Další šarže už byla podle našich představ. Navíc jsem začal pokusničit a během několika týdnů jsem věděl, co Arpink red umí a co ne. To se dotyčným moc nelíbilo, a tak se raději na dvouletou chvilku odmlčeli.

    Čas běžel dál. Hoši nedávali o sobě vědět a já se přesunul z malovýrobní sféry do víceméně obchodní. Během času jsem se doslechl, že v Uničově získal dr. Novakov bohatého partnera, objekt i technologii, důstojnou výroby této světové novinky, a já nad červenou barvou i hochy z Asie trochu předčasně udělal kříž. Den poté, co jsem ve své tzv. pilotní dílničce (Pilot Plant) ověřoval vlastnosti peruánské košenily od firmy, která měla na dopisním papíře tušímže Pražské jezulátko, mi opět vtrhli do života. Tentokrát už pouze mladí. Starý pán sice nerezignoval, ale za svůj život se nacestoval až, až, takže na ně dohlížel z východočeského domova. Ukázali pytlíky s několika vzorky různých šarží a pochybovačně se zeptali, co teď. Jako každý přírodní materiál, i houbičky pracovaly, jak se jim zachtělo a i při velké péči co šarže, to jiný odstín. Opět jsem se ukázal jako blb, který nedohlédne do budoucnosti. Pouze jsem se usmál a podotkl, že mne asi neposlouchali, když jsem jim před lety tvrdil, že ten jejich produkt musí standardizovat teprve potom prodávat. Zeptali se jak. Odpověděl jsem, že v homogenizátoru. Jaksi jsem jen zapomněl, že v té chvíli stojíme v mé nové míchárně a jeden takový měl zrovna za zády. Potom už jim nedalo velkou práci, aby kombinací šarmu, trochy financí, mého dobrého srdce a hloupé mysli mne přesvědčili, abych jim pomohl. A tak jsem si opět ověřil jako již mnohokrát v praxi dobré české pořekadlo, že za každý dobrý skutek musí být člověk po zásluze důkladně potrestán.

     Víte, co je homogenizátor? To je horní polovina přesýpacích hodin, uvnitř které se v ocelové trubce točí Archimédův šroub. Ten do sebe dole nasává surovinu, unáší o dva a půl metru do výše, kde ji rozhazuje kolkolem. Surovina vlastní hmotností padá dolů, aby ji tam již zmníněný šroub opět nasál. Tak se míchá a prolíná, čili homogenizuje. Můj přístroj měl obsah jedné tuny. Když jste zalezli dovnitř, bylo tam místa jako v dětském pokojíku v paneláku. Naplnili jsme nebohou mašinku v poměru, který jsem určil, pouze do více než poloviny. Naštěstí s barvou poslali pánové i dva zaměstnance, kteří výsledný materiál pytlovali. Když jsem později nakoukl do pytlárny, myslel jsem, že civím do pekla. I oba neštastníci vypadali jako čerti od obzvlášť sadistického Belzebuba. Po několika hodinách práce jsme si mohli všichni doslova stěžovat, jak je život hořký. Nejen život, vše, co si člověk dal do pusy. Tím ovšem jejich trable neskončily. Přestože se osprchovali, řidič je kvůli barvě oděvu nepustil do kabiny, takže jeli až do Přerova na korbě, naštěstí kryté, na pytlích s barvou. Já dopadl ještě hůře. Po práci jsem zalezl do vany. Po chvilce mi mohla koupel závidět i Čachtická paní a drahá polovička, která tam náhodou vnikla, s úlekem zakvílela, cože se mi to stalo. Potom se už celá rodina jenom chechtala. Manželka si také nevšimla, že jsem pracovní oděv vhodil do koše s potravinářskými plášti a společně vyprala. Zprvu mi chtěla strašně vynadat, ale potom nešťastné prádlo nechala usušit a pomstychtivě vyžehlila. Následující pondělí mi ho přichystala a zmizela ve velkoměstě. Já ho poslepu v ranním přítmí, bez brýlí na sebe natáhl a sešel udílet příkazy. Teprve před publikem jsem cítil, že něco nehraje. Milí podřízení ryčeli jako....., raději budu slušný. Barva mého oděvu by díky tlumícímu účinku bělidla v pracím prášku jistě nadchla onu čtyřprocentní menšinu lidské populace. Kam se hrabe Zemanova růžová. Navíc zmínění zaměstnanci ještě s poukazem na Zákoník práce odmítli zalézt do homogenizéru, takže další specialitka opět zbyla na mne. Se škrabkou a smetáčkem jsem vyčistil celý vnitřek stroje a později opakoval krvavou lázeň ve vaně. Při oné práci jsem si také potvrdil, že v zemi České je lepší kšeftovat, než vyrábět. Přestože pytlárnu po dvou letech malíři třikrát přetírali, stále se mi zdá, že ta bílá je trochu do červena.

     Jak jistě tušíte, nebyl to a není to konec historie. Po shora uvedené zkušenosti se pánové rok ostýchali mi přijít na oči, ale nakonec nevydrželi. Mezitím jejich výroba barvy se sice rozběhla, ale začaly spory o peníze. Jak už to dnes bývá, bouchalo soudcovské kladívko, a dokonce se prý objevila místní mediální kampaň. Také se tradovalo, že rodina popisovaných hodlá prodat patent do ciziny. Já jsem se však v praxi s Arpink Redem už nikdy nesetkal. Před půl rokem se náhle objevil jeden z bratrů a slavnostně mi předával několik krabiček s tabletami. Protože můj hněv nemívá dlouhé trvání, srdečně jsem ho přivítal, uvařil kávu a přisunul popelník. Dříve než cokoliv řekl, jsem věděl, o co půjde. V duchu jsem si sám sebe promítl, kterak jsem si před lety dělal z jejich barvy legraci a ptal se, zda to není do potravin škoda. Když po ní potkani prosperují, proč by ne také lidi? Nabídl jsem dokonce jako modelovou situaci ekosystém v Záluží u Mostu, kde přežívají pouze tyto dva živočišné druhy. Ideální místo, kde by se to dalo oboustranně odzkoušet. Nyní jsem po čase stál v Praze s inkriminovanými kapslemi v ruce. Už je mají schválené jako potravní doplněk k podpoře zdraví pacientů po chemoterapii. Nicméně pro mne to asi bude škoda. Já se té barvy nadýchal a napolykal tolik, že bych měl být podle mých propočtů na tomto světě minimálně do 120 let. No, jak se říká, uvidíme....

Komentáře