Člověk proti sociálnímu státu

Henry Hazlitt

Přeložil: Finist

kapitola 15.

Ždímání korporací

Osobní daně z příjmu, které vystoupily do výše 77% očividně odrazují od riskantnějších investic a škodí produktivitě. Málokterý politik však mluví o tomto aspektu ze strachu, že bude nařčen z obrany bohatých. Co představuje ještě větší odrazení od nových investic a zvyšování produkce, je současná mezní daň ze zisků korporací ve výši 52,8%. Přesto se na ní snáší ještě méně kritiky než na vysokou daň z osobního příjmu. Nikomu se nechce na veřejnosti hájit korporace. Ty představují oblíbeného fackovacího panáka. A přesto jsou právě korporace tím produktivním prvkem, na kterém nejvíce závisí národní příjem, bohatství a ekonomický růst.

V minulosti existovala v tomto aspektu alespoň určitá opatrnost, která se v posledních letech vytratila. Když byla daň ze zisků korporací poprvé v roce 1913 zavedena, měla velmi nízkou výši 1%. Byla rovněž zvyšována velmi opatrně. Během 1. světové války byla 12% a až do roku 1937 nebyla nikdy vyšší než 15%. Uprostřed 2. světové války byla 40%. A na 52% byla zvýšena v roce 1952.

Dnes jsou takové výše sazeb považovány za normální. Přesto lidé, kteří je schvalují, a kteří navrhují, že by mohly být ještě o něco vyšší, jsou často stejní, kteří si nejvíce stěžují na pomalý ekonomický růst v posledních letech.

Výše daně ze zisků korporací je tak málo kritizována, protože panuje zmatek v otázce, na koho vlastně nejvíce doléhá, a jaký je její ekonomický efekt. Je celá korporátní daň „absorbována" korporacemi nebo je její část „přenesena" na někoho dalšího?

Dopady korporátní daně jsou poněkud komplikovanější. Korporace je legální fiktivní osoba. Z investičního hlediska sestává ze současných držitelů podílů. Když je daň na korporace uvalena nebo náhle zvýšena, tak okamžitě utrpí kapitálovou ztrátu současní držitelé podílů — a později ve snížení příjmů. Pro jednoduchost si můžeme představit situaci, kdy korporace neplatí žádné daně a náhle je uvalena 50% daň ze zisků. Cena podílů na burze samozřejmě poklesne. Stávající vlastníci podílů budou nuceni absorbovat ztrátu kapitálové hodnoty a budoucích zisků. Noví kupci ovšem dostanou akcie za nižší cenu a chtěli by dosáhnout „normální" návratnosti jimi investovaného kapitálu.

Když bude později vedení korporace zvažovat nějakou novou investici, expanzi, další továrnu nebo vybavení, bude muset brát v úvahu daň. A daň bude samozřejmě muset brát v úvahu také každý, kdo by chtěl založit nový podnik.

Současná průměrná výše zdanění je 45%. Úspěšná korporace (jakékoli velikosti) však zaplatí v průměru sazbu velmi blízkou 52%. Obecně řečeno, pokud bude kdokoli zvažovat novou investici, tak jí neučiní, pokud si od ní nebude slibovat před zdaněním dvojnásobnou výnosnost. Pokud například shledává vhodnou investici s 10% průměrným čistým ročním výnosem, pak tuto investici neučiní, pokud její skutečná výnosnost nebude vypadat na 20% před zdaněním.

Je očividné, že korporátní daně kolem 50% mají dramatický dopad na množství nových investic, a tudíž na množství pracovních míst, velikost reálných mezd a ekonomický růst, který politici věčně vzývají.

Neméně důležitým dopadem jako snížení chuti investovat je, že současná výše korporátního zdanění zredukovala dostupné fondy pro investování. V roce 1968, podle odhadů ministerstva financí, korporace ve Spojených státech zaznamenaly celkový zisk před zdaněním $ 91,1 miliardy. Z této částky po zdanění zbylo $ 49,8 miliardy. Z toho bylo $ 23,1 miliardy vyplaceno na dividendách a $ 26,7 miliardy zůstalo jako nerozdělené zisky.

Poslední číslo představuje vlastní reinvestice zisků korporací do jejich kapitálu, inventáře, inovací, nových továren, lidí a vybavení. Pokud by neexistovala korporátní daň a byl zachován stejný poměr distribuce zisků mezi dividendy a reinvestice, tak by množství reinvestovaných peněz bylo $ 48,8 miliard namísto $ 26,7 miliard — o 83% více. Poměrné navýšení dividend by dalo držitelům podílů o $ 19 miliard více než obdrželi. Pokud by reinvestovali pouze pětinu z toho, co obdrželi na dividendách, potom by celkové (reinvestice zisků + dividend) navýšení ročních investic bylo v řádu $ 25 miliard.

Samozřejmě, že by mohlo někoho napadnout, jaké nové daně zavést, aby se při zrušení korporátní daně vybrala do státní pokladny stejná suma jako před jejím zrušením. Otevřeně řečeno žádná — naprostá většina vládních výdajů jde stejně na aktuální spotřebu a nikoliv na investice do budování ekonomické síly a produktivní kapacity země.

Velkou roli na potěšení z našeho drastického korporátního daňového systému pramení z představy, že tato daň je nějakým způsobem „přesunuta" na jiné. Jeden obecný předpoklad praví, že korporace zkrátka promítnou daň do zvýšení cen.

To není prima facie pravděpodobné. Například každý výrobce televizorů totiž musí udržovat svoje ceny na takové úrovni, aby byly konkurenceschopné s ostatními výrobci. Dejme tomu, že ti všichni platí stejné procento daně ze zisku. Stejně si musí zachovat konkurenceschopnost také proti zahraničním výrobcům. Totéž platí pro výrobce automobilů a vlastně pro všechny společnosti, které buď vyrábějí na export nebo konkurují dovozu.

Stejná prodejní daň (která je uvalena také na import) působí stejně na výrobce domácí a zahraniční, ovšem nikoli procentní daň ze zisku po odečtení nákladů, protože ta nezbytně znamená odlišnou daňovou sazbu na jednotku výstupu pro každého výrobce. Jejím všeobecným dopadem je tedy trestání efektivního výrobce s nízkými náklady daleko více, než neefektivního výrobce s vysokými náklady.

Nicméně existuje jeden důvod, proč se v dlouhém časovém období vyšší korporátní zdanění promítne do zvýšení cen. To proto, že tato daň může vytěsnit některé výrobce z trhu, dalším zabrání v expanzi nebo jejich expanzi zpomalí. Přinutí totiž účastníky tržní soutěže používat zastaralé strojní vybavení po mnohem delší období než je běžné. Tím zpomalí nebo zabrání snižování cen. Sníží nabídku, zvýší náklady na produkci a učiní kvalitu a proměnlivost produkce horší než by tomu bylo jinak. Spotřebitelé v zemi na tom tedy budou hůře.

Konečným důsledkem není, že korporátní daň byla přenesena na někoho konkrétního, ale je to další břemeno, které je uvaleno na celou zemi. Je to tím, že odrazuje a zdržuje investice do nových strojů a továren — ať už u existujících korporací nebo nově se formujících. Korporátní daň ve výši 52,8% totiž zaštiťuje existenci zastaralé kapacity proti konkurenci nových, modernějších a efektivnějších továren, které by bez její existence byly postaveny mnohem dříve.

Tím, že přímo postihuje nové investice, současná korporativní daň zpomaluje ekonomický růst přímějším a jistějším způsobem, než jiné daně.

 
Jediná studie, která mě v současnosti napadá, která adekvátně vysvětluje zničující efekt vysoké korporátní daně, se objevila v pamfletu George Terborgha pro Institut strojních a spojených produktů ve Washingtonu v roce 1959. Neměla žádný viditelný vliv na Kongres nebo ministerstvo financí.

Korporátní daň tím, že poškozuje obchod a investice, poškozuje zaměstnanost a zpomaluje zvyšování produktivity a reálných mezd. Zkrátka a dobře, dlouhodobě poškozuje ze všech nejvíc pracující dělníky.

Komentáře