Člověk proti sociálnímu státu

Henry Hazlitt

Přeložil: Finist

kapitola 22.

Neomezená vláda

Již od počátku 1. světové války v roce 1914 existoval ohromný vzrůst vládní moci a státních zásahů nejen ve Spojených Státech, ale prakticky celosvětově. Woodrow Wilson jednou prohlásil: „Historie svobody je historií omezení vládní moci, nikoliv jejího rozšíření": To by mělo být evidentní. Čím větší oblast lidského jednání je kontrolovaná vládou, tím menší oblast je ponechána individuální svobodě. Čím větší jsou vládní pravomoci zakazovat a omezovat, tím menší je pravomoc jednotlivce rozhodovat se sám za sebe.

Nárůst vládní moci může být měřen tím, kolik dolarů utrácí, kolik byrokratů zaměstnává či jaké sféry aktivit kontroluje.

V roce 1914 Federální vláda utratila $  725 milionů; ve fiskálním roce 1970 to bylo $ 195 miliard — 269 krát tolik.

V roce 1967 byl počet federálních civilních zaměstnanců 2 877 000; počet zaměstnanců Států a dalších správních celků 8 898 000, což dává dohromady celkový počet státních zaměstnanců 11 775 000.

V roce 1954 Hooverova komise zjistila, že Federální vláda financuje nejméně 2 133 různých agentur, úřadů, oddělení a divizí. Jelikož se federální výdaje od té doby více než zdvojnásobily, počet státních zaměstnanců vzrostl o 25%, tak je odhadováno, že počet agentur v současnosti převyšuje 2 500.

Tento odhad by potvrzoval známé rozmnožování agentur v průběhu programu Velké společnosti (Great Society)*. Jeden součet v roce 1967 vykazoval více než 100 nových federálních programů schválených Kongresem od roku 1955; ale také tohle číslo bylo brzy překonáno. V prosinci 1968 asistent Bílého domu Joseph A Califano Jr. popsaný v New York Times jako „Prezidentova pravá ruka při vytváření Velké společnosti", prohlásil v interview, že nově zvolený prezident Nixon by zjistil, že vládní aktivity se zvětšily desetinásobně od roku 1961, kdy opustil vládu. „Když končil Eisenhower existovalo přibližně 45 sociálních programů", řekl pan Celifano. „Nyní jich není méně než 435".

Také tento počet byl velmi podhodnocen. Když později v roce 1968 demokratický kongresman William V. Roth Jr. se svým štábem zkoumal tuto záležitost, byli schopni identifikovat 1 571 různých federálních programů. Z toho 478 bylo provozováno ministerstvy zdravotnictví, školství a sociálních záležitostí, ale svou zprávu uzavřel tím, že „nikdo a nikde nemá přesný přehled o tom, kolik Federálních programů se vlastně provozuje". Dokonce takový prominentní intervencionista přiznává, že byl ohromen „fantastickým labyrintem sociálních programů a způsobem, kterým rychlý nárůst Federální moci snižuje důležitost individuálního občana".

Nárůst vládní moci progresivně živí další nárůst vládní moci. 86 000 stálých zaměstnanců ministerstva zemědělství má životně důležitý ekonomický zájem, aby poskytování subvencí a provádění kontrol dodržování kvót, které mohou formulovat a vynucovat, bylo neustále rozšiřováno. Jakou šanci může mít nezainteresovaný občan — i kdyby se nakrásně naučil veškerá fakta o zemědělských programech — kdyby se chtěl přít s touto 86 000 byrokratickou armádou?

Život občana, jakožto pracovníka, zaměstnance, zaměstnavatele, investora či spotřebitele je ovlivňován stovkami federálních úřadů. Mezi nimi vyniká zvláště Federální obchodní komise (Federal Trade Commission), Komise pro cenné papíry (Securities and Exchange commision), Vnitřní důchodová služba (Internal Revenue Service), Mezistátní obchodní komise (Interstate Commerce Commision), Úřad pro potraviny a léčiva (Food and Drugs Administration), Federální komise spojů (Federal Communiccations Commision), Národní komise pro pracovní vztahy (National Labor Relations Board).

Všechny tyto úřady vytvářejí pravidla a regulace, udílejí licence, oceňují škody a nutí jednotlivce a společnosti aby dělali to nebo se zdrželi tamtoho. Často se v nich spojuje funkce zákonodárce, žalobce, soudce, právníka a úředníka. Jejich rozhodnutí bývají někdy vrtošivá, arbitrární a neautorizovaná i podle současných zákonů. Přesto, když způsobí škodu, ať jednotlivci nebo společnosti, či je zbaví jejich ústavních práv a svobod, odvolání k soudu bývá často obtížné, nákladné nebo nemožné.

Neustálé rozšiřování vládní moci je také potravou pro nepotismus a korupci a pomáhá těm u moci u ní také zůstat. Průzkum New York Times ohledně korupčního jednání ve městě a ve státě (dne 17. června 1968) zjistil, že „korupční jednání se během posledních dekád velmi rozšířilo, díky ohromnému nárůstu vládního utrácení a zvyšování vládních pravomocí regulovat, kontrolovat a dohlížet na soukromý průmysl".

Přesto jsou vládní pravomoci rozšiřovány prakticky každý den a to za nikým nezpochybňovaného předpokladu, že kdekoliv se vyskytnou jakékoliv problémy, tak vláda je tou pravou institucí, která má zakročit a vyřešit je. Vládní tvůrci legislativy a úředníci již mají legislativní pravomoc, aby nám mohli říkat, kolik oleje nebo cukru můžeme dovézt, na kolika akrech smíme vysázet obilí, jak mají být potraviny baleny a expedovány, jakou cenu mají mít měď, ocel a léčiva, jaké mají být úroky a jak mají být počítány, kolik má být vyrobeno automobilů, jaký druh očních protéz se smí používat, co smí jedna skupina lidí dělat a jiná nesmí, která ze skupin bude subvencovaná a kolik bude dostávat peněz, a která skupina bude přinucena tyto subvence zaplatit.

Je snad někdo překvapen tím, jaký je nárůst kriminality a nepokojů, a že se nedaří vynucovat právo? Čím více věcí chce vláda dělat, tím méně věcí zvládne dělat kompetentně. Když se vláda bude snažit dělat všechno, tak bude všechno dělat špatně.

Základní funkcí státu je udržování míru, spravedlnosti, zákona a pořádku a ochrana občanů před agresí, násilím, krádeží a podvodem. Před více než stoletím Herbert Spencer poukázal na to, že „převzetím jakýchkoliv povinností nad tyto základní ztratí stát moc aby těmto základním dostál". Čím více funkcí si stát přisvojuje, tím očividnější se tato pravda stává.

To nás přivádí nazpět k varování, které pronesl švédský ekonom Gustav Cassel před 30 lety:

„Vedoucí úloha Státu v ekonomických záležitostech, kterou si přejí zavést obhájci plánování, jak jsme se přesvědčili, je nezbytně spojená s ohromným množstvím státních zásahů, které mají neustávající kumulativní povahu. Arbitrárnost, omyly a nevyhnutelné rozpory takové politiky povedou, jak nám ukazuje naše zkušenost, k zesílení požadavků na racionálnější koordinaci nejrůznějších záležitostí a tedy na sjednocení a centralizaci rozhodovacího procesu. Z tohoto důvodu se plánované ekonomiky vyvíjejí směrem k diktatuře".

Pokud bychom tento proces měli konkretizovat, tak bude vypadat přibližně takto: Stovky sociálních programů, utrácení dalších a dalších miliard vede k chronickým deficitům, což vede k zvýšenému tištění papírových peněz, což vede k vyšším cenám. Vláda pak obviňuje prodávající z přílišné „ziskuchtivosti" a začne určovat cenové stropy pro individuální produkty. To nevyhnutelně vede k nemožnému úkolu určit veškeré ceny a mzdy, což vede k ustanovení kvót pro každého producenta a přídělů pro každého spotřebitele a ke kontrole nad každodenními životními potřebami každého jednotlivce.

A jak jednou prohlásil Alexander Hamilton: „Moc nad živobytím člověka se rovná moci nad jeho vůlí".

* Johnsonův projekt Velké společnosti (Great Society) je souhrnné pojmenování pro sérii komplexních a ambiciózních programů, které měly za cíl úplné vymýcení chudoby a rasové segregace ve Spojených státech. Součástí těchto programů se stala např. bezplatná zdravotní péče o seniory, rozšířená péče o životní prostředí nebo snaha o vytvoření veřejnoprávních sdělovacích prostředků.

Komentáře