Člověk proti sociálnímu státu

Henry Hazlitt

Přeložil: Finist

Kapitola 14.

Ždímání bohatých

Kamkoli se dnes obrátíme, tam najdeme sociální stát — stát, který slibuje zaručená pracovní místa, zaručený příjem, zaručený životní standard, jistoty od kolébky až do hrobu, rychlou eliminaci chudoby. A principiální způsob, jak uvedených cílů dosáhnout, je brát lidem, kteří mají a dávat lidem, kteří nemají.

Hlavním nástrojem pro tento účel má být progresivní daň z příjmů. Ve Spojených státech byla progresivní daň zakázána jako protiústavní až do roku 1913. Na počátku samozřejmě vypadala zcela nevinně. Horní sazba byla pouhých 7%. Ale v roce 1925 byla již horní sazba 25%, v roce 1935 63%, v roce 1940 81%, v roce 1945 94%, což byla válečná sazba, která vydržela až do roku 1964, kdy byla zredukována na 70%. V roce 1968 byla opět zvýšena na 77%.

V dnešním světě takové konfiskační sazby nejsou ničím výjimečným. První národní newyorská banka sestavila tabulku porovnávající mezní daňovou sazbu v různých zemích. Sazby jsou (po zaokrouhlení zlomků): Itálie 95%, Spojené Království 91%, Kanada 82%, Spojené státy 77%, Francie 76%, Japonsko 75%, Nizozemsko 71%, Rakousko 69%, Austrálie 68%, Belgie 66%, Švédsko 65%, Západní Německo 55%, Dánsko 53%, Norsko 50% a Švýcarsko 8%.

Samozřejmě by bylo zavádějící, vyvozovat z mezních čísel všeobecnou daňovou zátěž v jednotlivých zemích. V Itálii se sazba 95% aplikuje až na příjem vyšší než $ 800 000, zatímco v Norsku je 50% zdaněn již příjem větší než $ 13 000. Ačkoli je Švédsko ve spodní polovině tabulky, má ve skutečnosti ve srovnání s ostatními zeměmi nejvyšší celkovou daňovou zátěž.

Celé srovnání však názorně ukazuje, jak je všeobecně přijímána filozofie o ždímání bohatých daněmi. Sofistikovaně vyhlížející zdůvodnění na poli „sociální spravedlnosti" a „schopnosti platit" bylo vymýšleno pro progresivní zdanění již od počátku tohoto století. Ekonomové alespoň začínají rozpoznávat, že všechny argumenty pro podporu daňové progrese mohou být využity k ospravedlnění jakéhokoli stupně progrese.

Samozřejmě neexistují žádné důkazy, že by progresivní zdanění jakkoli pomohlo chudým. Naopak konfiskační sazby podkopávají stimuly, snižují produkci a znesnadňují akumulaci kapitálu, a tak je díky nim méně všeho, co by se dalo rozdělit mezi lidi.

Už nejrannější propagátoři progresivní daňové sazby si to velmi jasně uvědomovali, avšak jejich záměrem bylo něco jiného. V Komunistickém manifestu 1848, Marx s Engelsem otevřeně navrhují „silně progresivní daň" jako nástroj pomocí, kterého „proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu", a tedy „despotickými zásahy do vlastnického práva a do buržoazních výrobních vztahů, tedy opatřeními, která se zdají ekonomicky škodlivá a neudržitelná, která však v průběhu hnutí přerůstají sama sebe a jsou nevyhnutelná jako prostředek k převratu v celém způsobu výroby".

Progresivní daňové sazby nejsou nutné k vybrání velkých daňových výnosů. Jednoduchý propočet*, který je založen na údajích ministerstva financí z roku 1966 ukazuje, že při zachování všech výjimek a odpočtů, by na vybrání stejné částky postačila rovná daň** ve výši 19,6%, namísto škály sazeb, které se pohybují od 14% do 70%.

Stejný propočet ukazuje, že kdyby byla okamžitě zrušena všechna daňová pásma nad 50%, potom (na základě daňových přiznání z roku 1965) by se příjem státní pokladny snížil maximálně o $ 373 milionů. To by v současnosti nestačilo naší vládě ani na jeden jediný den prostého úřadování. Pokud by teoreticky byly veškeré příjmy nad $ 100 000 zdaněny 100% sazbou, příjem státní pokladny by se zvětšil maximálně o $ 200 milionů.

V roce 1965, zaplatili 70% peněz vybraných na daních lidé s odhadovaným hrubým příjmem pod $ 20 000. Z prostého důvodu — tvoří 97,5% všech daňových poplatníků a společně přiznávají více než 80% zdanitelných příjmů.

Nejen ve Spojených státech jsou současné příjmy z horních daňových pásem zanedbatelné. Ve Velké Británii, ve fiskálním roce 1964-65, byly celkové příjmy státní pokladny 8 157 milionů liber, z toho na daních z příjmu se vybralo 3 088 miliónů a na daňových přirážkách 184 miliónů. Jinými slovy příjem ze všech přirážkových pásem (to jsou sazby nad standardními 41,25% až do 96,25%) tvořil méně než 6% ze všech peněz vybraných na dani z příjmu. A jen o málo více než 2% z celkového daňového inkasa státní pokladny.

Ve Švédsku, v roce 1963 jednotlivec zaplatil nejprve místní rovnou daň v průměru 15%; poté byl zbytek jeho příjmu zdaněn národní progresivní daní v rozmezí od 10% do 65%. Studie publikovaná Švédským sdružením daňových poplatníků ukázala, že daně vybrané v základním 10% pásmu tvoří 70% daňového inkasa daně z příjmu; pokud by nejvyšší daňové pásmo bylo 25%, tak by se vybralo 90% současného inkasa. A pokud by bylo nejvyšší pásmo 45%, tak by vláda obdržela 99% svých současných příjmů. Studie prostě ukázala, že v daňových pásmech mezi 45% a 65% se vybere sotva 1% celkového daňového inkasa daně z příjmu.

Nelichotivým závěrem je, že progresivní daňové sazby všude ve světě a zvláště ty nad 50%, existují nikoli kvůli většímu výběru peněz do státní pokladny, ale aby uspokojily lidskou pomstychtivost a závist.

Pravděpodobně největší a nejvážnější problém progresivního daňového systému je, že vytváří nebezpečnou iluzi mezi většinou daňových poplatníků, že „bohatí" — čímž se myslí všichni lidé s vyšším příjmem než mají oni — opravdu platí podstatnou část služeb a výhod, které potom většina lidí od státu čerpá. Tuto iluzi pravděpodobně sdílejí ve Spojených státech také poplatníci se zdanitelným příjmem těsně nad $ 7000, kteří ve skutečnosti nyní platí 21% průměrné daňové sazby, ze které pochází nejvíce peněz v rozpočtu roku 1969. Tato iluze je vede k akceptování břemena vládních výdajů, které by jinak pravděpodobně netolerovali.

Tento aspekt progresivního zdanění se dnes bohužel netěší prakticky žádné pozornosti. Byl ovšem dobře rozpoznán již dávno, mezi jinými například W. E. H. Leckym v roce 1899:

„Strmě progresivní zdanění odhaluje velmi jasně vážné nebezpečí skrývající se v demokracii, vznikem takového stavu věcí, ve kterém jedna třída uvaluje na druhou břemeno a nutí stát do různých extravagancí pod dojmem, že náklady ponesou jiní".

Pozn: 

* Dnes je třeba připomenout, že tady Hazlitt vůbec neuvažuje jakýkoli efekt tzv. Lafferovy křivky (její koncept už byl tehdy známý, ovšem Laffer ho zpopularizoval až později), jak vyplývá z textu, tak postupoval velmi jednoduše — z příjmů, které lidé uvedli v daňových přiznáních vypočetl procentní výši daňových plateb. Tak zanedbal otázku, jestli vyšší daňové sazby zvyšují motivaci lidí k daňovým únikům, které příjmy státní pokladny snižují, a jestli by při 100% dani vůbec někdo nějaké daně zaplatil. (Pozn. Finist)

** V originále je přesnější označení „proportional tax" čili proporční daň. Protože v Česku se tuto daň podařilo zpopularizovat pod poněkud zavádějícím názvem „rovná" daň, tak jsem použil v překladu tento název (Pozn. Finist)

Komentáře