Rexův první sníh

aneb: nechte mě taky sklouznout !!

První zimu, která s sebou přinesla tu a tam pár sněhových přeháněk, si Rex moc neužil. Měl tehda plné packy starostí, jak se zachovat při životě. Teprve o následujících Vánocích zjistil, že existuje záhadná věc bez chuti, co děsně zebe do pacek. Jenže zároveň je s tou zebavou věcí docela švanda.
Pes má sice docela obstojnou paměť, ale u Rexe se tato pravda zřejmě na sněhovou nadílku nevztahuje. Vždycky, když napadne první sníh, chová se jako disciplinovaná rodina, která přišla na Wilsonovo nádraží jak se patří přivítat tetičku z Mokropes. Taky jásá. Na rozdíl od zmíněné rodiny se ale válí po zemi, jezdí čumákem ve sněhu a snaží se ho co nejvíc sežrat dřív, než mu to zatrhnu.
Už je to mnoho let, kdy na náplavce u Vltavy objevil obstojně rostlou klouzačku. Na první pohled nebyla vidět, byla poprášená sněhem. Takže překvapeni tím, co následovalo, jsme s Rexem byli oba. Rex se rozběhl za holubem, ale běh se mu na klouzačce vymkl z pacek. Proletěl ji celou dílem po zádech, dílem na boku. A v obou polohách s nevěřícím pohledem v nevinných očích.
To, co následovalo, vehnalo nevěřící pohled do očí mně. Rex se vrátil na začátek té podivnosti a proletěl klouzačku znovu. Když jsem ho chtěla následovat, začal skákat všemi čtyřmi naráz a poté zuřivě hrabal do ledu. Nepochopila jsem a dodnes nechápu ani jedno, ani druhé. Chtěl snad mít tu úžasnost jenom pro sebe?
Od toho památného rána Rex klouzačky miluje. Pokud na nějakou narazíme, je po vycházce. Občas se mu povede zorganizovat docela obstojný sběh lidu, protože svým chováním připomíná čelo cirkusového průvodu. Proč však, jakmile na klouzačce zarejdím nohou, začne Rex podivně skákat, hrabat a zuřivě štěkat, to opravdu nevím.

Anka    

a k 10.červnu jeden link*

Komentáře