Na rovinu o ekonomické gramotnosti

Prof. Brian Caplan, Centrum pro studium veřejné volby, universita George Masona
(přeložil Finist)

 

I. Proč záleží na ekonomické gramotnosti

Před několika staletími byli lidé, schopni číst a psát, výjimkou. Téměř všichni byli negramotní. Poté se situace obrátila: alespoň v kapitalistických demokraciích jsou prakticky všichni dospělí schopni psát a číst. Bez všeobecného rozšíření gramotnosti by fungování moderní společnosti bylo stěží představitelné. Naštěstí toto není předmětem obav. Osobní přínosy gramotnosti — představte si, jak těžké by bylo bez ní přežít jediný den v moderní společnosti — jsou tak dobré, že nejdou přehlédnout. Obdobně není nijak překvapivé, jak rychle se šíří počítačová gramotnost a v několika desetiletích se počítačová negramotnost pravděpodobně stane stejně velkým handicapem, jakým je dnes běžná negramotnost.

Existují také další formy negramotnosti, které jsou společensky nebezpečné, ale lidé mají méně osobních podnětů k nápravě. V demokraciích jsou to v poslední instanci voliči, kteří rozhodují o tom, co budou vlády dělat a co ne. Občané mohou volit dokonce také tehdy, když nemají jasnou představu o důsledcích své volby. Pokud dost voličů odpovídá tomuto popisu, jsou demokratické vlády nuceny dělat nerozumná rozhodnutí. Sociologové například zdokumentovali, že téměř polovina občanů Spojených států neví, že každý stát má dva senátory a pouze čtvrtina správně určila, že senátoři jsou voleni na šest let. Je těžké pochopit, jak mohou voliči kontrolovat odpovědnost politiků za jejich výkony, pokud ani nevědí, kdo je provádí a jak dlouho.

Takové studie přímé politické gramotnosti ovšem odhalují pouze špičku ledovce. Primární aktivitou moderních vlád je jejich ekonomická politika: jaké služby bude poskytovat vláda a jaké ponechá volnému trhu, jak otevřená bude ekonomika zahraničnímu obchodu a jaké regulace budou vynucovány. I kdyby voliči dokázali z hlavy vyjmenovat naší ústavní strukturu a volební záznamy svých zastupitelů, inteligentní politika se stejně stěží prosadí, pokud bude velká část voličů trpět ekonomickou negramotností.

Naneštěstí velká část voličů trpí ekonomickou negramotností. Je asi férové říci, že drtivá většina lidí nerozumí tomu, jak v základu trh funguje. To se zvláště projevuje při diskusích o trhu práce a mezinárodním obchodu. Voliči také mají několik mylných představ o tom, jak vláda utrácí jejich dolary a mají sklon k přehnanému pesimismu ohledně budoucích dlouhodobých ekonomických podmínek.

Problém není v tom, že by voličům chybělo odborné ekonomické vzdělání nebo se dopouštěli příležitostně chyb z nepozornosti. O člověku říkáme, že je gramotný, i když tu a tam udělá gramatickou chybu. Většině voličů chybí zcela základní pochopení ekonomie. Odporují dokonce tak prostým myšlenkám jako „Umělé udržování pracovních míst v zastaralých provozech přinese dlouhodobě pokles produkce". Když se změní ceny, jsou standardním vysvětlením vágní konspirační teorie a nikoliv nabídka a poptávka.

Připusťme, že se ekonomická negramotnost nepromítá automaticky do nerozumných politik. Můžeme si představit, že chyby jedné poloviny voličstva se vyváží chybami té druhé poloviny. V opravdovém světě je taková šťastná náhoda velmi řídká. Veřejnost tíhne stále k těm samým chybám — jako například vinit za všechny problémy cizince. Dalším možným způsobem, jak potlačit nebezpečí plynoucí z ekonomické negramotnosti by bylo to, kdyby občané spolkli svou pýchu, ignorovali své politické přesvědčení, podřídili se odborníkům a své hlasování založili na konkrétních výsledcích. To je opět velmi vzácný jev v reálném světě. Politici vynakládají spoustu energie při snaze zjistit, jakou politiku si lidé přejí a daleko méně již zjišťují, jestli nejsou očekávání voličů systematicky chybná. Když se potom politici chlubí svými „výsledky", obyčejně tím mají na mysli, že se jejich návrhy staly reálnou politikou a přenášejí se přes komplikovanou otázku, jestli tyto politiky opravdu fungují tak, jak bylo propagováno. Máme-li to shrnout, tak ačkoliv chybné představy voličů by neměly vést k chybné politice, máme veškeré důvody si myslet, že vedou.

II Přehled o ekonomické negramotnosti

Předtím, než obrátíte svou pozornost ke statistickým důkazům o ekonomické negramotnosti, musím se přiznat, že před patnácti lety jsem byl já sám ekonomicky negramotný. Než jsem začal studovat ekonomii, již jsem o ní měl vytvořenu řadu emocionálních předsudků. Ve velké míře pro mě studium ekonomie znamenalo odnaučit se to, co jsem si myslel dříve. Nejsnadnějším základem pro porozumění ekonomické negramotnosti pro mě tedy bylo zkrátka si vybavit, co jsem říkal tehdy.

Předpokládejme například, že byste se mě tehdy zeptali, co říkám na takzvanou „technologickou nezaměstnanost" — tedy obavu, že stroje postupně snižují ekonomickou poptávku po lidské práci. Před patnácti lety bych tuto možnost bral jako velmi reálnou a závažnou. Dnes už jí vůbec neberu vážně. Stále si pamatuji, jak jsem poprvé začal číst Ekonomická sofismata Frédérica Bastiata a jak jsem náhle zjistil, nakolik zavádějící bylo moje uvažování. Deset let předtím, než jsem se setkal s Bastiatem jsem byl velice zaujat řeckou mytologií a legendou o Sisyfovi, který byl odsouzen navěky valit těžký kámen na vrchol toho samého kopce jenom, aby mu vždy těsně před vrcholem kámen vyklouzl a skutálel se dolů. Rozsvítilo se mi v okamžiku, kdy Bastiat obviňuje své intelektuální oponenty ze „Sisyfismu":

„Vzývaný cíl a uznávaný efekt restriktivního opatření je zvýšení množství práce potřebné k získání stejného výsledku.Dalším vzývaným cílem a uznávaným efektem je zvýšení cen, což neznamená nic jiného než nedostatek zboží. Tudíž, dovedena do extrému, je politika protekcionismu čirým Sisyfismem, jak jsme ho definovali:
nekonečná práce s žádným výsledkem."

Četba Bastiata mě inspirovala k hlubšímu studiu ekonomie. Ačkoliv mě zklamalo zjištění, že jen málo ekonomů se vyrovná Bastiatovu literárnímu talentu a vtipu, poskytli mi množství podpůrných argumentů. Ten nejočividnější je, že kdyby příběhy o technologické nezaměstnanosti dávaly smysl, měli bychom už dnes být nezaměstnaní všichni. Jak to? Před dvěma sty lety jsme byli všichni zemědělci, ale zemědělské stroje dnes umožňují jednomu zemědělci nakrmit stovku lidí. Další ekonom, kterého jsem četl, poukázal na to, že pracující v technologicky vyspělých národech vydělávají mnohem víc než v zaostalých zemích, což silně naznačuje, že technologie zvyšují poptávku po práci. Čím více jsem četl, tím více jsem nabýval přesvědčení, že na těch ekonomech něco bude.

Mám pocit, že bych se toho mohl dovědět spoustu o ekonomické negramotnosti jednoduchým srovnáním toho, co si myslím nyní s tím, jak jsem myslíval dříve. Ale pozorný čtenář by mohl začít pochybovat o tom, jak typickým jsem ekonomem dnes, a jak typickým neekonomem jsem býval kdysi. Naštěstí je zde elegantní průzkum, který mi pomůže zachovat objektivitu, známý jako Průzkum mínění Američanů a ekonomů o ekonomii. Tato studie byla dána dohromady Washington Postem, rodinnou nadací Henryho J. Kaisera a Harvardovou universitou. Byl to výzkum názorů průměrných Američanů (vzorek 1510 lidí) a profesionálních ekonomů (250 lidí) na tytéž ekonomické otázky a srovnání jejich odpovědí.

Názory těchto dvou skupin by stěží mohly být odlišnější, jak nám prozradí rychlý pohled do první tabulky. Alespoň pro mě je to důkazem toho, že ekonomická negramotnost je ve veřejnosti nesmírně rozšířena. Když se ostře liší mínění veřejnosti ohledně matematiky, fyziky nebo historie od toho, co zastávají profesionální matematici, fyzikové a historici, věděl bych, na kterou stranu si vsadit. Poté, co si projdeme výsledky průzkumu, tak se můžete rozhodnout, jestli byste učinili totéž v ekonomii.

Vzhledem k délce průzkumu, budu mluvit o celkovém vyznění spíše než abych ho rozebíral otázku po otázce. Jednou z prvních věcí, které si všimneme je předsudek proti cizincům. Co se týče ekonomické interakce s cizinci, bývá veřejnost bezdůvodně negativní. Tudíž většina veřejnosti pociťuje obavy z toho, když společnosti přemísťují pracovní místa do zahraničí, ačkoliv tohle bere jako vážnou hrozbu jen velmi málo ekonomů. To neshledávám příliš překvapivým. Než jsem začal studovat ekonomii, hrozba zahraniční konkurence, která nás uvrhává do chudoby vypadala jako opravdové riziko. Pak jsem se však dozvěděl o úžasném principu zvaném komparativní výhoda. Ten ukazuje, že dané množství zdrojů vždy může vyprodukovat větší bohatství, pokud se země specializuje a obchoduje. Omezit zahraniční obchod za účelem „ochrany pracovních míst" dává asi takový smysl, jako bojkotovat místní obchody s potravinami. Jakmile by si jednotlivec měl vypěstovat všechno jídlo pro sebe vlastními silami, tak by se již nikdy nemusel zajímat o to, jak bude trávit svůj volný čas.

K volnému mezinárodnímu obchodu je ovšem veřejnost o něco méně nepřátelská než by člověk očekával. Co se týče celkového ekonomického efektu, alespoň ho většina lidí vnímá jako spíše pozitivní než negativní. Ovšem ve srovnání s téměř jednomyslným oceněním, jakého se volnému obchodu dostalo od ekonomů, se zdá veřejná podpora přinejlepším vlažná. To je pravděpodobně z velké části způsobeno obavami o domácí pracovní místa: ekonomové očekávají od volného obchodu jejich přírůstek, zatímco veřejnost očekává jejich ztrátu.

Veřejnost má také velké obavy z ekonomických škod způsobených imigrací, zatímco ekonomové zde vidí jen malý důvod k obavám. Já jsem se opět nalézal na obou stranách. Kdysi jsem pokládal imigraci přinejlepším za nutné zlo. Ale poté, co si uvědomíte důsledky komparativní výhody pro mezinárodní obchod, zbývá jen malý krůček k tomu, aplikovat tutéž myšlenku na mezinárodní přesuny práce. Dané množství práce bude přinášet lepší výsledky, pokud se pracující specializují a navzájem si své služby směňují. To je obzvlášť zřejmé v dnešních Spojených státech, kde velké množství vysoce kvalifikovaných žen opouští svou práci kvůli vysokým nákladům na dětské pečovatele a hospodyně, ačkoliv v Latinské Americe existují miliony žen, které by velmi rády poskytly tyto služby za přijatelnou cenu. Pokud jsou všichni zapojení do těchto transakcí narozeni ve Státech, jsou nám tyto výhody zřejmé; pokud si ale Američané najímají cizince, varovné zvony veřejnosti se rozezní.

Veřejný předsudek proti cizincům se projevuje také v politických otázkách, kde nastává shoda s ekonomy, ovšem z odlišných důvodů. Spousta ekonomů například kritizuje politiku ekonomické zahraniční pomoci, protože pochybují, že tato pomoc ve skutečnosti něčemu prospívá; často se zdá, že jejím hlavním účinkem je umožnění pokračování špatných politik v rozvojových zemích. Ale téměř žádný ekonom si nemyslí, že by zahraniční pomoc byla dnes vážnou zátěží pro dárcovské národy jako jsou Spojené státy, protože v současné době představuje pouze nepatrný zlomek rozpočtu — méně než 1%. V ostrém kontrastu vidí veřejnost zahraniční pomoc jako vážné ohrožení naší domácí ekonomiky. Kdykoliv jsou částí rovnice cizinci, tak veřejnost očekává to nejhorší.

Další hlavní charakteristikou ekonomické negramotnosti je předsudek vytváření pracovních míst. Lidé mají sklon vidět ztrátu pracovního místa jako naprosté ekonomické zlo. Nejprimitivnější formou tohoto předsudku je bezpochyby strach, že stroje nahradí lidskou práci. Průzkum říká, že většina veřejnosti tohle vidí jako závažný ekonomický problém, zatímco mnoho ekonomů pochybuje i o tom, že by to představovalo problém, byť jen krátkodobý. Zaměstnanost se často rozšiřuje nejrychleji přesně v těch odvětvích, které procházejí nejrychlejším technologickým vývojem. A v dlouhém období je obviňování technologie z nezaměstnanosti čirou pošetilostí. Jak mechanizace zemědělství nádherně dokládá, když stroje nahradí lidi v jednom odvětví, tak se zkrátka přesunou do jiného. Vždy se najde něco jiného, co se dá dělat, a čím více zboží může ekonomika vyprodukovat, tím více pracující za svou práci dostane. Téměř všichni ekonomové vidí tyto dlouhodobé výhody technologického pokroku, ale jen menšina veřejnosti to vnímá obdobně. Je malinko povzbudivé, že se veřejnost nové technologie bojí méně v dlouhodobém výhledu než v krátkém období.

Strach ze strojů je nejzákladnějším vyjádřením předsudku o pracovních místech, ale ten nabývá mnoha dalších forem. Není žádným překvapením zjištění, že většina neekonomů vnímá zeštíhlování firem jako vážný problém. Ekonomové nesouhlasí. Předtím než jsem se začal zajímat o ekonomii, tak bych jistě také shledal samotný nápad o „výhodách zeštíhlování" paradoxním. Studium ekonomie mi umožnilo vidět, že to co se jeví jako paradoxní je pouze obecný předsudek. Práce je omezeným a vzácným zdrojem. Pokud pracovník zůstává na místě, kde vyprodukuje jen málo nebo nic, společnost ztrácí to, co by mohl vyprodukovat, kdyby se poohlédl po produktivnějším trávení času. Dokonalá jistota pracovního místa (např. skrze zákony znesnadňující propuštění) je nejjistějším způsobem, jak zajistit dokonalou ekonomickou stagnaci. Zeštíhlování je očividně dočasnou smůlou pro ty, kterých se týká. Ale základem zeštíhlování je to, že se firmy snaží najít způsob, jak dosáhnout lepších výsledků s méně pracovníky. Bez tohoto úsilí by se moderní svět, jak ho známe, nikdy nemohl narodit.

Ekonomická negramotnost je zvláště patrná z názorů veřejnosti na mezinárodní trh a trh práce. Ale existují také pochyby o trhu jako takovém — přímý protitržní předsudek. Ekonomové se všeobecně shodnou, že trh funguje daleko lépe než si veřejnost myslí. Jednou z hlavních příčin tohoto předsudku je pravděpodobně způsob, jakým trh do značné míry spoléhá na materiální pohnutky neboli „chamtivost". Než jsem se stal ekonomem, mým základním přesvědčením bylo, že chamtivost je destruktivní silou; jen málo dobrého může vzejít z chování motivovaného touhou vydělat peníze. Hlavní lekci, kterou mi ekonomické myšlení dalo je, že v tržním uspořádání tato pohnutka odvádí dobrou práci. Trh dává lidem možnost volby; mohou jít jinam, pokud je nedokážete uspokojit. Podvedení zákazníka je tak znakem krátkozraké hlouposti spíše než vypočítavé chamtivosti.

Jednou z otázek v průzkumu, která zachycuje protitržní předsudek je ta, proč vzrostla cena benzínu. Je důvodem „běžný zákon nabídky a poptávky", nebo se „ropné společnosti snaží zvýšit své zisky"? Naprostá většina ekonomů — 89% — se přiklonila k první možnosti a téměř stejně drtivá většina veřejnosti — 74% — k té druhé. Veřejné přesvědčení je vskutku takové, že když stoupnou ceny, tak je to proto, že se obchodníci náhle stanou chamtivějšími. Ekonomové naproti tomu nevidí žádný rozdíl mezi chamtivostí obchodníků dnes a kdykoliv v minulosti; ale v závislosti na tržních podmínkách může tato chamtivost způsobit ceny, jak vyšší, tak nižší nebo stejné.

Otázky ohledně nadměrných zisků a platů vedoucích pracovníků zcela zřetelně odhalí protitržní předsudek neekonomů. Ekonomové to vidí jako velký podnět k výkonům — moudré investice nebo schopné vedení firmy — právě díky nim může trh fungovat efektivně. Mnoho neekonomů na druhé straně si zkrátka ve své mysli nedokáže spojit výkon a odměnu. Je pro ně obtížné pochopit, čím investoři a vedoucí pracovníci „opravdu přispívají". Pokud naproti tomu přemýšlí o profesionálních sportovcích či filmových hvězdách, tak vidí většinou tuto záležitost odlišně. Když uvažují o odměnách vyplácených těm, kteří činí zásadní rozhodování — investorům a managementu — vidí v tom spíše zásadní ekonomickou nespravedlnost než dobře utracené peníze.

Otázka regulací by mohla vrhnout další světlo na protitržní předsudek. Pravdou je, že veřejnost je velmi znepokojena ekonomickými škodami, které mohou způsobit vládní regulace. Zajímavé je, že tohle je otázka v níž se ekonomové a ostatní lidé shodnou. Ve většině ostatních případů vidí ekonomové obavy veřejnosti jako přinejlepším přehnané. Jinými slovy, obavy z nadměrné regulace je jednou z mála ekonomických záležitostí, kterou berou vážně ekonomové a veřejnost.

Poslední všeobecná kategorie ekonomické negramotnosti může být nazvána pesimistický předsudek. Konvenční mínění veřejnosti je, že věci jdou od deseti k pěti. Většina Američanů věří tomu, že reálný příjem již desetiletí klesá, že většina nových pracovních míst je málo placená nekvalifikovaná práce a pochybuje, jestli budoucí generace dosáhnou vyšší životní úrovně. Ekonomové si myslí, že takové konvenční mínění je naprosto chybné. Jako málo ostatních lidí dovedou ocenit fakt, jak fenomenálně se zvedla životní úroveň během posledních dvou staletí. Přestože ekonomický růst od sedmdesátých let zpomalil, životní úroveň se neustále zvyšuje. (Mnoho ekonomů navíc chápe, že oficiální statistiky toto zlepšení podceňují, jelikož je v nich obtížné zachytit kvalitativní technologické změny.)

Pesimistický předsudek je rozšířený také na reálné problémy, u nichž je potom pro neekonomy obtížné zachovat si správnou perspektivu. Vezměme si například federální deficit. Téměř každý ho považuje za jeden z hlavních ekonomických problémů. Ekonomové jsou však o něco rezervovanější. Ačkoliv uznávají toto nebezpečí, tak také vědí, že by věci mohly být ještě daleko horší. Nebo si vezměme obavy veřejnosti z ekonomických škod, které působí závislost na sociálních dávkách. Ekonomové jsou si už dlouhou dobu dobře vědomi neefektivnosti sociálního systému. Faktem však zůstává, že sociální dávky tvoří sotva 10% federálního rozpočtu.

Shrnuto: můžeme rozeznat čtyři hlavní tváře ekonomické negramotnosti — předsudek proti cizincům, předsudek o pracovních místech, předsudek proti trhu a pesimistický předsudek. Samozřejmě při jakémkoliv konkrétním tématu bude ve hře více než jeden z těchto předsudků. Imigrace se přirozeně dotýká jak předsudku proti cizincům, tak předsudku o pracovních místech. Technologická nezaměstnanost pravděpodobně ovlivňuje nejen předsudek o pracovních místech, ale také pesimismus. Nicméně věřím, že každý z těchto čtyř předsudků má nezávislé intuitivní působení. Omezit jeho vliv je pak úkolem ekonomické gramotnosti.

III. Rozšířenost ekonomické negramotnosti

Ekonomická negramotnost je rozšířená, ale nikoliv rovnoměrně po celé populaci. Jisté faktory přimějí lidi myslet více ekonomicky a jiné zase méně. Použil jsem některé přiměřeně komplexní statistické metody, abych získal informace, které jsou shrnuty v grafu 1.

1. Sám o sobě vyšší příjem neznamená menší ekonomickou negramotnost. Pokud srovnáte dva jednotlivce lišící se pouze úrovní příjmů, tak jejich průměrný stupeň ekonomické gramotnosti bude přibližně stejný. Člověk může dosáhnout velkého praktického úspěchu, aniž by porozuměl tomu, jak ekonomika a trh ve své podstatě fungují. Jinými slovy, neexistuje žádný výrazný ekonomický pohled na svět, který by sdíleli všichni boháči.

Absence jasného spojení mezi příjmem a ekonomickou gramotností přináší některé podivuhodné implikace. Někteří lidé dlouhodobě útočí na ekonomy obviněními, že jsou pouhými najatými apologety bohatých. Ale ekonomové a bohatí nemají shodné názory! Najali by si bohatí někoho, aby je hájil, a přitom by se nebyli schopni obhájit sami? Najali by si bohatí propagandisty, kteří by protiřečili jejich vlastním názorům? Místo toho bych řekl, že snaha spojit profesionální názor ekonoma s jeho osobním zájmem není nic víc než špatně promyšlená konspirační teorie.

2. Ideologický konservativismus nesnižuje ekonomickou negramotnost. Průzkum také ukázal, že, celkově vzato, konzervativní republikán nemá větší ekonomickou gramotnost než liberální demokrat. Ekonomové jsou často zesměšňováni jako konzervativní ideologové, ale jejich kritici jednoduše opět přehlížejí fakta. Typický ekonom v tomto průzkumu byl umírněný demokrat, nikoliv skalně konzervativní republikán.

Přesto nemohu popřít, že existují určité důvody pro tuto záměnu. Ekonomové často podporují extrémně konzervativní představy o tom, jak ekonomika funguje: když poukazují na přínosy zeštíhlování a propouštění nadbytečných pracovníků; když připisují změny cen tržním silám; nebo když poukazují na optimistickou realitu ekonomického pokroku v posledních letech. Nicméně mnoho ekonomů také často podporuje extrémně liberální představy: když poukazují na ekonomické přínosy volné imigrace, hlásají výhody obchodních dohod nebo poukazují na vzrůstající nerovnost.

Všeobecně se dá říci, že konzervativci mají menší protitržní předsudek a předsudek ohledně pracovních míst a liberálové menší předsudek proti cizincům. Napříč politickým spektrem pak trpí lidé předsudkem přehnaného pesimismu.

Ekonomická gramotnost často vyžaduje, aby člověk svou osobní ideologii kriticky přehodnotil. To občas může znamenat zmírnění ideologického přehánění, ale často se také ukáže, že samotná ideologie není dostatečně extrémní! Umírněný pohled může být naprosto chybný a po získání jistoty v úsudku člověk projeví víc než jen vlažný souhlas. Například ačkoliv konzervativci jsou ochotnější přičítat změnu cen změně nabídky a poptávky, většina jich stále nad touto otázkou váhá. A ačkoliv liberálové mají z imigrace menší obavy, většina z nich přesto nějaké obavy projevuje. Naproti tomu ekonomové napříč spektrem celkem bez zaváhání odpoví, že ceny určuje nabídka a poptávka, a že imigrace pro ekonomiku představuje problém pouze malý či vůbec žádný.

3. Vzdělání zvyšuje ekonomickou gramotnost. Čím vyššího vzdělání se jednotlivci dostane, tím větší se projevuje shoda s názory profesionálních ekonomů. Tento efekt je celkem významný. Představte si rozdělení lidí do sedmi úrovní podle dosaženého vzdělání, se základním vzděláním na nejnižší a vysokoškolským na nejvyšší úrovni. Pak zjistíte, že v průměru každý stupeň vzdělání snižuje rozpor v názorech mezi ekonomy a ostatními lidmi o 9%. Vysokoškolsky vzdělaní neekonomové se tedy sice mají stále co učit, ale v průměru toho o ekonomii vědí více než většina lidí.

Vzdělanější lidé obvykle vydělávají také více peněz, ale vyšší příjem není důvodem jejich odlišných názorů. Vzdělání funguje samo o sobě při zvýšení ekonomické gramotnosti, ale příjem nikoliv. Pokud tedy srovnáte dva lidi s titulem Ph.D., z nichž jeden zbohatl na internetovém boomu a druhý skončil jako prodavač v obchodě s knihami, můžete očekávat vyšší ekonomickou gramotnost od obou.

Není příliš překvapivé, že vzdělanější lidé toho vědí o ekonomii více. Dosažené vzdělání dobře koresponduje s rozšířenou škálou znalostí o mnoha věcech. Je pravděpodobnější, že vzdělanější člověk prodělal také nějaký základní kurz ekonomie. Ale také zde působí nepřímý efekt: vzdělanější člověk má většinou možnost se stýkat se vzdělanými lidmi s jiných oborů a náhodně se něco dozvědět od přátel a spolupracovníků. A pravděpodobně se také inteligentnější lidé zajímají více o to, jak svět funguje.

4. Muži mají lepší ekonomickou gramotnost než ženy. Často se stává, že v nějakém oboru je v průměru jedno pohlaví lépe informované než druhé. Ekonomie je jedním z takových oborů. Muži myslí znatelně více jako ekonomové než ženy. Tento efekt je celkem značný a odpovídá přibližně rozdílu jednoho a půl stupně vzdělání.

Tento efekt se stejně projevuje také u politické gramotnosti. Muži znatelně předčí ženy se stejným stupněm vzdělání při testech politických znalostí. Příčinou tohoto rozdílu jsou pravděpodobně rozdílné zájmy u obou pohlaví. Průměrný muž se o politiku a ekonomii zajímá o něco více než průměrná žena.

5. Ačkoliv úroveň příjmů nemá vliv na ekonomické názory, růst příjmů ano. Při průzkumu byli lidé dotazováni, jestli se příjem jejich rodiny během posledních pěti let zvýšil, snížil nebo zůstal nezměněn. Také byli dotazováni na to, jaké je jejich očekávání do budoucnosti. Kontrast mezi člověkem, který očekává, že se v budoucnosti stane bohatším a tím, který očekává, že bude chudším se vyrovná pěti stupňům v žebříčku vzdělání. Jelikož je zde jen sedm stupňů, tak je to opravdu velký dopad.

Mějme na paměti, že tento jev se projevuje bez ohledu na absolutní výši příjmů a týká se také chudých imigrantů, kteří teprve pracují na svém vzestupu do středních tříd. Pravděpodobným vysvětlením je, že optimistický či pesimistický pohled na vlastní budoucnost má člověk tendenci projektovat také na celonárodní úroveň. Další možností je, že je snadnější uvědomovat si ekonomický pokrok, když s ním má člověk osobní zkušenost.

IV. Odpověď na výzvu

Předpokladem ke zlepšení je rozpoznání, že věci nejsou uspokojivé v tom stavu, v jakém jsou dnes. Kdyby si nebylo nač stěžovat, nebylo by ani co zlepšovat. Ačkoliv shledávám ekonomickou gramotnost veřejnosti jako velmi bídnou, je také určitým zdrojem naděje. Literární negramotnost už úplně zmizela. Proč by v dlouhém období měl být srovnatelný pokrok nedosažitelný ohledně ekonomické negramotnosti? Souvislost mezi ekonomickou negramotností a vzděláním naznačuje, že lidé jsou schopni se naučit překonat populární ekonomické omyly.

Fakta o ekonomické negramotnosti jsou povzbudivá také z jiného úhlu pohledu. Když odborníci pozorují bláznivé hospodářské politiky v demokratických zemích, obvykle z nich obviňují parciální zájmy a zájmové skupiny. Politologové a ekonomové z toho často vyvozují, že politici nedbají na hlas veřejného mínění a slouží těm, kteří jim nejštědřeji přispívají na volební kampaň a do stranických pokladen.

Jedním z důvodů, proč být ohledně tohoto populárního příběhu skeptický je fakt, jak malé jsou tyto příspěvky ve skutečnosti. Dejme si to do perspektivy. Celkové roční příspěvky jsou okolo miliardy dolarů, ale federální vláda ročně utratí hodně přes bilion dolarů. Mohl by tak malý ocas opravdu vrtět tak velkým psem?

Výzkum ekonomické negramotnosti přináší další pochybnosti o moci zájmových skupin vykolejit demokracii. Proč? Politiky, které ekonomům vadí — jako je protekcionismus nebo subvence neefektivním podnikům — jsou u voličů populární. Takže proč si myslíme, že je politici neposlouchají? Já myslím, že politici naslouchají veřejnosti pozorně, ale naneštěstí slyší hlavně ekonomicky negramotné rady. I kdyby politici byli ekonomicky gramotnější, tlak jejich voličstva je zavádí na scestí.

Můžete se divit: „Co je na tomhle povzbudivého?" No pokud špatné politiky existují proto, že politici slouží zvláštním nátlakovým skupinám místo voličům, tak by to bylo horší. Tyto skupiny by řídily celé představení a jakékoliv takzvané reformy by byly vždycky v jejich režii. Pokud ovšem špatné politiky existují díky ekonomické negramotnosti voličů, tak existuje naděje. Politici přestanou podporovat špatná opatření, jakmile se ekonomická negramotnost stane věcí minulosti.

Očividně samotní ekonomové tady musí sehrát velkou roli. Jedním důležitým úkolem je zvrátit všeobecný dojem, že ekonomové spolu navzájem obvykle nesouhlasí. Ve skutečnosti je až překvapivé, jak moc naopak spolu ekonomové v mnoha věcech souhlasí. Klíčovým faktem je, jak rozdílné je jejich mínění oproti mínění široké veřejnosti. Ekonomové by měli zdvořile objasňovat, že považují mnoho populárních ekonomických pověr za mylné. A jak každý učitel ví, klíčem k jasné komunikaci je opakování. Veřejnost musí být zdvořile, ale jednoznačně opravována znovu a znovu a znovu. Při problému této důležitosti je také mírný pokrok hoden úsilí.

Průzkum:

http://www.kff.org/kaiserpolls/1199-index.cfm

---

Dodatek Finista:

Toto téma Brian Caplan významně rozvinul ve své knize Mýtus racionálního voliče (The Myth of the Rational Voter).

Jde hlavně o určitou polemiku se školou Veřejné volby a o doplnění jejího pohledu na rozhodování voliče. Škola Veřejné volby říká, že volič, jehož jediný hlas při volbách nemá prakticky žádnou váhu, nebude mít motivaci získat znalosti pro zodpovědnou volbu a nakonec dá pravděpodobně hlas tomu z politiků, který mu slíbí největší výhody zaplacené z veřejné pokladny.

To ovšem není vyčerpávajícím popisem skutečnosti a Caplan velmi přesvědčivě ukazuje, že mnoho voličů hlasuje pro určitou chybnou politiku z přesvědčení, že tato politika skutečně bude prospěšnou pro celou zemi, aniž by z ní očekávali nějaký konkrétní zisk přímo pro sebe.

 

 

poslal sumavak, 18.07.2008, 21:53:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---