Střevlík, svižník, otakárek..

aneb:Životopis mokřadu...a malá filosofická úvaha za domácí úkol.

Poslal: Terra

Co všechno je „mokřad".

Trvale zamokřené plochy s vysokou hladinou podpovrchové vody, popř. s bohatými vývěry pramenů byly součástí naší krajiny odnepaměti. Snad právě proto nemá čeština ve své slovní zásobě všezahrnující výraz ekvivalentní anglickému „wetlands" (české „mokřady" mu odpovídá jen přibližně) a velmi přesně rozlišuje pestrý a proměnlivý charakter těchto vlhkých a zamokřených lokalit (není náhodou, že severské národy mají nepoměrně více výrazů pro jiné skupenství vody, kterému my obvykle říkáme poněkud nenápaditě sníh popřípadě led). S nástupem angličtiny jako jazyka mezinárodní komunikace a s postupným přijímáním nejrůznějších mezinárodních dohod frekvence slova „mokřad" právě jako českého ekvivalentu k „wetlands" viditelně vzrostla, ovšem významová neurčitost slova se tím nijak nezmenšila. Mokřady bývají definovány nejrůznějšími způsoby (viz např. Mitsch a Gosselink 1993), a nemohou za to jen odlišnosti jazykové, ale i věcné. Všechny definice těchto útvarů však obsahují tři základní charakteristiky:

 

a) v území je voda přítomna buď až k povrchu půdy nebo alespoň do kořenové zóny, b) půda mokřadů má zvláštní vlastnosti, které ji odlišují od ostatních půd (např. obsahem živin nebo nízkou hladinou kyslíku),

c) v mokřadech se vyvíjí vegetace adaptovaná k zaplavení a rostliny, které zaplavení nesnesou, v ní nejsou přítomny. V našich podmínkách řadíme k mokřadům obvykle:

 

•      Rybníky a jejich litorály
•      Mokré louky a prameniště
•      Říční nivy včetně lužních lesů
•      Rašeliniště
•      Podmáčené smrčiny

 

Vzhledem k vývoji krajiny po ústupu posledního pevninského ledovce byla většina přirozených jezer na území České republiky zanesena sedimenty a zanikla ještě v době předhistorické. Na jejich místě se však vyvinula rozsáhlá mokřadní společenstva (blata, vrchoviště, mokřiny a tůně), která byla po staletí nedílnou součástí obrazu české krajiny, ale také přirozenou překážkou ve využívání této krajiny člověkem. Četná „blata" byla proto od středověku soustavně odvodňována, kromě jiných způsobů především budováním rybníků a jejich soustav. Tak vznikla např. i nejznámější a dodnes zachovaná rybniční soustava Třeboňské pánve (Rožmberská), která zároveň představuje i jeden z nejcennějších mokřadních ekosystémů v České republice. Rozlohou i hospodářským významem jí ve své době konkurovala východočeská rybniční soustava Pernštejnská a poněkud menší soustava Dokeská, jejíž součástí je i známé Máchovo jezero — to je tedy „jezerem" jen podle jména.

Poslední velké jezero přirozeného původu u nás bylo jezero Komořanské, které se nacházelo v podkrušnohorském zlomu mezi Mostem a Horním Jiřetínem (město Most bylo mimo jiné ve středověku i „strážcem" přechodu přes tuto ne právě bezpečnou jezerní a slatinnou oblast). Jako o největším jezeru v Českém království se o něm zmiňuje ještě Balbín. Zaniklo však postupným vysoušením a obděláváním půdy ještě před koncem 18. století — v mapách tzv. II. vojenského mapování (polovina 19. stol.) už jezero nenalezneme, na jeho místě je obdělávaná, nápadně rozlehlá plocha bezlesí.

S výjimkou velkých bažinatých pánví podobných té Třeboňské nebyly pramenní oblasti, rašeliniště a mokřady v české krajině prvkem dominujícím, ale nepochybně hojným. Jejich osud zůstal však už jednou provždy úzce spojen s hospodařením člověka v krajině a s osudem nejvýraznějších prvků hydrologického režimu české krajiny — sítě drobných vodních toků a rybníků. Rybníky zde v mnoha ohledech nahrazovaly zaniklá jezera. Nesloužily jen k odvodnění pozemků a k chovu ryb, ale také k ochraně před povodněmi a samozřejmě měly i významný vliv na krajinu a místní klima, bez ohledu na to, že tehdejší hospodáři nic netušili o „uzavřeném" nebo „otevřeném" koloběhu vody — i oni však znali úsloví, že voda táhne vodu, tedy že v oblastech s rybníky častěji prší... Rybniční ekosystémy (společenstva a v nich zastoupené druhy) se od jezerních liší v mnoha ohledech a některé „jezerní" druhy tedy v české krajině nenajdeme buď vůbec, nebo jen vzácně (jako příklad může sloužit kriticky ohrožený druh Ty ostatní se v průběhu vývoje rybničních soustav ve specifické prostředí spojily s dalšími druhy, jimž tento životní prostor vyhovoval, a vytvořily zcela neopakovatelná společenstva s mimořádně velkou druhovou pestrostí.

Mokřadní ekosystém, který bez překážek komunikuje s vodní složkou — ať už je to rybník nebo potok, mělká deprese s tůňkami bez odtoku, prameniště apod. — je ekosystémem tzv. „hraničním" (označuje se slovem ekoton), ležícím na dotyku dvou odlišných prostředí — souše a vody. Je proto obýván jak druhy terestrickými tak vodními a navíc poskytuje životní prostor i druhům, které se neobejdou bez přechodů z jednoho prostředí do druhého — typickým příkladem jsou obojživelníci, kteří pro své rozmnožování potřebují vodu, po většinu svého životního cyklu včetně přezimování jsou však vázáni na souš. Tato kombinace odlišných prostředí způsobuje, že obecně se společenstva ekotonu řadí k druhově pestrým ekosystémům s vysokou frekvencí výskytu kriticky ohrožených nebo endemických druhů. Jsou to však ekosystémy velmi specializované — a tedy i velmi zranitelné. Prakticky každý nepříznivý zásah v jejich nejbližším okolí, který způsobí nepravidelné kolísání vodní hladiny, pokles hladiny povrchové nebo podzemní vody, příliš dlouhé nebo naopak nedostatečné periody sucha, může způsobit narušení nebo předčasný zánik mokřadu.

Takovým nepříznivým zásahem může být např. soustavné odvodňování, spojené s rozšiřováním ploch pro zemědělské plodiny. To odvádí vodu z plochy do napřímených koryt drobných vodotečí a melioračních kanálů a urychluje její odtok z území. Toto napřímení prakticky beze zbytku likviduje stanoviště vhodná pro organismy vázané na vodní režim (obojživelníky, ale např. i dravé larvy hmyzu), tedy tůně, odstavená ramena a přirozeně modelované břehy. Urychlení odtoku paradoxně zvyšuje riziko místních povodní, protože se sníží schopnost území zadržovat zrychleně odtékající vodu (retence). Koryta drobných toků, zahloubená a tvrdě zpevněná dlažbou jsou tímto technickým zásahem oddělena od pásu nivy, která ztrácí kontakt s volnou vodní hladinou a z druhově bohatého mokřadu, schopného zadržet látky i energii degraduje do podoby chudých ruderálních* společenstev s kopřivou dvoudomou a různými zástupci merlíkovitých (šťovík, lebeda, merlík). Současně mizí i živočišné druhy vázané na původní prostředí, a to především bezobratlí (včetně některých měkkýšů nebo vzácnějších pavoukovců). Prameniště jsou buď podchycena a svedena do betonových jímek, nebo — protože jejich rozsah bývá nevelký — prostě rozorána při scelování ploch orné půdy do velkých lánů, nejčastěji však ztrácejí svůj charakter v důsledku nepřiměřených plošných meliorací na níže položených pozemcích. Rostoucí požadavky na odběr povrchové i podzemní vody pro potřeby nejrůznějších lidských aktivit mělo na mnoha místech za následek výrazný pokles hladiny podzemní vody (až o několik metrů), a ke zhoršování tohoto stavu přispělo už zmiňované odvodňování, provádějící vodu bez možnosti komunikace s podložím a co nejrychleji do větších vodotečí a do řek. Rostoucí nerovnováha mezi odčerpáváním a možností doplňování zásob podzemní vody vedla k vysychání mnoha dříve zamokřených území, a to včetně soustav drobných tůněk. Tento trend však není záležitostí lokální nebo specificky středoevropskou, mokřadní biotopy jsou ohroženy — z různých důvodů — na většině zeměkoule. To vedlo m.j. i ke vzniku kategorie mokřadů mezinárodního významu, které jsou chráněny Ramsarskou úmluvou.

Úmluva o mokřadech mezinárodního významu byla přijata v Íránském Ramsaru 2. února 1971 a vstoupila v platnost v roce 1975. V současnosti k této úmluvě, běžně označované Ramsarská konvence přistoupilo již 116 států světa a na seznamu mezinárodně významných mokřadů je více než 1000 lokalit o celkové přibližné rozloze 71,3 mil. ha. Česká republika se připojila 1. ledna 1993.

Úmluva ukládá členským zemím vyhlásit na svém území minimálně jeden mokřad mezinárodního významu, který svými přírodními hodnotami odpovídá schváleným kritériím a zařadit ho do seznamu mokřadů mezinárodního významu. Stát se tím rovněž zavazuje, že zapsaným mokřadům věnuje zvýšenou péči a ochranu. V roce 1993 byl oficiálně ustaven Český ramsarský výbor, který je koordinačním a poradním orgánem MŽP. Dosud u nás bylo vyhlášeno těchto 12 „ramsarských" lokalit (RS=Ramsar site):

•      RS1: Šumavské rašeliniště — 3371 ha, zapsáno 1990
•      RS2: Třeboňské rybníky — 10 165 ha, zapsáno 1990
•      RS3: Břehyně a Novozámecký rybník — 923 ha, zapsáno 1990
•      RS4: Lednické rybníky — 665 ha, zapsáno 1990
•      RS5: Litovelské Pomoraví — 5122 ha, zapsáno 1993
•      RS6: Poodří — 5450 ha, zapsáno 1993
•      RS7: Krkonošská rašeliniště — 230 ha, zapsáno 1993
•      RS8: Třeboňská rašeliniště — 1100 ha, zapsáno 1993
•      RS9: Mokřady Dolního Podyjí — 11500 ha, zapsáno 1993
•      RS10: Mokřady Pšovky a Liběchovky — 350 ha, zapsáno 1998
•      RS11: Podzemní Punkva — 1.57 ha, zapsáno 2004
•      RS12: Krušnohorská rašeliniště — 11224 ha, zapsáno 2006

Celková rozloha lokalit je 54 656 ha. Ochrana je zajištěna formou národního parku (RS1, RS7), CHKO (RS2, RS5, RS6, RS8, RS10, RS11) nebo národních přírodních rezervací (RS3, RS4, RS9). Většina mokřadních lokalit na území CHKO je navíc chráněna statutem rezervací.

Definice mokřadu ve smyslu této mezinárodní úmluvy je poměrně volná a odráží tak mimo jiné i jistou terminologickou a věcnou obtížnost námětu — mokřady jsou velmi různorodá a dynamicky se vyvíjející území, jejichž hranice jsou navíc často velmi obtížně určitelné. Podle textu konvence jsou mokřady „území s mokřinami, slatěmi a rašeliništi a vodami přírodními nebo umělými, trvalými nebo dočasnými, stojatými i proudícími, sladkými, brakickými nebo slanými, včetně území s mořskou vodou, pokud její hloubka za odlivu nepřesahuje 6 metrů".

Ani velmi obecný charakter této definice však nemění nic na skutečnosti, že to byly právě mokřady, kterým se jako první skupině biotopů dostalo Ramsarskou konvencí významné mezinárodní ochrany. Bylo tím vyjádřeno uznání jejich významu jako patrně nejproduktivnějších biotopů na světě vůbec. Na této mimořádné primární produkci závisí existence obrovského počtu druhů živočichů i rostlin a mokřady představují snad největší zásobárnu především rostlinného genofondu. Vzájemné mnohonásobně provázané vztahy abiotických a biotických charakteristik mokřadů jim umožňují plnit řadu funkcí, důležitých pro existenci člověka v krajině. Za nejvýznamnější se považují:

 

•      Zadržování vody
•      Stabilizace břehů a ochrana proti erozi
•      Doplňování zásob podzemní vody a její opětné uvolňování
•      Čištění vody
•      Zachycování živin, sedimentů a případných znečišťujících látek, jejich využití nebo odbourání
•      Stabilizace mikroklimatu (hrají důležitou roli při rozdělování toků energie)
•      Hodnoty estetické, protože jsou často vnímány jako součást kulturního dědictví daného území

 

Ramsarská konvence vznikla mimo jiné i proto, že právě mokřady často nerespektují hranice států, zemědělské, průmyslové nebo komunální znečištění vody, která je zdrojem jejich existence, může pocházet z velmi vzdálených oblastí a ohrožovat tak zdraví a kvalitu života obyvatel dalších států. Právě tak bez ohledu na administrativní hranice procházejí cesty mnoha tažných ptáků a migrujících druhů obecně, takže péče o ně vyžaduje mezinárodní spolupráci.

 

Vznik a vývoj

Vnitrozemské vodní ekosystémy nelze považovat za statické prvky. Jejich dynamika (rychlost rozvoje jednotlivých stadií včetně zániku) je největší v mělkých produkčních nádržích (přirozených i umělých) a mimořádně nízká ve velkých a hlubokých oligotrofních jezerech. Ta se proto jeví z pohledu člověka jako stabilní a „dlouhověká". Při všech úvahách o mokřadních ekosystémech, jejich původu, stavu a případném stupni poškození je proto třeba brát v úvahu časový faktor. Z paleolimnologických studií lze dokonce vysledovat řadu charakteristik, typických pro stárnutí mokřadních ekosystémů. Z geologického hlediska jsou mělká jezera a vnitrozemské mokřady ekologickou jednotkou s krátkou životností — postupně se zanášejí organickým i anorganickým materiálem a zanikají.

Krajina severní Evropy, pokrytá během poslední doby ledové pevninským ledovcem je charakteristická bohatstvím jezer a mokřadů, které vznikly právě činností tohoto ledovce. Území dnešní České republiky se nacházelo převážně v těsném sousedství ledovcového masivu a kromě nejsevernějších částí nebylo jeho činností přímo zasaženo. Převládaly tu podmínky typické pro ekosystém tundry, působením mrazové eroze tu však vznikaly útvary podobající se ledovcovým morénám a pedologické poměry i postupný vývoj vegetace, stejně jako „poledové" (holocénní) vztahy mezi jezerem a jeho povodím jsou v obou oblastech srovnatelné. Snad jen s tou výhradou, že vývoj jezer a mokřadů v severní Evropě bylo možné detailně studovat, zatímco zánik středoevropských jezer byl vlivem dalších klimatických a pedologických změn nepoměrně rychlejší a spadá ještě do doby předhistorické. Výjimku tvoří pouze drobnější ledovcová jezera na Šumavě — právě Šumava je ostatně jediným územím u nás, kde lze dodnes sledovat postupný vývoj jezerního ekosystému včetně jeho postupného zazemňování a přeměny v rašeliniště vrchovištního typu. Pokud se ovšem chceme něco dovědět i o vývoji rozsáhlých jezerních oblastí, u nás dávno zaniklých, obracíme se vesměs k paleolimnologii.

Paleolimnologické studie umožňují poznat složení společenstev, která po tisíciletí obývala původní jezero. Lze z nich usuzovat na zásoby jednotlivých prvků během různých fází vývoje a rekonstruovat historii vývoje jezera i jeho povodí. Nálezy schránek rozsivek, zbytků řas, hmyzu a dalších bezobratlých, přítomnost semen a jiných rozmnožovacích nebo vegetativních orgánů mohou přispět k poznání podmínek, které panovaly v době ukládání jednotlivých vrstev sedimentu a rašeliny. K datování se využívá jak radioizotopové metody (C, Cs, Pb), tak např. pylové analýzy. Jakkoliv jsou takové výzkumy časově i finančně náročné, jsou často nezbytným předpokladem obnovy zaniklého nebo silně poškozeného ekosystému. Protože taková obnova předpokládá m.j. oživení původních procesů a vlastností systému, a může být úspěšná pouze pokud bude z těchto původních procesů a vlastností vycházet.

Morény, ať už obnažené po ústupu pevninského ledovce nebo vzniklé mrazovou erozí, zpravidla obsahovaly velké množství minerálních živin, které se z nich dále uvolňovaly působením výrazných klimatických změn (střídání chladu a tepla, sucha a deště). Ty byly vodou odnášeny z povodí do jezer, kde umožnily vysokou produkci řas. Ve vrstvách jezerních sedimentů můžeme sledovat postupný přechod od mineralogenních k organogenním.

Míra vyluhování půd v povodí se však snižovala a významný podíl na této skutečnosti měl i rozvoj suchozemské vegetace, která živiny zadržovala a postupně i recirkulovala. Počáteční vysoká produktivita jezer tak klesla, v důsledku klimatických změn se postupně měnila i výška hladiny vody v jezerech a pro litorální porosty makrofyt** to znamenalo buď možnost posunu směrem do středu jezera (při nižší hladině) nebo naopak zmenšení plochy porostu a jeho ústup k pevné zemi.

Rychlost usazování sedimentu je do značné míry závislá na produktivitě daného jezera, na přísunu hmoty z jeho povodí a na účinnosti mineralizace, která v jezerním ekosystému probíhá. I když lze obecně říci, že původní jezera dosahovala největší produktivity a tedy i rychlosti usazování sedimentu v počátečních fázích svého vývoje, vlastní mocnost sedimentu se navzájem liší a je rozdílná i v rámci jednoho jezera v závislosti na tvarování mineralogenního dna — nemocnější vrstvy sedimentu se nacházejí v nejhlubších depresích a dno se tak postupně zarovnává. V existujících severoevropských jezerech se průměrná mocnost sedimentu pohybuje kolem 5 metrů. V jezerech, která si dodnes uchovala svůj oligotrofní charakter, probíhá usazování rychlostí asi 0,2 mm/rok a nižší, v mělkých eutrofních jezerech je to 0,5-1,0 mm/rok. Jestliže je však jezero znečišťováno přitékajícími odpadními vodami, bohatými na živiny, dojde k narušení rovnováhy mezi produkcí a mineralizací. Organická hmota se akumuluje a rychlost usazování sedimentu může dosáhnout až 10 mm/rok. To znamená, že rychlost stárnutí mělkých jezer se zvyšuje následkem přísunu živin ze sedimentu a zvýšeným zásobováním rozpuštěnými látkami přitékajícími z povodí.

V přirozeně stárnoucích jezerech dochází k postupnému, více méně plynulému snižování primární produktivity planktonu. K prudkému poklesu dojde v okamžiku, kdy se hloubka jezera sníží natolik, že organogenní dno mohou osídlit rákos obecný (Phragmites australis), orobinec (Typha sp.) a skřípinec (Schoenoplectus sp.), tedy rašelinotvorná makrofyta. Planktonní společenstva jsou vystřídána společenstvy mikroorganismů, která obrůstají ve vodě stonky a listy makrofyt. Nejproduktivnějším obdobím v celém vývoji jezera je to, v němž se mělké jezero přeměnilo na mokřad porostlý vzpřímenou vegetací. Pro tento skokový vzrůst produktivity se jako hlavní důvody uvádějí:

 

•      Plynulý přísun živin z povodí do jezera, které je zadržuje
•      Životní pochody organismů nejsou limitovány nedostatkem vody
•      Vysoce produktivní makrofyta jsou přizpůsobena účinnému využívání podmínek ve všech třech médiích — v sedimentu, ve vodě i na vzduchu
•      Makrofyta zakořeňují v sedimentu a mohou tak využívat i živiny dříve nepřístupné, takže využívají i nahromaděných zásob

 

Průběh ekologické sukcese a postupného zazemňování pokračuje stadiem, kdy rašelinotvorná makrofyta jsou vystřídána ostřicemi (Carex sp.) a tvorba rašeliny nad sedimentem vytváří podmínky pro osídlení dřevinami — především vrbami a břízami (Salix sp, Betula sp.). Příklad přeměny jezera ve vrchoviště je uveden na připojeném obrázku (podle: RIPL, POKORNÝ,EISELTOVÁ,RIDGILL 1996).

 

 

... a slíbená úvaha za domácí úkol.

 

Je tedy zřejmé, že popsaný proces vzniku, vývoje a nezbytného zániku jezerního, mokřadního, (obecně kteréhokoliv) ekosystému je přirozený. Je to soubor jevů probíhajících v prostoru a čase, v němž se odrážejí koloběhy látek a energií i životní projevy všech typů organismů, a jejichž vzájemné vazby jsou dány (a ani při současném stavu vědy zřejmě ještě dlouho nebudeme moci prohlásit, že známe úplně všechny, nebo alespoň většinu z nich).

 

Pokud — teoreticky — ze svých úvah o krajině zcela vypustíme člověka, pak budeme moci sledovat, jak jednotlivé ekosystémy přirozeným způsobem zanikají, aby jinde, na uvolněných místech, kde se právě vytvořily vhodné podmínky (např. zánikem jiného, staršího ekosystému) zase vznikly a vyvíjely se od počátku přes svá vrcholná (klimaxová) stádia k nevyhnutelnému konci. V určitém úseku krajiny se například budou ( z hlediska pozorovatele ) střídat volná vodní hladina, rašeliniště, slati a les. Je ale pravděpodobné, že změníme-li dostatečně měřítko  — například z konkrétního šumavského vrchoviště na celou českou kotlinu — poměrné zastoupení jednotlivých typů společenstev se bude měnit jen málo a tyto poměry budou spíše oscilovat kolem nějaké střední hodnoty, takže nebude možné mluvit o „ubývání" nebo „šíření" jednoho typu ekosystému na úkor jiných. Vzdálenost mezi zanikajícím a novým nikdy nebude taková, aby ji živé organismy nepřekonaly a neosídlily území, která splňují jejich nároky — krajina tvoří svého druhu kontinuum. Toto tvrzení samozřejmě platí s jistou výhradou vývoje v čase: nastupující doba ledová, například, by se nepochybně projevila jako „trend", takže jednotlivá společenstva by se posouvala do oblastí s vyhovujícími klimatickými, půdními a hydrologickými podmínkami (tj. odpovídajícími abiotickými charakteristikami životního prostředí, pro které jsou přizpůsobena). Pro sledování takového trendu by měřítko české kotliny bylo pravda poněkud příliš podrobné.V popsaném systému tedy dochází k tvorbě a zanikání, ale v podstatě zůstává zachována jak různorodost ekosystémů, tak jednotlivých druhů, které je tvoří ( tedy biodiverzita, druhová rozmanitost).

 

Činností člověka se ale krajina postupně měnila a objevovala se v ní společenstva dříve neznámá — kosené louky, obdělávaná pole, města. Do popsaného přirozeného koloběhu vzniků a zániků je nelze jednoduše začlenit a plochy, které zaujmou, jsou více méně jednou provždy vyřazeny „z použití" pro přirozeně se obnovující ekosystémy. Začíná fragmentace krajiny, kontinuum je narušeno. Tyto umělé, člověkem záměrně vytvořené prvky navíc právě pro svou umělost nemají dynamiku vývoje srovnatelnou s přirozenými ekosystémy a jejich druhovou rozmanitost člověk záměrně usměrňuje jako nízkou (má zájem na pěstování jistého omezeného počtu druhů plodin). Právě to jim dává značnou nestabilitu, takže pokud člověk z jakéhokoliv důvodu takové plochy opustí, rychle podléhají jevu zvanému „sekundární sukcese" — na místo kulturních ploch nastupuje pionýrská vegetace, nejprve plevely, pak vysoké dvouděložné byliny, „pionýrské" dřeviny a posléze les odpovídající svým složením příslušným podmínkám (klimatu, půdě apod.). Každý proces sekundární sukcese končí nástupem toho společenstva, které je v daném místě původní, nemusí to tedy nutně být les, ale v našich podmínkách tomu tak na nějakých 97% bude ( protože plocha primárního bezlesí se v ČR udává asi na 3% rozlohy země). Člověk ovšem „své" ekosystémy rozšiřuje či alespoň udržuje proto, že mu přinášejí prospěch, který by z přirozených ekosystémů získat nemohl. Jejich kombinací s částmi původních, přirozených ekosystémů vytváří to, co nazýváme „kulturní krajinou".

 

Jestliže tedy za popsaných předpokladů — člověk udržuje nebo rozšiřuje svá „kulturní společenstva" — zanikne jakýkoliv přirozený ekosystém, je velmi pravděpodobné, že nenalezne vhodné uvolněné místo, kam by se přesunul a zahájil další cyklus svého vývoje. Člověk za cenu značných výdajů práce i peněz své dobyté území hájí a kontinuita přirozených vazeb (např. v české kotlině) je v kulturní krajině v porovnání s původním přirozeně vzniklým stavem narušena. Přirozený ekosystém tak přetrvává v uměle člověkem pozměněných podmínkách kulturní krajiny a nezbytně do sebe přijímá mnohé rysy „umělosti" — např. menší stabilitu, tedy odolnost vůči vnějším vlivům nebo sníženou schopnost autoregulace. Jeho vývoj se zrychluje a systém zaniká podstatně dříve, než by tomu bylo v prostředí přirozeném — a navíc zpravidla bez náhrady.

 

Bylo by tedy logické snažit se vývoj přirozeného ekosystému pokud možno zpomalit nebo dokonce zvrátit tak, aby zůstal zachován ve stadiu, které považujeme z nějakého důvodu za žádoucí (= příslušný ekosystém chránit). To ovšem předpokládá do daného systému zasáhnout — zpomalit pokles hladiny podpovrchové vody ve vrchovišti např. budováním hrázek, odstraňovat vrstvy sedimentu ukládající se na dně rybníka, zahloubenému a napřímenému korytu potoka vytvořit „přírodě blízké" trasování a podélný sklon koryta...a podporovat tento obnovený stav, dokud si sám nenalezne novou dynamickou rovnováhu v nových podmínkách. Nebo ne? Co tedy vlastně míníme slovem chránit? Ponechat ekosystém, který se naším přičiněním ocitl v nerovnováze, svému osudu a silám přírody? Jak se bude vyvíjet, když to uděláme? A jak, když ho na základě podrobného poznání přirozených ekosystémů budeme usměrňovat k žádoucímu stavu?

 

A jaký stav je vlastně žádoucí? Ten, který odpovídá původnímu, přirozeně vzniklému  — ale co vlastně myslíme slovem původní např. z hlediska popsaného vývoje jezerního ekosystému: oligotrofní jezero jako na počátku, jeho pozdní fáze s vysokou vrstvou organogenního sedimentu a makrofyty, vrchoviště nebo blatkový bor? Jaké vývojové stadium ekosystému si vlastně přejeme zachovat ve stávajícím stavu, nebo jaké chceme obnovit? Kdy použít které řešení, jaké podmínky je třeba nastavit — víme to alespoň přibližně? A pokud to víme — jsme toho technicky schopni? A v neposlední řadě: máme na to? Protože v jedné věci panuje i mezi přírodními ekosystémy zákonitost až nepříjemná: jestliže jsme s určitými náklady (úsilím, penězi, vynaložením času) rovnováhu narušili, bude její pouhé zachování jinde neméně stejně nákladné a obnovení ještě mnohem nákladnější...Ovšem vice versa — narušíme-li rovnováhu ekosystému co nejméně, i náklady na udržení tohoto sice nerovnovážného, ale přijatelného stavu budou nižší (zřejmě odtud pochází ono tvrzení, že co je ekologické, je i ekonomické. Nikoliv z úvahy, že „budeme-li se chovat ekologicky — ušetříme", to totiž nemusí být pravda). A ostatně, ekologie je obor biologie — co je to chovat se ekologicky? Jenže příběh o nadužívání, zneužívání a významových kotrmelcích vlastního slova ekologie, by byl dlouhý, plný omylů — a sem nepatří.

 

Ekologie je vědní obor poměrně mladý — formulování jejích základních principů spadá do 50. let minulého století. Mnoho o zákonitostech chování přirozených ekosystémů a jejich jednotlivých složek se už naučila. V mnoha případech je schopna navrhnout řešení směřující k jejich ochraně či obnově. Jednoznačné odpovědi na všechny předchozí otázky však neposkytuje a navíc na některé jí odpovídat vůbec nepřísluší — jsou to otázky pro ekonomy a státní správu... To ovšem nebrání mnoha lidem, aby o nich bohatě nediskutovali, v horším případě se ve jménu té jedině správné zjevené pravdy netupili a neházeli po sobě dlažebními kostkami, zabalenými ve vytržených listech z Lomborga nebo Gorea. Mám příjemný dojem, že na zjevené pravdy si toto fórum příliš nepotrpí — pokud jde o diskusi, dámy a pánové — prosím.

 

RING VOLNÝ.

 

 

P.S.

O několik konkrétních úvah na téma „co dělat, když už je něco špatně" se pokusím někdy příště.

* ruderální = rumištní, organismy žijící (obvykle druhotně) na místech zbavených původního rostlinného krytu (smetiště, skládky, haldy).

** makrofyta = vyšší cévnaté rostliny popř. i mechy nebo parožnatky

 

 

(podle: RIPL, POKORNÝ,EISELTOVÁ,RIDGILL 1996).

 

 

 

poslal sumavak, 4.04.2008, 0:05:30

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---