Člověk proti sociálnímu státu

Henry Hazlitt

Přeložil: Finist

kapitola 5.

Vysoké náklady zvyšování mezd 

    Mělo by být evidentní, že zákony o minimální mzdě ve skutečnosti škodí nejvíce těm lidem, které mají „chránit." Pokud existuje zákon, že nikdo nesmí dostat menší plat než $ 64 za 40 hodinový pracovní týden, potom nikdo, jehož služby nemají pro jeho zaměstnavatele hodnotu $ 64 týdně, zkrátka nebude vůbec zaměstnán. Nedokážeme zvýšit hodnotu práce daného člověka na určitou úroveň tím, že uděláme ilegálním pro kohokoli nabídnout mu méně. Tímto ho pouze zbavíme práva vydělávat tolik, kolik mu jeho schopnosti a okolnosti umožňují a zároveň zbavujeme společnost těch služeb, které by byl schopen poskytovat. Krátce práci za nízké mzdy nahradíme nezaměstnaností.
    A přece jsme se před 30 lety dopustili té bláhovosti a zavedli jsme Federální zákon o minimální mzdě a setrváváme v této bláhovosti až dodnes. První Labor Standards Act z roku 1938 nastavil minimální mzdu na 25 centech za hodinu. To bylo zvýšeno na 30 centů v roce 1939, 40 centů v roce 1945, 75 centů v lednu 1950, $ 1,00 v březnu 1956, $ 1,15 v září 1961, $  1,25 v září 1963, $ 1,40 v lednu 1967 a $ 1,60 v lednu 1968.
    V roce 1938 byla průměrná hodinová mzda ve zpracovatelském průmyslu 62 centů. V lednu 1968 $ 2,64. Naši zákonodárci ovšem nebyli spokojeni s všeobecným přirozeným zvyšováním mezd skrze větší produktivitu a normální ekonomické síly a rozhodli, že legální minimální mzda musí růst rychleji než průměrná tržní mzda. Tak se stalo, že minimální mzda byla ve výši 29% průměrné hodinové mzdy před rokem 1950, ale už 40% v roce 1956, 43% v roce 1961, 47% v roce 1963 a 54% v roce 1968. Následkem bylo zvýšení minimální legální mzdy o 114% v období mezi lety 1956 až 1968, kdy průměrná hodinová mzda v průmyslu vzrostla pouze o 55%. Zároveň zákon o Federální minimální mzdě začal efektivně působit v mnohem širším rozsahu.

Výsledkem bylo, že mzdové sazby za nekvalifikovanou práci musely vzrůst mnohem víc než ty za kvalifikovanou práci. A následkem toho samozřejmě postupně vznikl veliký nedostatek kvalifikovaných pracovníků a rostoucí nezaměstnanost mezi nekvalifikovanými pracovníky, mládeží, ženami a barevnými.
    Významnou obětí se stali černoši a zvláště černá mládež. V roce 1952 byla nezaměstnanost mezi bílou a barevnou mládeží naprosto stejná — 9%. Poté, s tím, jak se rok od roku zvyšovala minimální mzda, se objevila nerovnováha a začala vzrůstat. V roce 1968 byla nezaměstnanost mezi bílou mládeží 11,6%, ale mezi barevnou mládeží nabobtnala až do výše 26,6%.
    Navíc k přímým škodám způsobeným zákonem o minimální mzdě tzn. vytvořením nezaměstnanosti mezi nekvalifikovanými pracovníky, se musí přičíst alespoň částečná vina za současné nepokoje ve městech, kde je nezaměstnanost koncentrována.
    Statistické důkazy svědčící o tom, jak zákon o minimální mzdě způsobil nezaměstnanost mezi černými a nekvalifikovanými pracovníky, jsou velmi rozsáhlé. Je uspokojující oznámit, že mnozí přední akademičtí ekonomové v zemi — profesoři Yale Bronzen, Arthur Burns, Milton Friedman, Gottfried Haberler, James Tobin, abych zmínil alespoň několik jmen — shromáždili tyto statistické důkazy a předložili velmi přesvědčivé závěry proti zákonné minimální mzdě. Bohužel administrativa i Kongres dosud opakovaně odmítají přijmout tyto závěry a akceptovat do očí bijící fakta.

    Samozřejmě existuje mnoho dalších zákonů o pracovním poměru, ještě z dřívější doby než zákon o minimální mzdě, které měly a mají ještě daleko horší následky. Na počátku třicátých let se podařilo zpopularizovat teorii, že mzdy jsou příliš nízké a dělníci jsou vykořisťováni, protože odbory jsou příliš slabé a mají malou vyjednávací sílu. Doporučovaná opatření byla vytvořit více a silnějších odborů a způsob, jak toho dosáhnout, bylo zakázat zaměstnavatelům diskriminaci odborářů při najímání, povyšování nebo zvyšování platů. Tudíž v roce 1935 kongres přijal Wagnerův zákon (Wagner Act), který dal odborům právo „kolektivně vyjednávat skrze vybrané představitele" a zakázal zaměstnavatelům celý seznam „nečestných pracovních praktik."
    Wagnerův zákon byl zcela jednostranný, pokrytecký a vnitřně rozporný. Předstíral nestrannost, když jmenoval nečestnou praktiku „diskriminovat ve vztahu k najímání či držení pracovníků nebo jakýmikoliv podmínkami podporovat či bránit členství v jakékoli pracovní organizaci." Ale okamžitě následoval odstavec vyhlašující, že „nic v tomto zákoně ... nemůže omezit zaměstnavatele, aby uzavřel dohodu s pracovní organizací ... aby byla jako podmínka pro získání zaměstnání vyžadováno členství v této organizaci." Krátce zákon bránil zaměstnavateli diskriminovat členy odborů, ale povolil a podporoval (a ve skutečnosti často i nutil) diskriminaci proti nečlenům odborů.
    Wagnerův zákon se ukázal v praxi tak zlomyslně jednostranný, že ho Kongres v roce 1947 musel nahradit Taft-Hartleyho zákonem (Taft-Hartley Act). Ale Taft-Hartleyho zákon navzdory obecnému přesvědčení změnil v podstatě jen málo. A Národní komise pro pracovní vztahy (National Labor Relation Board) úspěšně ignorovala nebo obešla i ty malé změny, které zavedl.
Faktická situace je taková, že povinné odborové členství může být zaměstnancům a zaměstnavatelům vnuceno ve většině států. Pokud odbory budou mít přemrštěné požadavky, zaměstnavatel zkrátka nemůže jednoduše odmítnout jejich splnění. Je nucen Taft-Hartleyho zákonem „vyjednávat" s odboráři a nesmí vyjednávat s nikým jiným. Pokud by chtěl stávkující propustit a najmout místo nich jiné pracovníky, jeho závod bude obklopen demonstranty, kteří budou vyhrožovat každému, kdo se bude chtít dostat dovnitř. A díky zlegalizování silničních blokád Norris-LaGuardiovým zákonem (Norris-LaGuardia Act) z roku 1932, se mu pravděpodobně nedostane ochrany ani před činy vandalismu a násilí.
    „Právo na stávku" dnes není interpretováno jako právo opustit zaměstnání, ale jako „právo" násilně bránit druhým převzít pracovní místa, která jsou obsazena stávkujícími. Taft-Hartleyho zákon přesně říká, že „kolektivní vyjednávání ... neznamená nutit některou ze stran přijmout návrh nebo činit ústupky." Ale zaměstnavatelé jsou ve skutečnosti nuceni dělat ústupky. Jsou nuceni dělat ústupky, protože dnešní odbory se těší zvláštnímu privilegiu udržet násilím továrnu zavřenou, dokud jejich požadavky nebudou splněny. A pokud by se snad zaměstnavateli podařilo udržet továrnu v chodu a nahradit stávkující novými pracovníky, tak by jistě zasáhla komise pro pracovní vztahy a nařídila mu znovu zaměstnat původní stávkující. A navíc jim retroaktivně doplatit mzdu za dobu jejich nezaměstnanosti.

    Přesto je tato faktická situace ignorována prakticky každým, jako kdyby neexistovala. Pokud konkrétní násilná a rozkladná stávka ochromí důležité služby a několik kongresmanů začne požadovat nucenou arbitráž, je jim řečeno, že vláda by neměla intervenovat, ale umožnit „svobodnému kolektivnímu vyjednávání", aby pokračovalo.
Je pravdou, že nucená arbitráž není řešením. Ale není pravdou, že by „kolektivní vyjednávání" bylo „svobodné." Vláda ve skutečnosti intervenuje každý den skrze zákony jednostranně nadržující odborům. Je tedy účastníkem vyjednávání na straně stávkujících odborů. Garantuje odborářům zvláštní imunitu používat vyhrožování nebo násilí. Na zaměstnavatele naopak vyvíjí nátlak, aby se podřídil požadavkům odborů. A to velmi vysokými či dokonce likvidačními pokutami, pokud by chtěl přerušit jednání s odboráři a rozhodl se zaměstnat místo nich někoho jiného.
Norris-LaGuardiovým zákonem z roku 1932, Wagnerovým zákonem z roku 1935 a Taft-Hartleovým zákonem z roku 1947, množstvím rozhodnutí Národní komise pro pracovní vztahy a selháním lokálních autorit poskytnout adekvátní policejní ochranu zaměstnavatelům a dělníkům, kteří by chtěli normálně pokračovat v práci navzdory stávkujícím odborům, je denně úroveň mezd tlačena do výšek, které hrozí ekonomiku zcela ochromit, pokud nebude vytištěno víc peněz, aby poptávka, ceny a míra zisku zůstaly na přijatelné úrovni.

    Už třicet let tedy probíhá závod mezi tiskařským lisem (na peníze) a požadavky odborů. A místo toho, aby závodníci vykazovali známky zpomalení či únavy, tak se závod stává čím dál urputnějším na obou stranách.

Komentáře