Kdo zabil Ústavu?

aneb.: jak s Ústavou dopadli jinde

Přednáška Thomase E. Woodse (z poslechu přeložil Finist)  

Dobrý večer.

Dnešním tématem je „Kdo zabil Ústavu?" Pro ty z Vás, kteří by chtěli vědět, proč bychom se vůbec měli zajímat o Ústavu, mám připravenu odpověď. Tohle téma mě vždy zajímalo, protože píši mnoho o Americké historii. Je to můj hlavní obor, z něhož mám svoje Ph.D. Když jsem psal své předchozí dvě knihy o historii — „33 otázek z Amerických dějin, které nemáte klást" (33 Questions About American History You're Not Supposed to Ask) a ještě před tím „Politicky nekorektního průvodce po Amerických dějinách" (The Politically Incorrect Guide to American History) — představil jsem si sám sebe jako osmnáctiletého a zkusil jsem se zamyslet: Co by mi ušetřilo hodiny a hodiny frustrace? Které informace bych si přál, abych tehdy měl? A to jsem vložil do těchto dvou knih. Něco, co Vám ušetří frustraci, pokud posloucháte výklady o tom, jak by bez vládních zásahů všichni stěží přežívali a pracovali za tři centy na den čtrnáct hodin denně a díky vládě se nám dnes vede tak dobře. Pokud o tom přemýšlíte, říkáte si, že to zní jako propaganda.

Mnohá z témat, kterými jsem se zabýval, měla něco společného s Ústavou. Když mluvíte o Ústavě v libertariánských kruzích — nemíním tím, že by všichni přítomní byli libertariáni; předpokládám, že člověk může být rakušanem a nebýt libertariánem ... ale asi by to bylo neobvyklé — nicméně v libertariánských kruzích jsou lidé k tomuto tématu podezřívaví. „Proč se zabývat Ústavou? Důležitější je svoboda. Kdo se vůbec stará o Ústavu?" Z určitého úhlu pohledu tomuto názoru rozumím a sdílím ho. Ve skutečnosti nejradikálnější vyjádření tohoto mínění pochází od našeho dobrého přítele Lysandera Spoonera. Ten ve své knize „No treason" uvedl argument, že já, jakožto jednotlivec, jsem nikdy Ústavu nepodepsal a neslíbil jsem, že se jí budu řídit. Jakým způsobem by tedy mohla být závazná pro mě nebo pro další lidi, kteří dnes žijí? Když tohle uslyšíte poprvé,  je to skutečně šokující a radikální. Pokud se nad tím ale zamyslíte,  je v tom určitý smysl. Neexistuje žádný jiný aspekt života, kde bychom přijímali princip, že pro nás je závazné to, co podepsala skupina lidí před stovkami let. Mám rád Spoonera a nevidím žádný způsob, jak by se na jeho argument dalo uspokojivě odpovědět.

Proč tedy píši o Ústavě. Ze dvou hlavních důvodů: 1) Myslím, že je užitečné používat Ústavu jako klacek na federální vládu. Aby člověk byl schopen říct: „Jen se podívejte,  neřídí se ani svým vlastním slovem." Ukázat, že jsou ještě horší, než si lidé myslí a neřídí se ani tím, co nutí ostatní se naučit. Vzpomínám si, jak jsem byl před několika lety v jedné show a jeden z hostů — konzervativec — řekl, jak je úžasné, že senátor Robert Byrd prosadil opatření, že 12. září všechny děti na všech školách v zemi budou studovat Ústavu. Není to neuvěřitelné? Konzervativec vypráví, jak je úžasné, že federální vláda protiústavně přinutila lidi studovat Ústavu? Ústava jim nedává žádnou pravomoc nařizovat co se bude ve školách učit a v který den.

2) Pro mě je zajímavé vidět, jak politici dokázali všechny ty ústavní omezení pravomocí obejít. Každý pokus omezit moc vlády nakonec skončil jejím rozšířením. To je fascinující fenomén. Pravomoci kongresu byly Ústavou od počátku jen velmi úzce vymezené, takže jak k tomu došlo? Je užitečné ukázat staromódním ústavním konzervativcům, jakým jsem býval i já,  že tento nástroj, který se snaží použít k omezení moci vlády, nemůže fungovat. A zde jsou příklady toho, že to nefunguje. Tytéž instituce, které má Ústava omezovat, totiž Ústavu interpretují. Co myslíte, že se stane? Řeknou si snad: „Rádi bychom odvedli lidi do armády, ale ústava nám to nedovoluje"? Jaká je šance? Samozřejmě, že budou Ústavu interpretovat ve svůj prospěch dokud mají monopol na její interpretaci.

 

 

Takže s Ústavou je ten problém, že samotná vláda, kterou má omezovat, je její jediný interpret. A navíc samotná vláda je dnes tím, kdo nás vzdělává. Většina škol jsou vládní instituce a když čtete nějakou oficiální učebnici, obvykle se z ní nedozvíte: zde vláda protiústavně odvedla lidi do armády; tady zase protiústavně zavedla nějakou regulaci. Tak nějak Vám tyhle věci nikdy neukážou. Místo toho se dozvíte, že jednou z ohromných výhod amerického systému je jeho flexibilita, že vláda může neustále dělat nové a nové věci a není ničím omezená. Opravdu Vám řeknou: „Není to skvělé, jak soudci Nejvyššího soudu neustále vynalézají, co nového může vláda udělat?"

Když se jednou jedinkrát dostala záležitost armádních odvodů před soud, vybrané případy odvodů 1918, a byla položena otázka ústavnosti odvodů, odpověď zněla: „Samozřejmě, že odvody jsou ústavní. Spojené státy jsou svrchovanou mocí a svrchované moci mohou odvádět své občany." To byl celý argument. A v jedné z poznámek k tomuto rozhodnutí se říká: „Podívejte se, všechny země světa odvádějí svoje občany. To máte Německé císařství, Japonské císařství, Ruskou říši ... atd., atd. Mají snad být Státy  mezi těmi zaostalými zeměmi, co neodvádějí svoje občany?"

Takže to opravdu nebyl žádný seriózní pokus se s problémem vypořádat. Kdo jste ještě nečetli Daniela Webstera, který byl senátorem za Massatchusets, jeho proslov o odvodech z roku 1814, měli byste se na něj podívat. Je naprosto skvělý. Není to pouze ústavní argument. Je to také o tyranii obsažené v instituci odvodů. Tato řeč byla přetištěna v New Individualist Review a Ron Paul z ní citoval ve své knize Freedom under siege a ve svých pozdějších knihách. Je to libertariánská klasika, v níž je dokázána protiústavnost odvodů. Ale když to federální vláda chce udělat, tak to prostě udělá.

Je zajímavé si připomenout, že Americká revoluce byla z velké části vybojována kvůli principu autonomie. Zákonodárci v koloniích chtěli o svých věcech rozhodovat sami bez intervencí britské vlády. Takže když byla sepisována Ústava, mnoho Američanů trvalo nejen na Listině práv obecně, ale chtěli i konkrétní ustanovení, v němž by bylo jasně řečeno, že federální vláda má pouze ty pravomoci, které na ni byly výslovně delegovány. Aby bylo jasné, že to není neomezený národní zákonodárce, ale federální zákonodárce s omezenými pravomocemi. Díky tomu máme desátý dodatek a Thomas Jefferson řekl, že toto je základní kámen celé Ústavy, který federální vládu udržuje omezenou.

A dnes? Pokud dnes budete skládat zkoušky na právech a půjdete na některý z těch přípravných kurzů, kde Vám budou dávat tipy co zaškrtávat v testech — můj spoluautor Kevin Gutzman, který má krom doktorátu z historie i doktorát z práv mi řekl, že pokud jedna z možných odpovědí je desátý dodatek, dozvíte se tam, že je to určitě špatně, takže to můžete zcela automaticky vyškrtnout.

Čili to máme základní kámen Ústavy — a podle našeho právního estabilishmentu je zkrátka pryč a všichni se tváří, jako by vůbec neexistoval. Jak k tomu došlo? To je opět omezenost Ústavy a není žádný způsob, jak tomu zabránit. Ústavě nenarostou drápy a nezardousí Vás pokud jí porušíte. Neexistuje způsob, jak tomu zabránit.

V devadesátých letech byl dotázán ministr spravedlnosti Billa Clintona: „Můžete jmenovat jedinou oblast amerického života, kde podle Vás Ústava federální vládě absolutně zapovídá zasahovat?" A chlapík zůstal stát ohromen, jak takovou otázku mohl vůbec někdo položit. Samozřejmě, že neměl žádnou odpověď.

Další věcí jsou interpretační rozdíly Ústavy týkající se federální vlády a států. Co tím myslím: Přišel mi email od jednoho člověka, který četl knihy Rona Paula a který píše, že se u něj dočetl, že podle Ústavy má federální vláda zakázáno vydávat takzvané „úvěrové listy" (bills of credit) — což víceméně odpovídá dnešním papírovým penězům. A říká: „Ale já jsem se podíval do Ústavy a tam není, že by to měla zakázáno federální vláda. Tam stojí, že to mají zakázáno státy. Takže je to chyba v Ústavě?" Odpověděl jsem mu, že ve skutečnosti není, protože v Ústavě se má za to, že federální vláda má pouze ty pravomoci, které jsou v ní výslovně uvedené. Pokud tam nejsou výslovně uvedené, pak si tyto pravomoci ponechávají státy. Takže samotný fakt, že federální vláda nemá v Ústavě výslovně uvedeno, že může vydávat papírové peníze, by měl být dostatečný. Ale zabránilo to vydávání papírových peněz?

Z konce třicátých let pochází tento bonbónek. Rozhodnutí nejvyššího soudu ve věci Spojené státy vs Carolene Products, které obsahuje poznámku pod čarou číslo čtyři. Teď by si mohl někdo pomyslet: „Můj bože, ten chlap musí být naprostý génius. On zná poznámku pod čarou z případu Nejvyššího soudu." Ale poznámka čtyři z tohoto případu je tak široce známá, že na ní právní literatura jednoduše odkazuje jako na „poznámku čtyři." Tato poznámka říká: „Cokoliv federální vláda udělá se pokládá za Ústavní." Což tedy vypadá jako dost velká nálož pro jednu poznámku pod čarou, že? K tomu se ještě vrátím později, kdy se podíváme, jak dále říkají: „OK, můžete najít i něco protiústavního na tom, co federální vláda dělá, a jak to dokázat." Teď jenom chci poukázat na to, jak veškeré úsilí omezit federální vládu bylo zkrátka zmuchláno a odhozeno.

Jefferson si myslel, že v konečné instanci to je lid, jehož zodpovědností bude hlídat dodržování Ústavy. Ale víte, nedávno jsem četl, že více než polovina Američanů dostává od státu nějakou formu podpory. Čili když jim řeknete: „hej, což takhle omezenou vládu, dodržovat Ústavu" tak odpoví: „držte zobák, já chci svůj podíl na lupu." Když i lidé byli zkorumpováni, kdo bude vynucovat to dodržování? To se zdá nemožné.

Jedním z bodů, na které jsem se soustředil, je zábavná šíře aplikace obchodní klauzule. V Ústavě existuje klauzule o regulaci mezistátního obchodu — obchodu mezi jednotlivými státy. James Madison prohlásil, že tato klauzule není zamýšlená tak, aby dávala federální vládě pozitivní pravomoc. Má být ve skutečnosti negativní pravomocí, která umožní federální vládě rušit určité věci narušující svobodu obchodování. Například rušit dovozní omezení nebo celní tarify, které by jeden stát vyhlásil proti druhému. Ovšem na počátku devatenáctého století padouch John Marshall — John Marshall předsedal nejvyššímu soudu v letech 1803-35 a je chybně mnoha libertariány pokládán za hrdinu; byl to darebák a neměl by být respektován nikým, ale to je zase jiné téma o kterém budeme mluvit někdy jindy — začal argumentovat, že obchodní klauzule má ve skutečnosti daleko větší působnost, že autorizuje federální vládu regulovat cokoliv, co se odehrává v jednom státu a mohlo by to mít nějaký dopad na jiný stát. Jefferson k tomu řekl: „Podívejte, v určitém fundamentálním pohledu na věci může mít cokoliv vliv na cokoliv jiného, takže tím se otevírají dveře k neomezené vládě." A to se také skutečně stalo.

Mým oblíbeným příkladem je případ, o kterém jistě už mnozí z Vás slyšeli: Wickard vs. Filburn z roku 1942. Farmář vypěstoval obilí pro svou vlastní spotřebu a pro nakrmení dobytka na své vlastní farmě. Federální vláda se snažila zregulovat, kolik tohoto obilí smí vypěstovat. On řekl: „Na to zapomeňte. Nejedná se o mezistátní obchod a dokonce ani o vnitrostátní. Všechno to obilí zůstane na mojí půdě, já si ho vypěstoval a já ho spotřebuji." A odpověď byla: „Protože si pěstuješ svoje vlastní obilí, tak ho nenakupuješ na mezistátním trhu a tím ho samozřejmě ovlivňuješ, takže tě můžeme zregulovat." Takže tolik k Madisonovu: „není třeba se této klauzule bát."

Po tomto rozhodnutí po další půl století Nejvyšší soud ani jedinkrát nezpochybnil počiny federální vlády při interpretaci obchodní klauzule. Nechal ji dělat všechny druhy šílených věcí pod záminkou, že by se tak či onak mohly týkat mezistátního obchodu. Až teprve v roce 1995 — případ US vs. Lopez. V tomto případě šlo o takzvané „zóny beze zbraní" kolem škol. Ve čtyřiceti státech již bylo nošení zbraní v okolí škol tak či onak zregulováno, ale federální vláda si stejně myslela, že musí ze své úrovně zasáhnout. Nejde ani tak o to, jestli si myslíte, že „zóny beze zbraní" kolem škol jsou nebo nejsou dobrým nápadem, ale jestli má federální vláda pravomoc toto regulovat, protože to se zdá být věcí jednotlivých států. Argument, který federální vláda použila na ospravedlnění svojí regulace, byl založen na obchodní klauzuli a vypadal takto: Jestliže se studenti budou obávat, že v okolí školy mohou být zbraně,  nebudou se schopni soustředit na učení; protože se nebudou schopni soustředit na učení, budou hloupější; když budou hloupější,  budou i méně produktivní a tudíž bude vyrobeno méně zboží a tudíž bude ovlivněn mezistátní obchod.

Nejvyšší soud, který byl v těchto věcech dosud velmi benevolentní, řekl: „Tak to už je trochu moc i na nás," a smetl věc ze stolu. Ale spousta lidí, co to viděla a spousta lidí, co stále věří v možnost omezit vládu, si řekla: „Aha, konečně po 53 letech Nejvyšší soud spatřil světlo." Pokud se ale na tento případ podíváme blíže, zjistíme, že ve skutečnosti nebyla zpochybněna samotná doktrína. Jejich argument byl, že to podstatně neovlivňuje mezistátní obchod. Ale pravidlo zůstalo zachováno. .

O deset let později — a nepotřeboval bych chodit tak daleko, ale tohle je velmi známý případ — se před Nejvyšší soud dostal spor o lékařské použití marihuany: Gonzales vs. Angel Raich. Opět, když se o něčem takovém bavíte s libertariány, jsou trochu netrpěliví, protože je to takové vedlejší téma. Já si je ale vybral z toho důvodu, že právní argumenty jsou v tomto případě velmi názorné a odhalují podstatu federální vlády.

Šlo tu o ženu, jejíž stav se zlepšoval jen po užití canabis. Pěstovala si rostliny ve svém skleníku a Kalifornie měla zvláštní zákon z roku 1996, který to v takových případech umožňoval. Pokud se podíváte na martýrium, kterým Angel Raich procházela, je to téměř neuvěřitelné. Měla snad všechny nemoci, které si dovedete představit včetně neoperovatelných tumorů a záhadného syndromu ztráty váhy — hubla o jednu libru denně. Doslova mizela před očima. Nemohla chodit — nebudu to tady všechno vyjmenovávat. Máme to vyjmenované v knize. Federální úřady jí sdělily, že nesmí canabis používat a že půjde do vězení. Tak se nakonec její případ dostal před Nejvyšší soud.

Je vhodné si připomenout všechny takzvané „liberály" u Nejvyššího soudu jako Ruth Bader Ginsburg, Stephen Breyer; víte, jak liberálové údajně věří v osobní svobodu a konzervativci chtějí všem vnutit bibli — to je karikatura. V očích liberálů u Nejvyššího soudu nadřazenost federální vlády ve všech případech triumfuje nad všemi ostatními hodnotami. Jedinou osobou, která zaujala principiální postoj, byl ve skutečnosti konzervativec Clarence Thomas, který prohlásil, že celý test na podstatné ovlivnění mezistátního obchodu je naprosto pochybený.

Co je ale na tom případu zajímavé: Angel Raich argumentovala, že federální vláda porušuje její práva a na řadu přišla poznámka 4 z případu Carolene Products. Podívala se na tuto poznámku a řekla: „Jak mám dokázat, že i když se to, co federální vláda dělá, pokládá za ústavní, ve skutečnosti ústavní není?" Ta poznámka dále říká, že postupovat proti federální vládě je možno jen tehdy, pokud právo, které si nárokujete, je takzvaným „fundamentálním právem."  A co je tedy fundamentální právo? V pozdějších případech bylo vysvětleno, že takzvané fundamentální právo musí splňovat dvě podmínky: 1) musí být hluboce zakořeněné v americké historii a tradici a 2) musí být implicitní v konceptu svobodného řádu.

OK, takže máme naprosto amorfní a těžko uchopitelný požadavek. Angel Raich přišla k soudu a její argument zněl, že se snaží zachovat svůj život a vyhnout se nadměrné bolesti a utrpení. A tohle jí připadalo jako „hluboce zakořeněné v americké historii a tradici" a že to má něco společného s „konceptem svobodného řádu." Zde je ale ten problém: co když Nejvyšší soud právo, které si nárokujete, definuje jinak? Co když soud řekne: „My tvrdíme, že právo, které si nárokujete, je právo užívat marihuanu z lékařských důvodů." A zní tohle snad jako „hluboce zakořeněné v americké tradici"? Takže soud může obrátit věc proti Vám jednoduše tím, že redefinuje právo, jehož porušování reklamujete.

Angel Raich přišla k soudu, ten jí trpělivě vyslechl a pak rozhodl. V rozhodnutí skutečně stojí, že soud uvěřil svědectví lékařů o užívání marihuany jako v tomto případě jediné léčbě s uspokojivými výsledky. Všechny ostatní postupy měly daleko horší vedlejší následky. Uznali tedy, že je to pro Angel Raich jediná možnost, kterou má, ale současně řekli, že právo, které si nárokuje, je právo užívat marihuanu z lékařských důvodů. A jak myslíte, že rozhodli?

„Federální zákon neuznává jako fundamentální právo právo užívat marihuanu z lékařských důvodů předepsanou licencovaným lékařem na zmírnění těžkých bolestí a lidského utrpení."

Neuvěřitelné, že? Když jsme psali „Kdo zabil ústavu?", nebylo naším cílem říct: „podívejte na ty bláznivé nejvyšší soudce, jaká je to banda klaunů." O tom už je tolik jiných knih, že si z nich můžete postavit malou pevnost. Soudci Nejvyššího soudu ale nepadají z nebe. Kdo je tam dostal? Co ty dvě další moci ? Snažíme se poukázat na to, že to byly všechny tři moci společně (zákonodárná, výkonná i soudní), kdo obrátil Ústavu naruby. Nebyli to pouze soudci. A tohle je případ, kdy můžeme přistihnout všechny tři moci. Máme zde rozhodnutí z roku 2005 — to je soudní moc. D.E.A.- lidi z protidrogového, kteří jsou podstatnou částí výkonné moci a kteří celou tuto akci zahájili. A zákonodárná moc má rovněž svůj díl zodpovědnosti. Devět dní poté, co se objevilo rozhodnutí v kauze Angel Reich, kongres zamítl opatření, které by zamezilo ministerstvu spravedlnosti vydávat peníze na stíhání podobných případů. Naším poselstvím tedy je, že všechny tři moci jsou stejně špatné.

Pokud se podíváte na zákonodárnou moc, tak kolik kongresmanů — OK, všichni víme, že odpověď je jeden — kolik kongresmanů prosedí noc v úvahách „já nevidím žádnou ústavní autorizaci pro to, co chci udělat?" Tomu by se vysmáli. Ani na chvilku by je nenapadlo myslet takovým způsobem. Pokud chtějí dát peníze nějaké krachující bance nebo někomu jinému a v kongresu mají většinu hlasů, prostě to udělají. Ani je při tom nenapadne, že existuje nějaké omezení jejich pravomoci.

Známým příkladem je dodatek o prohibici. Byl jsem v D.C.  — někteří z Vás vědí, že prohibiční dodatek měl číslo osmnáct a  když jsem byl v hotelu v D. C.,  byl tam bar „U jednadvacátého dodatku," což je dodatek, který prohibici zrušil. Povšimněte si, že  tenkrát potřebovali 2 ústavní dodatky. Řekli si: „Nechceme, aby lidi pili, ale federální vláda nemá autorizaci to přikázat, takže musíme přijmout ústavní dodatek." Kdežto dnes, pokud chtějí něco zakázat, myslíte, že se obtěžují ústavním dodatkem? Prostě to udělají a ani je nenapadne zabývat se Ústavou.

Vezměte si například válku proti drogám. Jak mnozí z Vás vědí,  v roce 1937 začala konkrétně válka proti marihuaně. Ale ani tehdy nešlo o přímou prohibici. Tenkrát jen na tyto látky uvalili absurdně vysoké daně a pokud Vás s nimi chytili, netrestali Vás  za jejich držení per se, ale za daňový únik. Pak ale v letech 1969-70 přišel zákon o kontrolovaných látkách, kde zkrátka všechny tyto věci zakázali.

Co se mezi tím změnilo, že dříve byl třeba ústavní dodatek a teď stačil jen obyčejný zákon? Nic, politici se jen Ústavou přestali trápit.

Exekutiva — tohle téma přímo miluji, protože tady existuje tolik věcí, které můžete kritizovat. A nejde jen o současnost, ale v celém dvacátém století je tolik bonbónků, které se dají objevit a není třeba se soustředit jen na George Bushe. Ve skutečnosti se dá ukázat, že spousta lidí, kteří dnes Bushe kritizují, chová v úctě ty prezidenty, kteří dělali víceméně totéž co on. Prezidenty, kteří jsou milováni a obdivováni v našich učebnicích.

Konkrétním nástrojem, který exekutiva používá při obcházení ústavy, je exekutivní příkaz, což je direktiva vydaná prezidentem a nevyžadující schválení od kongresu. Striktně řečeno to není samo o sobě protiústavní, protože prezident může například udělovat milost a to dělá exekutivním příkazem. Ale vždy existovalo pokušení provádět pomocí exekutivního příkazu i jiné věci; například zavedení zákona, který neprošel kongresem. Prezident samozřejmě nemá autorizaci k přijímání zákonů, ale co mu v tom zabrání? A ve skutečnosti jsme to také mohli vidět znovu a znovu.

V devadesátých letech byl poradce Clintona Paul Begala tak nadšený exekutivním příkazem, že prohlásil: „Stroke of the pen. Law of the Land. Kinda cool."

Jedním z mých oblíbených exekutivních příkazů je například ten od Franklina Roosevelta, který během druhé světové války vydal exekutivní příkaz pro „zjednodušení daňové soustavy" — tak ho nazývám já. A ten říká, že od teď je daň z příjmu nad 25 000 rovných 100%. Takže je to zjednodušení — stačí poslat peníze a nemusí se už vyplňovat žádné složité formuláře. Kongres to tehdy zrušil, protože by to narušilo produkci veškerého válečného zboží, které bylo potřeba.

Theodor Roosevelt má být prezidentem, jehož všichni milují jako muže činu, který jezdil na safari a měl zub velikosti mojí hlavy. Tenhle Theodor Roosevelt vyznával následující filosofii prezidentství: Prezident jakožto hlava exekutivy může dělat cokoliv, co mu Ústava nezakazuje; čili obrátil věci na hlavu. A za druhé: Já jsem prezident, tedy jediný volený úřad, o kterém hlasují všichni Američané. Senátory volí lidé z jednoho státu, ale prezidenta volí všichni Američané, čili prezident je představitelem vůle celého amerického lidu. A je tudíž mojí zodpovědností vykonávat vůli amerického lidu i kdyby to mělo být proti Kongresu a Senátu.

Samozřejmě,  každý demagog mluví tímto způsobem. „Já jen vykonávám vůli lidu. Nedívejte se na mě, já dělám jen to, co lidé chtějí." Takže čas od času dělal docela šílené věci. Hrozil majitelům uhelných dolů během stávky 1902, že armáda převezme doly. Když se ho ptali, kde má pro to Ústavní autorizaci, odpověděl: „K čertu s Ústavu, když lidé potřebují uhlí." A všichni jásali — tohle je člověk lidu. A skutečně instruoval své podřízené, aby na jeho příkaz převzali uhelné doly bez ohledu na to, co jim bude říkat kdokoliv jiný. A opět, když lidé přicházeli s ústavními námitkami, řekl jim: „Ústava byla udělána pro lidi a nikoliv lidi pro Ústavu." Kdykoliv se objevil závažný problém,  vymyslel zkrátka nějaký demagogický slogan a lidé ho za to milovali.

Konkrétní věcí, kterou hojně využíval, byl samozřejmě exekutivní příkaz, protože to je způsob, jak prezident může dělat vše,  co lidé požadují,  bez ohledu na partu mizerných kongresmanů. Podívejme se  na devatenácté století, kolik tehdy prezidenti vydávali exekutivních příkazů — vím, že jsme se tady zabývali administrativou Chestera A. Arthura, pravděpodobně si pamatujete, že ten nevydal žádný exekutivní příkaz. Benjamin Harrison vydal tři. Pak se dostáváme k Theodoru Rooseveltovi a ten jich vydal více než tisícovku, protože to byla jeho filosofie prezidentství.

Příkladem, jak je používal, je smlouva s Dominikánskou republikou. Senát ji nechtěl schválit, takže prezident se rozhodl, že místo nějakého nového projednávání této smlouvy ji zkrátka nazve exekutivní dohodou — což má být něco jako analogie exekutivního příkazu v zahraniční politice. Je to zkrátka dohoda mezi NÍM a Dominikánskou republikou. A to také udělal. Moji studenti — Bůh je miluje pro jejich nevinnost — se mě ptají: „A to prezident může?" No, udělal to a prošlo mu to.

Ještě než se dostaneme ke Georgi W. Bushovi, řeknu pár slov o mém oblíbenci — a to myslím sarkasticky — Harry Trumanovi. Harry Truman výslovně zastával tentýž názor. Přišel a prohlásil: „Já jsem vrcholným představitelem lidu a můžu dělat vše, co nemám zakázáno dělat." Přesně táž filosofie prezidentství. A Harry Truman je prezidentem, který je v učebnicích v zásadě opěvován jako jeden z našich dobrých hochů. Většina z Vás si asi už nepamatuje volby 1988. Tehdy to byl George Bush senior proti Michaelu Dukakisovi a oba objížděli zemi a předháněli se v tom, kdo se víc podobá Harry Trumanovi. Truman, když odcházel z úřadu, měl nejnižší oblíbenost ze všech prezidentů od doby, kdy se začalo s průzkumy veřejného mínění až dodnes. Takže o to se oni předháněli — kdo bude tím nejnenáviděnějším chlapíkem.

Truman během Korejské války v roce 1952, když hrozila stávka v ocelářském průmyslu, nechal zabavit všechny ocelárny. Vlastníci oceláren proti tomu samozřejmě protestovali, takže věc skončila před soudem. A federální soudce vyslýchal asistenta ministra spravedlnosti  — pravděpodobně jste neslyšeli o asistentu Trumanova ministra spravedlnosti; byl to Holmes Baldridge. Holmes Baldridge nebyl skutečně připraven na soudcovy otázky, takže když se soudce, který slyšel o jeho názorech na pravomoci prezidenta, zeptal: „Je Vaším názorem, že Ústava omezuje moc soudní a zákonodárnou, ale nikoliv exekutivu ?",  jeho odpověď zněla: „Takhle my vykládáme Ústavu." A mimochodem takhle i Bushova administrativa vykládá Ústavu. Takhle John Yoo, který byl několik let na ministerstvu spravedlnosti, vykládá Ústavu. Že článek 2  autorizuje v podstatě cokoliv, co exekutiva chce udělat. Soudce v roce 1952 pokračoval: „Chcete mi tedy říci, že kdyby prezident přikázal některému ze svých podřízených, aby Vás zatkl a popravil za úsvitu,  neměl byste možnost se tomu bránit?" A odpověď byla: „To si musím ještě promyslet."

Nejvyšší soud nakonec zrušil zabavení oceláren, ale velmi, velmi vlažně. Mladší si někdy myslí, že to bylo skvělé principielní rozhodnutí chránící soukromý majetek, ale ve skutečnosti to bylo velmi slabé rozhodnutí a zdá se, že tak bylo rozhodnuto jenom kvůli veřejnému mínění, a že jinak byli soudci nakloněni tomu, že vláda může zabavovat vlastnictví protože je to vláda.

Truman si myslel, že ho k zabavení oceláren opravňuje jeho postavení  nejvyššího velitele ozbrojených sil. Jeho názor na válečné prezidentské pravomoci tedy není těžké odhadnout. Pochopitelně si myslel, že protože je nejvyšším velitelem, může posílat statisíce vojáků do války v zámoří, aniž by se musel ptát na schválení Kongresu. To se dnes zdá lidem normální a prezidenti to dělají běžně. Ale v padesátých letech to ještě bylo neobvyklé. Tehdy se proti tomu postavil senátor Robert Taft ze staré pravice, který řekl, že pro tohle počínání neexistuje v americké historii precedent. A kdo se tehdy postavil proti Taftovi? Tehdejší liberální historikové, kteří bránili demokrata Trumana. Byli to Henry Steele Commager a Arthur Schlesinger Jr.

Mimochodem pracím Arthura Schlesingera byste se měli zdaleka vyhnout. Je to naprostá ztráta času. Zvláště jeho práce o Andrewu Jacksonovi , v níž se snaží z Andrewa Jacksona, který měl svoje chyby, ale víceméně věřil ve svobodnou ekonomiku, udělat předchůdce New Dealu. Bez legrace. To byla jedna otázka ve zkouškách za mých studií — „myslíte, že existuje spojení mezi Jacksoniánskou demokracií a New Dealem?" Já jsem odpověděl: „V zásadě ne a tady jsou důvody." A celkem jsem si vedl dobře, protože ty důkazy jsou velmi jednoznačné.

A co tohle ukazuje?  Že vždy budou existovat lidé, kteří jsou ochotni bránit prezidentské pravomoci neautorizované Ústavou. Pokud se bude jednat o Trumana, budou to historici nalevo. Pokud o Bushe,  učenci napravo, jako John Yoo, který učí na Berkley a který přišel s těmi všemi odůvodněními, proč je prezident zcela oprávněn dělat vše, co dělá. Není to překvapivé. Takhle to funguje.

Pravomoci prezidenta jít do války se dostaly až k bodu, kdy v roce 1999 Bill Clinton bombardoval Srbsko i navzdory Kongresu odmítajícímu podpořit bombardování. Což by se mi zdálo jako pádnější důvod k impeachementu než ty ostatní věci.

Mluvil jsem o chlapíkovi Johnu Yoo, který byl jedním z  lidí, jejichž titul má dvanáct slov — něco jako asistent asistenta zástupce asistenta ministra spravedlnosti v Bushově administrativě v prvním období. Ale je také právním vědcem, který píše mnoho o pravomocech prezidenta v naší ústavní struktuře. Yoo je jedním z  vědců, o kterých se má za to, že řekli, že prezident může odposlouchávat lidi bez vědomí kongresu a překračovat direktivy kongresu. Yoo má takový názor na prezidentské pravomoci, že když se ho v debatě zeptali: „Říkáte, že prezident může nařídit mučení lidí i v rozporu s direktivami kongresu k tomuto jednání a není možnost ho zastavit?" , Yoo odpověděl: „Ano, to si myslím."

Mnoho z uvedeného se také týká tématu „podpisových příkazů," o kterých jste pravděpodobně již slyšeli. Tohle je v zásadě inovace Bushovy administrativy. Můžete je vidět tu a tam a zdánlivě nemají žádný význam. Podpisový příkaz je druh příkazu, který je vydán při podpisu nějakého zákona, ale typicky ne ve stejnou dobu. Jinými slovy, když prezident podepisuje nějaký zákon (ať už se týká čehokoliv),  je to sláva se skupinou skautek usmívajících se během podpisování a s vládou křenící se v pozadí. Podpisový příkaz k tomu zákonu je pak založen někam do registru dokumentace a obvykle se o něm ani moc neví. Ale je to prezidentova možnost — a to se týká zvláště této administrativy, která vydala více podpisových příkazů než všechny ostatní administrativy dohromady — kde může říct: „tuhle konkrétní část legislativy nebudeme vynucovat," nebo „tuhle konkrétní věc budeme interpretovat tímto způsobem." Takže například Defense Appropriation Bill říká: „žádné peníze přidělené tímto zákonem nesmí být utraceny za jakýkoliv typ ofenzivní operace v Kolumbii," — tam je střet mezi vládou a rebely. A podpisový příkaz říká, že tuto klauzuli administrativa interpretuje jako „v podstatě poradní" (advisory in nature). Takže něco jako „vezmeme to do úvahy, ale stejně si uděláme, co budeme chtít."

To je tedy dnešní situace. Někdo si může říct, že věci, které jsem tady vyjmenoval se týkají Ústavních klauzulí, které jsou tak či onak nejasné. Já si to nemyslím, ale někdo by tak mohl argumentovat. Ale alespoň první dodatek — svoboda projevu — je dost jasný. A přesto i zde existuje mnoho případů jeho porušení. Mým oblíbeným příkladem je ten z První světové války, kdy byli lidé zavíráni do vězení za psaní článků a pronášení projevů. A dokonce existovala taková protiněmecká hysterie, že vznikaly dobrovolné organizace hlídající projevy neloajálity. Takže skutečně existovaly skupiny s názvem Hrozní zastrašovači (The Terrible Threateners), jejichž prací bylo vyhrožovat sousedům, pokud měli nějaký neloajální komentář k válce. Mými oblíbenci — protože zní tak bolševicky — jsou Chlapečtí špióni Ameriky (Boy Spy of America). Jak k tomu došlo?

Chudák  Eugene Debs. Neshodl bych se s ním na spoustě věcí. Ale ve velké morální otázce dne se postavil proti válce. A pronesl projev proti válce. Z části je to docela dobrý projev, ačkoliv je v něm mnoho socialistických nesmyslů. A byl za to uvězněn a Woodrowu Wilsonovi přicházely petice za jeho propuštění. On na každou z nich psal: „zamítnuto, v žádném případě toho chlápka z vězení nepustím". Samozřejmě to byl až Warren Harding, Wilsonův nástupce, který Eugena Debse propustil.

Harding je jedním z těch prezidentů, které historikové nenávidí, protože na konci Wilsonova období nastala velká hospodářská deprese, Warren Harding neudělal vůbec nic a deprese rychle pominula. To historikové nenávidí. Než mu vůbec přišlo na mysl, že by se mělo něco dělat, tak bylo po všem. A podle mnoha statistik to byl horší hospodářský propad, než Velká deprese ve 30. letech. A nejenom, že neudělal nic, ale kouřil, pil během prohibice, hrál poker, v Bílém domě dělal některé věci, které by gentleman asi nedělal, ale to je zase jiná záležitost. Zde je ale ta prostá Amerika — ještě ve dvacátých letech jste mohli zaklepat na dveře Bílého domu a Warren Harding by Vám přišel otevřít. To si dnes jen stěží dokážeme představit; předimperiální Státy, kde tohle bylo možné, než prezidenti dostali legie lidí, co se na Vás vrhnou, pokud se na ně křivě podíváte.

Čili Eugene Debs byl konečně propuštěn a Harding řekl: „Chci aby na vánoční večeři byl se svou manželkou." Jednoduchá lidská neideologická odpověď na situaci.

Eugene Debs, který nespravedlivě seděl ve vězení, kandidoval z vězení na prezidenta. Jak byste mohli nemilovat takového chlapíka. Kandidoval na prezidenta, dostal milion hlasů a měl knoflík pro prezidentskou kampaň s nápisem: „Na prezidenta, vězeň číslo 9653."

Dámy a pánové, než Vám nechám pár minut na vaše dotazy, dovolte mi ještě uvést tuhle myšlenku od Lysandera Spoonera: Spooner uznával, že velké vládě, kterou kolem sebe vidíme — Spooner psal v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století — pravděpodobně Ústava nedává autorizaci ke spoustě věcí, které vláda dělá. Takže v tomto ohledu je Ústava nevinná. Ale říká: „Máme dvě možnosti. Buď Ústava skutečně autorizuje tuto velkou vládu, kterou kolem sebe vidíme, nebo jí nebyla schopna zastavit. A v obou případech tedy existuje zbytečně." Takže Vás zanechávám s touto radikální myšlenkou a doufám, že jste byli uspokojeni.    

Originál přednášky v angličtině: ZDE*

 

poslal sumavak, 17.12.2008, 12:16:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---

Nadpis:...prosím vyplňovat !!       zde vložte odkaz :
           
Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
[xy]       [i]..kurzíva..[/i]       [b]..tučně..[/b]       [b][i]..tučná kurziva..[/i][/b]

Váš e-mail:                       Podpis:

                                                 Nezapomněli jste se podepsat?  pak: