Viníci a jejich komplicové

Analýza Wolfganga Kadena

Spiegel Online, 8. října 2008, 11:37 

Lační bankéři přivedli světové hospodářství až na pokraj propasti — nebo třeba ne? Šéfové velkých bank nám tu úvěrovou krizi nenadrobili sami — měli k tomu mnoho pomocníků a spolupachatelů. V přehledu stojí ti nejdůležitější z podezřelých.

Případ se zdá být jednoznačným. Pachatelé sedí v bankovních věžácích New Yorku, Frankrutu nebo Londýna. Jsou to oni, kteří ve své lačností vršili stále větší rizika, kteří hodili za hlavy všechna pravidla počestných obchodníků a obohatili se částečně nemravnými způsoby. Hromadili stále více dluhů a při konstruování svých cenných papírů šli čím dál tím více opovážlivěji na věc.

Možná, že však tento případ není přeci jen tak jednoznačný. V ekonomii existují jen zřídka kdy monokauzální příčinné závislosti. A nejpravděpodobněji se zde také nejedná jen o jednu skupinu pachatelů. Vydejme se tedy hledat ty, kteří by mohli jako spoluobžalovaní přicházet do úvahy.

Přehled:

Politikové

Ti již ze zásady nesou vinu na všem, snad jen vyjma počasí. Proto by bylo na podiv, když by z toho vyvázli bez trestu. Široko daleko není žádný vrchní krizový manažer v dohledu. Prezident Spojených států amerických George Bush zde nestojí ani za zmínku. Ale ani jeho ministr financí Henry Paulson, který je mužem Wall Streetu, zde nepředvedl právě přesvědčivý výkon. Po dlouhé měsíce podceňoval blížící se pohromu. A když pak byl pády peněžních ústavů přinucen jednat, nedostávalo se mu přesvědčivého konceptu. Jedny zachránil a Lehman Brothers poslal do podsvětí. Vedení vypadá jinak.

Evropané a Němci sami nebyli lepší. Již v květnu navrhla skupina politiků ve výslužbě, mezi nimi Otto Graf Lambsdorf a Helmut Schmidt, v dopisu předsedovi Evropské komise José Manuelovi Barrosovi svolání globálního krizového schůzky na nejvyšší úrovni. Nestalo se nic. Špičkoví berlínští politikové odjížděli na zaslouženou letní dovolenou, jako kdyby již krize byla zažehnána.

Když pak hrozilo, že se zhroutí finační ústav Hypo Real Estate — který je jedním v nejvyšší míře síťově propojených finančních institutů- a začal se rýsovat bankovní gau, měli bankéři velkou svízel dostat o víkendu berlínské politiky k jednacímu stolu. Kancléřka Angela Merkelová, která by v takové situaci byla patřila již od samého začátku na pódium, se objevila na jevišti až o minulém víkendu. Žádná stopa po nějakém krizovém managementu

Americká emisní banka

Nikoliv Evropská centrální banka, ale především Federal Reserve měla podíl na příčině krize. Po té co na přelomu století praskla bublina internetových firem, zaplavila americká centrální banka trh dolary. Byl to onen bájný šéf emisní banky Alan Greenspan, který věřil, že každou krizi lze potlačit levnými penězi.

To šlo podivuhodně dlouho dobře. Nízké úroky, zapříčiněné nadbytečnou nabídkou peněz, sváděly Američany k ještě většímu čerpání úvěrů, než již doposud byli zvyklí. Hlavně na trhu s realitami se s těmito penězi dalo báječně vydělat. Aby udržela nárůst cen realit v jistých mezích, musela FED zahájit protiakci a úroky stouply. V ten moment bublina praskla.

Kontolní úřady

I ony zruinovaly svoji pověst zrovna tak jako bankéřský cech. Jak se dalo slyšet od účastníků jednání o asanačním programu pro Hypo Real Estate, vystupoval zde pan Jochen Sanio, který je šéfem „Spolkového úřadu pro kontrolu finančních služeb" (BaFin), s maximální přísností. Ale náloží skrytých v bankovních rozvahách si pan Sanio před tím nevšiml. Jak je obecně známo, tak žádný z jeho bonnských úředníků nepovažoval za nutné prozkoumat co je míněno oněmi „účelovými společnostmi" v nichž bankéři skrývali své vysoce rizikové cenné papíry.

A dohlížitelé v jiných zemích take nebyli lepší. Američané, kteří svůj burzovní dohled rádi vychvalují jako globálního finančního šerifa, nereagovali, když zadlužení jejich bank dosáhlo astronomických rozměrů.

Ratingové agentury

Přestože mají beze sporu výrazný podíl na finanční krizi, zmizely v poslední době ratingové agentury z fokusu veřejnosti. Tyto ústavy jsou všechny do jednoho soukromými podniky. Věřitelům mají poskytovat informace o bonitě jejich dlužníků a žadatelů o půjčky a o kvalitě cenných papírů.

V případě papírů, které byly jištěny americkými hypotékami, propůjčovaly tyto agentury ještě tehdy nejlepší ohodnocení, když už se ceny domů ocitly v hlubokém pádu a úroky rostly — tedy v době kdy se kredity, které měly sloužit jako záruky, staly dubiozními. Důvodem k tomuto hodnocení nebyla nejen neschopnost, ale i předpojatost. Ratingové agentury se totiž podílely na složitých kostrukcích těchto papírů a vydělávaly na nich.

Analytici

Všechny peněžní ústavy zaměstnávají tyto specialisty, kteří hodnotí cenné papíry: akcie, obligace, cerifikáty. Spolehliví tito specialisté ještě nikdy nebyli. Příliš často se jim dalo dokázat, že jim scházela nutná nezávislost a že měli na zřeteli spíše dobro vlastní banky, než jejich zákazníků vkladatelů. Lze ztěží říci, zda-li při hodnocení bankovních akcií nerozeznali rizika těchto skrytých cenných papírů, nebo o nich pomlčeli s přihlédnutím k zájmům a nebo rizika museli zamlčet. V každém případě i oni zklamali.

Novináři

Také zpravodajci (včetně autora) hrají neslavnou roli. Mnohá média mají roli strážníků, kterou se rádi chlubí, a kvůli které si vydupávají svoji nezávislost. V tomto případě se hospodářští a hlavně finanční zpravodajové své úlohy odhalování nepřístojností zhostili jen na dostatečnou. Nepodařilo se jim postavit na pranýř neprůhlednost cenných papírů konstruovaných investičními bankami. V Německu nepodnikli žádné rešerše, aby odhalili detašované „účelové společnosti". Dále popisovali příliš nekriticky nezodpovědnou činnost investičních bankéřů.

Vkladatelé

Ti jsou nyní oběťmi. Ale byli i spolupachateli. Ti malí privátní investoři — lidé jako Vy i já. Nechtěli se smířit s výnosy ze státních dluhopisů a tak velmi rádi kupovali v bankách ztěží prohlédnutelné certifikáty. A pak hlavně ti velcí takzvaní institucionální investoři jako pojišťovny, penzijní a jiné fondy. V nemilosrdném boji o zákazníky nabízeli v reklamě vysoké zůročení kapitálu. Ale úroková míra, které lze dosáhnout s bezpečnými vklady, nestačí ke splnění těchto slibů. Proto vyžadovali vyšší výnosy a investiční banky jim je umožnily. Hloupé na tom je jen to, že se daly uskutečnit jen s podstoupením většího rizika.

A tímto jsme se ocitli u nás samých. U naší „západní společnosti", která nyní chce vše hodit jen na bankéře. Je to ta společnost, která si za primární středobod svého života učinila princip „všeho stále více". Velká část této společnosti ale není o mnoho méně lačná než jejich peněžní elita.

Nejsou to jen Američané z Wall Street, ale i ti z Main Street, kteří již roky konzumují více, než na co si vydělají. K velké radosti Číňanů a německého automobilového průmyslu.

Jsou to Němci a Evropané, kteří nechtějí věřit tomu, že suroviny a speciálně energie sotva postačují poptávce a proto podražily, neboť miliardy nových konzumentů mísí na trhu. Věří také tomu, že jejich příjmy mohou i nadále růst tak, jako desetiletí před tím, přestože na otevřeném světovém trhu je práce nabízena za podstatně nižší ceny, než je tomu u nás. A nakonec: jsou to právě top-manažeři takzvané reálné ekonomiky, kteří se za poslední léta orientovali podle neomezeného množení příjmů investičních bankéřů a ztratili jakékoliv proporce při vlastním odměnování.

Průmyslově založená společnost musí naleznout cestu zpět k míře a středu. Hospodářství v konkurenčním prostředí doposud prokázalo, že je schopné se učit. Tím tento otevřený systém vždycky vynikal a to mu umožnilo jeho vítězné tažení. Tuto krizi jednou zdoláme, jakkoliv po sobě zanechá jisté škody. Pak ale budou mít nejenom bankéři důvod k sebekontrole.

 Originál zde:  http://www.spiegel.de/wirtschaft/0,1518,582689,00.html

Překlad: Vašek z Bavor

Komentáře