Jak jsem zabila myš (počítačovou)

Zuzana Chlumská

Tak si na mně technika zas jednou došlápla, abych si náhodou nemyslela, že „vona je jen taková nějaká..." Záruční lhůty pomalu dobíhají a zabudovaná kurvítka, až dosud pokojně dřímající v útrobách přístrojů, se pomalu budí a číhají na svůj velký okamžik.

Začalo to keramickou deskou na sporáku. Nikdo tomu stroji neubližoval, ba nikdo v té době ani nebyl doma, možná mu to přišlo líto, udělalo to „lup" a deska byla prasklá. Od okraje k okraji. Beze stopy nějakého odštípnutí či jiného násilí. Zjištěno, že záruka je 2+1 a ve mně zatetelila se naděje, neb zbývalo ještě pár týdnů.

Oprava objednána a za 14 dní dostavil se mistr i s novou deskou. „Vám na to něco spadlo", konstatoval s jistotou už ve dveřích. „Nespadlo", odporovala jsem, „nemá co odkud padat". S překvapením zjistil, že opravdu nespadlo. Po instalaci mi udělal mi přednášku, že sklokeramická deska musí ležet naprosto v rovině. „A to co tady máte na lince moc masivní není", pokračoval, „to se snadno prohne".
 „Je to žula", pravila jsem suše.
 „Ale jděte", zamrkal na mne lišácky, „přece poznám žulu! To je dřevotříska!"
Vytáhla jsem asi půlmetrový hranol, který zbyl od instalace. „Když vás s tím praštím a ulomí se to, je to dřevotříska", zauvažovala jsem nahlas.
Opatrně mi vzal sochor z ruky a jemně s ním klepl o desku. Krásně to zazvonilo! „Je to žula", potvrdil, sbalil kufírek a ujel...

Dva týdny po tom, co praskla deska, začala odkapávat baterie u dřezu. Kapky houstly, aby posléze změnily se v čůrek. Přednosta projevil se co celý muž a osobně baterii rozmontoval. „S tím nic nenadělám", přinesl mi ukázat kurvítko, jež vylisováno z umělé hmoty bylo odsouzeno k zániku ihned po uplynutí záruční doby. Mistr vodař konstatoval totéž, dodal, že čas má až příští týden a že by vůbec nebylo špatné, kdybych dotyčný segment do té doby sehnala. Padla na mně chmůra, ale dopídila jsem se údajného velkoskladu vodosoučástí v blízkém městysi. Obmyslně jsem usoudila, že nemusím do městyse jezdit, ale vyzvu místního mistra, že aby součástku vyzvedl a dostavil se ku opravě. Pošetile jsem zavolala již v půl osmé ráno. Nevolala jsem sic na Tatry, ale mručení, které se linulo z telefonu, připomínalo probouzení medvěda ze zimního spánku.
„Jejda, já jsem vás probudila", kála jsem se honem.
„To nic. Co potřebujete", odvětil velmi somnambulním hlasem.
Předestřela jsem problém. „To nedělám", prohlásil rezolutně. „To se mění celý!"
Vykoktala jsem něco o zbytečném plýtvání, ale mistr se nedal zviklat. „Podívejte se", vysvětlil mi to jednoduše: „Baterie dneska dělá kde kdo a nikdo nemůže mít na skladě všechno. Než to vytelefonuju, objezdím a seženu, bude ta oprava dražší než nová baterie."
Vyrazila jsem tedy pro novou baterii a hlavou mi táhly vzpomínky, jak byl člověk rád, když vůbec nějaká baterie a těsnění do ní bylo k sehnání. Ale taky něco o euronormách a o tom, že se to neprojevuje vždycky tam, kde by mělo. A taky o tom, co je to vlastně ten pokrok...

Vzhledem k tomu, že obě opravy odehrály se v jeden den, byl trochu problém se synchronizací, ale to ještě nebylo to nejhorší, co mne čekalo.

Štvaly mne mouchy. Strašně! A plácačku jsem měla v pohotovostní poloze. I usedla moucha  před klábosnici kousek od myši. Plácla jsem,  z mouchy byla placka a na monitoru vypukla tma jak před stvořením světa. Jen zoufale zasvítila informace, že není spojení. Nerozbíjím denně písidla plácačkou na mouchy a tak jsem na to nadělení chvíli konsternovaně zírala. Věděla jsem, že jsem se klábosnice ani myši vůbec nedotkla a nějak mi nedocházelo, co se to vlastně stalo....

Počítač samotný si spokojeně vrčel, tak jsem zkusila opravu systémem vypni/zapni. Na monitoru to nesměle zamrkalo a pomalu, snad úplně nejpomalejc se program začal rozjíždět. Nervově jsem to nevydržela a šla si uvařit kafe. Program asi tak v polovině. Vykonala jsem ještě pár zcela zbytných a nedůležitých akcí a opatrně pojukávala po obrazovce, aby se zas počítadlo, propánakrále, něčeho neleklo. Objevil se obrázek, i většina ikon naskočila, dokonce i šipčička se objevila — ale dál nic. Myš sice svítila, ale byla evidentně v komatu. Ani ťuk! Opatrně jsem zkusila klávesnici — zas nic! Jakýsi vnitřní hlas mě nabádal, že nemám pokoušet čerta ... Tož jsem vše ponechala osudu, zkontrolovala stav peněženky a vyrazila na objížďku.

Snad, že nejsem takový hříšník, pánbůh se smiloval a za půl hodiny jsem měla ve svém držení baterii, klávesnici i myš dle svého přání a za rozumný peníz. Po návratu jsem zjistila, že počítadlo se celou tu dobu snaží o vlastnoruční restart a zřejmě mu to nejde. Nekompromisně jsem ho vypla, opatrně odpojila chcíplou myš i dosud blikající klávesnici a zapojila nové. S napětím jsem stiskla spínač...

PC zavrčelo, nadechlo se, rozjelo — a nastala Sodoma — Gomorha. Po monitoru začala létat čísla kontrolovaných a opravovaných systémů . Na můj vkus a nervy až nechutně dlouho. Po té, co jsem propotila i poslední nit, objevil se na monitoru nápis, že systém obnoven po závažné chybě a že resuscitace proběhla úspěšně. Katastrofu se tedy podařilo zažehnat, ale doteď mi vrtá hlavou, jak je možné plácačkou na mouchy způsobit počítačové myši infarkt — tj. kraťas.

Mrtvolku jsem štítivě odnesla do popelnice a přemýšlela o přílišné pomíjivosti věcí. Kdysi nám namluvili, že to vše nám má usnadnit život. No nevím... po dnešku ....J)

Komentáře