„Demokracie: Bůh který selhal“

Upoutávka na text Hanse Hermanna Hoppeho

 Přeložil Finist

Ve čtvrtek, dne 23. dubna 2009 byl na český trh uveden magnum opus Murraye Newtona Rothbarda „Etika svobody" (na překladu se podílel také náš dobrý přítel Finist — blahopřejeme). Při této příležitosti uspořádal Liberální institut ve spolupráci s CEVRO institutem přednášku, kterou pronesl profesor Nevadské univerzity Hans Hermann Hoppe, který byl dlouholetým spolupracovníkem M. Rothbarda a je autorem předmluvy.

M. Rothbard ve svém kolosálním díle (nikoli rozsahem — kniha má 336 stran včetně rejstříku) vytvořil „čistý tržní systém" založený na ekonomii a etice, jejichž společným jmenovatelem jsou vlastnická práva. Vzhledem k nespornému faktu, že člověk jedná (koná činy) a ani na vteřinu svého života nemůže přestat jednat, jsou vlastnická práva klíčem k rozřešení věčné záhady: Co jsem oprávněn udělat teď a tady, abych nejednal nespravedlivě? (Pokud má kdokoli zájem se o tom více dozvědět, tak přímo z knihy M. Rothbarda nebo počkat na Nepravidelník o něm, na který se chystám teprve 8 měsíců).

To samozřejmě nutně přivede člověka k úvahám o společenském uspořádání, ve kterém se lidské děje odehrávají. No, a tady přichází na scénu H. H. Hoppe se svojí analýzou demokracie a monarchie. Stejně jako naprostá většina autorů, kteří píší v „Rakouské" tradici, má schopnost se vyjadřovat velmi přesně, srozumitelně a čtivě. A vůbec se nebojí ožehavých témat, která se v době politické korektnosti stávají stále více tabu (ještěže byla zrušena inkvizice). To je příklad textu „Demokracie: Bůh, který selhal", na který je tento textík upoutávkou. Abych odradil slabší nátury od čtení textu, který by jim mohl způsobit zdravotní újmu, tak uvedu odpověď, kterou dal H. H. Hoppe ve na otázku, zda-li by volil život v demokracii nebo monarchii.

„V demokracii jsem společenským otrokem, zatímco v monarchii jsem soukromým otrokem. Soukromník se obvykle stará o svůj majetek lépe."

Příjemnou zábavu přeje

Modrý pták

Demokracie — Bůh který selhal

Hans Hermann Hoppe

(přeložil Finist, zvýraznění částí provedl Modrý pták)

Tuto přednášku se patří zahájit několika citáty Ludwiga von Misese a připomenutím jeho představy svobodné společnosti. „Program liberalismu," napsal Mises, „shrnutý do jediného slova, by tedy měl znít vlastnictví, což znamená: soukromé vlastnictví výrobních prostředků." Při splnění tohoto předpokladu, vysvětluje Mises dále, je vznik společnosti založené na lidské spolupráci výsledkem přirozené rozdílnosti lidí a rozpoznání toho, že práce vykonávaná při fungující dělbě práce je produktivnější než práce vykonávaná v soběstačné izolaci. To vysvětluje následujícími slovy: „Pokud a nakolik je práce vykonávaná při dělbě práce produktivnější než izolovaná práce a pokud a nakolik je člověk schopen tento fakt rozpoznat, lidské jednání se přiklání ke spolupráci a sdružování. Zkušenost nás učí, že tyto podmínky, tedy vyšší produktivita dosažená díky dělbě práce, jsou přítomné, protože jsou způsobeny vrozenou nerovností mezi lidmi a přirozenou nerovností geografického rozložení přírodních výrobních faktorů. Tudíž jsme v situaci, kdy můžeme pochopit směřování společenského vývoje."

Vznik společnosti či lidské spolupráce v systému dělby práce lze tedy vysvětlit jako výsledek činnosti lidí jednajících ku svému vlastnímu prospěchu. Je ovšem také pravdou, že dokud bude člověk takový, jaký je, tak budou vždy existovat vrazi, zloději, podvodníci atd. a život ve společnosti bude nemožný, pokud jim nebude hrozit fyzické potrestání. Dovolte mi opět citovat Misese: „Liberálové rozuměli velmi dobře tomu, že, bez spolehnutí se na donucení, by byla existence společnosti ohrožena, a že za pravidly jednání, jejichž dodržování je nezbytné pro zajištění mírové lidské spolupráce, musí být hrozba fyzickou silou, pokud nemá být celá společenská struktura neustále vydána na milost kterémukoliv ze svých členů. Člověk musí být v pozici, aby mohl přinutit osobu, která nechce respektovat život, zdraví, osobní svobodu a soukromé vlastnictví druhých, aby se podřídila pravidlům života ve společnosti. Tuto funkci připisovala klasická liberální doktrína státu — ochranu svobody, vlastnictví a míru."

Pokud tohle přijmeme vyvstává otázka, jak by měl být stát zorganizován, aby bylo zajištěno, že bude dělat to, co by dělat měl, tedy chránit existující vlastnická práva? Ve světle toho, co později řeknu v relativní prospěch instituce monarchistické vlády, je vhodné poukázat na Misesovu liberální opozici vůči Ancient regime absolutních králů a monarchů. „Králové a knížata jsou privilegované osoby a tak téměř z definice stojí v opozici vůči liberálnímu ideálu jednoty a univerzálnosti práva." Mises prohlásil: „Liberální teorie státu je nepřátelská k monarchům. Královský stav nemá žádné přirozené meze; být rozmnožitelem svých rodinných statků je základní ideou krále. Snaží se zanechat svému následovníku větší území, než zdědil od svého otce. Pokračovat v získávání nových panství až do doby, než narazí na stejně silného protivníka — to je údělem králů. Monarchové nakládají se svojí zemí stejně, jako vlastník statku se svými lesy, loukami a polnostmi. Prodávají ji nebo vyměňují a pokaždé přechází vláda nad obyvatelstvem společně s půdou. Země a lid jsou v očích monarchů pouze objektem jejich vlastnictví. Na prvním se zakládá princip svrchovanosti a to druhé náleží k pozemkovému vlastnictví. Od lidí, kteří žijí na jeho území, požaduje monarcha poslušnost a loajalitu a bere je téměř jako svůj majetek."

Když tedy Mises odmítnul monarchistickou vládu jako nekompatibilní s ochranou vlastnických práv, čím by měla být nahrazena? Misesovou odpovědí je demokracie a demokratická vláda, ale jeho definice demokratické vlády je zásadně odlišná od současného významu tohoto termínu.

Mises, který vyrůstal v mnohonárodnostním státu, si bolestivě uvědomoval antiliberální výsledky vlády většiny, zvláště v etnicky smíšené populaci. Místo vlády většiny pro Misese demokracie znamenala doslova sebeurčení a samosprávu. A demokratický stát podle Misese tedy by měl být v zásadě dobrovolnou organizací natolik, nakolik tato organizace uznává neomezené právo svých jednotlivých částí na odtržení. Dovolte mi opět citovat Misese: „Liberalismus nenutí nikoho proti jeho vůli setrvávat ve struktuře státu. Kdokoliv chce emigrovat, není nikterak zadržován. Pokud si část lidí ve státu přeje svoje odtržení, liberalismus by jim v tom nebránil. Kolonie, které si přejí nezávislost, mají možnost tak učinit. Národ jakožto organická entita nemůže být ani rozšířen ani redukován změnou státních hranic. Svět jako celek tím ani nezíská ani neztratí. Právo na sebeurčení ve vztahu k otázce státní příslušnosti tudíž znamená, že kdykoliv obyvatelé určitého území, ať už by to byla jediná vesnice, okres nebo větší územní jednotka, dají na vědomost svobodně vykonaným plebiscitem, že si již nepřejí zůstat spojení se státem, ke kterému v oné době náleží, jejich přání má být respektováno a má mu být vyhověno. Tohle je jediný účinný způsob, jak zabránit revolucím a mezinárodním válkám. Pokud by nějakým způsobem bylo možné zajistit právo na sebeurčení každnému jednotlivci, mělo by tak být učiněno."

Misesovou odpovědí na otázku: jak zajistit, aby vlády skutečně chránily vlastnická práva? tedy je: pomocí hrozby neomezené secese a vlastním charakterem státu jako organizace s dobrovolným členstvím. Nebudu zde již dále zkoumat tento Misessův ideál demokratické vlády, ale obrátím se k otázce dnešní formy demokracie a tomu, jestli je tato dnešní podoba demokracie kompatibilní se zachováváním vlastnických práv a jejich ochranou. Misesova definice demokratické vlády je možná aplikovatelná — s výhradami — na Spojené státy před rokem 1861. Do té doby se mělo obecně za to, že právo na secesi existuje a Unie není ničím víc než dobrovolnou organizací v zásadě nezávislých států. Ale po drtivé porážce Konfederace již nebylo pochyb o tom, že právo na secesi ve skutečnosti přestalo existovat, a že demokracie znamená absolutní a neomezenou vládu většiny. Ani se nezdá, že by nějaký jiný stát od té doby splňoval Misesovi požadavky na demokracii. Místo toho mají všechny moderní demokracie charakter organizace s povinným členstvím. O to více překvapující tedy je, že Mises nikdy nepodrobil tento moderní model demokracie stejné systematické analýze, kterou uskutečnil v případě monarchistické vlády. Samozřejmě nikdo neprojevil větší předvídavost ohledně destruktivních důsledků sociálně-ekonomických politik přijatých moderními vládami než Mises a nikdo také jasněji nerozeznal dramatický nárůst státní moci v průběhu 20. století. Ale Mises nikdy tyto fenomény systematicky nespojoval s moderní nucenou demokracií. Ani nikde nenaznačuje, že by úpadek klasického liberalismu a dominance antikapitalistických politických ideologií ve 20. století mohla najít své systematické vysvětlení ve faktu většinové demokracie.

A o to přesně jsem se pokusil já — o zaplnění tohoto prostoru, který Mises ponechal a o poskytnutí stručné analýzy většinové demokracie, čímž bude logika průběhu moderní historie srozumitelnější a možná předvídatelnější.

Při absenci práva na secesi je demokratická vláda z ekonomického hlediska nuceným teritoriálním monopolem poskytujícím ochranu a ve své jurisdikci činící konečná rozhodnutí. V tomto ohledu se nikterak neliší od monarchistické vlády. Stejně jako králové nepřipouštějí secesi, tak je zakázána také v demokracii. Navíc — jak implikuje pozice násilného monopolisty — demokratické vlády, stejně jako monarchistické vlády, si přisvojily právo danit, tedy unilaterárně rozhodovat, bez souhlasu chráněných, o množství peněz, které musí tito platit za svojí ochranu. Z této shodné klasifikace, jakožto nuceného monopolu, plynou některé stejné charakteristiky demokratických a monarchistických vlád.

Pod patronací monopolu budou ceny za spravedlnost a ochranu růst zatímco množství a kvalita poskytované ochrany a spravedlnosti bude pomalu upadat. Monopolní agentura pro poskytování ochrany v sobě obsahuje tento vnitřní rozpor: ochranitel vlastnictví, který zároveň vlastnická práva porušuje. A taková organizace bude nevyhnutelně směřovat k vyšším daním za méně poskytnuté ochrany. Dokonce také u takové vlády, jakou propagovali například klasičtí liberálové, která by byla omezena pouze na ochraňování existujících vlastnických práv, by vyvstala otázka: kolik ochrany má vlastně vyprodukovat?

Vládní činitelé, motivováni jako všichni ostatní svým vlastním zájmem a nepříjemností práce, ale obdařeni právem vybírat daně, nevyhnutelně odpovědí: maximalizovat výdaje na ochranu — a samozřejmě téměř veškeré národní bohatství může v principu být spotřebováno na produkci ochrany — a v tentýž okamžik minimalizovat skutečnou produkci ochrany. Tedy, čím více peněz člověk může utratit a čím méně musí pracovat, aby je získal, tím lépe na tom bude.

A navíc soudní monopol nevyhnutelně povede k postupnému úpadku produkce spravedlnosti. Pokud se nikdo nemůže odvolat nikam jinam než k vládě, dojde nevyhnutelně ke zvrácení spravedlnosti ve prospěch státní moci. Ústavní a odvolací soudy nevyjímaje. Předvídatelným důsledkem pak bude, že definice vlastnictví a ochrany bude postupně měněna a rozsah pravomocí státních úřadů se bude zvyšovat.

Mimo těchto podobností se ovšem také monarchistická a demokratická vláda liší v jednom fundamentálním aspektu. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že zatímco přístup do monarchistické vlády je omezen královým osobním úsudkem, v demokracii je přístup a podíl na vládě otevřen všem a za rovných podmínek. Kdokoliv, a ne pouze třída dědičných šlechticů, se může stát vládním úředníkem a vykonávat veškeré vládní funkce včetně ministerského předsedy či prezidenta. Tento rozdíl mezi omezeným a volným přístupem do vlády a přechod od královské k demokratické vládě je tradičně interpretován jako posun k liberalismu — od společnosti stavu a dědičných privilegií ke společnosti rovnosti před zákonem. Ovšem tato interpretace spočívá na fundamentálním nepochopení.

Z hlediska klasického liberalismu musí být demokratická vláda dnešního typu pokládána za horší a za úpadek oproti monarchistické vládě. Svobodný a rovný přístup do vlády — tedy demokratická rovnost — je něco zcela odlišného a nekompatibilního s klasickou liberální teorií jednoho univerzálního práva aplikovatelného vždy, na každého a za všech okolností. Liberalismus, jak poznamenal Mises, se snažil o co největší možnou unifikaci práva. Volný přístup do vlády ovšem vůbec není naplněním tohoto cíle. Naopak. To, proti čemu liberalismus bojoval — oddělení vyššího práva králů od nižšího práva, kterému jsou podrobeni jejich poddaní — je v demokracii zcela zachováno v podobě oddělení veřejného práva na straně jedné a soukromého práva na straně druhé a nadřazenosti veřejného práva právu soukromému. V demokracii si jsou všichni rovni natolik, nakolik je otevřen každému přístup do vlády. V demokracii tedy neexistují osobní privilegia či privilegované osoby, ale existují funkční privilegia a privilegované funkce. Pokud někdo jedná jako veřejný činitel, tak je chráněn veřejným právem a má privilegovanou pozici oproti tomu, kdo jedná jako soukromá osoba a pouze v rámci soukromého práva. To nejzásadnější privilegium samozřejmě spočívá v tom, že veřejní činitelé mohou své aktivity financovat z daní, které uvalují na subjekty soukromého práva.

Jinak řečeno privilegia, právní diskriminace a protekcionismus v demokracii nezmizely, ale právě naopak. Nejsou již omezeny pouze na třídu králů a šlechticů, ale privilegia a protekci nyní může získat kdokoliv. Předvídatelně je pak v demokratických podmínkách tendence každého násilného monopolu — zvýšit ceny a snížit kvalitu produkovaného zboží — pouze zesílena.

Jakožto dědičný monopolista považoval král území a lidi pod svou jurisdikcí za svůj osobní majetek a věnoval se jejich monopolistickému vykořisťování. V demokracii toto monopolistické vykořisťování nezmizelo. To, že každý má přístup do vlády, nikterak nesmazalo rozdíl mezi vládnoucími a ovládanými. Vládci a ovládaní nejsou jedni a tíž lidé. Místo krále, který považoval zemi za svůj osobní majetek, nastoupili dočasní a vyměnitelní správci. Tito správci již nevlastní zemi, ale na tak dlouho, dokud jsou v úřadu, ji mohou využívat ke svému osobnímu prospěchu. To neomezilo monopolistické vykořisťování země, ale naopak ho učinilo méně vypočítavým a prováděným s menším ohledem k budoucí hodnotě země. Jinými slovy — využívání země k osobnímu prospěchu se stalo extrémně krátkozrakým.

Zmíním zde pouze několik bodů. Například jednou z věcí, kterou můžeme sledovat v demokratických režimech je to, že zdanění — ať už jeho absolutní výše nebo poměr k celkovému národnímu produktu — se zvýšilo vysoko nad úroveň obvyklou v monarchistickém zřízení. Dalším bodem je vládní zadlužení, které také vzrostlo daleko více v demokratických než monarchistických podmínkách. A třetí věcí jsou inflační tlaky, které jsou také v demokratických podmínkách daleko vyšší. Dnes se ovšem nezaměřím na tyto body, ale pouze na jeden odlišný.

Se svobodným vstupem a podílem na vládě, zvrácení spravedlnosti — obsahu pojmů spravedlnosti a ochrany — bude postupovat rychleji. Místo pouhého přerozdělovaní bohatství směrem od občanské společnosti k vládě prostřednictvím daní, deficitního financování a inflace, mohou dědiční králové a demokratičtí správci využívat svého násilného monopolu také k přerozdělování příjmů a bohatství uvnitř občanské společnosti. Ale podněty, které v tomto případě dostávají králové a demokratičtí správci, jsou podstatně odlišné. Je poučné se nejprve z tohoto úhlu pohledu podívat na vládu králů. Co se týče přerozdělování uvnitř občanské společnosti, mají králové přirozeně dvě veliké brzdy. První je spíše filosofickou. I když je král v pozici nad všemi ostatními, tím, že bere zemi jako svoje osobní vlastnictví, je jeho právo také v zásadě soukromým právem, ačkoliv poněkud povýšeného druhu. Pokud tedy král například vezme majetek jedné osoby a dá ho jiné osobě stejně postavené, tak tím podkopává samotný princip, na kterém stojí jeho pozice a bezpečnost mezi ostatními králi. A za druhé, z ekonomického hlediska je každé přerozdělování příjmů a bohatství od těch, kteří mají, k těm, kteří nemají, kontraproduktivní a v delším období snižuje celkovou produktivitu země, o kterou má samozřejmě král jakožto její vlastník, zájem.

To samozřejmě neznamená, že králové se zdrží jakékoliv politiky přerozdělování uvnitř společnosti, ale že jejich politiky přerozdělování mají charakteristicky odlišnou formu. Na jedné straně královo přerozdělování bývá v souladu s jeho představou o soukromých vlastnických právech. A na druhé straně by se ve vlastním zájmu měl snažit nesnižovat budoucí produktivitu země. V souladu s právě řečeným, pak spíše než k poskytování skupinových výhod, králové tipicky inklinují k udělování osobních privilegií. Místo protěžování nemajetných na úkor majetných, poskytují obvykle králové privilegia majetným. A místo přerozdělování příjmů a bohatství, bývá odpovědí králů na takzvané sociální problémy realokace práce, tedy úsilí o kolonizaci a snahy o kultivaci a zúrodňování země dosud ležící ladem.

Naproti tomu demokratický správce nemá žádnou logickou překážku, která by mu bránila v přerozdělování soukromého majetku. A ekonomicky nemá žádný vlastní zájem na zachování a rozšíření kapitálové hodnoty země. Demokratický správce má zájem pouze na posílení a upevnění svojí pozice proti konkurenci těch, kteří se snaží dostat do jeho funkce.

Dovolte mi vysvětlit tyto dva body. Zaprvé: legitimita správce, tedy legitimita demokratického politika, nespočívá na legitimitě soukromého vlastnictví. Spočívá na legitimitě veřejného či společného vlastnictví. Pokud tedy správce vezme majetek jednoho a dá ho druhému, tak nejedná v rozporu s vlastními ideologickými základy legitimity svojí moci. Naopak potvrzuje nadřazenost zcela odlišného principu — principu společného vlastnictví. A obdobně v demokratických podmínkách soukromé právo, tedy vlastnické právo a smluvní dohody, které tvoří základ společnosti, zmizí jako nezávislá oblast práva a je zcela pohlceno všeobjímajícím veřejným právem. Nakonec se tedy v demokracii veškerý majetek stává veřejným majetkem. Jakékoliv existující vlastnické právo je pouze dočasně poskytnutým a dočasně platným a může být změněno podle unilaterálního správcova rozhodnutí o potřebách veřejného zájmu a veřejné bezpečnosti.

Zadruhé: jelikož demokratický správce nevlastní kapitálové statky země, ale pouze dočasně rozhoduje o jejich využití, kontraproduktivní účinky přerozdělování příjmů a bohatství ho netrápí. Ovšem zatímco dlouhodobé dopady přerozdělovacích opatření pro něho nejsou důležité, okamžité a krátkodobé účinky jsou pro něho nanejvýš zajímavé. Správce je podroben neustálé konkurenci těch, kteří se ho snaží v jeho pozici nahradit. Za daných pravidel demokratické vlády — tedy jeden člověk jeden hlas a vlády většiny — nemůže správce k zajištění svojí pozice či aspirování na pozici novou udělat nic jiného, než udělit či slíbit udělení skupinových privilegií (místo privilegií udělovaných králem konkrétním jednotlivcům). A za předpokladu, že existuje vždy více těch, kteří nemají než těch, kteří mají a to všeho, co stojí za to mít, bude jeho přerozdělování egalitářské na místo elitistického. Následně a jako výsledek demokratické soutěže dojde k deformování charakteru celé společnosti.

Veškeré přerozdělování, bez ohledu na kritéria, na kterých je založeno, znamená, že se vezme od původního vlastníka či výrobce a předá se tomu, kdo není původním vlastníkem či výrobcem. Úměrně tomu se podněty být původním vlastníkem či výrobcem sníží a podněty k tomu nevyrábět a nebýt původním vlastníkem se zvýší. Počet produktivních členů společnosti tedy klesne a počet těch, kteří neprodukují, vzroste. A tato změna v populaci implikuje doslovně to, že relativní počet špatných, či ne až tak dobrých lidí a relativní množství špatných osobních charakteristik a zvyků poroste a život ve společnosti bude nadále méně příjemným.

Navíc volná konkurence není vždy dobrá. Volná konkurence při výrobě zboží je dobrá, ale volná konkurence v mučení či zabíjení nevinných lidí či volná konkurence v podvádění a padělání je velice špatná. A jak už jsem vysvětlil, že vláda jakožto monopolní organizace s povinným členstvím, která má moc vybírat daně a vydávat konečná rozhodnutí, je z liberálního pohledu špatná, vyžaduje to ještě hlubší pohled k rozpoznání toho, že demokratická konkurence je ve skutečnosti velmi špatná.

V každé společnosti — dokud bude lidstvo takové, jaké je — existují lidé, kteří touží po cizím majetku. Někteří lidé jsou tímto pocitem ovlivněni více než jiní, ale téměř každý alespoň občas pociťuje závist vůči druhým. Ovšem za normálních okolností a ve většině případů se lidé naučili nejednat podle těchto pocitů a dokonce kvůli nim cítit hanbu. Obecně bude vždy pouze několik jednotlivců neschopných potlačit touhu po cizím majetku a s těmito jednotlivci se potom všude zachází jako s kriminálníky. V monarchistické vládě pouze jediná osoba — tedy král — může beztrestně dávat průchod své touze po cizím majetku a právě to z něj činí potencionální riziko a permanentní hrozbu pro společnost. Ovšem kromě těch obtíží, které jsem již zmínil — logickým a ekonomickým problémům, kterým musí čelit, pokud se věnuje přerozdělování majetku  — král ještě čelí té obtíži, že ví, že všichni lidé ve společnosti jeho činy pozorně sledují a považují takové jednání za hanebné a nemorální, a tudíž se bude spíše zdráhat něčeho takového se otevřeně dopouštět.

Naproti tomu při uvolnění vstupu do vlády má každý možnost otevřeně dát průchod své touze po cizím majetku. To, co bylo dříve pokládáno za nemorální a bylo potlačováno, je nyní pokládáno za legitimní smýšlení. Každý může dát otevřeně najevo svou touhu po cizím majetku, pokud se při tom odvolává na demokracii. A každý může dokonce jednat podle této nemorální touhy, když získá místo v demokratické vládě. V demokracii se tak každý stává potencionalně nebezpečnou osobou. Následkem toho je obecná nemorální a protispolečenská touha po cizím majetku systematicky zesílena. Potom velmi rychle, ani ta zdánlivě nejjistější soukromá majetková práva, nebudou výjimkou z požadavků na přerozdělování od té či oné skupiny. A co horšího — z kandidátů ve všeobecných volbách budou nejúspěšnější ti členové společnosti, kteří mají nejmenší morální skrupule při přerozdělování cizího majetku. Tito demagogové, odpovídající na davové požadavky bez morálních zábran, budou získávat přístup do vlády a stoupat až na vrchol vlády. A proto se špatná situace stane ještě horší.

Výběr krále byl dán náhodou jeho zrození a jedinou jeho kvalifikací byla typicky jeho výchova jakožto budoucího vladaře a uchovatele dynastie a jejích statků. To samozřejmě nebylo žádnou zárukou toho, že král nebude špatným a nebezpečným jedincem. Je ovšem dobré si připomenout, že každý král, který selhal při plnění své prvotní povinnosti — zachování dynastie — tedy král, který například zruinoval svou zemi a zavedl jí do občanských nepokojů, nebo jinak ohrozil pozici dynastie, takový král musel čelit riziku, že bude zbaven své vlády nebo dokonce (a v dějinách nezřídka) zavražděn nějakým členem své vlastní rodiny starajícím se o zachování rodinného bohatství.

A v každém případě, i když náhoda králova zrození a výchovy nemohla vyloučit to, že král bude špatným a nebezpečným, nevylučovala ani to, že král může být i neškodným diletantem nebo dokonce dobrou a morální osobou. Naproti tomu výběr vládnoucích lidí prostřednictvím všeobecných voleb činí podstatně obtížnějším až nemožným, že by se nějaká dobrá či neškodná osoba někdy dostala na vládní vrchol. Naopak předsedové vlád a prezidenti jsou vybíráni pro svou prokázanou schopnost být demagogy bez morálních zábran při přerozdělování cizího majetku. Demokracie si tak doslova zajišťuje, že nikdo jiný než špatní a nebezpeční lidé se nedostane na vládní vrchol. A přes tuto jejich osobní charakteristiku se jen zřídká stává, že by jakožto dočasní a vyměnitelní správci byli zavražděni.

Dnes, po přibližně stovce let fungování povinné demokracie, máme teoreticky předvídatelné výsledky přímo před očima. Daně a vládní dluhy vystoupaly do astronomických výšin, zatímco hodnota peněz neustále upadá. Idea univerzálního a neměnného lidského práva v zásadě zmizela a byla nahrazena ideou práva, jakožto vládou vytvořené legislativy. Ve jménu veřejné bezpečnosti a sociální spravedlnosti se množí skupinová privilegia a smysl „ochrany" byl zcela převrácen. Dnes chráníme životní prostředí, globální teplotu, delfíny a moskyty. Jsme chráněni před homofóbií, sexismem, rasismem a kuřáky. Nejsme ovšem chráněni před kriminálníky a hlavně před vládou, která nás může oškubat, jak si zamane.

Nevyhnutelně se tedy objevuje otázka: jaká je budoucnost liberalismu? Pro formulování stručné odpovědi se opět vrátím k von Misesovi. Mises rozpoznal, stejně jako David Hume před ním, že existence veškerých vlád nakonec spočívají na veřejném mínění. Pokud většina lidí, alespoň potichu nepodporuje svou vládu, tak žádná vláda nemůže vydržet. Co se musí stát, aby byly zvýšeny šance liberalismu je, že musíme nahlodat ideologickou podporu většinové demokracie. Musíme zpochybnit legitimitu centrální vlády a opět oživit myšlenku práva na odtržení od centrální vlády.

Samotný obnovený radikalismus by samozřejmě příliš nezpůsobil (ačkoliv jak nás učí americká revoluce, radikalismus může být poměrně populární). Tím, co by nakonec mohlo zlomit demokratický stroj, je inspirující vize fundamentální alternativy k současnému systému, jenž plyne z tohoto nového radikalismu. Spíše než nadnárodní politickou integraci, světovou vládu, světovou ústavu, soudy, banky a nekryté peníze, globální demokracii a univerzální a všudypřítomný multikulturalismus, by měli libertariáni navrhovat dekompozici států na jejich heterogenní součásti. Na rozdíl od svých klasických předchůdců, kteří pouze usilovali o nahrazení větší vlády vládou menší, by dnešní libertariáni neměli mít strach dotáhnout logiku secese až do jejího konce. Navrhovat neomezenou secesi, tedy neomezený vznik svobodných nezávislých území, dokud rozsah jurisdikce státu nakonec neuvadne. Za tímto účelem — a v úplném kontrastu s etatistickými projekty „evropské integrace" a „nového světového řádu" — by měli prosazovat vizi světa desítek tisíc svobodných zemí, regionů a kantonů, stovek tisíc nezávislých svobodných měst a městských státečků — jako jsou například dnešní kuriozity jako Monako, Andorra, San Marino, Lichtenštejnsko, Hong-kong a Singapur, spojených ekonomicky prostřednictvím svobodného obchodu (čím menší a ekonomicky méně soběstačné je území, tím větší je ekonomický tlak na volbu svobodného obchodu!) a .mezinárodního zlatého komoditního standardu.

Děkuji za pozornost.

Komentáře