Jak příliš silný stát zabil starověký Řím

Bruce Bartlett

přeložil: Petr Kunetka

 Stagnace byla příčinou slabosti středomořských států, což do značné míry vysvětluje snadnost, s jakou Řím od začátku 3. století př. n.l.soustavně rozšiřoval svůj dosah. V prvním století př.n.l. byl Řím neoddiskutovatelným pánem Středomoří. Nicméně, po tomto vítězství nenásledoval mír, protože občanské války odsávaly sílu Říma.

Pro-tržní politika za Augusta

Po vraždě Caesara v roce 44 př.n.l. jeho adoptivní syn Octavian ukončil vnitřní konflikt porážkou Marca Antonia v bitvě u Aktia v roce 31 př. n.l. Jedním z významných faktorů této občanské války byla Octavianem prosazovaná ekonomická svoboda v Římě oproti orientálnímu despotismu Egypta, jejž reprezentoval Antonius, který do Egypta uprchl a oženil se v roce 36 př. n.l. s Kleopatrou. „Vítězství Augusta a západu znamenalo... zapuzení tendencí směrem ke státnímu kapitalismu a státnímu socialismu, jenž by pravděpodobně byl důsledkem vítězství Antonia a Kleopatry" (Oertel).

 Dlouholetá občanská válka však napáchala těžké škody na římské ekonomice. Vysoké daně a rekvizice zásob armádou spolu se silnou inflací a uzavřením obchodních cest zpomalovalo oživení ekonomiky. Více než kdo jiný, podnikatelé a obchodníci toužili po míru a stabilitě, která by jim umožnila znovu vybudovat své bohatstvi. Léta občanských válek je dovedla k víře, že míru a stability lze dosáhnout pouze tehdy, když politická moc bude soustředěna v rukou jednoho muźe. Tímto mužem byl Octavianus, jenž přijal jméno Augustus, stal se prvním císařem Říma a vládl v období 27 př. n. l. — 14 n. l.

 I když vznik římského principátu znamenal omezení politické svobody, vedl k rozmachu svobody ekonomické. Augustus preferoval soukromé podnikání, soukromý majetek a volný obchod. Daňová zátěž byla významně snížena zrušením institutu nájemců daní (daňových farem) a sjednocením daňového systému. Mír přinesl obnovení dálkového i místního obchodu, jejichž růst navíc podporovaly římské investice do kvalitních silnic a přístavů. Kromě mírných celních poplatků (odhadovaných na 5 procent) v rámci říše fungoval volný obchod. Toto období lze charakterizovat jako „období téměr úplné svobody podnikání a báječných příležitostí pro soukromou iniciativu" (Oertel)

 Tiberius, druhý císař římský (14 n.l. — 37 n.l.) pokračoval v Augustově politice v prvním století našeho letopočtu. Jeho přáním bylo pokračovat v ekonomickém růstu a vytvořit silnou střední vrstvu (buržoasii), kterou chápal jako páteř římské společnosti. Historik Oertel popisuje situaci takto:

„První století našeho letopočtu bylo svědkem nesporně vysoké úrovně ekonomické prosperity, což bylo důsledkem mimořádně příznivých podmínek. V rámci říše, která udržovala mír a bezpečné komunikace v obrovských teritoriích, byl možný vznik buržoasie. Buržoasie, jejíž hlavní cíle byly ekonomické, se stala pilířem ekonomického systému. Tento systém vycházel z původní městské kultury a byl charakterizován individualismem a soukromým podnikáním. Buržoasii bylo umožněno sklízet všechny výhody vlastní tomuto systému. Stát úmyslně podporoval aktivitu buržoasie prostřednictvím vládní ochrany, svou liberální ekonomickou politikou, která garantovala svobodu konání a organický růst v duchu „laissez faire, laissez aller", a přimo pomocí opatření podporujících ekonomickou aktivitu.

 Samozřejmě, ekonomická svoboda nebyla univerzální. Egypt, jenž byl osobním vlastnictvím římského císaře, si zachoval svůj socialistický ekonomický systém. Nicméné, i zde probehla určitá liberalizace. Bankovnictví bylo deregulováno, což vedlo ke vzniku mnoha soukromých bank. Část pozemků byla privatizována a byly oslabeny státní monopoly, což — i když většina ekonomiky zůstávala státní — povzbudilo soukromé podnikání.

Obilní dávky

 Důvodem, proč v Egyptě zůstal zachován jeho speciální ekonomický systém a nebylo mu umožněno, aby sdílel všeobecnou ekonomickou svobodu Říše římské, byl fakt, že Egypt byl hlavním zdrojem obilí pro Řím. Zachování tohoto zdroje bylo kritické pro přežití Říma, zvláště z důvodu politiky distribuce obilí (později chleba) zdarma všem občanům Říma, která začala v roce 58 př. n. l. Za dob Augusta tato podpora znamenala jídlo zdarma pro zhruba 200.000 Římanů. Náklady na tuto podporu platil císař z vlastní kapsy, obdobně jako platil náklady na hry; v podstatě je financoval z výnosů svých majetků v Egyptě. Udržování nenarušeného toku obilí z Egypta do Říma proto bylo klíčovým úkolem všech římských císařů a důležitou základnou jejich moci (Rostovtzeff).

 Politika obilí zdarma měla pozvolný a dlouhý vývoj a v jejím průběhu docházelo ke změnám. Její vznik bývá spojován s postavou Gaia Graccha, který v roce 123 př. n.l. prosadil zásadu, že všichni občané Říma mají právo koupit si měsíční zásobu obilí za pevně určenou cenu. Cílem nebylo ani tak poskytovat podporu, ale vyrovnat sezónní výkyvy cen obilí tím, že lidem bude umožněno platit pevnou cenu.

 Za Sullovy diktatury byly (přibližně v roce 90 př. n. l.) tyto dávky ukončeny. Nicméně, v roce 73 př. n. l. stát opět poskytuje občanům Říma obilí za fixní cenu. V roce 58 př. nl. Clodius ruší povinnost platit fixní cenu a začíná distribuovat obilí zdarma. Výsledkem byl prudký nárůst přistěhovalectví chudých venkovanů do města a propuštění na svobodu mnoha otroků, kteří tímto taktéž získali nárok na podporu. Za časů Julia Caesara zhruba 320.000 lidí dostávalo obilí zdarma. Caesar toto číslo snížil na 150.000, pravděpodobně spíše tím, že zavedl přísnou kontrolu občanství, než snížením tradiční dostupnosti podpory.

Za Augusta počet lidí s nárokem na podporu opět narostl na 320.000. V roce 5 př. n.l. ale Augustus začal s omezováním distribuce. Nakonec se počet lidí, kteří dostávali podporu, stabilizoval na ca 200.000. Téměř jistě se jednalo o absolutní limit a distribuce obilí byla omezena pouze na ty, kteří měli lístek opravňující je k odběru podpory. I když následní císaři čas od času rozšířili právo na dávku na určité skupiny obyvatel (např. Neronovo zahrnutí pretoriánské gardy v roce 65 n.l.), celkový počet lidí s nárokem na dávku se příliš neměnil.

 Distribuce obilí zdarma platila v Římě až do pádu říše, i když v 3. století n.l. bylo obilí nahrazeno chlebem. Za Septima Severa (193-211 n.l.) byl distribuován i olej zdarma. Následní císaři příležitostně přidávali vepřové a víno. Později i další města říše — např. Konstantinopol, Alexandria a Antiochia — začala poskytovat obdobné dávky (Jones)

 Překvapivě, navzdory politice obilí zdarma, byla značná část obilí v Římě distribuována skrze volný trh. Byly k tomu dva důvody. Prvním byl ten, že příděl obilí zdarma byl pro přežití nedostatečný. Druhým bylo to, že na obilí měli nárok pouze dospělí muži s římským občanstvím, tudíž nárok neměli ženy, děti, otroci, cizinci a lidé bez občanství. Většina úředníků byla po většinu času taktéž z nároku vyloučena. Důsledkem bylo, že existoval značný prostor pro volný trh, který zaplnili nezávislí obchodníci (Casson)

Zdanění za republiky a raného císařství

Rozšíření obilní dávky bylo důležitým důvodem pro zvýšení daní v Římě. Za nejranější republiky byly Římské daně velmi mírné, skládaly se hlavně z majetkové daně na všechny druhy vlastnictví, tj. země, domy, otroky, zvířata, peníze a osobní majetek. Základní sazba byla 0,01 procenta, občas se zvyšovala na 0,03 procenta. Výběr této daně sloužil převážně na udržování armády ve válce. Dokonce, po válce, byla tato daň často refundována (Jones). Tato daň byla vybírána přímo od občanů, kteří byli zjišťováni pravidelným censem.

 Obdobně jak se zvětšil Řím po sjednocení Itálie (272 př. n.l.), zvětšily se i daně. V provinciích však hlavní formou daně byly poplatky vybírané přímo od komunit, ne daně vybírané od jednotlivců. Hlavním důvodem byla skutečnost, že v provinciích se census prováděl zřídka, tudíž přímé zdanění nebylo možné; dále byla jednodušší správa daně. Komunity si samy rozhodovaly, jak rozdělí daňové břemeno mezi své obyvatele (Goffart)

 Při výběru provinčních daní bylo často využíváno daňových farmářů. Tito dopředu platili za právo výběru daní v určité oblasti. Jednou za několik let byla tato práva prodána v aukci — tato aukce zajišťovala, že římské pokladně neuniklo možné zvýšení výběru daně. Jinak lze říci, že daňoví farmáři půjčovali peníze státu oplátkou za výnos z budoucího výběru daní. Jejich starostí také bylo proměnit provinční daně, často vybírané v naturáliích, na peníze. Tudíž výběry daňových farem musely vygenerovat dostatečné příjmy na pokrytí samotné zálohy placené státu, pokrýt náklady příležitosti peněz (úrok), transakční náklady proměny naturálií na peníze a zisk. Ve skutečnosti bylo daňové farmaření dosti ziskové a bylo důležitým investičním nástrojem bohatších římských občanů (Levi).

 Augustus ukončil praxi daňového farmaření, dílem i kvůli protestům provincií. Zajímavostí je, že tyto protesty nebyly pouze kvůli nadměrným výměrům ze strany daňových farmářů, jak by se dalo očekávat, ale také kvůli skutečnosti, že provincie byly neustále více a více zadlužené. Jones popisuje problémy s daňovými farmáři:

„Útlak a vydírání začaly v provinciích velmi brzo a za pozdní republiky dosáhly fantastických proporcí. Většina guvernérů se snažila za rok, co byla v úřadě, v první řadě získat vojenskou slávu a obohatit se — a společnosti, které prováděly daňové farmaření, byly zaměřeny na dosažení výrazných zisků. Obvykle došlo k tiché shodě mezi guvernérem a výběrčími daní a senát byl příliš daleko na to, aby byl chopen efektivní kontroly nad oběma. Běžným zneužitím situace bylo rozsáhlé půjčování peněz na extrémní úrok komunitám v provinciích, které jinak nebyly schopny získat dostatek hotovosti na uspokojení přehnaných nároků daňových farmářů a vyděračských daní ze strany guvernérů".

 V důsledku zneužívání moci bylo daňové farmaření nahrazeno přímým zdaněním v éře raného císařství (Hammond). V provinciích platila daň z majetku zhruba jedno procento plus rovná daň (nebo daň z hlavy) za každého dospělého. To samozřejmě vyžadovalo pravidelný census pro podchycení zdanitelné populace a pro odhad zdanitelného majetku. Také to vedlo ke změně daňového základu a progrese (Jones). V systému daňového farmaření byla daň z větší části odvozena z aktuálního příjmu. To znamenalo, že výnos kolísal v závislosti na ekonomických a klimatických podmínkách. Protože daňoví farmáři měli omezený čas pro výběr daní, na které měli nárok, logicky se soustředili na výběr toho, co bylo nejjednodušší. Protože majetek (jako třeba půda) není příliš likvidní, zaměřili se na zdanění příjmu. A protože v systému prodeje daňových práv daňoví farmáři podchytávali jakékoliv zvýšení příjmů v rámci komunity, tak velká část zvýšení příjmu připadla daňovým farmářům.

 Oproti tomu, Augustův systém byl mnohem méně progresivní. Posun k plošné dani z majetku a hlavy zabezpečil jak stabilitu výnosů daní, tak zásadním způsobem snížil míru progrese. V systému daňového farmaření totiž jakýkoliv nárůst v příjmech znamenal vyšší daně, zatímco v Augustově systému měly komunity pevně určenou fixní částku platby. Tudíž zvýšení příjmu bylo čistým přínosem pro plátce, který se o něj nemusel dělit s Římem. Plátci znali dopředu přesnou částku daně a věděli, že všechen výdělek nad tuto částku je v plné výši jejich. To byla samozřejmě obrovská pobídka k iniciativě — protože mezní sazba daně nad úrovní daňového odhadu byla nula. Řečeno ekonomickými pojmy lze říci, že neexistovalo téměř žádné „nadměrné břemeno" (Musgrave). Samozřejmě, určitá část příjmu se projevila v bohatství, které bylo podchyceno v rámci dalších censů. Ale v krátkém období byl daňový systém velmi prorůstový.

Vzestup a pád ekonomického růstu

 Prorůstová politika Říma — mimo jiné vznik obrovského vnitřního trhu (celé Středomoří), stabilní měna a mírné daně — měla positivní vliv na obchod. Keith Hopkins tuto skutečnost empiricky potvrzuje zjištěním prudkého nárůstu počtu lodních vraků datovaných do období pozdní republiky a raného císařství oproti předchozím obdobím (Hopkins). Vzestup obchodu vedl k vzestupu lodní dopravy, a tím i k vzestupu pravděpodobnosti zachování lodního vraku datovaného v tomto období. Rostovtzeff dovozuje, že „obchod, obzvlášť zahraniční a meziprovinční námořní obchod, byly hlavními zdroji bohatství v rámci Říše římské".

 Hopkins také zjišťuje, že v tomto období v souvislosti s expanzí obchodu prudce vzrostla římská peněžní zásoba. Dále dokládá, že toto zvýšení peněžní zásoby nevedlo ke zvýšení cenové hladiny. V počátečním období Augustovy vlády klesly úrokové sazby na nejnižší úroveň v římských dějinách (Homer). To velmi silně indikuje, že produkce zboží a služeb rostla zhruba ve stejné míře, jako rostla peněžní zásoba. Také pravděpodobné vzrostla poptávka po hotovosti pro účely platby daní a nájmu, což je další důvod, proč tento nárůst peněžní zásoby byl neinflační.

 V období raného císařství byl takový přebytek příjmů, že stát byl schopen provádět masivní program veřejných prací. Augustus nechal opravit všechny silnice v Římě a Itálii, obnovil a nechal vystavět mnoho nových akvaduktů, lázní, svatyní a dalších veřejných budov. Oproti tomu Tiberius rozhodl o silném omezení tohoto programu a shromáždil obrovskou hotovostní částku. To vedlo k finanční krizi roku 33 n.l. z důvodu silného nedostatku hotovostních peněz. Spouštěcím mechanismem této krize byl pravděpodobně protilichvářský zákon, který byl staršího data, ale v tomto období jej soudy začaly prosazovat (Frank). Krize likvidity a omezení státních výdajů vedlo k prudkému poklesu ekonomické aktivity, který byl vyřešen až tím, že stát začal poskytovat velké úvěry s nulovým úrokem, aby obnovil likviditu (Thornton).

 Za Claudia (41-54 n.l.) Římske císařství dobytím Británie získalo poslední větší územní celek. Nedlouho poté, za Traiana, císařství dosáhlo největšího územního rozsahu. V důsledku toho stát již nezískával dodatečné příjmy z provinčních tributů a kořisti. Jakékoliv další příjmy již tedy mohly přijít pouze zevnitř císařství. I když Rostovtzeff uznává, že císaři z rodu Juliů a Claudiů nadále udržovali politiku laissez faire, potřeba větších státních přijmů postupně podlamovala sílu římské ekonomiky. Příklad z doby Caligulovy (37-41 n.l.) byl zaznamenán Philem (20 př. n.l — 50 n.l.):

„Nedávno někteří z těch, kteří pravděpodobně dlužili tento tribut, z chudoby uprchli ve strachu z trestu, kterého se obávali, kdyby nadále nezaplatili. Úředník pověřený výběrem daní v naší zemi násilím vzal jejich ženy, děti, rodiče i celé rodiny, byli zbiti a uráženi a vystavení všem formám urážlivého a zlého chování, aby prozradili, kde se provinilci ukrývají, anebo aby zaplatili daň za ně — i když nemohli udělat jedno ani druhé. To první proto, že nevěděli, kde jsou, a to druhé proto, že byli ještě chudší než ti, kteří prchli (Yonge).

Inflace a zdanění

Již za vlády Nerona (54-68 n.l.) nacházíme důkazy, že potřeba zvýšit státní příjmy vedla k řízeném znehodnocování měny. Dodatečný příjem byl nutný pro financování rostoucích nákladů obrany a byrokracie. Nicméně, místo zvyšovaní daní Nero a následní císaři preferovali znehodnocování měny snižováním obsahu drahého kovu v mincích. To je, samozřejmě, také forma zdanění, konkrétně zdanění hotovostních úspor (Bailey).

 Téměř v celém císařství byly základními platidly zlatý aureus, stříbrný denarius a měděný či bronzový sestercius. Aureus byl ražen na 40-42 libry, denarius 84 libry, a sestercius byl čtvrtinou denaria. 25 denarii odpovídalo jednomu aureu, denarius byl používán jako základní platidlo a účetní jednotka.

 Aureus nebyl běžně v oběhu. Tudíž znehodnocování se týkalo hlavně denaria. Nero snížil obsah stříbra v denariu na 90 procent a mírně zmenšil aureus tak, aby byl zachován poměr 25:1. Traianus snížil obsah stříbra na 85 procent, ale nemusel měnit aureus kvůli zachování poměru v důsledku velkého přílivu zlata v tomto období. Někteří historikové tvrdí, že ve skutečnosti snížil obsah jen proto, aby zůstal zachován historický poměr. Znehodnocování pokračovalo za Marka Aurelia (161-180 n.l.), který snížil obsah stříbra na 75 procent, dále jej snížil Septimius Severus na 50 procent. V polovině 3. století n.l. měl denarius obsah stříbra již pouze 5 procent.

 Zajímavostí bylo, že soustavné znehodnocování nevedlo ke zlepšení fiskální situace císařství. Důvodem je Greshamův zákon („špatné peníze vytlačují z oběhu dobré peníze"). Lidé shromažďovali staré peníze s vyšším obsahem stříbra, a platili své daně mincemi s nejmenším obsahem stříbra. Tudíž, „reálné" příjmy vlády mohly dokonce i klesat. Jak vysvětluje Aurelio Bernardi:

„V krátkém období bylo znehodnocení pro stát beze sporu výhodné řešení. Nicméně, tento prostředek byl zneužíván a inflace, kterou to v delším období přineslo, byla pro vládní finance obrovskou nevýhodou. Ceny rostly příliš rychle a v důsledku rigidního aparátu výběru daní nebylo možné dosáhnout okamžitého přiměřeného nárůstu fiskálního příjmu."

 V první fázi vláda získávala dodatečné zdroje prodejem státního majetku. Později, více bezskrupulózní císaři jako Domitian (81-96 n.l.) používali smyšlená obvinění a na jejich základě konfiskovali majetek bohatých. Zároveň vymýšleli záminky k výběru tributů od provincí a bohatých. Tento tribut, zvaný aurum corinarium, byl de iure dobrovolný a byl placen při zvláštních příležitostech, jako třeba nástupu nového císaře či velkého vojenského vítězství. Caracalla (198 — 217 n.l.) často vyhlašoval taková sporná „vítězství" jako metodu ke zvýšení příjmů. Rostovtzeff nazývá tyto daně „čistou krádeží"

 I když daně běžných občanů nebyly zvýšeny, občanství bylo značně rozšířeno, aby bylo více lidí podchyceno pro výběr daně. Daně bohatým byly výrazně zvýšeny, obzvláště daň dědická a z manumissí (propuštění otroků).

 Čas od času byla daňová zátěž zmírněna odpuštěním daně či jinými nástroji. Jedna taková situace nastala za krátké vlády Pertinaxe (193 n.l.), který nahradil hrabivého Commoda (180 — 192 n.l.). Jak píše Edward Gibbon (1932:88):

 „I když ve snaze dostat všechen majetek poddaných do vládcových truhel byly použity všechny možné formy nespravedlnosti a útlaku, hrabivost Commodova byla tak neadekvátní jeho extravaganci, že po jeho smrti bylo ve vyčerpané pokladně nalezeno ne více než 8 tisíc liber. Tyto měly postačit na úhradu aktuálních nákladů vlády a pokrytí akutních požadavků na podporu, kterou nový císař musel slíbit pretoriánské gardě. I navzdory těmto tísnivým okolnostem Pertinax měl dostatek šlechetné zásadovosti, aby zrušil všechny represivní daně zavedené Commodem a zrušil všechny nespravedlivé pohledávky vůči státní pokladně. Ve výnosu k senátu deklaroval, „že je více spokojen, když v nevinnosti spravuje chudou republiku, než aby získal bohatství pomocí nectnosti a tyranie".

Státní socialismus

Bohužel, Pertinax byl vyjimkou. Většina císařů pokračovala v politice znehodnocování měny a zvyšování daní, které byly vybírány především od bohatých. Válka proti bohatým nebyla vedena pouze z fiskálních důvodů, ale byla také součástí vědomé politiky likvidace senátorské vrstvy, která vládla v Římě od pradávných časů, a tím odstranění potenciálního soupeře císaře. Postupem času císaři začali věřit, že armáda je hlavním zdrojem moci a své úsilí zaměřovali k udržení armády za každou cenu.

 Tak, jak bylo soukromé bohatství v císařství postupně konfiskováno, likvidováno daněmi, nebo ukrýváno, ekonomický růst se téměř úplně zastavil. Mimo to, jakmile bohatí nebyli nadále schopni platit účty státu, břemeno nezadržitelně padalo na nižší vrstvy, takže průměrný člověk trpěl jak nárůstem daní, tak zhoršujícími se ekonomickými podmínkami. Řečeno slovy Rostovtzeffa: „Čím byl větší tlak státu na horní vrstvy, tím horšími se stávaly podmínky nižších".

 V této situaci, v průběhu 3. století n.l., se peněžní ekonomika úplně zhroutila. Nicméně vojenské požadavky státu rostly. Hranice Říma byly pod soustavným tlakem germánských kmenů na severu a Peršanů na východě. Mimoto v této době bylo explicitně viditelné a chápané všemi, že císařova moc a pozice plně závisí na podpoře armády. Tudíž požadavky armády bylo nutné uspokojovat přednostně, ať byly dopady na soukromou ekonomiku jakékoliv.

 Se zhroucením peněžní ekonomiky se zhroutil i systém normálního zdanění. To přinutilo stát přímo získávat potřebné zdroje jakýmikoliv prostředky. Jídlo a dobytek, například, bylo přímo zabavováno farmářům. Ostatní výrobci byli obdobným způsobem odpovědni za další potřeby armády. Výsledkem byl, samozřejmě, chaos, který Rostovtzeff nazývá „permanentním terorismem". Nakonec nebylo zbytí a stát musel používat donucení silou, aby lidé dále pracovali a produkovali.

 Výsledkem byl systém, ve kterém byli jednotlivci přinuceni pracovat na své přidělené pozici a zůstat ve stejném zaměstnání, s minimální svobodou změnit místo pobytu či zaměstnání. Farmáři byli přivázáni k půdě, jejich děti také a podobně to vypadalo se všemi pracovníky, výrobci a řemeslníky. I vojáci museli zůstat vojáky po celý život a jejich synové museli nastoupit po nich. Zbytky vyšší třídy byly přinuceny poskytovat municipální služby, jako třeba výběr daní, bez nároku na odměnu. A jestliže vybrali méně daní, než císařství očekávalo, byly povinni vyrovnat rozdíl ze svých peněz. To znásobilo úsilí o ukrytí jakéhokoliv zbývajícího bohatství v rámci císařství, obzvlášť těmi, co i za těchto podmínek byli schopni nalézt způsob, jak zbohatnout. Za normálních okolností by užívali své bohatství, ale nyní dělali vše proto, aby vypadali stejně chudě, jako ostatní — jinak by jim připadla povinnost poskytovat municipální služby ze svých peněz.

 Tvrdé zásahy státu do nejzákladnějších ekonomických mechanismů podkopaly růst. Výsledkem byla rostoucí feudalizace ekonomiky a úplné zhroucení systému dělby práce. Lidé často prchali na venkov a přecházeli na samozásobitelské zemědělství, anebo se přidružovali k statkům bohatých, které operovaly v maximální míře jako uzavřené systémy, snažily se uspokojovat všechny potřeby obyvatel a vyhýbaly se obchodu. Přičemž značná část půdy byla opuštěna a zůstala ležet ladem anebo připadla státu, jehož špatný management obecně vedl k poklesu produkce.

Reformy císaře Diokleciána

Koncem třetího století byl Řím jednoznačně v krizi. Stát nebyl schopen získat dostatek zdrojů a to ani žádným z donucovacích nástrojů a pro získání potřebných příjmů byl nucen ve zvýšené míře sáhnout ke znehodnocování měny. Za vlády Claudia II Gothica (268-270 n.l.) obsah stříbra v denáriu poklesl na pouhých 0,02 procenta (Mitchell). Důsledkem byl, samozřejmě, raketový vzestup cen. Například stejný objem egyptského obilí, který byl v druhém století prodáván za 7 až 8 drachem, nyní stál 120.000 drachem. To znamená inflaci 15.000 procent v rámci třetího století (Rostovtzeff).

 Nakonec byla v sázce samotná existence státu. V této situaci se císař Dioklecián (284-305 n.l.) rozhodl podniknout kroky k nápravě. Pokusil se zastavit inflaci rozsáhlým systémem státní kontroly cen na všechny služby a zboží. Podkladem pro zavedení cenové kontroly bylo Diokleciánovo přesvědčení, že rostoucí ceny jsou důsledkem spekulací a hromadění zboží, ne znehodnocení měny. Jak prohlásil v preambuli svého ediktu v roce 301 n.l.:

 „Protože jsou tací, kteří jsou tak bezohlední a zbaveni lidského cítění, že nejsou schopni vnímat všudypřítomné neúměrné ceny zboží a neúměrné náklady života ve městech; a jejich nevázaná vášeň pro zisk není zmenšena ani nadbytkem zboží ve skladech, ani bohatou sklizní dobrých let. Není sporu, že lidé, kteří tímto bohatnou, neustále plánují, jak řídit vítr a počasí pomocí pohybu hvězd. Ve své zlovolnosti totiž trpí při pohledu na to, jak déšť zavlažuje úrodná pole a přináší naději na bohatou úrodu; a jsou přesvědčeni, že jejich zisk by došel úhony, kdyby dobré počasí přineslo bohatou sklizeň." (Jones).

 Navzdory skutečnosti, že porušení cenových nařízení bylo trestáno smrtí, tyto naprosto selhaly. Lactanius, současník Diokleciána, říká, že mnoho krve bylo prolito „kvůli malým a levným věcem" a tyto prostě zmizely z trhu. Čímž, samozřejmě, „vzestup cen se ještě výrazně zhoršil". Nakonec, „poté, co mnozí zemřeli, čistá nutnost vedla ke zrušení zákona"

 Ostatní Diokleciánovy reformy byly úspěšnější. Základním kamenem Diokleciánovy ekonomické politiky bylo změnit existující ad hoc politiku rekvizic zdrojů pro armádu na systém. Protože peníze byly bezcenné, nový systém byl založen na výběru daní v podobě reálného zboží a služeb, avšak systematizovaného do podoby rozpočtu, tedy aby stát jasně věděl, jaké zdroje potřebuje, a daňoví poplatníci jasně věděli, kolik musí zaplatit.

 Byly provedeny velmi přesné výpočty, kolik obilí, látky, oleje, zbraní a dalších věcí je potřeba pro zaopatření jednoho římského vojáka. Takto, odvozeno od vojenských potřeb státu, bylo vypočteno celkové množství zboží a služeb, které stát za rok bude potřebovat. Na druhou stranu bylo nutné spočíst, co jsou vůbec poplatníci schopni vyprodukovat ve smyslu požadovaného zboží a služeb. To vyžadovalo obrovský census, nejen lidí, ale také zdrojů, obzvláště půdy. Půda byla ohodnocena dle výnosnosti. Jak píše Lactanius (1984:37): „Půda byla zhodnocena hroudu po hroudě, byly spočteny hlavy vína i stromy, všechna zvířata registrována, a učiněna poznámka o každém obyvateli".

 Daňová schopnost byla měřena v kaputech, což byl muž, jeho rodina, jeho půda a to, co byl schopen vyprodukovat. Měřítkem požadavku státu byla annona, která znamenala náklady údržby jednoho vojáka na jeden rok. Po přesném výpočtu těchto dvou jednotek bylo možné mít skutečný rozpočet a daňový systém postavený na zboží a službách. Byla určena míra zdanění, zboží vybráno, přesunuto a uskladněno pro použití státem.

 I když armáda v pohybu mohla stále provádět rekvizice zboží a služeb, celkový důsledek Diokleciánových reforem byl obecně positivní. Poplatníci alespoň věděli dopředu, co budou povinni zaplatit, a ne trpět ad hoc konfiskace. Taktéž bylo daňové břemeno rovnoměrněji rozděleno, místo toho, aby dopadlo na ty, kteří neměli štěstí — čímž břemeno pro mnoho Římanů pokleslo. Na druhou stranu lepší dostupnost zdrojů umožnila státu lépe plánovat a provádět válečné operace.

 Aby bylo možné udržovat tento systém, který vyžadoval svazování lidí s půdou, domovem, prací a místem práce, Dioklecián systematizoval dosavadní ad hoc politiku donucení k práci. Pracovníci byli zorganizováni do gild a firmy do korporací zvaných kolegia. Obě tyto organizace se staly de facto orgánem státu, kontrolovaly a řídily své členy tak, aby pracovali a vyráběli pro stát.

Pád Říma

Constantin (308-337 n.l.) pokračoval v Diokleciánově politice příkaznictví a prohloubil vazby pracujících a jejich potomků k půdě a zaměstnání (Jones). Například v roce 332 n.l. vydal tento příkaz:

„Jakákoliv osoba, v jejímž vlastnictví bude nalezen nájemce, který patří k někomu jinému, nejen že musí vrátit tohoto nájemce na jeho původní místo, ale také musí zaplatit caput za tohoto muže za dobu, po kterou byl nájemce u něj. Nájemci, kteří uvažují o odchodu, mohou být svázáni řetězy a poníženi do pozice otroka a účinností otrockého odsouzení budou přinuceni plnit povinnosti, jenž náleží svobodnému člověku."

Navzdory tomuto úsilí byla půda nadále opouštěna a obchod prakticky ustal (Rostovtzeff). Průmysl se přesunul do provincií a z Říma se stala z ekonomického pohledu prázdná skořápka — stále získával daně, obilí a další zboží vyrobené v provincích, ale sám nic nevyráběl. Obyvatelé Říma i palácoví favorité nic neprodukovali, požadovali však stále více, což znamenalo nesnesitelnou daňovou zátěž pro produktivní vrstvy.

 Během padesáti let po Diokleciánovi se římské daňové břemeno zhruba zdvojnásobilo a dosáhlo úrovně, kdy malí farmáři nebyli schopni vyžít ze své produkce (Bernardi). Toto bylo příčinou definitivního zhroucení ekonomiky (Jones). Jak píše Lactanius:

 „Počet příjemců začal o tolik přesahovat počet přispěvatelů, že s tím, jak byly zdroje farmářů vyčerpávány obrovským množstvím rekvizicí, pole byla opouštěna a kultivovaná půda se měnila na les."

 I když se Konstantin snažil obnovit měnu, následní císaři pokračovali v jejím znehodnocování, a tím obnovili inflaci (West). Zjevně i císař Julián (360-363 n.l.) odmítl uvěřit, že inflace je následkem znehodnocování, a byl přesvědčen, že je důsledkem hrabivosti obchodníků, kteří hromadí zásoby a tím vyhání ceny nahoru. Aby dokázal, že má pravdu, odeslal svou vlastní zásobu obilí na trh v Antiochii. Dle Gibbona:

„Následky bylo možné předvídat a brzo přišly. Císařské obilí bylo skoupeno bohatými obchodníky, vlastníky polí či vlastníky obilí do zásoby, a malá množství, která se na trhu objevila, byla tajně prodána za vysokou a nelegální cenu".

I když jej poradci varovali, že jeho politika nesníží ceny, ale zvýší nedostatek, Julián i nadále věřil, že jeho politika zafungovala, a stížnosti na její selhání připisoval nevděku lidí (Downey).

 V jiných ohledech však byl Julián osvícenější. V oblasti zdanění prokázal citlivost a vnímavost. Chápal, že hlavním důvodem fiskálních problémů státu je nadměrné daňové břemeno, které bylo nerovnoměrně rozděleno mezi poplatníky. Bohatí byli schopni unikat zdanění pomoci legálních či nelegálních metod (například úplatky). Oproti tomu běžný občan neměl obranu před požadavky stále brutálnějších výběrčích daní.

 Dosavadní opatření ke snížení daňového břemene totiž neměla výrazný efekt, protože ulehčovala pouze bohatým. Například Konstantin se snažil snížit daňové břemeno snížením počtu daňových jednotek (kaputů) pro jednotlivé distrikty. To přineslo snížení daní pouze bohatým. Julián oproti tomu snížil sazbu dané, tudíž snížení daní pocítila celá populace. Taktéž se snažil rozšířit počet plátců zrušením některých z daňových výjimek, které vybraným (převážně bohatým) skupinám udělili předchozí císaři (Bernardi)

 Nicméně, příjmy státu byly neadekvátní pro zajištění národní obrany. To vedlo k dalším zvýšením daní, například zvýšení prodejní daně z 1 procenta na 4,5 v roce 444 n.l. (Bernardi). Navzdory tomu příjmy státu nadále klesaly, protože poplatníci byli ochotni věnovat více času, úsilí a peněz na obcházení daňové povinnosti. Tudíž, i když sazba daně rostla, příjmy státu klesaly a úpadek Říma se zrychloval (Bernardi). Stručně řečeno, poplatníci se začali vyhýbat zdanění tím, že se kompletně stáhli ze společnosti. Velcí a silní majitelé půdy, kteří byli schopni se legálně či nelegálně vyhnout daním, začali ve svém okolí vytvářet malé komunity. Malí vlastníci, dohnaní k bankrotu neúnosným zdaněním, se vydali na milost velkým vlastníkům a stávali se jejich nájemci, či dokonce otroky (otroci, samozřejmě, neplatili daně). Poslední fenomén byl tak rozšířený a tak škodil příjmům státu, že v roce 368 n.l. císař Valens prohlásil za nezákonné vzdát se svobody z důvody uvedení se pod ochranu velkého majitele půdy (Bernardi).

 Na konci nebyly žádné peníze na údržbu armády, stavění pevností a lodí, nebo ochranu hranic. Invaze barbarů v pátém století, která byla konečnou ranou Římskemu státu, byla jednoduše vyvrcholením třech století zhoršování fiskální kapacity státu a schopnosti se bránit. Mnoho Římanů dokonce vítalo barbary jako zachránce před těžkým daňovým břemenem.

 I když se pád Říma jeví jako historické kataklyzma, pro naprostou většinu Římanů měl malý dopad na jejich způsob života. Jak upozorňuje Henri Pirenne, jakmile okupanti odstranili římskou vládu, začali vládnout sami. V té chvíli již neměli důvod drancovat, ale snažili se zajistit mír a stabilitu v oblastech, které ovládali. Konec konců, čím bohatší poddaní, tím větší je jejich schopnost platit daně.

Shrnuto: základní příčinou pádu Říma byl rozklad ekonomiky, jenž byl důsledkem nadměrného zdanění, inflace a přehnané regulace. Vyšší a vyšší daně nepřinášely dodatečné příjmy, protože bohatí poplatníci se jim byli schopni vyhnout a střední třída — a její schopnost platit daně — byla zlikvidována. I když definitivní zánik Římského císařství na západě (východní část existovala dále jako Byzantská říše) byla událost obrovského historického významu, pro většinu Římanů to byla úleva.

Komentáře