Jak číst Lisabonskou smlouvu

aneb: Lisabonská smlouva jako katalogový podvod

Pavel Hasenkopf 

Skoro nikdo, včetně většiny politiků, vůbec neví, co to Lisabonská smlouva vlastně je, z čeho se skládá, jak funguje, jak se v ní vyznat. Tímto více méně popisným článkem se pokusím tuto mezeru zaplnit.

 Nejdříve trochu historie:

 Na úplném začátku byla Pařížská smlouva z 18. dubna 1951, zakládající Evropské společenství uhlí a oceli.

 Následovaly dvě Římské smlouvy z 23. dubna 1957, jedna ustavující Evropské společenství pro atomovou energii, druhá Evropské hospodářské společenství.

 Tzv. Slučovací smlouva z 8. dubna 1965 sloučila orgány všech tří společenství: Od té doby existuje jedna Rada a jedna Komise, pro společenství se začíná používat název Evropská společenství.

Teď pozor, nastává zásadní změna kursu: Maastrichtská smlouva ze 7. února 1992 změnila název Evropských společenství na Evropskou unii, a zavedla tzv. pilířovou strukturu EU:

1. pilíř = bývalá Evropská společenství, fungující na komunitární bázi;

2. pilíř = Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP), fungující na mezistátní bázi;

3. pilíř = Policejní a justiční spolupráce (PJS) , fungující rovněž na mezistátní bázi.

Druhý a třetí pilíř představují zcela novou evropskou agendu. Orgány zůstávají společné a jejich význam roste, z velké části si moc prostě tiše uzurpují a posléze nový stav legalizují.

 Následuje málo známá Amsterodamská smlouva z 2. října 1997. Obsahovala některé organizační změny v neprospěch velkých států, výměnou za to získala Rada Eu poprvé právo státy „peskovat" a navrhovat pozastavení hlasovacích práv členskému státu, který se neřídí základními zásadami EU. Zároveň nastartovala komunitarizaci třetího pilíře.

 Smlouva z Nice z 26. února 2001 obsahovala organizační změny, připravovala Unii na rozšíření. Kromě toho poprvé nabourala princip jednomyslnosti, nahradila jej kvalifikovanou většinou a začala tak jako první ohrožovat suverenitu členských států. Právě ji odmítli v referendu Irové a právě o ní si „museli" hlasování zopakovat. Je proto hodně zavádějící tvrdit, že Irové byli proti rozšíření. Stejně tak dobře mohli být proti zavedení hlasování kvalifikovanou většinou.

 Následovala „slavná" Ústava pro Evropu z 29. října 2004. Jejími autory nebyly, jak je v mezinárodních vztazích jinak dobrým zvykem, vlády členských států, ale jen jacísi jimi jmenovaní, ale jim a nikomu neodpovědní, vlastním jménem vystupující členové Konventu. Ti měli jasné zadání v tzv. Laekenské deklaraci z prosince 2001. Především měli stávající základní smlouvy ES/EU, v důsledku shora popsaného vývoje zoufale nepřehledné, sloučit do jediné, nové smlouvy, prostě měli udělat kompilaci. Zadání sprostě překročili: Jimi vypracovaná Smlouva o Ústavě pro Evropu všechny tři pilíře slučovala, SZBP i PJS stavěla na komunitární bázi, zaváděla prezidenta a ministra zahraničních věcí EU, a podobné „vymoženosti". Fakticky přetvářela Unii na federální stát, v řadě oblastí sešněrovávala členské státy víc, než jsou „sešněrovány" členské státy USA ústavou americkou. Evropská Ústava měla jedno jediné pozitivum: Byla přehledná. Proto také byla odmítnuta všude, kde se o ní smělo konat referendum.

 Proto také je Lisabonská smlouva fakticky pouhou novelizací Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství; Smlouvu o založení Evropského společenství nadto přejmenovává na Smlouvu o fungování Evropské unie. Jinak se obsahově nijak zvlášť neliší od odmítnuté Evropské ústavy, podstatně se liší jen svou formou. Tato forma je neuvěřitelně nepřehledná, české zákony včetně novel novel jsou proti tomu procházkou růžovým sadem.

Lisabonská smlouva se skládá z:

 - preambule,

- sedmi článků vlastní Lisabonské smlouvy (ano, jen sedmi),

- 11 protokolů k původním, novelizovaným smlouvám,

- 2 protokolů k samotné Lisabonské smlouvě, a

- 1 přílohy k Lisabonské smlouvě.

K vlastní Lisabonské smlouvě je připojen Závěrečný akt, sestávající z vlastního aktu a:

- 43 prohlášení Lisabonské konference k různým ustanovením novelizovaných smluv,

- 7 prohlášení Lisabonské konference k protokolům k Lisabonské smlouvě, a konečně

- 14 prohlášení členských států k různým ustanovením smluv či protokolů.

V preambuli se dozvíme, proč to všechno a co je smyslem Lisabonské smlouvy. Cituji:

(Členské státy, tj. smluvní strany) ...,

„přejíce si dokončit proces započatý Amsterodamskou smlouvou a Niceskou smlouvou s cílem posílit účinnost a demokratickou legitimitu Unie, jakož i zlepšit soudržnost její činnosti, činnosti, se dohodli změnit Smlouvu o Evropské unii, Smlouvu o založení Evropského společenství a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii ...".

Článek 1 obsahuje v 61 bodech změny Maastrichtské smlouvy. Jsou to typické záplaty typu „v články XY se slova „..." nahrazují slovy „..."".

Článek 2 obsahuje celkem 295 „záplat" Římské smlouvy.

Z článku 3 se dozvíme, že Lisabonská smlouva se sjednává na dobu neurčitou.

Článek 4 odkazuje na připojené 2 protokoly, obsahující změny protokolů k původním smlouvám.

Článek 5 v sobě skrývá mimořádnou zákeřnost: Podle něho budou jednotlivá ustanovení Maastrichtské smlouvy a Římské smlouvy přečíslována tak, aby tvořila souvislou číselnou řadu. Toto je neuvěřitelná profesionální s prominutím prasárna; českého legislativce by něco takového nenapadlo ani ve snu a v důsledku toho jsou novely českých zákonů, byť nepřehledné už ze své „záplatovací" podstaty, stále ještě mnohem „uživatelsky přívětivější" než evropské základní smlouvy. (Představte si, že do vaší ulice jezdí tramvaje 5 a 17. Jednoho dne udělá dopravní podnik změny a na úplně opačném konci města zruší linky 2 a 15 a všechny ostatní linky přečísluje – v důsledku toho vám pojedou pod okny čtyřka a patnáctka, které se nebudou nijak lišit od dřívější pětky a sedmnáctky. A tak každý měsíc.). Je to jen jeden z mnoha projevů odtržení bruselských právníků (politici za toto opravdu nemohou) od každodenní reality.

Článek 6 stanoví ratifikaci všemi členskými státy jako podmínku vstupu Lisabonské smlouvy v platnost.

Článek 7 konstatuje, že Lisabonská smlouva byla sjednána ve všech 26 jazycích EU, že všechna tato znění jsou autentická a jsou si „rovná", že Lisabonská smlouva bude uložena u vlády Italské republiky a ta předá ostatním vládám její ověřené opisy.

Protokoly a přílohy nemá smysl blíže popisovat, jejich text je na shora odkazované stránce.

Velmi vřele všem zastáncům Lisabonské smlouvy a demokratizace EU však doporučuji jedinou přílohu k samotné Lisabonské smlouvě (na str. C 306/202 až C 306/230).

Závěrečný akt obsahuje seznam všech prohlášení k Lisbonské smlouvě, které konference přijala, resp. vzala na vědomí.

 Závěrečný akt neobsahuje zmínku o tom, jaký charakter tato prohlášení mají, zda jsou či nejsou právně závazná, zda jsou či nejsou sočástí Lisabonské smlouvy. Školácká chyba. Anebo záměr. V každém případě zdroj potenciálních sporů.

 Mezi těmito právně spornými prohlášeními je třeba Protokol o postavení Dánska, naše prohlášení k charakteru Listiny práv a svobod Unie či polské „antipotratové" prohlášení (č. 61 na str. C 306/270). Funkcí všech těchto prohlášení vesměs je pojištění si právního názoru prohlašujícího, aniž by se tím tento názor stával závazným pro ostatní strany. Vlastně není ani třeba příliš želet toho, že českou vládu nenapadlo udělat prohlášení „pojišťující" Benešovy dekrety, jeho dodržení by bylo stejně jen na evropské čestné slovo. A to den za dnem ztrácí i poslední zbytky své ceny ...

 Závěrem: Lisabonská smlouva je naprosto neuvěřitelná slátanina, za kterou by se jakýkoli jiný legislativec než bruselský styděl a červenal až za ušima. Co hůř: Není to neschopnost, je to záměr. Tato slátanina se dovoluje tvářit, že jde jen o technikálii, že o nic nejde,m jen pár záplat. A že takhle nesrozumitelný dokument přeci nelze předložit lidem k referendu. Ve skutečnosti Lisabonská smlouva Římskou i Maastrichtskou smlouvu dokonale vytunelovává, a to tak, že první z nich by po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost nezůstal dokonce ani název.

Když jsem psal tento článek a znovu listoval Lisabonskou smlovou, vzpomněl jsem si na tzv. katalogové podvody. To malému podnikateli nabídnou „zoufale výhodný" byznys, nedají mu čas prostudovat si smlouvu, jen ho nahlas ujištují, že jsou v ní jen samé výhody, a pak už jen škubou a škubou a obět zjišťuje, že nejenže naletěla, ale že i vyvázat se je takřka nemožné.

 Lisabonská smlouva je matkou všech katalogových podvodů, i ona byla psána se záměrem, aby byla nesrozumitelná, aby ji každý raději fofrem odmávnul, o nic se nestaral a pak se nestačil divit.

Pavel Hasenkopf

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře