Člověk proti sociálnímu státu

Henry Hazlitt

Přeložil: Finist

Kapitola 8.

Kdo ochraňuje spotřebitele?

Spotřebitelé jsou někdy žádáni, aby zaplatili za zboží přemrštěné ceny. Toto je stejné už od počátku věků. Jejich nejlepší ochranou před předražovaným zbožím byla vždy konkurence. Inteligentní nakupující dokáže srovnat ceny a kvalitu a jde nakupovat k obchodníkovi, který nabízí zboží v nejlepším poměru kvalita/cena.

Spotřebitelé jsou občas podvedeni. To je také stejné v celé historii lidstva. Někdy se stanou obětí nečestných praktik; je jim prodáno podřadné nebo defektní zboží nebo jsou jim vlastnosti zboží popsány zkresleně. Opět tou nejlepší ochranou je konkurence. Lidé zkrátka nemusejí nakupovat u obchodníka, o kterém je známo, že jedná nečestně. Navíc pokud byla jejich finanční ztráta velká, tak se většinou mohli obrátit na nějaké zákonné autority či předat tento případ soudu.

V posledních letech, zvláště za vlády prezidenta Kennedyho a Johnsonovy administrativy vyrostla ohromná legislativní síť, která se snaží zregulovat kvalitu a kvantitu až do těch nejmenších detailů. A v jednom průmyslovém odvětví za druhým.

Obrázek o rozsahu této regulace si můžeme udělat například ze zprávy prezidenta Johnsona Kongresu ze dne 17. února 1967. Zde jsou některé z jeho požadavků:

„Doporučuji zákon o poctivém půjčování (Truth-in-Lending Act 1967)...

Doporučuji zákon o průhledných mezistátních prodejích půdy (Interstate Land Sales Full Disclosure Act 1967)...

Doporučuji zákon o sociálním a penzijním zajištění (Welfare and Pension Protection Act 1967)...

Doporučuji zákon o bezpečnosti zdravotních zařízení (Medical Device Safety Act 1967)...

Doporučuji zákon o zlepšení klinických laboratoří (Clinical Laboratories Improvement Act 1967)...

Doporučuji zákon o zdravotní nezávadnosti masa (Wholesome Meat Act 1967)...

Doporučuji zákon o požární bezpečnosti (Fire Safety Act 1967)

Doporučuji zákon o bezpečnosti plynovodního potrubí (Natural Gas Pipeline Safety Act 1967)..."

Doporučil rovněž, aby Kongres věnoval „pečlivou pozornost (346-stránkové) zprávě bezpečnostní komise" o detailní kontrole vzájemných fondů a připravil novou regulaci v elektrárenském průmyslu, jakmile bude dokončena zpráva Federální energetické komise.

Všechno v jedné jediné zprávě a všechno by mělo být projednáno v průběhu roku 1967.

Navíc tato zpráva přišla v době, kdy již byly zavedeny velmi detailní regulace nad velkou částí průmyslu. Dne 15. dubna 1962 přišel prezident Kennedy do Kongresu s velmi podobnou zprávou a obdobnými doporučeními. Jedním ze zákonů, který tehdy Kongresem prošel, byla velmi zpřísněná kontrola léčiv. Předtím měla vláda pravomoci pouze omezit prodej nebezpečných léčiv. Nový lék se směl začít využívat v praxi, pokud se k žádosti o jeho povolení vláda nevyjádřila do 60 dnů. Nový zákon převrátil tento proces a dal byrokratům pravomoc zdržovat uvedení nových léčiv prakticky donekonečna, dokud výrobce neuspokojil byrokrata důkazem, že nový lék je nejen bezpečný, ale také „efektivní." To ovšem znamenalo, že se byrokratům dostala moc nad životem a smrtí celých společností a jejich produktů. Je velmi pochybným principem dát pravomoc jakémukoli byrokratovi, zamezit přístup na trh něčemu co, ačkoliv je zdraví neškodné, je podle jeho názoru „neefektivní," a navíc přenést důkazní břemeno efektivity na producenta. Nový zákon o léčivech protáhl a prodražil výzkum a zdržel zavádění nových život zachraňujících léčiv.

Zákony o automobilové bezpečnosti a ochraně spotřebitele již také existovaly dlouho před Johnsonovou zprávou, stejně jako zákony o značení a balení jídla. Vzhled budoucích automobilů pravděpodobně nebude příliš ovlivňován inženýry, ale právníky a kongresmany, kteří také převezmou kontrolu nad etiketami na potravinách.

Existuje jeden velmi ošklivý vedlejší produkt tohoto nutkání po stále větší federální kontrole. Kongresmani a byrokraté, kteří jí prosazují začnou vždy s velkou propagační kampaní namířenou proti průmyslovému či obchodnímu odvětví, které chtějí kontrolovat. Takže, aby protlačili zákon o zdravotní nezávadnosti masa, vládní úředníci začali propagovat tvrzení, že nebezpečné a zkažené maso se prodává skoro všude. Aby prošel zákon o kontrole drůbeže, paní Betty Furnessová, poradkyně prezidenta Johnsona prohlásila: „Ve Spojených státech neexistuje místo...kde byste si mohli objednat kuřecí sendvič bez přímého ohrožení svého zdraví."

Senátní výbor uspořádal slyšení, aby rozhodl, jestli by se měly automobilové servisy, desítky tisíc místních pracovišť a zaměstnanců, dostat pod přímou federální kontrolu. Komise pozorně naslouchala svědkům, kteří tvrdili, že existuje 99% šance, že práce objednané v servisech nebudou provedeny řádně, pokud budou provedeny vůbec. Závěr z toho musel být takový, že opravárenský průmysl se sestává hlavně z nekompetentních darebáků.

O tom, jak detailní byly některé nové regulace, které prosazoval prezident Johnson v roce 1967, si můžeme udělat obrázek z této pasáže o kontrole medicínských přístrojů. Vládní byrokraté předepisovali „standardy" pro „svorky, katetry, rentgenové přístroje." Byrokraté předepisují, jaký druh hřebů a šroubů se bude užívat pro nápravu kostí, a jaký druh umělých očí bude povolen.

Všechno tohle je zlověstnou připomínkou středověkého despotismu. Člověk si vzpomene na zákon Jindřicha VIII., který udělal zločin z prodeje jiných špendlíků než „s dvojitou hlavičkou, a jejich hlavička musí být pevně připojena k dříku a dobře uhlazena; a dřík musí být rovný a správné délky; a špička dobře naostřena."

Převládající přesvědčení Kennedyho a Johnsonovy administrativy bylo, že každý problém může být vyřešen vydáním dostatečného množství nových zákonů a regulací. Přesto můžeme vážně pochybovat, jestli toto zatěžování a obtěžování výrobce nějak spotřebiteli pomůže.

Spotřebitel má jednu velikou zbraň na ochranu proti nekompetentnímu výrobci či nečestnému prodejci. A tou je jeho vlastní inteligence a úsudek. Jeho názory se projevují každý den v jeho nákupech a odmítnutích nakupovat. S každou pencí, kterou utratí, spotřebitel hlasuje pro produkt a proti ostatním produktům. Nepotřebuje podepisovat petice nebo demonstrovat v průvodech. Pokud se stane patronem určitého produktu, firma, která ho vyrábí bude prosperovat a růst; pokud ho nebude nakupovat, firma bude vytlačena z podnikání. Spotřebitel je pánem. Výrobce ho musí buď potěšit nebo zahyne.

Ale to je jenom jiný způsob jak říct, že nejlepší ochranou pro spotřebitele je konkurence mezi výrobci a jejich souboj o jeho přízeň. To připustil sám prezident Johnson ve své zprávě o ochraně spotřebitelů: „Většina těchto problémů je vyřešena na volném konkurenčním trhu samotnými soukromými subjekty. Je pozoruhodné, jak dobře systém volného podnikání si v tomto ohledu vede." Zde se projevil vynikající pozorovací talent prezidentových poradců a je tedy záhadou, proč všechna jejich doporučení byla postavena na zcela opačných předpokladech.

Mohl bych citovat tisíce příkladů o tom, jak zázračný je efekt svobodné tržní konkurence ve službách spotřebitele. Uvedu jen jeden — z potravinářského průmyslu.

Původní zákon o potravinářských obalech se dostal před Kongres nejen proto, aby chránil spotřebitele před zavádějícími či podvodnými informacemi na obalech, ale aby standardizoval velikost, tvar a proporce jednotlivých balení a čistou váhu a množství. Množství lidí z průmyslu ukazovalo na spoustě příkladů, že takové opatření znesnadní inovace a omezí výběr pro zákazníky. „Pokud v dnešním průměrném supermarketu je výběr z 8000 položek ve srovnání s 2000 před několika lety," svědčil Arthur E. Larkin Jr., prezident General Foods Corporation, „je to proto, že si to spotřebitelé přejí... Žádná z těchto 8000 položek by nebyla produkována a nezabírala by místo v regálu, kdyby si jí spotřebitel nebyl z toho regálu vytáhnul a nepoložil jí do svého nákupního košíku... Každý produkt musí vyhrát svůj souboj o přežití. Každý musí být prodáván v dostatečném množství, aby byl výnosný."

Takže opět se ukazuje, že nejlepším způsobem jak chránit spotřebitele není zatěžovat a obtěžovat, ale povzbuzovat výrobce.

Komentáře