Chmurné vyhlídky na Středním východě?

Poslal: Dušan Neumann

Prezident Bush si vytkl stejně iluzorní cíl, s jehož naplněním by chtěl opustit Bílý dům, jako jeho předchůdce — funkční mírový proces společný Izraeli i Palestincům, který by konečně přinesl stabilitu a konec násilností na Střední východ. Snaha je to chvályhodná a Condoleezza Rice se může ucestovat tu s vyslovením podpory ondy zase s výhružně vztyčeným ukazováčkem. Ale k mírovému urovnání je snad dnes dál, než kdykoliv jindy. Na izraelský Sderot dopadají denně raket z území Gazy kontrolovaného maskovanými ozbrojenci Hamásu. Západní břeh, pod správou quasi legitimní palestinské samosprávy ovládají pro změnu maskovaní ozbrojenci Al-Fatáh.

Představa, že sekulární vláda na Západním břehu reprezentuje odklon od radikalismu a jejím cílem je mírová koexistence s Izraelem, zatímco přimhouří oko nad izraelskou pacifikací fundamentalistických radikálů v Gaze, je čistě spekulativní a nemá reálné opodstatnění. Palestinské hnutí za nezávislost, bylo od počátku nástrojem sousedních arabských vlád, jejichž jediným cílem bylo zničení Izraele. V době vzniku Izraele, žádný palestinský národ neexistoval, byli to pouze Arabové žijící na území Palestiny, jež nikdy nebyla samostatným politickým útvarem a po staletí byla pod správou Otomanské říše. Přesto se žádnému osvobnozeneckému hnutí v druhé polovině minulého století nedostalo takové finanční a morální podpory jako Palestincům. A výsledkem je bída, trvalé utečencké tábory, nesmyslné násilí, morální rozpad, a neschopnost formulovat jednotnou politickou doktrinu, jež by vznik palestinského národa definovala. Budoucnost se nedá stavět na intifadách, atentátech a zpronevěrách obrovských finančních pomocí.

Zatímco většina Palestinců žije v bídě a bez perspektivy, jejich vůdcové si za cizí peníze hrají na mezinárodně uznávanou velmoc. Přitom bez Izraele by neexistovali ani den. Ne z politických, ale ekonomických důvodů. Elektřina, voda, většina pracovních příležitostí, obchod, příjem z cel — prakticky vše co jakž-takž drží hospodářskou strukturu území pohromadě přichází z Izraele.

Přesto si Palestinci v demokratickém pokusu, podobně jako před nimi Alžířané, zvolili do státní reprezentace islámské radikály — Hamás — jejichž konečným cílem je zničení — nikoliv kompromisní koexistence — židovského státu. Pokud stále platí, že národ si volí takové vůdce jaké si zaslouží, platí to o Palestincích dvakrát. Po 40 let vzhlíželi k marnivému, egoistickému Arafátovi jako k Mesiášovi, který doručí blahobyt, na nějž přece mají nárok, aniž by kdo musel hnout prstem.

Největší příležitost založit skutečně funkční stát, kterou Arafat měl a mohl osobně rozhodnout, zločinně promarnil, když koncem devadesátých let politická konstelace přivedla k moci presidenta Clintona, který se chtěl zapsat do dějin jako mírotvorce a realistického státníka Ehuda Baraka, který s americkými garancemi nabídl Palestincům všechno, co si Izrael mohl dovolit a ještě něco navrch, aniž by vyloučil možnost dalších, rozšiřujících jednání. Jenže Arafat se nechtěl rozloučit s mýtem. finančně posilovaným mezinárodními penězi, že Palestincům bude jednou patřit všechno od Jordánu k moři. I zůstalo u tradice, místo budování státu, opakují se na evropských a arabských televizních obrazovkách obehrané role chlapců s kameny proti tankům, přísahy matek vychovávajících mučedníky a posílající děti opásané semtexem na izraelské tržnice. A arabští šejkové slibují další peníze a vojenskou pomoc při finálním účtování s Izraelem.

Mahmúd Abbás, který z teroristy vyrostl ve státníka podobně jako kdysi jeho izraelský protějšek Menachem Begin, se neopájí panarbskou megalomanií, slibuje vládu zákona, ale nemá skoro žádnou věřejnou podporu a stěží udržuje pořádek na Západním břehu, zatímco Gazou zmítá Hamasem podporovaná anarchie násilí. Palestinské osvobozenecké hnutí za čtyřicet let zdegenerovalo a jeho dominantní kulturní hodnotou se stal kult násilí, mučednictví a smrti. I protiizraelská jednota je pryč, nahradil ji bratrovražedný boj politických, silně fundamentalistických, frakcí.

Svým způsobem je to z bláta do louže — Fatáh nebo Hamás. Byla to neuvěřitelná korupce Fatáhu, co znechutilo většinu Palestinců, že dali hlas Hamásu v očekávání pořádku tvrdé ruky. V absolutní morální a sociální bídě dominující palestinským územím ztratila ideologie sekularismu Fatahu proti fundamentalismu Hamásu na síle. Lidé chtějí trochu jistoty. Jakékoliv jistoty. Zatím se jim dostalo jen tvrdé ruky. Maskovaní ozbrojenci a plamenní imámové hlásající příchod Mahdího mají úspěch v obou enklávách. Do této situace nemohou přinést uklidnění ani masivní posily modrých přileb. Jednotky OSN v těchto místech už jsou, stejně jako v nárazníkovém pásmu na jihu Libanonu a bez mocenského mandátu jsou prakticky neviditelné, Ostatně, po zuby ozbrojené obyvatelstvo, které dávno ztratilo vnitřní potřebu civilizovaných norem jednání se nedá zpacifikovat zvenku dnes obecně připouštěnými formami nátlaku a násilí.

Petrifikovaná arabská společnost jen pozvolně akceptující západní civilizační prvky nedokáže Palestincům nabídnout nic než fundamentalistické východisko. Palestinci jsou nenáviděnými rozvraceči tradičního pořádku a zároveň slábnoucím mýtem panarabské sounáležitosti. Po invazi Iráku se zájem vládnoucích arabských kruhů soustředil na blahobyt přinášející ropná pole v oblasti Perského zálivu a rostoucí hrozbu mahdistického Iránu. Olejoví šejci budují umělá města v moři a luxusní mrakodrapy, v Saudské Arabii se dokonce začalo uvažovat, zda-li by ženy nemohly konečně řídit automobil, ale pro Palestince zůstává jen to zpravodajství Al-Jazzeery o ulicí a kazateli vychovávaných budoucích mučednících.

Uchopení moci Hamásem by mělo arabské vládce varovat, že ani doma nejsou imunní. Saudská Arabie má s teroristy vlastní neblahou zkušenost. Velebení mučedníků přestává být námětem oslavných básní, když nálože začnou vybuchovat i na domácích tržištích. Těžko odhadnout do jaké míry si arabští vládcové uvědomují jak jejich bigotnost a lpění na ortodoxní interpretaci Islámu ohrožují jejich vlastní existenci. Přitažlivost jednoduchého fundamentalismu svalujícího vinou na všechno okolo, od Izraele po nevěřecí ďábly, strhává ty nejméně privilegované stejně jako vzdělané náboženské romantiky a slibuje věčný ráj vykoupený vlnou pozemského násilí. Fragmentovaná a sebekontroly neschopná palestinská společnost je jen viditelným obrazem toho, co klokotá pod společenským povrchem prakticky v celé oblasti od Maroka po Afghanistán.

Naděje na nenásilné řešení je minimální. Dokud budou za svobodou slova a myšlení emigrovat vzdělaní muslimové a dokud budou za trochu lepšími životními podmínkami utíkat desetitisíce těch nevzdělaných přinášejících sebou svár pokoření s touhou po prosazení se a kazateli slíbeném ráji podle zákona šarija, nebude klid ani na Středním východě, ani v Evropě, ale ani vAsii, Africe a Americe.

Něco podobného se snažil politický romantik George Bush, prezident se správným instinktem ale mizernou schopností realizace, sdělit, když trval na tom, že v Afganistánu si nemůže západní civilizace dovolit prohrát.Už před čtyřiceti lety to se vzácně jasnou prozíravostí řekla Golda Meierová :" dokud budou Arabové více nenávidět Židy než milovat vlastní děti, nebude na Středním východě mír." Dnes se ta věta vztahuje nejen na nenávist k Židům, ale na celý sekulární Západ a v podvědomí na samotné,pocitem méněcenosti trpící muslimy.

Komentáře