Člověk proti sociálnímu státu

Henry Hazlitt

Přeložil: Finist

kapitola 13.

Můžeme garantovat pracovní místa?

Když Gallupův institut v červnu 1968 pokládal lidem otázku, zda by byli pro garantovaný příjem pro každého, ať už by pracoval či ne, pouze 36% odpovědělo ano a 58% bylo proti. Když se potom stejných lidí ptal, jestli by měla vláda „garantovat dostatek pracovních míst, aby každý práceschopný člověk mohl kdykoliv nastoupit do práce za mzdu okolo $ 60 týdně", 78% odpovědělo ano a pouze 18% bylo proti.

Přesto je tento zdánlivě přijatelný návrh, že by se vláda měla stát „zaměstnavatelem poslední instance" v praxi stejně nesmyslným jako návrhy na garantovaný příjem bez práce.

Politici u moci si jistě nemohou dovolit být obviněni z toho, že nabízejí těžší práci a za horších podmínek, než ten nejchudší soukromý zaměstnavatel. Tudíž by museli poskytovat snadnější práci a za lepších podmínek, a tak by pravděpodobně přitáhli spoustu zaměstnanců z existujících pracovních pozic v soukromém průmyslu. Pro většinu těch, kterým by tento plán byl určen, by se tak vláda stala zaměstnavatelem první instance.

Již existuje poptávka po zaměstnancích na práci, kterou je potřeba udělat, za níž jsou zaměstnavatelé ochotni a schopní platit minimální legální mzdu. Vláda by tak musela vymyslet práci, která je zbytečná a nebo se nevyplatí za minimální mzdu.

Tato vytvořená pracovní místa by navíc musela být v místech, kde nezaměstnaní žijí. Vláda nemůže vytvořit pracovní místa na Aljašce pro nezaměstnané z newyorských slumů, pokud by zároveň negarantovala dopravu, ubytování, školy a další životní podmínky.

Je očividné, že v takových programech bude většina práce nesmyslná a zbytečná a většina pracovních míst nepotřebná.

A to není všechno. Předpokládejme, že pracovníci na garantovaných pracovních místech se nebudou schopni naučit kvalifikaci potřebnou k jejich zastávání, vytvoří daleko více zmetků než použitelné produkce a budou tedy plýtvat zdroji? Předpokládejme, že budou do práce chodit o hodinu či dvě později, dají si tříhodinovou přestávku na oběd nebo si přijdou pouze vyzvednout mzdu, budou ignorovat pokyny vedoucích, budou nedůvěryhodní nebo se dopustí vandalismu nebo přímo napadnou svého vedoucího? Jejich pracovní místo je garantované nebo snad není?

Kdokoli si myslí, že tohle jsou pouze hypotetické problémy, tak by si měl přečíst o výtržnostech 1500 mladistvých před newyorskou radnicí dne 10. července 1968. Protestovali proti škrtům v městském programu letních prací. Tohle o tom napsali New York Times:

„Někteří z mladíků (většina z nich byli teenageři původem z černošských a portorikánských chudinských oblastí), zapálili šest automobilů parkujících před radnicí, házeli kamením, lahvemi a kusy skla po policistech a vyrabovali místní uzenářství a trafiku. Vrcholem nepokojů bylo, když skupina mladíků rozbila okna blízké Woolworthovy budovy a zbila a oloupila 50-ti letou ženu".

Tato taktika byla velkoryse odměněna. Příštího dne starosta John Lindsay oznámil, že město přidělí $ 5 milionů na letní práce, když předtím opakovaně prohlašoval, že město neposkytne na tyto práce žádné peníze.

To všechno neznamená, že je neřešitelným problémem poskytnout nekvalifikovaným teenagerům více opravdových pracovních míst. Jak někteří z prominentních ekonomů poukázali, tím nejdůležitějším krokem by bylo zrušení federálního zákona o minimální mzdě.

Komentáře