Dva oddíly z Human Action – kapitola XVII. Nepřímá směna

Ludwig Edler von Mises

Poslall:Finist

18. Pohled inflacionistů na dějiny

Velmi rozšířená doktrína tvrdí, že postupné snižování kupní síly peněžní jednotky hrálo v dějinném vývoji rozhodující roli. Podle ní by lidstvo nikdy nedosáhlo své současné prosperity, kdyby nabídka peněz nevzrostla výrazně více než poptávka po nich. Říká se, že výsledný pokles kupní síly byl nezbytnou podmínkou hospodářského růstu. K intenzivnější dělbě práce a nepřetržitému růstu akumulace kapitálu, který zestonásobil produktivitu práce, mohlo dojít pouze ve světě s progresivním růstem cen. Inflace vytváří prosperitu a bohatství; deflace strádání a hospodářský rozvrat.25

Zběžný pohled do politické literatury a na myšlenky, jež po staletí vedly měnové a úvěrové politiky, odhalí, že tento názor je přijímán téměř všeobecně.

Přes všechna varování ze strany ekonomů jde stále o jádro hospodářské filozofie neodborníků. Neméně je také podstatou učení lorda Keynese a jeho následovníků na obou polokoulích.

Rozšířenost inflacionismu je do značné míry výsledkem hluboce zakořeněné nenávisti k věřitelům. Inflace je považována za spravedlivou, protože zvýhodňuje dlužníky na úkor věřitelů. Inflacionistický pohled na historii, kterým se musíme zabývat v tomto oddíle, je s těmito argumenty proti věřitelům spojen pouze velmi volně. Jeho závěr, že „expanzionismus" je hnací silou hospodářského pokroku a „restrikcionismus" je nejhorším ze všech zel, je většinou založen na jiných argumentech.

Je zjevné, že problémy, na které inflacionistická doktrína poukazuje, nemohou být vyřešeny pomocí učení o historické zkušenosti. Je nade vši pochybnost, že historie cenového vývoje ukazuje více méně neustálý, ačkoli občas na krátké období přerušený, vzestupný trend. Je pochopitelně nemožné prokázat tuto skutečnost jinak než porozuměním dějinám. Katalektická přesnost nemůže být aplikována na historické otázky. Snahy některých historiků a statistiků vysledovat změny v kupní síle cenných kovů během uplynulých staletí a měřit je jsou zbytečné. Jak již bylo ukázáno, veškeré snahy měřit velikost ekonomických veličin jsou založeny na zcela chybných předpokladech a ukazují neznalost základních principů jak ekonomie, tak historie.

Ovšem historie nám může pomocí svých specifických metod říci dost k tomu, abychom si mohli být jisti tvrzením, že kupní síla peněz po staletí vykazovala klesající tendenci. Na tomto závěru se všichni shodují.

To však není problém, který má být objasněn. Otázkou je, zda pokles kupní síly byl nebo nebyl nezbytným faktorem vývoje, jenž vedl od chudoby dob minulých k uspokojivějšímu stavu moderního západního kapitalismu.

Tato otázka musí být zodpovězena bez odkazu na historické zkušenosti, které mohou být a vždy jsou interpretovány různými způsoby a na něž se příznivci nebo odpůrci jakéhokoli vysvětlení nebo teorie odvolávají jako na důkaz jejich vzájemně protimluvných a neslučitelných výroků. Je zapotřebí objasnit důsledky změn kupní síly na dělbu práce, akumulaci kapitálu a technologický pokrok.

Při řešení této otázky by nemělo postačovat pouze vyvrátit argumenty předkládané zastánci inflacionismu. Absurdita jejich argumentů je tak zřetelná, že jejich odmítnutí a odhalení je opravdu snadné. Od svých počátků ekonomie opakovaně dokazuje, že tvrzení o údajné prospěšnosti přebytečného množství peněz a údajné škodlivosti vzácnosti peněz jsou výsledkem chybných úvah. Snaha apoštolů inflacionismu a expanzionismu odmítat správnost ekonomického učení zcela selhala.

Jediná podstatná otázka zní: Je možné trvale snížit úrokovou míru pomocí úvěrové expanze, nebo ne? Tímto problémem se budeme zabývat podrobněji v kapitole o vzájemném propojení mezi peněžním vztahem a úrokovou mírou. Tam uvidíme, jaké jsou nevyhnutelné následky hospodářského boomu vyvolaného úrokovou expanzí.

V tomto bodě se musíme zeptat sami sebe, zda nejsou nějaké jiné důvody, které by mohly podpořit inflační interpretaci dějin. Není možné, že zastánci inflace zapomněli na nějaký platný argument, který by mohl podpořit jejich stanovisko? Na tuto otázku je nutné podívat se z každého možného úhlu pohledu.

Uvažujme svět, v němž je množství peněz neměnné. V raném období historie vyrobili obyvatelé tohoto světa veškerou zásobu statku, který je používán pro své peněžní služby. Další růst množství peněz není možný. Fiduciární prostředky jsou neznámé. Všechny peněžní substituty — včetně druhotných mincí — jsou peněžními certifikáty.

Za těchto předpokladů by stále intenzivnější dělba práce, vývoj směřující od hospodářsky soběstačných domácností, vesnic, okresů a zemí k celosvětovému tržnímu systému devatenáctého století, stupňující se akumulace kapitálu a zlepšení technologických metod výroby vedly k nepřetržitému poklesu cen. Zastavil by takový růst kupní síly peněžní jednotky rozvoj kapitalismu?

Průměrný obchodník odpoví na tuto otázku kladně. Život a jednání v prostředí pomalého, ale neustálého poklesu kupní síly peněžní jednotky jsou považovány za normální, nezbytné a prospěšné. Jednoduše si nedokáže představit jinou situaci. Spojuje představu rostoucích cen a zisků na jedné straně a klesajících cen a ztrát na straně druhé. Jeho přesvědčením neotřese ani skutečnost, že lze spekulovat i na pokles ceny a že největší zisky byly vydělány právě „medvědy". Říká, že to jsou pouze spekulativní transakce lidí toužících po zisku z klesajících cen statků, které již byly vyrobeny a jsou k dispozici.

Tvůrčí inovace, nové investice a využití nových technologických metod vyžadují motivaci vyvolanou očekáváním rostoucích cen.

Tento názor je neobhajitelný. Ve světě rostoucí kupní síly peněžní jednotky by se způsob myšlení každého jednotlivce přizpůsobil této situaci, stejně jako si každý v našem současném světě zvykl na klesající kupní sílu peněžní jednotky. Dnes je každý ochoten považovat růst svého nominálního nebo peněžního důchodu za zlepšení své hmotné situace. Pozornost lidí se soustředí spíše na růst nominálních mzdových sazeb a peněžního vyjádření bohatství než na zvýšení nabídky statků. Ve světě rostoucí kupní síly peněžní jednotky by se zajímali spíše o pokles životních nákladů. To by zvýraznilo fakt, že hospodářský pokrok spočívá především ve stále větší dostupnosti věcí, které činí život příjemnějším.

Pro podnikání nehraje vývoj cen ve velmi dlouhém období žádnou roli. Podnikatelé a investoři se nestarají o cenové trendy během staletí. Jejich jednání je ovlivňováno jejich názory na vývoj cen v nejbližších týdnech, měsících, nebo nanejvýše letech. Nestarají se o celkový vývoj veškerých cen. Pro ně je podstatná pouze existence rozdílů mezi cenami komplementárních výrobních faktorů a očekávanými cenami jejich výrobků. Žádný podnikatel se nepouští do výrobního procesu proto, že by věřil v růst cen, tj. cen všech statků a služeb. Začne vyrábět, pokud věří, že může mít zisk z rozdílu mezi cenami statků různých řádů. Ve světě s velmi dlouhodobou tendencí k poklesu cen se budou podobné ziskové příležitosti objevovat stejně jako ve světě s tendencí k cenovému růstu. Očekávání všeobecného stupňujícího se pohybu všech cen směrem vzhůru nepřináší vyšší intenzitu výroby a nezvyšuje prosperitu. Vede k „útěku k reálným hodnotám" v průběhu závěrečné fáze boomu a k naprostému zhroucení měnového systému.

Pokud je přesvědčení o poklesu cen statků všeobecné, krátkodobé úrokové míry se sníží o velikost negativní cenové prémie.26 Podnikatel využívající vypůjčené finanční zdroje je zajištěn před následky tohoto poklesu ve stejné míře, v jaké je v podmínkách rostoucích cen věřitel pomocí cenové prémie zajištěn proti následkům klesající kupní síly.

Dlouhodobá tendence k růstu kupní síly peněžní jednotky by vyžadovala ze strany podnikatelů a investorů jiná praktická pravidla než ta, která se rozvinula v podmínkách dlouhodobé tendence k jejímu poklesu. To by však jistě běh ekonomických událostí podstatně neovlivnilo. Neodstranilo by to touhu lidí zlepšovat svůj hmotný blahobyt pomocí vhodného uspořádání výroby. Nezmizel by ekonomický systém prvků přispívajících k tomuto zlepšení, jmenovitě usilování podnikatelů o zisk a ochotu veřejnosti koupit si statky, které jsou schopny přinést jim nejvyšší uspokojení při nejnižších nákladech.

Tyto poznámky samozřejmě nejsou obhajobou politiky deflace. Představují pouze zamítnutí obtížně vymýtitelných inflacionistických výmyslů. Odhalují nesmyslnost doktríny lorda Keynese, podle níž je nutné spatřovat zdroj chudoby, strádání, krize obchodu a nezaměstnanosti v „kontrakčním tlaku". Není pravda, že by „deflační tlak ... zabránil rozvoji moderního průmyslu". Není pravda, že úvěrová expanze způsobila „zázrak ... proměny kamene v chléb".27

Ekonomie nedoporučuje ani inflační, ani deflační politiku. Nepřemlouvá vládu k tomu, aby narušovala tržní volbu prostředku směny. Pouze ukazuje následující skutečnosti:

1. Tím, že se vláda oddá inflační nebo deflační politice, nepodporuje veřejný blahobyt, všeobecné blaho, ani zájmy celého národa. Pouze upřednostňuje jednu z několika skupin obyvatel na úkor ostatních skupin.

2. Není možné předem vědět, pro kterou skupinu a do jaké míry bude určité inflační nebo deflační opatření výhodné. Jeho důsledky závisejí na celé řadě tržních dat. Závisejí také na rychlosti inflačních nebo deflačních pohybů a mohou být postupem těchto pohybů obráceny v pravý opak.

3. Měnová expanze v jakémkoli měřítku vede k mylným investicím kapitálu a nadměrné spotřebě. Národ jako celek je kvůli ní chudší, nikoli bohatší. Těmito problémy se zabýváme ve XX. kapitole.

4. Pokračující inflace musí nakonec vyústit v závěrečnou fázi boomu, naprostý rozvrat měnového systému.

5. Deflační politika je nákladná pro státní pokladnu a neoblíbená u lidí. Inflační politika je naopak pro státní pokladnu pravým požehnáním a oblíbená těmi, kdo věci nerozumí. V praxi je nebezpečí deflace pouze nepatrné, zatímco nebezpečí inflace obrovské.

Pozn.:

25 — Srov. kritickou studii Marianne von Herzfeld, „Die Geschichte als Funktion der Geldbewegung", Archiv für Sozialwissenschaft, LVI, str. 654-686, a texty citované v této studii.

26-  Srov. níže, str. 486-489.

27 — Citováno z International Clearing Union, Text of a Paper Containing Proposals by British

Experts for an International Clearing Union, April 8, 1943 (vyd. British Information

Services, an Agency of the British Government), str. 12.

Komentáře