Inflace a bolševici

sepsal: Finist

K sepsání tohoto krátkého povídání mě přivedla následující pasáž z knihy Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské:

„21. srpen 1933

60 kopějek — kilo bílého chleba! 50 kopějek — litr petroleje! Moskva vře. Zlí, hladoví a unavení lidé ve frontách nadávají na vládu a proklínají život. Nikde jsem neslyšela ani jedno slovo na obranu nenáviděných bolševiků. Tržní ceny jdou nahoru, zvýšila se cena chleba a dalších předmětů denní spotřeby. Bezděky mě napadá: co bude dál, když už teď chléb podražil na dvojnásobek a brambory na trhu stojí pět rublů osmina funtu, zatímco ve státním obchodě je vůbec nemají. Co budou jíst dělníci v zimě, když už teď není ani zelenina, prostě nic.

Všechny obchody v Moskvě se dělí do několika kategorií: komerční obchody, v nichž je opravdu hodně různého zboží, které se prodává všem zájemcům. V těchhle obchodech je vždy živo: u pultů se tísní namalované a dobře oblečené ženy, takzvaná sovětská aristokracie (samozřejmě, že se jí tak říká tajně), která se skládá ve většině případů z Židovek a manželek komunistů a zodpovědných pracovníků. Prostí lidé se tu neobjevují a velké prostory obchodů jsou provoněny různými voňavkami.

Komerční obchody najdete na rušných hlavních ulicích Moskvy. Jejich velké výlohy jsou bohatě zdobené a nikoho na první pohled nenapadne, že to všechno stojí tolik peněz, že by se z toho člověk zbláznil a že z této prosté příčiny v nich nepotkáte dělníka. Už skoro dva roky se vláda zabývá stejnými spekulacemi, bezostyšně ničí soukromé podnikatele vyšlé z NEPu — a vytváří státního nepmana.

Při srovnání s těmito elegantními obchody si téměř ani nevšimnete malých skromných obchůdků s nevelkými výlohami plnými všeho možného zboží. Zmatený kolemjdoucí se mnohdy snaží zajít dovnitř, ale vždycky se zarazí hned u vchodu, kde si přečte vývěsku „přídělový systém." Odtud si nemohou odnést zboží všichni.

Dole na Tverském bulváru a zvlášť na Petrovce je možné se s jinými vývěskami setkat také — s velkou reklamou nade dveřmi a nápisem Torgsin [torgovlja s inostrancami — obchod s cizinci]. To jsou svého druhu muzea a expozice předválečné doby. Tady najdete rozhodně všechno a dokonce ani komerční obchody se s těmito obchodními centry nemohou srovnávat. Obchodování s cizinci je velice čilé a stejně tak obchodují i se sovětskými občany pod heslem: beru pouze zlato a stříbro. Tyto „torgsiny" jasně ukázaly, že naše peníze jsou natolik znehodnocené, že se jeden sovětský rubl rovná jedné zlaté kopějce.

A konečně existuje čtvrtá a nejrozšířenější kategorie obchodů: jsou to státní družstva, prodejní stánky atd. Jsou rozmístěny na rozlehlých moskevských předměstích daleko od elegantních městských ulic. Většinu času v nich žádné kupující nenajdete s výjimkou dní, kdy dělníci a úředníci dostanou své žebrácké mzdy. Tehdy se tu tvoří velké fronty a lze tu slyšet hádky a křik."

Přirozeně mě začalo zajímat, jak na tom tedy bolševici v oblasti peněz s tím zlatem a stříbrem byli a kam to dopracovali. Při pátrání jsem narazil na několik zajímavých věcí, které myslím nejsou všeobecně známé. Začněme ale od začátku.

Ruský měnový systém v 19. století fungoval v režimu bimetalismu s pevným poměrem mezi stříbrem a zlatem 15:1. Základní měnovou a účetní jednotkou byl rubl (označení rubl pochází z ruskéh rubit — rubat a historicky to byl kus stříbra o určité váze odseknutý z ingotu) což v 19. století bylo buď 18 gramů ryzího stříbra nebo 1,2 gramu zlata.

Od roku 1880 se připravoval přechod na zlatý monometalismus a rubl byl spojen pevným kurzem s francouzským frankem. Tato reforma byla dokončena roku 1898 a Rusko se tak připojilo ke „zlatým a civilizovaným" zemím.

Situace v peněžní oblasti v Ruské říši ovšem zdaleka nebyla tak idylická, jak by předchozí odstavce mohly naznačovat. Carský režim trápil jeden problém charakteristický pro mnohé říše snažící se o expanzi, imperiální politiku, či udržení se na dobytém území* — kde na to vzít peníze? V Rusku byl tento problém umocněn tím, že šlo o nesmírně rozlehlou zemi s ubohou infrastrukturou, díky čemuž byl výběr daní z mnoha odlehlejších oblastí velmi obtížný.

Z tohoto důvodu si carové zvykli pokrývat svoje potřeby tiskem papírových peněz a to už od roku 1769, kdy vydala první papírové rubly carevna Kateřina II. Papír samozřejmě se svým rozmnožováním rychle ztrácel oproti kovu na hodnotě, a tak byl v roce 1790 jeden papírový rubl za 87 kopějek, v roce 1796 za 79 kopějek, v roce 1797 za 70 kopějek. Během Napoleonských válek se pokles zastavil na 20 kopějkách za papírový rubl a papír nad vodou drželo hlavně to, že vláda požadovala přednostně platbu daní v papírových penězích.

V roce 1818 došlo k peněžní reformě a staré papírové rubly nahradila nová emise vytištěná v umělečtějším stylu a ozdobená carskými znaky. Ovšem, protože se kromě vzhledu nezměnilo nic jiného, lidé stále papírové peníze vyměňovali v rozmezí 25-35 kopějek za papírový rubl.

V roce 1843 přišly opět nové a vylepšené papírové peníze. Lidé je určitou dobu byli ochotni vyměňovat za stříbro s malým diskontem. Ale inflace během Krymské války opět zničila jakoukoliv důvěru lidí ve vládní papír.

Do této doby si carové tiskli papírové peníze víceméně přímo. V roce 1860 si na tuto bohulibou činnost založili v Petrohradě státní centrální banku. Tato v roce 1866 vydala první ruské bankovky s portréty panovníků, které nahradily starší papírové peníze a zůstaly v oběhu až do revoluce 1917. V mezidobí se objevovaly i další emise, jak se rozvíjely metody tisku a měnil se monogram právě vládnoucího monarchy. Ovšem až do zavedení zákonného zlatého standardu papírových peněz přibývalo. Toto okomentoval Saltykov-Ščedrin: „Dnes dostanete za papírový rubl půl rublu. Zítra jen pár facek."

A nejen, že přibývalo papíru, ale carská vláda také od roku 1860 snižovala obsah stříbra v mincích (ze 72% až na 48% v roce 1867).

Neblahou situaci zvrátila až reforma ministra financí Sergeje Witta usilujícího o pevné spojení rublu se zlatem. (Witte tuto reformu podědil po svých předchůdcích A. Abazovi, A Bungem a I. Višegradském, kteří ale neměli dost síly na její prosazení). Rusko bylo na zlatém standardu de jure od roku 1879, ale teprve za Witta se (za pomoci některých dost bezskrupulozních politických prostředků, včetně uplácení a šíření pomluv v tisku) podařilo prosazení zlatého standardu do praxe.

Základní Wittovou starostí bylo, aby bankovky byly směnitelné za zlato za svou nominální hodnotu. Shromážděné zlaté rezervy k tomu nestačily (byť byly značné) a proto sáhl k devalvaci rublu a v roce 1897 změnil pevný poměr mez frankem a rublem z předchozího 1 rubl = 4 franky na 1 rubl = 2 a 2/3 franku (0,774235 gramu zlata). Zároveň státní mincovna začala razit tyto devalvované zlaté rubly ve velkých sériích.

Rubl se tak roku 1898 stal plně konvertibilní měnou na světovém trhu. Od počátku 20. století až do vypuknutí První světové války byl pak zlatý rubl tou nejtvrdší měnou na světě. Ruská státní banka totiž shromáždila takové rezervy kovu, že od roku 1906 krytí jejích bankovek nepokleslo pod 93%.

Ruský vstup do První světové války učinil této peněžní stabilitě rázný konec. Zlatý standard byl zrušen dekretem z 23. července 1914 — 4 dny po vyhlášení války. Lze říci, že jestliže první obětí války je pravda, tak hned tou druhou bývají solidní peníze. Množství peněz rostlo geometrickou řadou (během roku 1916 se ztrojnásobilo, v první polovině roku 1917 se zvýšilo šestinásobně). Ceny rostly o stovky a pak už o tisíce procent (v létě 1917 byla inflace podle svědectví britského konzula v Petrohradě již asi 15 000%) a rubl se nekontrolovatelně znehodnocoval. Potravinová krize vedla v roce 1916 k zavedení potravinových přídělů (prodrazverstka). S pokračující inflací zmizely z trhu veškeré kovové peníze včetně drobných mincí, a proto byly nahrazovány bankovkami o nominálních hodnotách 1 až 50 kopějek. Jejich tisk v tradičním formátu se ovšem nevyplácel a proto se tiskly ve formátu poštovních známek. Rozdíl mezi bankovkou a poštovní známkou pak byl v tom, že bankovka byla na horším papíře a potištěná z obou stran.

Ruské zahraniční zadlužení hlavně u Francie a Británie se od roku 1914 do roku 1917 zpětinásobilo. V březnu 1917 abdikoval car Mikuláš II a po období zmatků, kdy se o vládu dočasně dělil Kerenský a Duma se Sověty, se k moci prodrali bolševici.

A když už byli bolševici jednou u moci, tak se samozřejmě nemohli zdržet toho, aby si vyzkoušeli svoje pozoruhodné teorie v praxi. Tak Lenin krátce po svém nástupu uvedl do praxe teorii, jež by se dala shrnout slavnými slovy „dluhy se neplatí" a oznámil zahraničním věřitelským vládám: „co vám dlužíme, to vám odpouštíme." Takto si samozřejmě získal jejich okamžitou náklonnost a podporu.

Druhou a dnes poněkud méně známou bolševickou teorií je ta, která tvrdí, že v „komunistické společnosti nebudou existovat peníze." Proto bylo třeba podniknout radikální kroky ke zrušení peněžní směny. Bankovní systém byl znárodněn ihned po vydání dekretů o míru a půdě. Zrušení peněžní směny nemělo mít charakter administrativního zákazu používat peníze, prostředkem se stala záměrná prudká inflace peněžní zásoby („inflace bude hlavní zbraní proti kapitalismu" — E.Preobraženskij). Cílem tohoto opatření mělo být odstranění vykořisťovatelské třídy, ovšem nějak se to nešťastně soudruhům zvrtlo a hlavní postižení byli rolníci, od kterých byla „vykupována" (násilím vymáhána) jejich produkce za fixně stanovené ceny. Mělo se za to, že nadměrná emise peněz za socialismu nemůže vést ke zruinování ekonomiky, ale v konečném důsledku k pravému opaku. Zde je pro ilustraci citace z proslovu Trockého z 23. června 1920 z druhého kongresu třetí internacionály:

„Tištění papírových peněz pokračuje s rostoucí rychlostí. Zatímco v Sovětském Rusku jde rostoucí množství papírových peněz a jejich znehodnocování ruku v ruce s rozvojem socialistické ekonomiky, plánovaného přerozdělování produktu a zvyšující se naturalizace mezd, čili je pouhým následkem opouštění „peněžních a komoditních vazeb", v kapitalistických zemích je rostoucí množství papírových peněz znakem prohlubujícího se ekonomického chaosu a nevyhnutelného kolapsu."

Demolice peněžního systému byla dokonána. Papírové peníze v tomto období byly velice různorodé: v platnosti zůstávaly carské rubly (Nikolajevské a Romanovské), dumské rubly zvané Dumki, Kerenského rubly zvané Kerenki. Sovětská vláda pokračovala v tištění Kerenek až do února 1919 a každý měsíc bylo dáno do oběhu dalších 2-3 miliardy těchto bankovek často potištěných jen na jedné straně. Rychlost tištění byla „divoká", tiskárny byly v provozu dnem i nocí a v druhé polovině roku 1919 tvořily nově natištěné peníze 60%  příjmů státního rozpočtu. V téže době výnosy z tisku peněz setrvale klesaly. To bylo způsobeno tím, že soudruzi nezvyšovali nominální hodnoty tištěných bankovek, jako je tomu v jiných případech hyperinflace, kdy na bankovkách přibývají nuly. Největší tištěnou nominální hodnotou v Rusku zůstala až do roku 1921 desetitisícirublovka. Teprve v roce 1921, kdy se začaly tisknout nové bankovky se sovětskými znaky, byly tištěny i v nominálních hodnotách 25 000, 50 000 a 100 000 rublů. V mnoha oblastech po celém Sovětském svazu se začaly tisknout a požívat místní peníze.

Do třetice byla uvedena do praxe bolševická teorie, která tvrdí, že dělník je v soukromém podniku vykořisťován, zatímco ve státním se mu bude pracovat lépe a radostněji. Tudíž byly znárodněny všechny podniky s více než 5 zaměstnanci a zavedena centrálně plánovaná, byrokraticky řízená ekonomika (na její řízení bylo vytvořeno okolo 50 „glavki" — glavnoje upravlenie).

Hladomor v roce 1921 si vyžádal přibližně 5 milionů obětí. Úpadek v produkci během období válečného komunismu (1918 — 1921) je pravděpodobně tím největším úpadkem v celé ruské a sovětské ekonomické historii. Produkce poklesla oproti válečnému období 1914-1917 v zemědělství o 30%, ve výrobě spotřebního zboží o 55%, množství přepraveného nákladu pokleslo o 80%, investice do fixního kapitálu klesly o 85%, a co se týče konkrétního zboží, tak například produkce bavlny klesla o 95%, produkce oceli o 98%. Pro rozdělování vyrobeného zboží a potravin sovětská vláda zachovala a rozšířila přídělový systém zavedený v roce 1916. Dělníci v továrnách už neměli být vypláceni v bezcenných penězích, ale „produkty své práce," což znamenalo výplaty v naturáliích. Přirozené podněty k práci tak byly zcela zničeny.

Začaly se prudce množit pracovní absence. Mezi zaměstnanci železnice v roce 1920 dosáhlo celkové množství absencí v některých měsících až 40% z celkového pracovního času. Stejná situace panovala ve velkých průmyslových závodech, kde se míra absentérství pohybovala mezi 20 až 50%.

Produktivita jednoho dělníka byla v roce 1920 v průměru 45% oproti předválečné. V roce 1921 pak produktivita poklesla na 20% předválečného stavu. Životní úroveň většiny lidí značně poklesla. Z válečného komunismu vyšla dobře pouze rychle rostoucí stranická nomenklatura a spekulanti-překupníci (jimž se později začalo říkat nepmani).

Byl podniknut pokus donutit lidi pracovat násilím. Byly zavedeny povinné pracovní přesčasy, z neomluvených pracovních absencí se stal zločin, stejně jako z pozdních příchodů do práce atd. Nastaly velké nepokoje a stávky, jejichž vyvrcholením byla vzpoura v Kronštatu (březen 1921).

Pro Lenina bylo přesto extrémně obtížné přesvědčit svoje soudruhy, že radikální změna politiky válečného komunismu je nevyhnutelná, mají-li si uchovat moc. Rozhodnutí bylo přijato v březnu 1921 na X sjezdu VKS(b), a připomíná to v určité míře směr, jakým se o několik desetiletí později vydali čínští soudruzi. Bylo rozhodnuto obnovit některé prvky tržní ekonomiky a soukromého vlastnictví (soukromé podniky do 20 zaměstnanců), do Ruska měl být umožněn koncesovaný přístup zahraničnímu kapitálu a měly být zavedeny stabilní peníze. Celý tento směr byl nazván NEP — Novaja ekonomičeskaja politika.

Diskuse o principech a metodách zavedení stabilní měny byla velice zajímavá. N. Kutler například navrhoval, aby komerční banky se zahraničním kapitálem měly povoleno na území Sovětského svazu emitovat každá svoje vlastní peníze. Také se objevily návrhy na přímé přijetí některé zahraniční měny nebo měn. (Je pozoruhodné, že se takové myšlenky vůbec dostaly do diskuse, protože dříve by z bolševického hlediska byly považovány za vyloženě heretické). Při stručném shrnutí — v diskusích nakonec vykrystalizovaly dva hlavní přístupy k měnové stabilizaci. Na jedné straně stáli ti, kteří tvrdili, že k ozdravení peněz musí dojít nejdřív (a v rámci tohoto přístupu se dále diskutovalo o tom, jestli by měly nové peníze nahradit staré okamžitě nebo až po období konkurence mezi novými a starými penězi). Na druhé straně stáli ti, kteří tvrdili, že stabilní peníze mohou přijít až po stabilizaci celé ekonomiky. Obdobné diskuse se v téže době konaly ve všech zemích i na mezinárodních konferencích řešících problém, jak obnovit měnovou stabilitu ztracenou během války. Na konci roku 1921 se konalo zvláštní zasedání, kde padesátka odborníku navrhovala své plány na peněžní reformu.

Na straně stabilní měny stáli Sokolnikov, Kutler, Jurkovski, Šejnman, Kacenellenbaum, Kondraťjev a další. Jejich protivníky byli Trocký, Preobraženskij a Bucharin (který později změnil svůj názor a v polovině 20 let bránil společně s Rilkovem politiku NEPu). V průběhu diskuse se řešily i další fundamentální principy o původu a podstatě peněz, o způsobu krytí peněz (zlatem, energií a prací, chlebem, indexem složeným z různého zboží atd.).

Na počátku roku 1922 se tak objevily v Sovětském svazu dvě nové měny. Jednak takzvané „sovznaki", nekryté papírové peníze vydávané Narkomfinem (lidovým komisariátem financí). Ty nahradily všechny předchozí papírové rubly v poměru 1:10 000. V roce 1923 pak proběhla jejich další emise, která se vyměňovala v poměru 1 nový sovznak = 100 sovznaků z roku 1922.

A za druhé obnovená centrální banka (obnovená 16. listopadu 1921) začala 11. října 1922 vydávat vlastní zlatem kryté peníze — červonce (7,74232 gr zlata = 10 předrevolučních zlatých rublů). Červonce byly kryty z 25% zlatem a ze 75% zahraničními měnami krytými zlatem nebo likvidními aktivy. Gosbanka pravidelně zveřejňovala v novinách svojí účetní bilanci rozdělenou na dvě části, jak tomu bylo u tehdejších centrálních bank zvykem (po vzoru Bank of England — část bankovní a část s vydanou měnou).

Roku 1923 se v Rusku opět začaly razit zlaté mince a kovové peníze se pomalu vracely do oběhu. Během celého roku 1923 a na počátku roku 1924 byly v oběhu paralelně sovznaki a červonce. Červoněc se dostal na mezinárodní trh a jeho důvěryhodnost rostla. Byl vydán zákaz financovat deficit státního rozpočtu prostřednictvím červonců. Rozpočet byl financován pouze sovznaki. Mezi oběma měnami byl plovoucí kurs a červoněc se neustále zhodnocoval nejen proti sovznaku, ale i proti dalším zahraničním měnám (hlavně US dolaru). Ceny zboží v sovznacích stoupaly, zatímco ceny v červoncích klesaly. V březnu 1924, poté, co byly sovznaki znehodnoceny (opět záměrnou inflací), byly vyměněny v poměru 50 000 rublů (sovznaků) z roku 1923 za jeden zlatý rubl, nebo 5 000 000 rublů z roku 1922, a nebo 50 000 000 000 rublů všech emisí z doby před rokem 1922 za jeden zlatý rubl. Od 31. března 1924 se tak červoněc stal jedinou zákonnou měnou a měnová stabilizace byla dokončena.

Konvertibilita a úspěch sovětské zlaté měny na světových trzích (v Itálii, Rakousku, USA, Japonsku, Německu, Iránu a Turecku) dala vzniknout symbolické říkance, kterou pracující SSSR oslavují mezinárodní roli svojí měny:

„Brit, francuz, poljak, japoněc,

ošelomleny vpolně,

čto okrep uže červoněc

v proletarskoj straně.

Zagraničnyje bankiri

uže stali uverjať'

čto červonnoj im Rossii

něvozmožno ně priznat'"

Ovšem příběhy o stabilní měně obvykle mívají brzký konec a v případě Sovětského svazu je to i konec tragický. NEP, který byl zahájen heslem obracejícím se k rolníkům: „Zbohatněte!" a který jim k tomu poskytl i podmínky — tvrdou měnu a možnost prodávat na trzích za neregulované tržní ceny, spěl po Leninově smrti (21 ledna 1924) ke svému konci. Navíc se sluší dodat, že ačkoliv se v období NEPu objevily prvky ekonomického liberalismu ve sféře výroby a obchodu, pak v politické sféře bylo toto období charakteristické narůstáním politického monopolu bolševiků a represí proti odlišně smýšlejícím.

Obrat od NEPu nastával postupně a projevil se nejprve na penězích. V roce 1925 byla vyražena poslední série zlatých mincí v Sovětském svazu (tedy mincí, které se skutečně používaly jako prostředek směny a nesloužily jen jako kuriozita pro sběratele). Ražba zlata byla zastavena. V roce 1926 byl zakázán vývoz peněz a Sovětský svaz se tak opět odřízl od okolního světa. Zároveň v tomto roce Gosbanka snížila krytí peněz, přestala uveřejňovat svoji účetní bilanci a začala půjčovat peníze vládě. Množství peněz začalo opět růst. Soukromý prodej a nákup zlata byl zakázán v roce 1930. (Jak je ovšem vidět z deníku Niny Lugovské, zákaz se v mnoha případech nerespektoval — dokud lidé měli zlato, které mohli prodat)

Spekulanti, nepmani a kulaci se stali terčem politického pronásledování (nepmani-lovkači). Soukromý sektor ekonomiky se začal rychle smršťovat (tento trend byl patrný už při srovnání let 1924-1925 a později se ještě urychlil)

V první polovině 20. let vznikly některé samostatné komerční banky většinou specializované na určitý sektor ekonomiky. Druhá polovina dvacátých a počátek třicátých let pak byla ve znamení centralizace veškerých bankovních funkcí a institucí do Gosbanky. Za zmínku stojí i fakt, že z lidí, kteří tvořili v první polovině dvacátých let vedení Gosbanky pouze jeden člověk zemřel přirozenou smrtí (Kacenellenbaum). Všichni ostatní padli za oběť Stalinovým čistkám. Pro sovětské peníze to ovšem přineslo jednu charakteristickou zvláštnost. Ředitelé Gosbanky a jejich zástupci byli — jak je to obvyklé — podepsaní na bankovkách, které vydávali. A když byl někdo z nich později odhalen jako zrádce, přirozeně musely být staženy z oběhu i všechny bankovky s jeho podpisem. Proto se od roku 1934 na sovětských bankovkách už pro jistotu neobjevoval podpis žádný.

Stalinova industrializace pak byla financována hlavně inflačními penězi. Vývoj v Sovětském svazu by se dal po této stránce charakterizovat následujícími čísly. Na počátku roku 1925 bylo v oběhu 0,7 miliardy rublů, v roce 1928 — 1,7 miliardy, 1929-2,0 miliardy, 1930-2,8 miliardy, 1931-4,3 miliardy, 1932-5,5 miliardy, 1933-8,4 miliardy. Dalším zdrojem byly dluhopisy, které byly vydávány na každý rok pětiletky a které si na dobrovolně-povinných demonstracích „nadšeně" kupovali prostí sovětští občané. Na tyto dluhopisy se ovšem opět aplikovala teorie, že dluhy bolševici neplatí.

V roce 1937 zmizel ze sovětských bankovek text oznamující, že bankovka by měla být ekvivalentem určitého množství zlata. Byl nahrazen abstraktnějším prohlášením o tom, že bankovky jsou kryty aktivy státní banky (ovšem jakými aktivy nebo v jakém množství, to se už neuvádělo). Ale aby to lidi moc nemrzelo, tak přibyl obrázek Lenina, který zde již zůstal až do roku 1993. Zákon, definující rubl jako 0,774 gramu zlata, ovšem zůstal v platnosti, přestože Stalin v roce 1933 prohlásil, že „stabilita sovětské valuty je zaručena hlavně obrovským množstvím komodit v rukou státu, který je dává do oběhu při stabilních cenách."

Během druhé světové války se už tak nafouknutá peněžní zásoba zečtyřnásobila. Ukázalo se proto nezbytné provést měnovou reformu, která se odehrála v roce 1947. Peníze byly vyměněny za nové v poměru 1:10, včetně přecenění všech úspor na bankovních účtech a včetně všech státních půjček. Ceny zůstaly stejné. Změnil se však zákon a rubl byl nyní dle zákona 0,222168 gramu zlata.

Když byl Nikita Chruščov v roce 1960 na státní návštěvě ve Francii, právě zde probíhala podobná peněžní reforma, kdy se zaváděly nové franky v poměru 1 nový frank:100 starým. Osvícen náhlou inspirací se vrátil domů a dal svému ministerstvu financí dva měsíce na to, aby připravili něco podobného. Tak v roce 1961, stejně jako v roce 1947, byla opět nominální hodnota desetinásobně snížena. Ovšem tentokrát byly upraveny i ceny zboží v obchodech tak, aby přibližně odpovídaly nominálním cenám v roce 1925 a sovětská propaganda triumfálně ohlásila, že v socialismu neexistuje inflace, která trápí kapitalistické země. Mimochodem zákoná definice rublu byla opět upravena a nové rubly se měly rovnat 0,987412 gramům zlata.

Ve druhé polovině osmdesátých let došlo k „proplácení" oněch dluhopisů z období pětiletek (po padesáti letech — než si na ně sovětská vláda vzpoměla, většina rodin je už ztratila nebo vyhodila) a to tím stylem, že člověk dostal 1 rubl za každých 100 rublů, které ve třicátých letech za dluhopis zaplatil. Na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let pak sovětská moc skončila tam, kde začala — v chaosu a hyperinflaci.

Ukázka „sovznaku" — nominál 1000 rublů s nápisem „Bankovka je kryta vším jměním republiky"

Červoněc z roku 1926 — nápisy praví následující:

"Jeden červoněc obsahuje 7,74234 gr. čistého zlata"

Pak je deklarované ovšem trochu pokaženo dalšími nápisy:

Vlevo — "Každá banovka podléhá výměně za zlato. Počátek směnitelnosti bude
stanoven zvláštním vládním nařízením"

Vpravo — "Každá banovka je plně kryta zlatem, drahými kovy, pevnou
zahraniční valutou a ostatními aktivy Státní banky"

Odkazy:

http://russianmoney.info/

http://www.cbr.ru/eng/today/history/gosbank.asp

 http://en.wikipedia.org/wiki/Chervonets

 http://www.icer.it/docs/wp2006/ICERwp22-06.pdf — Nikolaj Nenovsky. Velmi zajímavé a mnoho údajů

 http://en.wikipedia.org/wiki/Russian_ruble

http://www.marxists.org/archive/trotsky/1936/revbet/ch04.htm — Trocký o inflaci v socialismu a zlatu. Doporučuju se podívat a srovnat s citátem výše, kam se posunuly názory.

 http://www.marxists.org/archive/lenin/works/1922/feb/28g.htm — Lenin píše Šejnmanovi, prvnímu guvernérovi obnovené centrální banky. Právě Leninův tlak prý velmi urychlil zavedení červonců.

Komentáře