Člověk proti sociálnímu státu

Henry Hazlitt

Přeložil: Finist

kapitola 10.

    Federální programy na odstranění chudoby a nezaměstnanosti byly ve Spojených státech poprvé masově zavedeny v době Velké deprese. Argumentem bylo, že jsou potřebné v časech krize. Od těch dob si národ užíval návrat k prosperitě, veliký růst národního důchodu, snížení nezaměstnanosti na rekordně nízkou úroveň a veliké snížení (podle jakékoliv smysluplné definice) počtu chudých. Přesto sociální výpomoc, dávky v nezaměstnanosti, sociální pojištění a množství dalších sociálních programů vzrůstá zrychlujícím se tempem.
V roce 1935 v Kongresu, prezident Franklin D. Roosevelt vyhlásil: „Federální vláda musí a také zruší veškerou sociální výpomoc, jakmile to bude možné... Pokračující závislost na dávkách prohlubuje duševní a morální degradaci, což je fundamentálně destruktivní pro národního ducha."
Plán, který předestřel byl následující: jestliže bude schválen jeho program boje s nezaměstnaností a sociální pojištění, potom bude chudoba a nouze odstraněna způsobem, který nezničí iniciativu a sebevědomí příjemců pomoci a sociální dávky a dávky v nezaměstnanosti, pak budou moci být postupně snižovány až na zanedbatelnou úroveň.
Podívejme se nejprve, co se stalo se sociálním pojištěním. Od jeho zavedení v roce 1935, k němu byly činěny neustálé dodatky a rozšiřování výhod. Už v roce 1939 byly poskytované výhody přehodnoceny a byly přidány další podpory.
V roce 1950 bylo pokrytí rozšířeno natolik, že už zahrnovalo přibližně 90% veškeré pracující populace (původně to bylo okolo 60%). Odpracovaná doba, potřebná k nabytí nároku na výplatu podpory se dramaticky snížila.
V letech 1954 a 1956 proběhla další liberalizace pokrytí. Byly přidány výhody pro handicapované. Dodatek z roku 1956 snížil minimální věk pro odchod do důchodu pro ženy ze 65 let na 62 léta.
V roce 1958 byly přidány další výhody pro handicapované pracovníky. V roce 1961 věk pro odchod do důchodu byl snížen na 62 léta rovněž pro muže, ačkoliv se zkrácením některých výhod oproti odchodu v 65 letech.
Legislativní dodatek v roce 1965 přidal bezplatnou zdravotní péči pro cca 20 milionů Američanů ve věku nad 65 let a řadu dalších nákladných změn. K tradičnímu programu sociálnímu zabezpečení přidal 7% paušální zvýšení peněžních dávek pro pracovníky v důchodu.
Dodatky v roce 1967 zvýšily dávky přibližně 24 milionům lidí průměrně o 13%, zvýšily minimální dávky o 25%, zvýšily dávky nepojištěným lidem nad 72 let a samozřejmě dávky pro handicapované.
Původní daň na sociální zabezpečení* byla 1% ze mzdy se stropem $ 3 000, (odváděné zaměstnancem i zaměstnavatelem). Nyní je to 9,6% ze mzdy se stropem $ 7 800.
Nikdo samozřejmě vážně neočekává, že by takto zvýšené platby mohly pokrýt náklady na závazky, které vláda převzala. W. Rulon Williamson, pojistný matematik Komise pro sociální zabezpečení v letech 1936 až 1947, odhadoval již před posledním zvýšením benefitů, že bude zapotřebí dodatečných $ 150 miliard pouze pro ty, kteří již mají na dávky nárok, A že bude potřeba minimálně $ 1 bilion na platby pro rodiny, které již platí sociální zabezpečení, ale nejsou ještě v důchodu. Tento odhad neobsahuje zdravotní péči.
Co se mezitím stalo s těmi programy boje proti chudobě a pomoci v nezaměstnanosti, které se  měly stát se zavedením sociálního pojištění a koncem deprese zbytečnými?
V roce 1937, kdy poprvé začaly fungovat federální programy veřejné pomoci pro odstranění chudoby, bylo vyplaceno na dávkách $ 316 milionů. V roce 1960 to bylo $ 3,3 miliardy.
Ačkoliv federální příspěvek neustále rostl, břemeno, nesené jednotlivými státy a lokálními rozpočty, rostlo skoro stejným tempem.
Množství veřejné sociální pomoci vyplácené státy a nižšími správními celky se zvýšilo z $ 624 milionů v roce 1935 na $ 3 miliardy v roce 1966.
Celkové sociální výdaje států a nižších celků vzrostly z $ 3,3miliardy v roce 1935 na $ 40,8 miliardy v roce 1966 a v roce 1968 budou pravděpodobně $ 46 miliard.
Federální rozpočet vyčlenil na „federální pomoc chudým" v roce 1960 $ 9,5 miliardy. Na rok 1969 jsou rozpočtové výdaje $ 27,7 miliardy, téměř třikrát tolik.
Tato čísla zahrnují příplatky na vzdělávání, pracovní rekvalifikace, zdravotní péči, peněžní dávky a další služby sociální výpomoci.
Ve fiskálním roce 1969 vykázala federální vláda počet lidí závislých na přímých dávkách 8,8 milionu. To je zvýšení o 60% v porovnání s čísly před dvanácti lety, ačkoliv je míra nezaměstnanosti nižší než byla tehdy.
Federální vláda odhaduje počet „chudých" okolo 29 milionů podle oficiální definice (rodina s ročním příjmem nižším než $ 3 335). Nejen, že oficiální programy „pomoci" těmto lidem se stávají rok od roku nákladnější, ale další obdobné programy jsou neustále vytvářeny, takže se často navzájem zdvojují. Zhruba 70 různých federálních agentur provozuje okolo 300 programů na zlepšení situace chudých.
Detailní výčet plýtvání a skandálů, které provázejí tyto programy, můžeme najít například v knize Shirley Sheibl Chudoba je tam, kde jsou peníze (Poverty Is Where The Money Is).
Pokud se k programům pro boj s chudobou připočtou zemědělské dotace, dotace na bydlení a podporu komunit, zdravotní péči pro chudé, vzdělání a platby veteránům, tak celkové federální sociální výdaje ve fiskálním roce 1969 přesáhnou $ 68 miliard.
A to jsme zdaleka neskončili. Musíme ještě připočíst $ 46miliard, které na tyto záležitosti ročně vydají jednotlivé státy a dostaneme celkovou sumu vyšší než $ 114 miliard.
Přesto téměř veškeré navrhované „reformy," i ty pocházející od nové republikánské administrativy, zavádějí změny, které by znamenaly další zvyšování výdajů na sociální zabezpečení a přímou výpomoc, nikoli jejich redukci.
Jeden ze současných vládních návrhů, který může být zaveden dřív než vyjde tato kniha, zní, že veškeré sociální výdaje by měly být převedeny přímo do rukou federální vlády, s uniformní úrovní sociálních dávek pro celý národ. Praktickým efektem má být mírné snížení vysokých dávek ve velkých městech, ale enormní zvýšení dávek vyplácených v chudších státech a ve venkovských oblastech.
Příjemci dávek v chudších státech a na venkově by tak na tom nejen byli o mnoho lépe než ti ve městech (díky nižším životním nákladům), ale jejich dávky by se staly ve srovnání se mzdami v těchto regionech natolik vysokými, že by se tam statisícům dalších, vůbec nevyplatilo pracovat.
Jak by byl systém dávek pravděpodobně obsluhován městskými a okresními správami, zatímco federální daňoví poplatníci by platili účty, všechny podněty k šetrnějšímu hospodaření a eliminaci zneužívání by téměř vymizely. Země by pak snadno přešla k přijetí plánu na minimální zaručený příjem a mrhání a korupce při přidělování sociálních dávek by nabyla takových rozměrů, že by se nám proti tomu zdál dnešní stav triviálním.

*V originále „Social Security payroll tax," je mnohem výstižnější název než „sociální pojištění" u nás. (Pozn. Finist) 

Komentáře