Libertariánské dědictví: Americká revoluce a klasický liberalismus

Murray Rothbard: For a New Liberty

přeložil: Finist

 Libertarianismus má svůj původ v „klasických liberálních" hnutích sedmnáctého a osmnáctého století v západním světě, konkrétně v Anglické revoluci sedmnáctého století. Toto radikální libertariánské hnutí, ačkoliv pouze částečně úspěšné v místě svého zrodu, Velké Británii, bylo přesto schopné uvést v chod průmyslovou revoluci, vysvobodit průmysl a produkci z dusivých restrikcí státu a místních cechovních organizací. Klasické liberální hnutí znamenalo v západním světě mohutnou libertariánskou „revoluci" proti tomu, co můžeme nazvat Starým řádem — ancient régime, který po staletí vládnul svým poddaným. Tento režim měl na počátku novověku (od šestnáctého století) formu absolutistického centralizovaného státu a panovníka vládnoucího z boží vůle na vrcholu starší pyramidy feudálních pozemkových monopolů a městských cechů. Evropa byla obestřena sítí kontrol, daní a monopolních výsad vyrábět a prodávat, udělovaných centrálními (a lokálními) vládami jejich favorizovaným výrobcům. Toto spojenectví mezi centralizovaným, válečnickým, byrokratickým státem, privilegovanými obchodníky a feudálními majiteli půdy — které bylo pozdějšími historiky nazváno „merkantilismem" — tvořilo Starý řád, proti kterému klasičtí liberálové bouřili a povstávali v sedmnáctém a osmnáctém století.

 Cílem klasických liberálů byla svoboda jednotlivce ve všech jejích propojených aspektech. V ekonomice měly být drasticky sníženy daně, eliminovány regulace a privilegia a člověku tak měla být dána svoboda vyrábět a směňovat. Výrobci měli mít volnost si navzájem konkurovat, rozvíjet a tvořit. Z pout kontroly měla být vysvobozena půda, práce i kapitál. Osobní svobody měly být zaručeny proti svévoli krále a jeho poskoků. Náboženství, které bylo zdrojem krvavých válek, když jednotlivé náboženské skupiny bojovaly o kontrolu státu, mělo být odděleno od sátu, takže by všechny víry — i nevíry — mohly koexistovat v míru. Mír byl také krédem zahraniční politiky klasických liberálů; staletý režim imperiálních států usilujících o rozšíření moci nad co největším územím měl být nahrazen zahraniční politikou míru a volného obchodu mezi všemi národy. A jelikož klasičtí liberálové viděli, že nebezpečí války je zvyšováno stálými armádami a námořnictvem, vojenskou mocí vždy prahnoucí po expanzi, tento vojenský estabilishment měl být nahrazen dobrovolnými místními občanskými milicemi, které by byly ochotné bojovat pouze v obranné válce.

 Tudíž notoricky známé liberální téma oddělení církve od státu bylo ve skutečnosti pouze jedním z mnoha vzájemně propojených motivů, které by mohly být shrnuty jako „oddělení ekonomiky od státu," „oddělení tisku od státu," „oddělení půdy od státu," „oddělení války a vojenských záležitostí od státu," vskutku oddělení státu doslova od všeho.
 Stát měl být extrémně malý s nízkým, téměř zanedbatelným rozpočtem. Klasičtí liberálové se nikdy neshodli na teorii zdanění, ale náruživě bojovali proti každému zvýšení daní a proti každému novému druhu daně — v Americe se daně dvakrát staly jiskrou, která zažehla, nebo téměř zažehla revoluci (daň ze známek, daň z čaje).

 Ranní teoretikové klasického liberalismu byli Levelleři během Anglické revoluce a John Locke na konci sedmnáctého století, následováni „pravými whigy" (True Whig), radikální libertariánskou opozicí k „whigovskému uspořádání" (Whig Settlement) — britskému režimu sedmnáctého století. John Locke představil ideu přirozeného práva každého jednotlivce na svojí osobu a vlastnictví; působení vlády mělo být přísně omezeno na ochranu tohoto práva. Podle slov Lockem inspirované Deklarace nezávislosti: „zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc od souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou."

 Ačkoliv Locke byl v Amerických koloniích široce čten, jeho abstraktní filosofie nebyla zaměřena na povzbuzení lidí k revolučnímu vystoupení. Tento úkol splnili jeho radikální stoupenci v osmnáctém století, kteří psali v populárnějším a zapálenějším stylu a aplikovali základní principy Lockeovy filozofie na konkrétní problémy soudobých vlád -  především britské vlády. Z těchto spisů vynikaly zvláště „Catovy dopisy," (Cato's Letters) série novinových článků, které byly publikovány ve dvacátých letech osmnáctého století v Londýně pravými whigy Johnem Trenchardem a Thomasem Gordonem. Zatímco Locke psal o revolučním tlaku, který je oprávněný, pokud se vláda zachová destruktivně ke svobodě a základním právům, Trenchard s Gordonem poukazovali na to, že vlády mají vždycky tendenci k této destrukci práv jednotlivce. Podle „Catových dopisů" je lidská historie záznamem nekonečného konfliktu mezi mocí a svobodou, kdy moc (vláda) je vždy připravena rozšířit svoje působení, vpadnout do práv lidí a omezit jejich svobody. Tudíž vyhlašovali, že moc musí být vždy udržována malá a veřejnost se k ní vždy musí chovat s nedůvěrou a nepřátelsky, aby byla udržena ve svých patřičných mezích:
 „Z nespočetných historických příkladů víme, že lidé u moci, spíše než by se s ní rozloučili, učiní cokoliv, i to nejhorší a nejčernější, aby si jí zachovali; a zřídka ji nějaký člověk na zemi opustí, pokud se u ní může udržet. ... Zdá se jisté, že dobro světa nebo dobro lidí nejsou jejich motivem ať už pro udržení moci, nebo její opuštění."
 „Je v přirozenosti moci stále se rozrůstat a přeměnit každou mimořádnou pravomoc, která jí byla svěřena při konkrétní události na omezenou dobu ve svou obvyklou pravomoc, kterou bude využívat zcela běžně a nevzdá se jí nikdy dobrovolně. ... "
 „Běda! Moc neustále ukusuje ze svobody s úspěchem až příliš očividným; a rovnováha mezi nimi je téměř ztracena. Tyranie se rozprostírá téměř po celé Zemi a užírá kořeny a větve lidstva, činíce ze světa jatka; a bude v tom jistě pokračovat, dokud nebude zničena sama, nebo, což je pravděpodobnější, dokud nezbude nic ke zničení."[1]
 Těmto varováním Američtí kolonisté pozorně naslouchali a „Catovy dopisy" byly v Americe v osmnáctém století mnohokrát přetištěny. Takový hluboký zájem vedl k tomu, co historik Bernard Bailyn trefně nazval „transformačním radikálním libertarianismem" Americké revoluce.

 Revoluce nebyla pouze prvním úspěšným pokusem svrhnout jařmo evropského imperialismu — v tehdejší době nejmocnější síly. Daleko důležitější bylo, že poprvé v moderních dějinách Američané vytvořili pro svou novou vládu nespočetné limity a omezení a vtělili je do ústavy a do listiny práv. Církev a stát byly naprosto odděleny a náboženská svoboda zajištěna. Nová federální vláda, zformovaná články ústavy, nemohla vypisovat žádné přímé daně a jakékoliv rozšíření jejích pravomoci vyžadovalo jednomyslný souhlas všech států. Vojenská moc a pravomoc vyhlásit válku byly velmi omezené a chovány v podezření, protože libertariáni osmnáctého století rozuměli tomu, že válka, stálé armády a militarismus byly vždy jednou z hlavních metod rozrůstání státní moci.[2]
 Bernard Bailyn shrnul výdobytky amerických revolucionářů takto:

 „Modernizace americké politiky a vlády během a po revoluci dostala formu náhlé radikální realizace programu, který byl představen opoziční inteligencí v Británii ... během vlády Jiřího I. Kde anglická opozice čelící vžitému společenskému a politickému řádu podnikala pouze nesmělé pokusy a snila, Američané, ovládaní stejnými idejemi, ale žijící ve společnosti již v mnoha směrech moderní a nyní uvolnění politicky, mohli bleskově jednat. Kde anglická opozice pouze marně agitovala pro částečné reformy ... američtí vůdcové postupovali rychle a s malými sociálními překážkami k systematické implementaci celé řady radikálních liberálních idejí."
 „V průběhu tohoto procesu ... zabudovali do americké politické kultury ... hlavní témata radikálního libertarianismu osmnáctého století. Prvním je přesvědčení, že moc je zlem, možná nezbytností, ale zlou nezbytností; že je nekonečně korumpující;  že musí být všemi způsoby omezena na naprosté minimum kompatibilní se zachováním společenského řádu. Psaná ústava, oddělení mocí, listina práv, omezení exekutivy, legislativy i soudů, omezení možnosti užívat donucení a vyhlašovat válku — to vše vyjadřovalo celkovou nedůvěru k moci, která je v samém srdci americké revoluce a která nám zůstala jako trvalé dědictví."[3]

 Tudíž klasický liberalismus začal v Anglii a dosáhl toho nejkonzistentnějšího a nejradikálnějšího rozvoje — a také největšího existujícího uskutečnění — v Americe. V amerických koloniích neexistovaly feudální pozemkové monopoly a aristokratická vládnoucí třída, která byla zakořeněná v Evropě; v amerických koloniích vládli nepočetní britští koloniální úředníci a hrstka privilegovaných obchodníků, které bylo relativně snadné odsunout stranou, když přišla revoluce a britská nadvláda byla svržena. Klasický liberalismus zde měl masovou podporu a musel překonávat daleko menší odpor tradičních institucí.

 Amerika tedy byla zrozená v explicitně libertariánské revoluci, revoluci proti impériu, proti daním, proti obchodním monopolům a regulacím a proti militarismu a výkonné moci. V revoluci se zrodila vláda, jejíž moc byla omezena bezprecedentními restrikcemi. Ale ačkoliv existoval v Americe jen velmi malý institucionální odpor, od samého začátku zde byly mocné elity, zvláště mezi velkoobchodníky a plantážníky, které si přály zachovat britský „merkantilistický" systém kontrol a monopolních privilegií udílených vládou. Chtěly silnou, centralizovanou, ba dokonce imperiální vládu; krátce chtěly britský systém bez Velké Británie. Tito lidé se poprvé veřejně objevili během revoluce a později se sdružili okolo Federalistické strany a tvořili federalistickou administrativu v devadesátých letech osmnáctého století.

 Během devatenáctého století ovšem libertariánský impuls pokračoval. Jeffersoniánské a Jacksoniánské hnutí, Demokraticko-republikánská a později Demokratická strana explicitně usilovaly o doslovnou eliminaci vlády z amerického života. Měla to být vláda bez stálé armády či námořnictva, vláda bez dluhů a bez přímých daní a s nízkými dovozními cly[4] — tedy se zanedbatelnou úrovní zdanění a výdajů. Vláda, která se nebude angažovat ve veřejných pracích; nebude regulovat ani kontrolovat; vláda, která ponechá peníze a bankovnictví svobodné, tvrdé a neinflační; krátce řečeno slovy H. L. Menckena: „vláda, která se jen nepatrně liší od stavu bez jakékoliv vlády."

 Jeffersonova snaha o minimální vládu pohořela poté, co se dostal do prezidentského úřadu. Nejprve učinil ústupky federalistům (pravděpodobně výsledek dohody za jejich hlasy ve volbách), pak protiústavně koupil Lousianské teritorium. Nejtěžší ránu ale dostala díky tendenci směrem k válce s Velkou Británií během Jeffersonova druhého období, tendenci, která nakonec v roce 1812 k válce vedla a přivodila de-facto systém jedné strany[5], jenž následně zavedla téměř celý etatistický federalistický program: vysoké vojenské výdaje, centrální banku, ochranná cla, přímé federální daně, veřejné práce, veliký veřejný dluh.[6] Zděšen těmito výsledky, vysloužilý Jefferson usazený na Monticellu inspiroval dva mladé politiky, Martina Van Burena a Thomase Harta Bentona, k založení nové strany — Demokratické strany — aby  dobyli Ameriku zpět od federalistů a obnovili ducha starého Jeffersoniánského programu. Poté, co se tito dva mladíci spojili s Andrewem Jacksonem, zrodila se nová Demokratická strana.

 Jacksoniánští libertariáni vymysleli plán: nejprve měl být osm let prezidentem Andrew Jackson, pak osm let Van Buren, pak Benton. Po dvaceti čtyřech letech měla triumfální Jacksoniánská demokracie dospět k ideálu minimální vlády. V žádném případě to nebyl neuskutečnitelný sen, jelikož Demokratická strana se rychle stala  majoritní stranou v zemi. Většina lidí tehdy byla nakloněna libertariánskému programu. Jackson měl svých osm let, během nichž zničil centrální banku a splatil veřejný dluh a Van Buren měl čtyři, během nichž pokračoval v oddělování vlády od bankovního systému. (Hlavně snahou vybudovat v rámci státní finanční správy nezávislý depozitní systém.) Volby roku 1840 byly ale anomálií, jelikož Van Buren byl poražen během bezprecedentně demagogické kampaně[7] řízené Thurlowem Weedem, který byl průkopníkem všech záležitostí moderní politické kampaně, jež známe dodnes — chytlavé slogany, knoflíky, písně, přehlídky, demonstrace, etc. Weedovi se do úřadu podařilo dostat neznámého whiga, generála Williama Henry Harrisona. V roce 1844 by Demokraté byli připraveni odpovědět stejnou taktikou a velmi pravděpodobně by zvítězili. Došlo ale k osudové události: Demokratická strana se rozštěpila kvůli kritickému tématu otroctví. V řadách demokratů nastal rozkol kvůli tomu, jestli by měla Unie uznat Texas jakožto otrokářský stát; Van Buren byl proti, Jackson pro a tento rozkol symbolizoval celkový rozpad uvnitř strany. Otroctví, tento hluboce antiliberální omyl v programu Demokratické strany, bylo příčinou krachu jejího libertarianismu.

 Občanská válka přinesla mimo bezprecedentní devastace a krveprolití návrat k etatistickému, dříve whigovskému, programu: celonárodní vládní moc, protekcionistické tarify, subvence velkému průmyslu, inflační papírové peníze, kontrola federální vlády nad bankovnictvím, daně a povinnou vojenskou službu během války. Státy ztratily svoje právo na secesi a mnohé jejich pravomoci přešly na federální vládu. Demokratická strana obnovila po válce svůj libertariánský program, ale stála před daleko delší a obtížnější cestou ke svobodě než dříve.[7]
Viděli jsme, jak se stalo, že Amerika získala hluboce libertariánskou tradici, která stále zůstává součástí politické rétoriky a žije v individualistickém přístupu velké části Američanů k jejich vládě.

Pozn.:

1. John Trenchard a Thomas Gordon, Cato's Letters, v The English Libertarian Heritage (Indianapolis: Bobbs-Merrill, 1965).

2. Libertariánské dopady revoluce na Ameriku viz. Robert A. Nisbeth, The Social Impact of the Revolution (Washington, D.C.: American Enterprise Institute for Public Policy Research, 1974). Dopad na Evropu, viz důležitá práce Roberta R. Palmera, The Age of Democratic Revolution (Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1959), díl 1.

3. Bernard Bailyn, „The Central Theme of the American Revolution: An Interpretation," v Essays on the American Revolution (Chapel Hill: University of North Carolina Press, 1973), str. 26-27.

4. Dokud dovozní cla tvořila hlavní zdroj příjmů federální vlády, byl to velmi účinný mechanismus, který vládu odrazoval od toho, aby tato cla používala protekcionistickým způsobem pro „ochranu" domácích výrobců. Pokud by totiž federální vláda stanovila clo v takové výši, že by tím zabránila dovozu zahraničního zboží, přišla by tím o příjem do státní pokladny. pozn. překl.

5. V prvním desetiletí devatenáctého století, po Hamiltonově smrti a odchodu Johna Adamse se federalisté rozpadli a spousta jich přešla do republikánsko-demokratické strany, kde posléze vykrystalizovala dvě křídla: „Staří republikáni", kteří byli zděšeni, když straničtí vůdci dali v roce 1816 souhlas k založení Druhé banky Spojených států, a „Whigové"  — či „Národní republikáni" — kteří v zásadě pokračovali v programu federalistů. Během voleb 1824 se strana rozpadla do několika frakcí přidružených k různým osobnostem. Názvy stran (stejně jako samotné strany) do druhé poloviny 19. století nebyly pevně dané — „republikáni", „demokraté" i „federalisté" byla slova s pozitivní konotací a příležitostně se jimi ve své době označovala různá politická seskupení. Tak Jacksoniánští demokraté měli první sjezd jako „republikánská strana" a běžně si říkali „demokratičtí republikáni". Název „Demokratická strana" přijali oficiálně až v roce 1844. „Republikánská strana," založená v roce 1856 jako strana protiotrokářská, si zvolila svoje jméno, aby připomněla Jeffersoniánský ideál svobody a připojilo se k ní i mnoho Jacksoniánských demokratů ze severu. Brzy ale v ní získali navrch seveřanští whigové, kteří do ní vnesli svou agendu silné centrální vlády aktivně podporující průmysl dotacemi a protekcionistickými cly. pozn. překl.

6. Může se to dnes zdát maličko podivné, ale mít veliký veřejný dluh bylo skutečně explicitně obsaženo v programu federalistů a jejich hlavní postava  — Alexander Hamilton — otevřeně v Kongresu hájil výhody velkého veřejného zadlužení: především zájmy bohatých lidí, kteří se stanou majiteli dluhopisů, se spojí se zájmy státu a bohatí pak budou podporovat (nebo alespoň nebudou proti) veškerá opatření zaručující to, že jim stát bude schopen dluhopisy splatit (zavádění nových daní, založení centrální banky, podpora státu ve válečných konfliktech, posilování moci federální vlády). pozn. překl.

7. Jedním z hlavních volebních témat byla bankovní panika 1837 a následné dopady na ekonomiku. Další událost amerických dějin, o jejíž interpretaci se mezi ekonomickými historiky dodnes vedou spory.

8. „Bourbonští" demokraté kolem prezidenta Grovera Clevelanda od sedmdesátých let do konce devatenáctého století podporovali laissez-faire, svobodné podnikání, bojovali za zlatý standard a proti protekcionismu, imperialismu a Americké zámořské expanzi (byli např. proti anexi Havaje). Toto se změnilo až s Williamem Jenningsem Bryanem.

Komentáře