Člověk proti sociálnímu státu

Henry Hazlitt

Přeložil: Finist

kapitola 17.

Vláda jako tvůrce prosperity

Ve své řeči, v prosinci 1967 Gilbert W. Fitzhugh, předseda výboru Metropolitní životní pojišťovny, elegantně popíchl „nově odchované" ekonomy:

„Budu riskovat ostrakizaci zpochybňováním základních premis teze, že vládní plánovači mohou vyladit ekonomiku do takové podoby, aby zajistili trvalý růst zaměstnanosti a produktivity...a ve stejnou dobu udrželi hodnotu dolaru. Tyto premisy jsou:

1. Ekonomové mají nyní dostatečně přesné informace, aby byli schopni předvídat, kdy má vláda provozovat expanzivní nebo restriktivní (měnovou a fiskální) politiku.

2. Tyto informace jsou dostupné v době, kdy mají praktické využití.

3. Omylné lidské bytosti, které ve vládních úřadech činí tato rozhodnutí, která jsou založena na oněch datech, je budou zakládat spíše na dlouhodobých potřebách ekonomiky než krátkodobých potřebách politiky.

4. Tato rozhodnutí učiní okamžitě a v ten pravý čas.

Dává nám současná zkušenost důvěru, že jakákoli z těchto premis, neřku-li všechny najednou, budou platné ve skutečném světě? Právě naopak, máme velmi vážné důvody si myslet, že vládní aktivity v posledních desetiletích byly (pro ekonomiku) daleko více destabilizující než stabilizující".

Pochyby pana Fitzhugha jsou nejen pochopitelné, ale zcela oprávněné.

Jedna z premis „nové ekonomie" zní, že vládní úředníci pověření „udržováním ekonomiky ve správném kurzu" jsou schopni nejen předvídat budoucí ekonomické podmínky (či předvídat co by se stalo bez vládní intervence), ale jsou také schopni je předvídat konzistentně lépe než soukromý sektor. Jak mě jednou poučil předseda výboru ekonomických poradců, tak americká ekonomika by bez něho byla jako „letadlo bez pilota".

Jedním ze základních faktů, který tito ekonomičtí ladiči směle přehlížejí je, že veškeré důležité statistiky, na něž se spoléhají, nejsou dostupné dříve než za jeden či dva měsíce od doby, kterou číselně podchytily. I nejnovější statistika nám řekne jenom to jaké byly podmínky v minulosti, a daleko hůře se z ní dá vydedukovat, jaké podmínky budou v budoucnosti. A když se stane nějaká zásadní ekonomická událost — jakou byla devalvace britské libry o 14% v listopadu 1967 — naši vládní ekonomové se o ní nedozvědí dříve než všichni ostatní.

Jediným způsobem, jakým nám vládní úředníci zajišťují pokračující prosperitu je pokračování v inflaci — zvětšení deficitu, aby se do systému napumpovalo víc peněz.

Hrdě si přivlastňují zásluhy za dobré výsledky. Když se však inflace začne vymykat kontrole, když se navrší deficity, když je ohrožen kurz dolaru, zřeknou se veškeré odpovědnosti. Vysvětlí, proč je politicky nemožné omezit vládní utrácení a předvídají krizi při omezení expanze nabídky papírových peněz. Jediné východisko vidí ve zvýšení daní, aby se daly zaplatit jejich minulé extravagance.

Obviňují banky ze zvyšování úrokových měr, obviňují obchodníky ze zvyšování cen, obviňují soukromé podnikání za následky jejich vlastní politiky a požadují více vládní kontroly.

Komentáře