Oslavy 50.výročí EU

Dušan Neumann

Zahanben Finistovou produktivitou, přeložil jsem z Foreign Policy článek, který je stručný, vtipný a bohužel i pravdivý.

Alan Sked, bývalý organizátor evropských studií na London School of Economics, autor histrické studie "Úpadek a pád habsburského imperia" je autorem následujícího článku uveřejnného v dubnovém čísle Foreign Politics, jehož zkrácenou verzi nabízím.

Snad každý, kdo oslavil padesátku může dosvědčit, že taková monumentální oslava může skončit ostudou. Určitě to platí pro oslavy padesátého výročí založení EU. Evropský parlament váhav, na kterém datu založení se shodnout, výročí hluboce prodebatoval bez závěrečné deklarace. I postěžoval si Graham Watson, britský evropský poslanec: "jak může parlament debatovat o "přízračné rezoluci". A živoucí relikvie rebelií roku 1968, Daniel Cohn-Bendit si přisadil, "jak nás budou bez takového dokumentu lidí následovat?" Ani jeden z nich se nemusí bát, neboť jak už před lety konstatoval seminář London School of Economics o Evropské unii, jediní lidé, kteří naslouchají evropským poslancům jsou jejich tlumočníci.
Ale proč se vzdát pro takovou maličkost pořádného mejdanu? Členským státům bylo doporučeno Evropskou komisí, aby pro apatické občanstvo zorganizovaly řádné oslavy. Ačkoliv plán na simultání taneční hrátky byl nakonec opuštěn, většina států uspořádala festivaly "v duchu sovětské masové srandy", jak slavnosti označil komentátor BBC. Tak Belgie uspořádala koncert rockových veteránů, Dánsko rozdávalo zadarmo žemle, Irsko se za EU kolektivně modlilo, Lucembursko, zřejmě vzhledem ku své velikosti, uspořádalo okružní pochod, internetová velmoc Rumunsko nabídla "EU chat-room", Španělsko obří skládačku a rozšafné Slovinsko zadarmo skoky padákem (zřejmě jako nácvik úniku z EU). Francie, kdysi proslulá uměleckou invencí nabídla film, romantický příběh pařížské barmanky a oficíra Wehrmachtu, kteří se opět setkají přesně 9.května 1950, v den kdy Robert Schuman navrhl založení Evropského uhelného a ocelářského společenství, a city znovu zahoří. Kdo ještě pochybuje, že masová zábava sovětského stylu, zaplacená z eunijních fondů, je mrtva? Nejgrandiosnějšé příspěvek evropské jednotě obstaral Berlin kde 100 diskjockeyů v 35 nočních klubech obstarávalo hřmot a město k tomu přihodilo wursty a pívo zadarmo. U Braniborské brány zahrál symfonický orchestr Beethovenovu Pátou, na kterou navázal rockový koncert, který zase skončil Odou na radost a dav v tradičním německém duchu skandoval "Freude, freude". (česky to tak nezní).
Vtírá se otázka, proč ta převládající apatie, proč se nepodařilo sesmolit nějakou deklaraci? Jednoduše, evropské vlády se nemohou shodnout na formě evropské budoucnosti. Od chvíle, kdy Francie a Holandsko, řekly "ne" evropské ústavě, Unie je paralyzována. Německá, španělská a belgická vláda chtějí ústavu nějak oživit a přitom se vyhnout veřejnému hlasování o ní, ale Holanďané a Britové s tím nesouhlasí. Polsko a Italie by souhlasily, ale chtějí do ústavy vtělit křesťanské "hodnoty", což zase naráží na francouzský revoluční sekularismus.
Devět států — Belgie, Bulharsko, Kypr, Francie, Řecko, Maďarsko, Italie, Lucembursko a Španělsko podepsaly dokument doporučující aby nová Deklarace obsahovala "nezbytnost udržování rovnováhy mezi ekonomickou svobodou a sociálními právy, aby se vnitřní trh stal oblastí regulovanou sociálním plánem". (Co to představuje si každý jen trochu myslící čtenář dovede představit — D.N.).
Sepisovatelé deklarace stojí před nelehkým úkolem — buď stvořit nějaký krátký nic neříkající dokument a nebo dlouhý seznam vysněných přání, který by uspokojil každého. Konečný text zřejmě bude konstatovat, že "Evropa je naše budoucnost a bude požadovat postavení EU na nějaký společný základ ještě před volbami do EP v roce 2009. Nicméně dokument bude členské státy plísnit, aby schválily v jménu "zdraví" Unie formu ústavy, která by konsolidovala její vnitřní vývoj".
Dnešní EU připomíná Habsburskou říši. Její zákony jsou navrhovány Komisí nevolených byrokratů, kteří zjevně ztratili kontrolu nad vlastním úřednickým aparátem, a kteří sami jsou většinou vyděděnci z domácích politických systémů. Rozhodnutí zda-li uzákonit jejich často bizarní nápady jsou přijímána za totálního utajení Radou ministrů Evropské rady, než jsou posvěcena razítky federalistického parlamentu a nadirigována členským státům, jejichž národní parlamenty nemají žádnou pravomoc nařízené direktivy a regulace ovlivnit. Vskutku, 84% veškeré legislativy národních parlamentů je, podle německého Ministerstva spravedlnosti, pouze implementací bruselských diktátů. Tato praxe činí evropskou politiku nedemokratickou na všech úrovních a nedávné výzkumy veřejného mínění ukazují na rostoucí rozčarování veřejnosti s bruselskou politikou..
Když pak sečteme nedostatek demokracie, korupční skandály v Bruselu, rozpory v zahraniční politice — bez ohledu na vyhlídku jakési ústavy nacpané do krku občanům, kteří ji už jednu odmítli, aniž by o ní mohli hlasovat, pak není divu, že běžnému Evropanu připadaly nabubřelé oslavy jako nechutný vtip.

Komentáře