Člověk proti sociálnímu státu

Henry Hazlitt

Přeložil: Finist

Kapitola 3 

 „Dlužíme sami sobě"

Na počátku 1. světové války byl náš národní dluh necelé 1,2 miliardy dolarů. Na konci roku 1919 nabobtnal díky válce do výše 25,5 miliardy dolarů. Ale v té době ještě panoval v národě smysl pro odpovědnost. Nástupnickou republikánskou administrativou byla přijata rozumná politika — snižovat dluh téměř o 1 miliardu dolarů ročně, takže na konci roku 1930 klesl dluh na 16,2 miliardy dolarů.

Ale poté, daleko dříve než jsme museli jít do 2. světové války, sociální utrácení začalo stoupat. Nebyla žádná vůle vyrovnat rozpočet; kult deficitu převládl. Na konci fiskálního roku 1941, pět měsíců před Pearl Harborem, veřejný dluh dosáhl rekordní výše 55,5 miliardy dolarů. Válku jsme skončili s veřejným dluhem 260 miliard dolarů, ale tentokrát nenastalo žádné významné splácení, kromě téměř náhodného v letech 1948 a 1951. Chronický deficit nyní dosáhl výše 363 miliardy dolarů.

Je zábavné vzpomínat na odůvodňování, které provázelo projednávání každého deficitního rozpočtu. Nejprve každý prezidentský návrh vážně předpokládal přebytek rozpočtu v následujícím fiskálním roce, který se ukázal být deficitem ještě před koncem roku. Poté se říkalo, že rozpočet samozřejmě bude vyrovnaný někdy v příštích letech, ale samozřejmě nyní to není možné.

Poté se nová doktrína začala prosazovat. Útočila stylem „hastroš" *: na konzervativce, který údajně trval na každoročně vyrovnaném rozpočtu děj se co děj. Ale ne, odpovídala tato doktrína; rozpočet stačí vyrovnat jen čas od času. Ale veleknězové nové doktríny se nikdy nedostali k tomu, aby specifikovali, kdy přesně ten čas nadejde, a kdy bude už bezpečné vykazovat přebytky. Neukazovali přílišnou horlivost pro lpění na aritmetice dokonce ve vlastních návrzích. Tak jako jsme po osm let, od roku 1961 do roku 1968, měli nepřerušenou řadu deficitů v průměru 8 miliard dolarů ročně, neměli bychom v příštích osmi letech dosahovat průměrných ročních přebytků 8 miliard dolarů?

Argument pro vyrovnaný rozpočet „jednou za čas" byl ve skutečnosti potichu opuštěn. Nahradil ho argument, že rozpočet by ve skutečnosti neměl být vyrovnaný nikdy, dokud není dosaženo plné zaměstnanosti nebo dokud hrozí, že bude menší než plná zaměstnanost. A to byl opět argument pro opakovaný deficit. Ačkoliv ekonomičtí poradci prezidenta Johnsona doporučovali, a také bylo zavedeno zvýšení daní (ale nikdy nedoporučovali omezit utrácení), nikdo již ani nesnil o tom, že by navrhoval přebytek nebo alespoň vyrovnaný rozpočet. Když představoval svůj rozpočet pro fiskální rok 1968, prezident Johnson plánoval deficit 4,3 miliardy dolarů hotovostního rozpočtu a 8,1 miliardy dolarů ortodoxního administrativního rozpočtu. (Skutečný schodek administrativního rozpočtu se vyšplhal na 25,4 miliardy dolarů). „Snažit se snížit deficit pro rok 1968", pronesl svoje varování, „by bylo neospravedlnitelné a škodlivé, protože by to ekonomickou aktivitu uvrhlo do deprese".

Takže důsledkem celé této filosofie je to, že je nebezpečné snažit se byť jen o vyrovnaný rozpočet a místo snahy splatit nebo jenom zredukovat národní dluh, měli bychom připustit jeho neustálé zvyšování.

Podívejme se, co doopravdy znamená pouhé roční splácení úroků. V minulých osmi letech se zdvojnásobily z 8,3 miliardy dolarů v roce 1960, na 16 miliard dolarů v roce 1968. Takže splácení úroků je každým rokem vyšší než byla celková částka nutná pro chod vlády v roce 1941. A více než pětkrát vyšší než kolik si to vyžádalo v roce 1929.

V roce 1932 byl kandidát na prezidenta Franklin Roosevelt velmi znepokojen, protože národní dluh se zvýšil o 3 miliardy dolarů během předchozích dvou let. Ale od té doby, po celou generaci, byla velikost a růst národního dluhu zlehčován argumentem, že ty peníze vlastně „dlužíme sami sobě." To bylo ve třicátých letech prezentováno jako brilantní objev „nové" ekonomie. Ale tento argument je ve skutečnosti tak starý, že byl důvěrně známý už velkému britskému filosofu Davidu Humovi, který na něj odpověděl ve své brilantní eseji v roce 1740: „Praxe zadlužování bude skoro jistě zneužívána každou vládou ... Samozřejmě nám říkají, že veřejnost není oslabena na úkor svých dluhů, protože ty jsou většinou pouze mezi námi". Ale Hume pokračuje dál k poznání, že věřitelé, kteří obdrží svůj úrok nejsou v žádném případě totožní s daňovými poplatníky, kteří ho musí zaplatit. Daňové břemeno splácení dluhu spočívá především na aktivních pracovnících a producentech a tudíž komplikuje výrobu. „Kdybychom všechen výnos ze současných daní museli dávat na splácení dluhů", ptá se Hume, „neznamená to, že by se musely daně zvýšit a zavést další? A nebyla by tato okolnost brána jako zhoubná a destruktivní?"

„Musím přiznat", píše ve svém eseji, „že existuje podivná netečnost, daná dlouhým zvykem, která postihla všechny stavy, ve vztahu k veřejnému dluhu, takže nikdo vlastně ani nedoufá, že by se mohl nadít podstatného pokroku v jeho splácení." Můžeme najít spoustu důkazů tohoto neodůvodněného uspokojení také v dnešní době. Akademici dokonce soutěží jeden s druhým ve vynalézání důkazů o tom, že situace je nakonec velmi dobrá.

Oblíbeným argumentem posledních několika let se stalo, „že národní bohatství roste rychleji než národní dluh." To je „dokázáno" statisticky. Uvádím jednu tabulku s takovým důkazem, obdobu té, kterou jeden akademik prezentoval v roce 1964

                                                  (v miliardách dolarů):

                                              1945                    1969      

Národní dluh                            260                       359

Hrubý národní produkt              212                       925

Dluh jako podíl na HNP            123%                      39%

Takže bychom mohli nakonec triumfálně prohlásit, že národní dluh z pohledu zátěže pro roční produkci, byl snížen o dvě třetiny od roku 1945!

Tento závěr by byl technicky pravdivým, ale uspokojení by rozhodně bylo neodůvodněné. Důvod, proč se stal národní dluh menším břemenem je ten, že skrze inflaci byla kupní síla dolaru postupně zredukována. Byla zmenšena o 65% od roku 1933 a o více než 50% od roku 1945. Zkusme to vyjádřit jiným způsobem. Deficitem rozpočtu, půjčováním si, monetarizováním svého dluhu, tištěním více dolarů, postupným ředěním kupní síly dolaru, vláda ve skutečnosti znehodnotila 65 centů z každého dolaru, který si půjčila v roce 1933 a 50 centů každého dolaru půjčeného v roce 1945.

Bez obalu řečeno, vládní věřitelé byli podvedeni.**

Adam Smith píšící v roce 1776 byl perfektně obeznámen s touto metodou zamaskovaného znehodnocení. „Když vládní dluhy dosáhnou určité výše",„jen velmi zřídka se stává, že by byly splaceny čestně a kompletně. Vlády obvykle odvrátí ostudu opravdového bankrotu žonglérským trikem předstíraného zaplacení v znehodnocené měně." napsal,

Takže vztah, který, jak se zdá, přináší uspokojení některým současníkům, že národní dluh v dolarovém vyjádření klesá ve vztahu k HNP v dolarovém vyjádření, je ve skutečnosti následek pomalého znehodnocování dolaru. Čím vyšší inflace bude, a čím více poklesne kupní síla dolaru, tím více „poklesne" národní dluh ve vztahu k HNP, protože HNP měřené v rostoucích cenách se bude v poměru k dluhu zvětšovat.

Existuje vůbec nějaká seriózní snaha splatit náš národní dluh v dolarech s jejich současnou kupní silou? Pokud ano, nebylo by už na čase vyrovnat rozpočet a čestně s tím začít?

————————————————————————————————- 

* hastroš (anglicky straw-man) — polemická figura, kterou Karel Čapek popsal takto: „6. Imago je figura šestá. Záleží v tom, že se místo odpůrce, jaký skutečně je, podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací. Například polemisuje se s něčím, co potíraný odpůrce nikdy neměl na mysli a nikdy v tom smyslu neřekl; dokazuje se mu, že je pitomec a že se mýlí, na jakýchsi thesích, které jsou opravdu pitomé a mylné, ale nejsou jeho". (Pozn. Finist)

** Pokud ovšem věřitelem nebude přímo bankovní systém, který onu inflaci a tedy znehodnocování dolaru provádí, jak bylo vysvětleno v předešlé kapitole. Peněžní inflace je totiž de facto přerozdělení existujícího bohatství ve prospěch těch, jimž se nové peníze dostanou do rukou jako prvním. Věřitelský bankovní systém si tak ve skutečnosti zajistil splácení vládního dluhu inflační daní. (Pozn. Finist)

Komentáře