Ekonomické deprese: Jejich příčina a léčba

napsal Murray N. Rothbard
(přeložil Finist)

Žijeme ve světě eufemismů. V každém humanitním oboru jsou fakta zahalena do této mlhavé kamufláže. To platí především pro ekonomii. V dřívějších dobách jsme trpěli periodickými ekonomickými krizemi, jejichž náhlé propuknutí bylo nazýváno „panikou" a skomírající období po panice se nazývalo „depresí."

Nejslavnější depresí v moderní době je samozřejmě ta, která začala typickou finanční panikou v roce 1929 a trvala až do počátku 2. světové války. Ekonomové a politici se pevně rozhodli, že katastrofa roku 1929 se již nikdy nesmí opakovat. Nejsnazším způsobem, jak splnit toto rozhodnutí, bylo jednoduše přestat nazývat takové události „depresí". Od té doby Amerika neutrpěla žádnou depresi. Pro další prudkou depresi v letech 1937-38 ekonomové zkrátka nepoužili hrozivé pojmenování a místo něj přišli s novým, daleko jemněji znějícím slovem: „recese". Od té doby jsme tedy utrpěli několik recesí, ale ani jedinou depresi.

Brzy se však slovo „recese" stalo také příliš drsné pro delikátní jemnocit americké veřejnosti. Dnes se zdá, že poslední recesí jsme prošli v letech 1957-58. Od té doby máme pouhé „zpomalení". Takže buďte veselé mysli; od nynějška byly deprese a dokonce také recese zakázány ekonomickou sémantikou; od nynějška to nejhorší, co se nám může stát, je prosté „zpomalení". Takové zázraky nám přinesla „Nová ekonomie".

Zhruba před 30 lety většina ekonomů přijala za svůj pohled na ekonomický cyklus zastávaný britským ekonomem Johnem Maynardem Keynesem v jeho knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, vydané v roce 1936. Pod jejich diagramy, matematikou a zmateným žargonem se ovšem skrývá přístup k boomu a propadu, který je prostinký a docela naivní. Pokud existuje inflace, její příčinou je „nadměrné utrácení" ze strany veřejnosti; doporučenou léčbou je potom, aby vláda, tento samozvaný stabilizátor a regulátor, zakročila a přinutila lidi utrácet méně, „vysála nadměrnou kupní sílu" skrze vyšší daně. Pokud se na druhé straně dostaví recese, pak je způsobena nedostatečným soukromým utrácením a léčbou nyní je, aby vláda zvýšila své vlastní utrácení, hlavně skrze deficitní rozpočty, a tudíž zvýšila agregátní útratu celého národa.

Myšlenka, že zvýšené vládní utrácení nebo levné peníze jsou „dobré pro obchod", a že rozpočtové škrty a tvrdá měna jsou „špatné", pronikla také do nejkonzervativnějších novin a časopisů. Tyto tiskoviny berou jako danou věc, že posvátným úkolem federální vlády je udržovat ekonomický systém v rovnováze mezi propastí deprese na jedné a inflace na druhé straně, jelikož tržní ekonomika, ponechána sama sobě, je údajně náchylná podlehnout jednomu z těchto zel.
Celá současná ekonomie hlavního proudu má stejný přístup. S ekonomikou zachází jako s potencionálně funkčním, ale vždy problémovým a vzdorovitým pacientem, s neustávající tendencí podlehnout buď velké inflaci nebo nezaměstnanosti. Funkcí vlády je potom být starým moudrým lékařem, neustále pozorným a neustále se snažícím udržet ekonomického pacienta při dobrém zdraví. V každém případě ekonomický pacient má vždy poslouchat a vláda, jakožto lékař, poroučet.
Není to tak dávno, co se tento druh přístupu a politiky nazýval „socialismem"; ale žijeme ve světě eufemismů, a tak to dnes nazýváme daleko měkčími termíny, jako „usměrňování" či „osvícené tržní hospodářství". Žijeme a učíme se.
Co je tedy příčinou periodicky se opakujících ekonomických depresí? Musíme vždy zůstat agnostiky ohledně příčin boomu a propadu? Je pravdou, že ekonomický cyklus je hluboce zakořeněn v tržní ekonomice, takže nějaká forma vládního plánování je nezbytná, pokud si přejeme udržet ekonomiku v určitých stabilních mezích? To se boomy a propady zkrátka jen přihodí nebo jedna fáze cyklu logicky vyplývá z jiné?

Dnešní módní přístup k ekonomickým cyklům má svůj původ u Karla Marxe. Marx pozoroval, že před počátkem průmyslové revoluce v 18. století neexistoval žádný pravidelný cyklus boomů a depresí. V době válek nebo neúrody sice existovaly ekonomické krize, ale nevykazovaly znaky onoho specifického moderního fenoménu obecného a celkem pravidelného posunu v podnikatelských úspěších, expanze a kontrakce. Jelikož tyto cykly se objevily přibližně ve stejnou dobu jako moderní průmyslová výroba, Marx z toho vyvodil, že tyto cykly jsou inherentní vlastností kapitalistické tržní ekonomiky. Většina současných škol ekonomického myšlení, navzdory jejich rozdílnosti a rozdílným příčinám, v nichž vidí původce ekonomického cyklu, se shodne na tomto zásadním bodě: ekonomický cyklus má svůj původ někde hluboko v tržní ekonomice. Karel Marx věřil, že periodické deprese se budou stále zhoršovat a zhoršovat, dokud masy nepovstanou a nezničí celý systém, zatímco dnešní ekonomové věří, že vláda může ekonomiku úspěšně stabilizovat a potlačit projevy ekonomického cyklu. Ale obě strany se shodnou na tom, že vina leží na tržní ekonomice, a že pokud cokoliv může přinést spásu, musí to mít formu masivní vládní intervence.

V předpokladu, že tržní ekonomika je hlavním viníkem, existuje ovšem několik kritických problémů. „Obecná ekonomická teorie" nás totiž učí, že nabídka a poptávka na trhu vždy tíhnou k rovnováze, a tudíž také ceny produktů, stejně jako výrobních faktorů, vždy tíhnou k nějakému rovnovážnému bodu. Dokonce také při měnících se datech, což se odehrává neustále a vždy to zamezí dosažení rovnovážného bodu, v obecné teorii tržního systému neexistuje nic, co by mohlo být zodpovědné za pravidelně se opakující cyklus boomu a propadu. Dnešní ekonomové „vyřešili" tento problém jednoduše tak, že uzavřeli obecnou teorii trhů a teorii ekonomického cyklu do oddělených, vysoce specializovaných přihrádek, kde spolu skoro vůbec nepřicházejí do styku a tím méně jsou integrovány jedna s druhou. Ekonomové bohužel zapomněli, že existuje pouze jedna ekonomie, a tudíž také pouze jedna integrovaná ekonomická teorie. Ani ekonomický život ani struktura teorie by neměla být rozdělena vodotěsnými přepážkami; naše znalost ekonomie by ve výsledku měla tvořit jeden integrovaný celek, jinak nemůže stát za mnoho. Přesto se většina ekonomů spokojí s tím, že aplikuje naprosto oddělené a vskutku vzájemně se popírající teorie pro obecnou analýzu tvorby cen a pro analýzu ekonomického cyklu.
V tomto módním přístupu však existuje ještě jeden vážnější problém. Ekonomové, kteří se neobtěžují konfrontovat teorii cyklu obecnou teorií cen, tento problém také nemohou rozpoznat. Tím problémem je zvláštní a náhlé selhání funkce podnikatelů v časech ekonomické krize a deprese. V tržní ekonomice je jednou z nejdůležitějších funcí funkce „podnikatele", tedy člověka, který investuje do výrobních metod, nakupuje vybavení a najímá práci, aby vyprodukoval něco, o čem nemá jistotu, že mu to přinese zisk. Krátce funkcí podnikatele je předvídat nejistou budoucnost. Předtím, než se pustí do nějaké investice, musí podnikatel odhadnout současné a budoucí náklady a budoucí výnosy, a tudíž odhadnout, jaké zisky mu investice přinese. Pokud prokáže větší předvídavost než konkurence, sklidí zisky ze svých investic. Čím lépe dokáže předvídat, tím vyšší jeho zisky budou. Pokud se na druhou stranu jeho schopnost předvídat ukáže jako slabší a bude přeceňovat poptávku po svém produktu, utrpí ztráty a brzy je nucen podnikání zanechat.
Tržní ekonomika je ekonomikou zisků a ztrát, ve které je bystrost a schopnosti podnikatelů měřená podle zisků a ztrát, které sklízejí. Tržní ekonomika tedy obsahuje mechanismus výběru, který zajišťuje přežití a rozkvět podnikatelů schopných nejlépe předvídat, jelikož čím více zisků budou mít, tím větší získají možnost investovat do výrobního systému. Na druhou stranu, několik let ve ztrátě vytlačí ty se slabšími schopnostmi z řad podnikatelů do řad zaměstnanců pracujících za mzdu.

Pokud tedy má tržní ekonomika zabudovaný výběrový mechanismus pro dobré podnikatele, tak to znamená, že bychom obecně neočekávali, že se velké množství firem ocitne najednou ve ztrátě. A pokud se v nějaký průměrný rok podíváme po ekonomice, tak také zjistíme, že ztrátové podniky nejsou příliš rozšířeným jevem. Ale v tom případě potřebujeme vysvětlit následující: Jak to, že periodicky v časech recese nebo deprese zažívá obchodní svět masivní a rozšířené ztráty? Najednou nastane okamžik, ve kterém se většina podnikatelů, kteří dříve prokázali svou schopnost vytvářet zisky a vyhýbat se ztrátám, náhle a nečekaně ocitne ve ztrátě? Jak je to možné? Je zde fakt, který musí jakákoliv seriózní teorie vzniku deprese vysvětlit. A vysvětlení jako „podspotřeba" — pokles celkového utrácení spotřebitelů — rozhodně není dostatečné, jelikož se musí vysvětlit, proč podnikatelé, schopní předvídat předchozí změny v chování spotřebitelů, byli totálně a katastrofálně neschopní předpovědět tento údajný pokles spotřebitelské poptávky. Proč nastalo tohle náhlé a celkové selhání schopnosti předvídat?

Adekvátní teorie deprese tedy musí vysvětlit tendenci ekonomiky pohybovat se v cyklech boomů a následných propadů, aniž by vykazovala známky nějakého usazení v hladkém a plynulém růstu, který předpokládá rovnovážná situace. Zvláště pak musí tato teorie vysvětlit mamutí nahromadění chyb, které se objeví náhle na počátku krize a trvají až do fáze zotavení. A existuje také třetí fakt, se kterým si teorie cyklu musí poradit. Boomy a propady obvykle mají závažnější dopady na průmysl produkující „kapitálové zboží",[1] produkující stroje, vybavení a suroviny než na průmysl produkující spotřební zboží. Zde je další fakt, který musí teorie cyklu umět vysvětlit a očividně nemůže být vysvětlen populární doktrínou podspotřeby: že zkrátka spotřebitelé neutrácí dost za spotřební zboží. Adekvátní teorie ekonomického cyklu musí umět vysvětlit daleko větší intenzitu boomu a propadu v produkci kapitálového než spotřebního zboží.
Naštěstí korektní teorie deprese a ekonomického cyklu existuje, ačkoliv ji současná ekonomie hlavního proudu zanedbává. Tato teorie má v ekonomickém myšlení také dlouhou tradici. Její počátky sahají do 18. století ke skotskému filosofu a ekonomovi Davidu Humovi a ke slavnému klasickému ekonomovi počátku 19. století Davidu Ricardovi. V zásadě si tito dva teoretikové uvědomili, že v průběhu 18. století vznikala vedle průmyslového systému další klíčová instituce. Touto institucí byl bankovní systém, se svou schopností vyvolat expanzi úvěrů a peněžní nabídky (nejprve ve formě papírových peněz, později ve formě šekových účtů čili vkladů vybratelných ve zlaté hotovosti na požádání). V působení tohoto bankovního systému viděli tito ekonomové klíč k rozluštění záhady opakujících se cyklů expanze a kontrakce, boomu a propadu, která trápila pozorovatele od konce 18. století.

Ricardiánská analýza ekonomického cyklu vypadala přibližně takto: Penězi jsou na celosvětovém trhu přirozeně užitečné komodity, obecně zlato a stříbro. Pokud by peníze byly jednoduše omezeny pouze na tyto komodity, pak by ekonomika agregátně fungovala stejně, jako funguje na jednotlivých trzích: jako hladké a postupné vzájemné přizpůsobování nabídky a poptávky, a tudíž by neexistovaly cykly boomů a propadů. Ale injekce bankovních úvěrů dodá onen klíčový rušivý prvek. Expanzi bankovních úvěrů, a tudíž také bankovních peněz ve formě bankovek či vkladů, které jsou teoreticky vyměnitelné za zlato na požádání, ale v praxi jasně vyměnitelné nejsou. Pokud má banka ve sklepě 1000 uncí zlata a vydá potvrzení vyměnitelná na požádání za 2500 uncí, potom zcela jasně vydala o 1500 uncí více, než může vyměnit. Ovšem tak dlouho, dokud není podniknut „run" na tuto banku, fungují na trhu její potvrzení jako ekvivalent zlata, a tudíž banka zvýšila peněžní nabídku v zemi o 1500 uncí zlata.

Banky tedy začnou radostně s úvěrovou expanzí, jelikož, čím více peněz půjčí, tím větší může být jejich zisk. To má za následek expanzi peněžní nabídky v oné konkrétní zemi, například v Anglii. Jak se nabídka papírových a bankovních peněz v Anglii zvyšuje, peněžní příjmy a výdaje Angličanů rostou a zvýšená nabídka peněz vyvolá růst cen anglického zboží. Výsledkem je inflace a v zemi nastává období ekonomického boomu. Ovšem tento inflační boom v sobě již nese zárodky svého vlastního konce. Jak peněžní nabídka a příjmy rostou, Angličané začnou kupovat více zboží ze zahraničí. Navíc, jak rostou ceny anglického zboží, začne toto zboží ztrácet svou konkurenceschopnost oproti zboží z jiných zemí, jejichž peněžní nabídka není postižena inflací, nebo je postižena inflací menší intenzity. Angličané začnou kupovat méně doma a více v zahraničí, zatímco cizinci budou kupovat méně v Anglii a více doma. Výsledkem bude deficit v anglické platební bilanci, s anglickým exportem zaostávajícím za importem. To znamená, že peníze potečou z Anglie do jiných zemí? A jaké to budou peníze? Francouzi, Němci nebo Italové mají malý zájem držet své fondy zamčeny v anglických bankách. Tito cizinci tudíž budou požadovat proplacení bankovek a účtů ve zlatě — a zlato tedy bude tím druhem peněz, který bude s pokračující inflací vytrvale odtékat z Anglie. To však znamená, že se anglické bankovní úvěrové peníze budou stále více hromadit na stále se zmenšující základně zlata v trezorech anglických bank. Jak tento proces bude pokračovat, banky začnou mít obavy. Jejich závazky stále rostou, zatímco zlaté hotovosti jim ubývá, takže nakonec ztratí nervy a zastaví úvěrovou expanzi, aby se zachránily. Tento ústup je často doprovázen bankroty a runy, jelikož veřejnost také znervózní a ztratí důvěru v pevnou pozici svých bank.

Bankovní kontrakce obrátí ekonomický obraz; kontrakce a pád následuje po boomu. Obchod utrpí v důsledku zvýšeného tlaku na splácení dluhů při snížení peněžní nabídky. Snížení peněžní nabídky pak nakonec vede k poklesu anglických cen. Anglické zboží se pro cizince stane opět atraktivnější a obchodní bilance se obrátí. Jak zlato opět přitéká do země a množství bankovních peněz se snižuje, banky opět obnoví svou důvěryhodnost a jejich pozice se stane jistější.
To je smyslem klesající fáze ekonomického cyklu. Povšimněte si, že tato fáze nevyhnutelně vyplývá z předchozího expanzionistického boomu. Je to předcházející inflace, co činí depresi nevyhnutelnou. Můžeme vidět, že deprese je proces, kterým se tržní ekonomika přizpůsobuje, zbavuje se excesů a distorzí vyvolaných předchozím inflačním boomem a obnovuje zdravé ekonomické základy. Deprese je nepříjemnou, ale nevyhnutelnou reakcí na předcházející boom.
Proč však potom započne další cyklus? Proč mají ekonomické cykly tendenci se opakovat? Protože jakmile se banky vzpamatují a jsou v jistější pozici, opět přirozeně začnou provádět úvěrovou expanzi.

Pokud je však bankovnictví příčinou ekonomického cyklu, nejsou snad banky součástí tržní ekonomiky a nelze tedy říci, že tržní ekonomika je stále hlavním viníkem, i kdyby to byl jen její bankovní sektor? Odpovědí je ne, jelikož samotné banky by z jednoho důvodu nikdy nebyly schopny provádět úvěrovou expanzi všechny najednou, nebýt vládní intervence a povzbuzení. Na skutečně konkurenčním trhu by se totiž bankovní poukázky vydané jednou bankou dostaly ke konkurenční bance, která by velmi rychle požadovala jejich výměnu za zlatou hotovost. Stručně řečeno, tento proces by se odehrál v principu stejně, jako když si zlato vybírali cizinci, akorát v tomto případě by se odehrál daleko rychleji, ještě před tím, než by se inflace měla šanci rozvinout. Banky mohou pohodlně expandovat peněžní nabídku pouze tehdy, když existuje Centrální banka, což je v zásadě vládní banka, která má monopolní a privilegované postavení nad celým bankovním systémem. Teprve po vzniku Centrální banky je bankovní systém schopný prodloužit dobu expanze natolik, aby nastartoval tak rozsáhlý ekonomický cyklus, jak ho známe v moderním světě.

Centrální banka získala svou kontrolu nad bankovním systémem skrze taková vládní opatření jako: zavedením zákonného platidla pro všechny dluhy a pro platbu daní; udělením monopolu na vydávání bankovek (v Anglii měla Bank of England monopol na bankovky v Londýnské oblasti); přinucením bank používat centrální banku jako klienta pro uschovávání hotovostních rezerv (Federální rezervní systém ve Spojených státech). Ne, že by si banky na tyto intervence stěžovaly; pro ně znamenalo vytvoření centrálního bankovního systému možnost prodloužení období bankovní úvěrové expanze, jelikož jim Centrální banka mohla poskytnout dodatečné papírové rezervy ve formě legálního platidla a umožnila jim všem provádět expanzi najednou. Centrální bankovnictví funguje jako pohodlný, byť nucený bankovní kartel, který umožňuje svým členům expanzi bankovních závazků na zvětšené základně oběživa tvořeného, jak bankovkami vydávanými Centrální bankou, tak zlatem.

Takže nakonec vidíme, že ekonomický cyklus nepředstavuje žádné záhadné selhání tržní ekonomiky, ale je reakcí na systematickou vládní intervenci do tržního procesu. Vládní intervence vyvolává úvěrovou expanzi a inflaci a nakonec, když inflace skončí, přijde následné depresivní přizpůsobování.

Ricardiánská teorie ekonomického cyklu uchopila podstatu korektní teorie cyklu: Opakující se povahu jednotlivých fází cyklu a deprese jako nevyhnutelné přizpůsobení se intervenci. Ale dva problémy ještě zůstaly nevysvětlené: Proč se objeví náhlé nahromadění obchodních chyb, náhlé selhání funkce podnikatele, a proč se objevuje daleko větší fluktuace ve výrobě kapitálového zboží než ve výrobě spotřebního zboží? Ricardiánská teorie vysvětluje pouze celkový pohyb cenové hladiny; nezabývá se odlišnými reakcemi průmyslu vyrábějícího kapitálové a spotřební zboží.
Správná teorie ekonomického cyklu byla nakonec představena rakouským ekonomem Ludwigem von Misesem v době jeho působení ve Vídni. Mises naznačil svoje vysvětlení ekonomického cyklu v knize Teorie peněz a hospodářského cyklu, vydané v roce 1912, a po 60 letech stále jedné z nejlepších knih o penězích a bankovnictví. Svojí teorii cyklu potom plně rozvinul v průběhu 20. let, a poté byla přinesena do anglicky mluvícího světa jeho žákem Friedrichem A. von Hayekem, který na počátku 30. let odešel z Vídně učit na London School of Economics, a který vydal v němčině a angličtině dvě knihy, v nichž aplikoval propracovanou verzi Misesovy teorie cyklu: Teorie peněz a obchodního cyklu a Ceny a výroba. Jelikož Mises a Hayek byli Rakušané, a jelikož navazovali na tradici velkých rakouských ekonomů 19. století, jejich teorie se stala známá jako „Rakouská" (nebo „monetary over-investment") teorie ekonomického cyklu.

Stavíce na Ricardovské, na obecné „Rakouské" teorii a na svém vlastním tvůrčím géniu, Mises rozvinul následující teorii ekonomického cyklu:
Bez bankovní úvěrové expanze by se měla nabídka s poptávkou tendenci vyrovnat skrze cenový systém a žádné kumulativní boomy a propady by neměly šanci se rozvinout. Ale vlády a Centrální banky stimulují úvěrovou expanzi skrze expanzi závazků centrální banky, a tudíž expanzi měnových rezerv všech komerčních bank. Banky pak pokračují expanzí úvěrů, a tudíž také peněžní nabídky ve formě šekových účtů. Jak viděli Ricardiánci, tato expanze bankovních peněz způsobí vzestup cen zboží. Ale Mises ukázal, že způsobuje také něco jiného a mnohem závažnějšího. Bankovní úvěrová expanze tím, že vrhne do obchodního světa nové zapůjčitelné fondy, uměle sníží úrokovou míru v ekonomice pod její tržní úroveň.
Na volném trhu je úroková míra určena „časovou preferencí" všech jednotlivců, ze kterých se skládá tržní ekonomika. Podstatné pro půjčku je, že „současné zboží" (peníze, které mohou být použity na nákup v současnosti) je vyměňováno za „budoucí zboží" (směnku, která může být proplacena teprve někdy v budoucnosti). Jelikož lidé vždy preferují dostat peníze ihned, před výhledem dostat totéž množství peněz až někdy v budoucnosti, má současné zboží na trhu vždy příplatek oproti stejnému budoucímu zboží. Tento příplatek je úrokovou mírou a jeho výše se liší podle toho, nakolik lidé preferují současnost oproti budoucnosti, tedy na stupni jejich časové preference.

Časová preference lidí také určuje rozsah, v němž budou lidé spořit a investovat, ve srovnání s tím, co spotřebují. Pokud časová preference lidí poklesne, tedy pokud se sníží jejich preference současného zboží proti budoucímu, pak budou mít tendenci spotřebovávát méně v současnosti a více spořit a investovat; v ten okamžik a z téhož důvodu poklesne také úroková míra. Dostaví se vyšší ekonomický růst jako důsledek klesající časové preference, která vede ke zvětšení poměru úspor a investic ke spotřebě a také k poklesu úrokové míry.

Co se ale stane v případě, kdy úroková míra neklesne z důvodů snížení časové preference a vyšších úspor, ale kvůli vládní intervenci podporující expanzi bankovních úvěrů? Jinými slovy, když úroková míra klesne uměle, díky intervenci, spíše než přirozeně, jako následek změněných preferencí spotřebitelské veřejnosti?

Nastanou potíže. Podnikatelé, kteří uvidí úrokovou míru klesat zareagují tak, jak reagují vždy a jak musí reagovat na podobný tržní signál a objevení nových investičních příležitostí: začnou více investovat do delších a časově náročnějších projektů, které by se jinak zdály nevýnosné. Krátce, podnikatelé zareagují stejně, jako by došlo ke skutečnému zvýšení úspor. Rozšíří své investice do trvanlivého zařízení, do kapitálového zboží, do produkce surovin ve srovnání s přímou produkcí spotřebního zboží.
Lidé si zkrátka vesele půjčují nově vytvořené bankovní peníze, které k nim přicházejí za nižší úrok a používají je na investice do výroby kapitálového zboží a eventuelně jimy platí vyšší rentu z půdy a vyšší mzdy zaměstnanců v průmyslu vyrábějícím kapitálové zboží. Zvýšená poptávka po zaměstnancích zvýší náklady na práci, ale podnikatelé si myslí, že si mohou dovolit platit tyto vyšší náklady, protože byli oklamáni tak důležitým signálem, jaký úroková míra pro trh představuje.
První problém se projeví ve chvíli, kdy zaměstnanci začnou utrácet nové bankovní peníze, které se k nim dostaly ve formě vyšších mezd. Jelikož časová preference veřejnosti se ve skutečnosti nesnížila; veřejnost si nepřeje spořit více než spoří. Čili zaměstnanci se budou snažit spotřebovat větší část svého příjmu, krátce, obnovit dřívější poměr mezi investicemi/úsporami. To znamená, že svoje utrácení nasměrují ke spotřebnímu zboží a nebudou spořit dostatečně na to, aby se mohly zakoupit nově vyrobené stroje, kapitálové vybavení, průmyslové suroviny atd. Toto se projeví jako náhlé vypuknutí deprese v průmyslu vyrábějícím kapitálové zboží. Jakmile spotřebitelé obnoví svůj požadovaný poměr mezi spotřebou/investicemi, začne být zřejmé, že se do výroby kapitálového zboží investovalo příliš mnoho a do výroby spotřebního zboží příliš málo. Ekonomika byla svedena na nesprávnou cestu vládní manipulací s úrokovou mírou a podnikatelé jednali, jako by pro investice bylo k dispozici více úspor než ve skutečnosti. Jakmile nové bankovní peníze projdou celým systémem, vyjde najevo, že omezené dostupné úspory byly investovány chybně.

Inflační boom tedy vede k distorzi cenového a následně také výrobního systému. Ceny práce a surovin pro průmysl, vyrábějící kapitálové zboží, se během boomu dostaly příliš vysoko, než aby se v něm dalo dosáhnout zisku poté, co spotřebitelé potvrdí své původní preference ohledně poměru spotřeba/investice. „Deprese" se pak jeví být nezbytnou ozdravnou fází, během níž jsou likvidovány nesprávné investice zahájené během boomu a obnovuje se poměr mezi spotřebou a investicemi, který si spotřebitelé opravdu přejí. Tržní ekonomika se tak navrací ke své funkci efektivního služebníka pro masu spotřebitelů. Jelikož ceny výrobních faktorů se během boomu dostaly příliš vysoko, znamená to, že jim musí být umožněno klesnout, aby se obnovily patřičné tržní poměry.

Jelikož zaměstnanci obdrží nové peníze ve formě vyšších mezd celkem rychle, jak se tedy může stát, že fáze boomu může trvat roky, než jsou chybné investice odhaleny, začnou být evidentní a nastane ozdravný proces deprese? Odpovědí je, že boomy by trvaly velmi krátce, pokud by úvěrová expanze a následné snížení úrokové míry pod přirozenou tržní úroveň, byly jednorázové procesy. Ale faktem je, že úvěrová expanze není jednorázovou záležitostí; pokračuje dál a dál celé roky, aniž by dala spotřebitelům šanci obnovit jimy preferovaný poměr mezi spotřebou a úsporami, aniž by dala šanci růstu nákladů v průmyslu dostihnout inflační růst cen. Stejně, jako při opakovaném užívání dopingu, je boom udržován opakovanými injekcemi stimulujících bankovních úvěrů s postupně se snižujícím účinkem. Teprve v okamžiku, kdy se musí expanze bankovních úvěrů zastavit, ať už proto, že se banky postupně dostaly do chatrné pozice, nebo proto, že se lidé zalekli stále rostoucí inflace, nastane nevyhnutelné přizpůsobení a likvidace chybných investic.

Tudíž Misesovská teorie ekonomického cyklu přináší řešení všech tří otázek: opakující se povahu cyklu, masivní nahromadění podnikatelských chyb a daleko větší intenzita boomu a propadu v průmyslu produkujícím kapitálové zboží.
Mises dává vznik cyklu za vinu inflační expanzi bankovních úvěrů poháněné intervencemi vlády a centrální banky. Co potom vládě doporučuje pro případ, kdy přijde deprese? Jaká má být role vlády při léčbě ekonomických depresí? Na prvním místě musí vláda zastavit inflaci tak brzy, jak je to jen možné. Je pravdou, že to nevyhnutelně ukončí inflační boom a přinese okamžitou recesi či depresi. Ale čím déle vláda otálí, tím horší nakonec nezbytné přizpůsobení bude. Čím dříve je fáze deprese překonána, tím lépe. To také znamená, že vláda se nikdy nesmí snažit udržovat nezdravou tržní situaci; nesmí vykupovat nebo půjčovat peníze podnikům a bankám, které se ocitnou v problémech. Pokud to udělá, tak pouze prodlouží agónii a změní sice prudkou, ale rychlou depresi ve vleklou a chronickou chorobu. Vláda se nikdy nesmí snažit udržovat mzdové sazby nebo ceny na úrovni, jaká byla na vrcholu boomu; pokud to udělá, tak zamezí fungování přizpůsobovacího procesu a způsobí tím prodloužení deprese a vznik trvalé masové nezaměstnanosti. Vláda se nesmí snažit dostat se z deprese další inflací, protože i kdyby v tom byla úspěšná, znamenalo by to pouze odsunutí skutečných problémů na pozdější dobu. Vláda se nesmí snažit povzbuzovat spotřebu a nesmí zvyšovat svoje vlastní výdaje, jelikož to by pouze prohloubilo společenský poměr mezi spotřebou/investicemi. Ve skutečnosti by škrty ve vládních výdajích tento poměr vylepšily. To, co ekonomika potřebuje není více výdajů na spotřebu, ale více úspor, aby se měly šanci zhodnotit některé nadměrné investice zahájené ve fázi boomu.
Tudíž to, co by vláda měla podle Misesovské analýzy deprese dělat pro obnovení zdravé ekonomiky a ukončení deprese jak rychle, jak je to jen možné, je striktní politka „laissez-faire". Cokoliv jiného oddálí a zdrží proces tržního přizpůsobování. Čím méně bude vláda dělat, tím dříve začne opět trh normálně fungovat a obnoví se zdravé základy ekonomiky.
Misesovský recept je tudíž v přesném protikladu ke Keynesovu: vyžaduje od vlády, aby absolutně dala ruce pryč od ekonomiky a omezila se na zastavení vlastní inflace a rozpočtové škrty.

Dnes se již naprosto zapomnělo, dokonce také mezi ekonomy, že největším potvrzením správnosti Misesovy analýzy a vysvětlení deprese byla Velká deprese ve 30. letech, stejná deprese, která je zastánci socialismu vždy prezentována jako největší selhání laissez-faire kapitalismu. O nic takového samozřejmě nešlo. Rok 1929 byl nevyhnutelným důsledkem ohromné expanze bankovních úvěrů během 20. let: politiky vědomě přijaté západními vládami a hlavně Federálním rezervním systémem ve Spojených státech. Byl umožněn selháním západních vlád, které se nevrátily po 1. světové válce k opravdovému zlatému standardu, což vedlo k inflacionistické politice. 20. léta nikdy nebyla érou laissez-faire a čisté tržní ekonomiky a to hlavně v oblasti peněz a úvěru. Naneštěstí chyby intervence do finančního systému byly připsány na vrub neexistující volnotržní ekonomiky.

Pokud éra prezidenta Coolidge učinila rok 1929 nevyhnutelným, byl to prezident Hoover, který prodloužil a prohloubil depresi, změnil ji, z typicky hluboké, ale rychle překonané recese, v trvalou a téměř fatální chorobu, „vyléčenou" pouze holocaustem 2. světové války. Hoover a nikoliv Franklin Roosevelt, byl zakladatelem politiky „Nového údělu":  v zásadě masivní použití státu k realizaci toho, před čím Misesovská teorie varuje nejvíce — k udržování mzdových sazeb nad jejich tržní úrovní, regulaci cen, inflaci úvěrů a půjčování peněz krachujícím podnikům. Roosevelt pouze rozvinul do vyššího stupně to, čeho byl Hoover průkopníkem. Výsledkem bylo, že poprvé v americké historii, jsme měli trvalou depresi s permanentní masovou nezaměstnaností. Krize byla bezprecedentně prodloužena a prohloubena politikou Hoovera a Roosevelta.
Ludwig von Mises předpověděl depresi během prosperity velkého boomu 20. let. V té době, stejně jako dnes, ekonomové a politikové vybavení doktrínou trvalé inflace, kterou jim poskytl nový „nástroj" ve formě Federálního rezervního systému, vyhlašovali, že nastává „nová éra" permanentní prosperity, garantovaná moudrými ekonomickými doktory ve Washingtonu. Ludwig von Mises, vyzbrojen korektní teorií ekonomického cyklu, byl jedním z mála ekonomů, který předvídal příchod Velké deprese, a kterému tudíž ekonomický svět začal naslouchat s respektem. F. A. von Hayek šířil tuto teorii v Anglii a mladí angličtí ekonomové začali na počátku 30. let přijímat Misesovskou teorii cyklu jako správnou analýzu probíhající deprese — a také samozřejmě přijímali striktní protržní politiky, které z této teorie plynou. Naneštěstí dnešní ekonomové plně podlehli klasickému tvrzení lorda Keynese, že žádný z „klasických ekonomů" neměl teorii ekonomického cyklu a vůbec první vysvětlení deprese nabídl až on v roce 1936. Teorie deprese v klasické ekonomické tradici ovšem existovala; a léčbou, kterou předepisovala, byly tvrdé peníze a laissez-faire; a v Anglii a ve Spojených státech byla mezi ekonomy rychle přijímána jako akceptovaná teorie ekonomického cyklu. (Zvlášť ironicky působí, že hlavním propagátorem „Rakouské" teorie ve Spojených státech na počátku 30. let nebyl nikdo jiný, než profesor Alvin Hansen, který se později proslavil jako hlavní Keynesův následovník v této zemi.)

Co přerušilo rostoucí popularitu Misesovské teorie cyklu byla jednoduše „keynesiánská revoluce", ohromující záplava, která se v akademickém světě strhla po vydání Keynesovy Obecné teorie v roce 1936. Nestalo se ovšem to, že by Misesovská teorie byla úspěšně vyvrácena; byla pouze zapomenuta při spěchu, s nímž se většina snažila rychle se přidat k módní keynesiánské vlně. Někteří z hlavních příznivců Misesovy teorie, kteří samozřejmě věděli svoje, rychle zachytili vítr nové doktríny, který je vynesl na přední universitní posty v Americe.

Ale dnes, kdy arci-keynesiánský londýnský Economist prohlásil, že „Keynes je mrtev", po desetiletích drtivé teoretické kritiky a vyvrácen ekonomickou realitou, je keynesiánství nyní na všeobecném ústupu. Opět se přichází na to, že peněžní nabídka a bankovní úvěry hrají hlavní roli v ekonomickém cyklu. Snad již tedy nastal čas pro renesanci Misesovy teorie cyklu. Pokud někdy nastane, celý koncept výboru ekonomických poradců bude odsunut a pak můžeme zažít masivní ústup vlády z ekonomické sféry. Ale, aby k tomu došlo, musíme ekonomy a širokou veřejnost seznámit s existencí vysvětlení ekonomického cyklu, které bylo okrajové a zanedbávané po tolik tragických let.
Publikováno v roce 1969.

Pozn.: 1) Tento empirický fakt plně platí pro Velkou depresi a všechny výraznější cykly v 19. století. Co se týče současnosti, tak platí tato Hayekova poznámka z roku 1978:
„Základem je obecný fakt, že ke konjunkturám vždy dochází v souvislosti s velkým nárůstem investic, z nichž se později velká část ukáže jako chybná. To jde ruku v ruce s myšlenkou, že [uvolněná] měnová politika vyvolá zdánlivou nabídku kapitálu, který ve skutečnosti neexistuje. Schéma vypadá následovně: napřed dochází ke stimulu, který vyvolá velké investice, potom následuje období akutního nedostatku kapitálu, což potvrzuje představu, že peněžní vlivy nasměrovaly část ekonomiky na nesprávnou cestu. Toto obecné schéma je, jak se dodnes domnívám, správné.
 V tomto schématu však může nastat mnoho různých změn, zejména pokud jde o to, co se stane s nově vytvořenými penězi. A zde vidíte další příklad, jak jsme byli v zajetí uvažování v předválečných podmínkách, kdy se veškerá úvěrová expanze, nebo téměř veškerá, využívala na investice do průmyslových projektů. Od té doby však úvěrová expanze až příliš směřovala tam, kam to vláda určila, takže onou nesprávnou cestou již nemusí být jen nadměrné investice do výroby kapitálového zboží, ale také v jiných sektorech." (Hayek on Hayek: Autobiographicel Dialogue, Londýn, 1994.)

Komentáře