Poznámky a vzpomínky – Ludwig von Mises - předmluva

Jörg Guido Hülsmann

Přeložil a poslal: Finist

 

      Ludwig von Mises je autorem řady knih a stovek článků, v nichž učinil průkopnický příspěvek k ekonomii, filosofii vědy a společenské filosofii. Měl přímý osobní vliv na mnoho mimořádných osobností společenské vědy, jako F. A. Hayeka, Fritze Machlupa, Oskara Morgensterna, Gottfrieda von Haberlera, Hanse Sennholze, Murraye Rothbarda, George Reismana, Ralpha Raica, Leonarda Liggia, Izraela Kirznera, Paula Cantora a mnoho dalších, kteří navštěvovali jeho semináře od dvacátých do šedesátých let dvacátého století. V meziválečném období byl také předním ekonomickým poradcem vlád ve svém rodném Rakousku.

A přesto dodnes víme o tomto muži překvapivě málo. Většina našich znalostí je založena na tomto autobiografickém souboru, který Mises začal psát v době kolem svého útěku do Spojených států v roce 1940. Koncem tohoto roku dokončil první náčrt německy psaného rukopisu a pak na něm příležitostně pracoval ještě další dva roky. Nakonec svěřil nedokončený rukopis své ženě Margit do opatrování a pro případnou publikaci. V roce 1978, pět let po jeho smrti, pak vyšel německý originál spolu s anglickým překladem z pera Hanse Sennholze.[1]

Tyto paměti zahrnují jeho intelektuální vývoj od mládí do roku 1940. Jsou tudíž zásadní četbou pro všechny studenty rakouské ekonomické školy a dějin idejí.

Stejně tak zajímavé mohou být pro studenty politického dění dvacátého století. Ve skutečnosti jsou Misesovy paměti unikátním zdrojem vnitřních informací o dění v rakouské první republice. Zobrazují Misesův profesionální život přibližně od roku 1906 (kdy graduoval jako doktor práv na vídeňské universitě) do roku 1940, s důrazem na jeho aktivity ve vídeňské obchodní komoře a v akademickém prostředí. Nejenže osobně znal všechny vůdčí intelektuály své doby, ale měl téměř každodenní kontakt s politickými vůdci své země, s nejvyššími státními úředníky a s vrcholným vedením rakouských firem a bank. Dnes by se to mohlo zdát jako irelevantní lokální historie, ale není tomu tak. Rakouská republika byla dědičkou habsburské říše a ve dvacátých a třicátých letech hrála v evropské politice stále důležitou úlohu. Není přehnané tvrdit, že člověk nemůže plně porozumět politickému vývoji v dvacátém století, pokud neporozumí Rakousku a jeho předválečné a meziválečné politice. Tyto paměti jsou jedním ze vzácných zdrojů tohoto porozumění. Nejsou unikátní jen tím, že jejich autor byl zasvěceným a přímým účastníkem, ale byl také účastníkem, jehož porozumění klíčovým ekonomickým tématům dalece převyšovalo většinu ostatních protagonistů.

Co nám tyto paměti řeknou o svém autorovi? Co v nich Mises prozradil sám na sebe? Mnoho ne. Soustředil se v nich na popis svého intelektuálního vývoje a veřejné činnosti. V následujícím textu nenajdete nic o jeho snech a pocitech, nic o milostných vztazích, osobních přátelstvích, nic o rodinném životě, vztahu k rodičům, bratrům, bratrancům, učitelům či sousedům.

To je plně v souladu s jeho dalšími knihami a osobními záznamy. I ve svých dopisech pojednává o soukromých záležitostech velmi diskrétně. Celý svůj život se vyhýbal tomu, aby napsal a publikoval něco sám o sobě.

Tyto paměti jsou unikátní mezi jinými Misesovými pracemi tím, že se v nich velmi otevřeně (a nezřídka velmi příkře) vyjadřuje o řadě osob, s nimiž se ve svém profesním životě setkal. Provázela ho pověst, že nesnáší hlupáky, ale nikdy svoje názory na ně nevyjádřil písemně. Jak o tom mluví v této knize, měl zásadu, že nikdy nebude psát o osobních morálních poklescích svých protivníků a soustředí se jen na jejich intelektuální chyby, aby s nimi mohl bojovat o to efektivněji. Pouze v těchto pamětech — které nebyly určeny ke zveřejnění za jeho života — mluví o osobních prohřešcích a ctnostech.

Mises už nikdy později tyto paměti neupravoval a nedoplnil je o popis poslední třetiny svého života v Americe. Tyto paměti byly bilancí jeho působení ve Starém světě, napsané ve stylu závěti, v absolutně nejtemnějším období jeho života — osobní úvahy a poučení pro budoucí čtenáře. Ať tedy mají všichni čtenáři tohoto překladu z jeho pamětí prospěch!

 

Pozn.:

1) viz Mises, Erinnerungen von Ludwig v. Mises (Stuttgart: Gustav Fischer, 1978); idem Notes and Recollections (South Holland, Ill.: Libertarian Press, 1978)

 

 

 

Friderich August Hayek

 

 

Ačkoliv byl bezpochyby jedním z nejvýznamnějších ekonomů své generace, zůstal Ludwig von Mises v jistém smyslu v akademickém světě outsiderem, a to až do konce své neobyčejně dlouhé vědecké kariéry. Určitě to platí pro německy mluvící svět, zatímco ve Spojených státech v poslední třetině svého života vychoval široký okruh svých žáků. Předtím byl jeho vliv omezen na vídeňský Privatseminar, jehož členové k němu byli přitahováni teprve po ukončení svých původních studií.

Pokud by to neznamenalo zbytečné odsunutí vydání těchto pamětí, nalezených mezi jeho rukopisy, rád bych podrobně analyzoval důvody podivného opomíjení jednoho z nejoriginálnějších myslitelů naší doby v oborech ekonomie a společenské filosofie. Částečnou odpověď však nabízí sama útržkovitá autobiografie, kterou zanechal. Důvod, proč před rokem 1933 nikdy nezískal profesorské místo na německé universitě, byl dozajista osobní. Jeho jmenování by bylo přínosem pro každou universitu, přesto instinktivní pocit ostatních profesorů, že by nezapadal do jejich kruhů, nebyl nikterak neopodstatněný. Když jsem se rozhlížel po srovnatelných osobnostech v oblasti společenských věd, v řadách profesorů jsem je nenalezl, dokonce ani v osobě Adama Smithe; von Mises musí být totiž srovnáván s mysliteli, jako byli Voltaire, Montesquieu, Tocqueville a John Stuart Mill. To byl dojem, který jsem v žádném případě nezískal pouze při retrospektivě. Když jsem se před padesáti lety snažil popsat Misese téměř přesně stejnými slovy Wesley C. Mitchellovi v New Yorku, narazil jsem — možná pochopitelně — pouze na zdvořilou ironickou skepsi.

Základním znakem jeho práce byla globální interpretace společenského vývoje. V kontrastu k několika srovnatelným současníkům, jako je Max Weber, s nímž ho spojoval výjimečný vzájemný respekt i osobní přátelství, měl Mises výhodu skutečně hlubokých ekononomických znalostí.

Následující paměti říkají o jeho intelektuálním vývoji, pozici a názorech více, než bych byl schopen říct já sám. Zde se mohu pouze pokusit doplnit a potvrdit informace týkající se desetiletého období ve Vídni (1921-1931), kdy jsem byl jeho blízkým spolupracovníkem. Příznačně jsem k němu přišel nikoliv jako student, ale jako čerstvě promovaný doktor práv a jemu podřízený úředník v jednom z těch zvláštních výborů, které vznikly, aby zajišťovaly plnění mírové dohody ze St. Germain. Doporučující dopis od mého profesora Friedricha von Wiesera, který mě popisoval jako velice slibného mladého ekonoma, se u Misese setkal s úsměvem a poznámkou, že on mě na svých přednáškách nikdy neviděl.

Jakmile ovšem shledal můj zájem opravdovým a mé znalosti uspokojivými, tak mi pomohl v každém ohledu a umožnil mi i prodlouženou návštěvu ve Spojených státech, které vděčím za mnohé. Ačkoliv jsem ho během prvních let vídal v práci denně, přesto jsem neměl ani tušení, že připravuje svoji velkou knihu Socialismus, která mě po jejím vydání v roce 1922 rozhodujícím způsobem ovlivnila.

Teprve po svém návratu z Ameriky v létě 1924 jsem byl pozván do onoho kruhu, který již nějakou dobu existoval a jehož prostřednictvím získávaly Misesovy vědecké práce ve Vídni svůj vliv. Tento „Misesův seminář", večerní diskuse, které svolával jednou za čtrnáct dní ve své kanceláři, je v těchto pamětech detailně popsán. Mises se ovšem nezmiňuje o neméně důležitém pokračování oficiálních diskusí, které po skončení semináře trvalo ve vídeňských kavárnách obvykle ještě dlouho do noci. Jak to správně popisuje, nebyla tato setkání nikterak institucionalizovaná, jednalo se totiž pouze o přátelské diskuse a Misesovy názory rozhodně nesdíleli všichni členové tohoto kruhu. Přesně vzato jediným původním Misesovým studentem zde byl Fritz Machlup. Co se týče dalších pravidelných účastníků, tak pouze Richard Strigl, Gottfried Haberler, Oskar Morgenstern, Lene Lieserová a Martha Stefanie Braunová byli profesí ekonomy. Pokud vím, Ewald Schams a Leo Schönfeld, kteří stejně jako Richard Strigl patřili k téže nadané, ale předčasně zesnulé střední generaci, nikdy nebyli pravidelnými účastníky Misesova semináře. Avšak sociologové jako Alfred Schütz, filosofové jako Felix Kaufmann a historici jako Friedrich Engel-Janosi byli stejně aktivními účastníky diskusí, které se často točily kolem problémů metodologie ve společenských vědách, ale jen zřídka kolem speciálních problémů ekonomické teorie (s výjimkou subjektivní teorie hodnoty). Ovšem o otázkách ekonomické politiky se diskutovalo často a vždy z hledisek různých společenských filosofií.

To vše možná bylo vzácným duševním rozptýlením pro člověka, který byl během dne zaměstnán naléhavými politickými a ekonomickými problémy a který byl o nich informován lépe než většina ostatních. Na čem během těch let ve svém volném čase pracoval, jsem nevěděl ani já, ačkoliv jsem ho vídal denně; nikdy o tom nemluvil. Ani jsme si nedokázali představit, kdy vlastně svoje knihy píše. Pouze od jeho sekretářky jsem věděl, že jí čas od času předává k přepsání na stroji svůj typicky úhledný rukopis. Avšak spousta jeho knih a článků existovala až do vydání jen ve formě rukopisu a například jeden z důležitých článků byl pokládán dlouhou dobu za nadobro ztracený, než se našel mezi papíry vydavatele onoho časopisu. Až do jeho zasnoubení o jeho soukromí nikdo nic nevěděl. Nemluvil o tom, co píše, dokud jeho kniha nebyla hotová. Ačkoliv věděl, že jsem ochoten kdykoliv mu pomoci, pouze jednou mě požádal, abych pro jeho práci vyhledal jisté citace, a to bylo až poté, když jsem se zmínil, že mám cestu do knihovny. Ve Vídni nikdy neměl k ruce žádného vědeckého asistenta.

Problémy, kterým se věnoval, byly většinou ty, u nichž pokládal převládající veřejné mínění za chybné. Čtenář následujících řádků by mohl nabýt dojmu, že musel trpět předsudky k německým společenským vědcům jako takovým. To samozřejmě není pravda, ačkoliv si v průběhu doby vytvořil vůči nim jistý pochopitelný odpor. Velmi si však vážil raných německých teoretiků jako Thünena, Hermanna, Mangoldta a Gosena a znal je lépe než většina jeho kolegů. Také mezi svými současníky si cenil několika stejně izolovaných postav, jako byli Dietzel, Pohle, Adolf Weber, Passow, stejně jako sociologů Leopolda von Weiseho, a ze všech nejvíce Maxe Webera. Během Weberovy krátké aktivity ve Vídni na jaře 1918 navázali spolu vřelý přátelský a vědecký vztah, který by býval mohl přinést velmi mnoho, kdyby Weber tak záhy nezemřel. Obecně však nemůže být pochyb o tom, že k lidem, kteří na německých universitách zastávali profesorská místa ve společenskovědních oborech, necítil nic než pohrdání. Mises nikterak nepřehání ve svém popisu „vědeckých aktivit", jak byly pojaty historickou školou. I přes svou vytříbenou společenskou zdvořilost a obecně velkou sebekontrolu (ovšem příležitostně mohl i vybuchnout) Mises nedokázal svoje pohrdání úspěšně skrývat.

To ho dovedlo až ke vzrůstající izolaci jak mezi ekonomy obecně, tak i mezi lidmi z vídeňských kruhů, s nimiž přicházel oficiálně do styku. Odcizil se i svým vrstevníkům a spolužákům, když se odvrátil od ideálu socialistické politiky. I po pětadvaceti letech jsem stále vnímal emoce a hněv, který svým náhlým rozchodem způsobil, když se odvrátil od idejí, jež mezi akademickou mládeží v prvních letech dvacátého století dominovaly. Jeho spolužák F. X. Weiss mi o tom vyprávěl s neskrývaným rozhořčením a očividným úmyslem odvrátit mě od podobné „zrady" socialistických hodnot a příliš velké sympatie se „zastaralým" liberalismem.

Pokud by Carl Menger předčasně neodešel do ústraní a Böhm-Bawerk předčasně nezemřel, Mises by pravděpodobně našel oporu u nich. Avšak jediným přeživším ze starší generace rakouské školy byl můj vážený učitel Friedrich von Wieser, který byl politicky spíše fabiánským socialistou — věřil tomu, že dokázal vědecky ospravedlnit progresivní daň z příjmu svým rozvinutím teorie mezního užitku.

Misesův návrat ke klasickému liberalismu nebyl jenom reakcí na převládající trend. Zcela postrádal adaptabilitu svého brilantního spolužáka Josefa Schumpetera, který se vždy rychle sžil se současnými intelektuálními módami a nacházel zálibu v „épater le bourgeois" [šokování buržoazie]. Ve skutečnosti mi připadalo, že si oba hlavní představitelé třetí generace rakouských ekonomů (Schumpeter by se v užším významu dal stěží zařadit do „rakouské školy") přes všechen vzájemný intelektuální respekt šli vzájemně dost na nervy.

V dnešním světě jsou Mises a jeho žáci právem pokládáni za hlavní představitele rakouské školy, ačkoliv jsou ve skutečnosti zástupci jen jednoho z proudů, do kterého Mengerovi žáci jeho teorie rozdělili. To připouštím s určitým váháním, neboť jsem očekával mnohem více od Wieserovy tradice, kterou představoval jeho nástupce Hans Mayer. Tato očekávání se však dosud nenaplnila, ačkoliv se ještě tato větev může ukázat plodnější, než byla dosud. Dnes je aktivní „rakouská škola" téměř výlučně ve Spojených státech a je založena na tradici Misese a Böhm-Bawerka, zatímco muž, do kterého Wieser vkládal tak velké naděje, nikdy ve skutečnosti těmto očekáváním nedostál.

Protože Mises nikdy nebyl ve svém oboru řádným profesorem a musel věnovat většinu svého času jiným než vědeckým aktivitám, zůstal v akademickém prostředí outsiderem. Dalším důvodem, který přispíval k jeho izolaci, byla jeho pozice ve veřejném životě. Židovský intelektuál propagující socialistické myšlenky měl ve Vídni v první třetině dvacátého století své respektované místo. Stejně tak židovský bankéř či obchodník, který (běda mu!) bránil kapitalismus, měl svá práva. Ale židovský intelektuál, který ospravedlňoval kapitalismus, byl tvorem, který se nedal zařadit a s nímž si nikdo nevěděl rady. Jeho znalosti a vědomosti byly sice působivé a lidé v kritických ekonomických situacích jeho rady vyhledávali, ale zřídka se těmito radami řídili. Většinou byl pokládán za jakéhosi excentrika se „staromódními" nepraktickými názory. To, že svoji vlastní společenskou filosofii budoval celé dlouhé roky, bylo známo jen hrstce lidí a vzdálenější pozorovatel by si toho všiml pravděpodobně až v roce 1940, kdy jeho Nationalökonomie představila poprvé jeho systém v celém rozsahu. V té době se však již ke čtenářům v Německu a Rakousku dostat nemohl. Mimo svůj kruh mladých teoretiků, kteří se scházeli v jeho kanceláři, a některých velice nadaných přátel ve světě obchodu, kteří měli stejné starosti jako on a kteří jsou zmíněni na následujících stránkách, nacházel skutečné porozumění jen u příležitostných zahraničních návštěvníků, jako byl frankfurtský bankéř Albert Hahn, jehož pracím o peněžní teorii se ovšem usmíval jako marnému hříchu mládí.

Jeho přátelé to s ním ovšem neměli vždycky lehké. Argumenty, kterými obhajoval svoje nepopulární názory, nebyly pokaždé zcela přesvědčivé, ačkoliv hlubší reflexe mohla ukázat, že měl pravdu. Když byl ovšem o platnosti svých závěrů přesvědčen a vysvětlil je jasným a přímým způsobem — což byl dar, který ovládal mistrovsky — tak věřil tomu, že tím musí být přesvědčeni i druzí a v porozumění jim brání jen předsudky nebo tvrdohlavost. Příliš dlouho neměl možnost diskutovat o problémech s lidmi, kteří by mu byli intelektuálně rovni a sdíleli jeho základní morální přesvědčení, aby viděl, jak i ty nejjemnější rozdíly v některých implicitních předpokladech mohou vést k diametrálně odlišným výsledkům. To se pak odráželo v jisté netrpělivosti, s jakou podezříval lidi z neochoty porozumět, zatímco příčinou bylo skutečné neporozumění jeho argumentům.

Musím připustit, že ani já sám jsem si zpočátku o jeho argumentech nemyslel, že by byly kompletně přesvědčivé, a teprve po čase jsem pochopil, že měl většinou pravdu, když jsem našel další odůvodnění, které nevyjádřil explicitně. A dnes, vezmu-li v úvahu bitvy, které musel vést, také už chápu, proč někdy sklouzával až k určitému přehánění, jako v případě apriorního základu ekonomické teorie, kam jsem ho již nemohl následovat.

Pro Misesovy přátele, kteří ho znají z jeho pozdního věku, kdy ho již obměkčila léta manželství a úspěch jeho amerických aktivit, mohou být planoucí vášně těchto pamětí, napsaných v době jeho nejhlubší deprese, docela šokem. Avšak Mises promlouvající z těchto stránek je bezpochyby tím Misesem, jakého známe z Vídně dvacátých let, samozřejmě bez jeho pověstné zdvořilosti, ale upřímné a otevřené vyjádření toho, co si myslel a co cítil. Do jisté míry to může vysvětlit i jeho pozici v akademickém světě. My, kteří jsme ho znali, jsme samozřejmě byli pobouřeni, že nikdy nedostal stálé profesorské místo, ale nikdo z nás tím nebyl doopravdy překvapen. Mises byl příliš kritický k představitelům ekonomické profese, aby byl pro ně přijatelný. A bojoval proti obří intelektuální vlně, jež je nyní na ústupu, a to do velké míry i jeho zásluhou, ale která byla v té době příliš mocná, než aby jí kterýkoliv jednotlivec dokázal úspěšně čelit.

To, že měli ve svém středu jednoho z největších myslitelů naší doby, Vídeňané nikdy nepochopili.

 

F. A. Hayek

Lisabon

Květen 1977

 

 

Pozn.:

Tento Úvod od F. A. Hayeka byl napsán pro německé vydání Erinnerungen von Ludwig v. Mises (Stuttgart: Gustav Fischer, 1978).

 

 

 

 

poslal sumavak, 11.09.2009, 21:02:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---

Nadpis:...prosím vyplňovat !!       zde vložte odkaz :
           
Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
[xy]       [i]..kurzíva..[/i]       [b]..tučně..[/b]       [b][i]..tučná kurziva..[/i][/b]

Váš e-mail:                       Podpis:

                                                 Nezapomněli jste se podepsat?  pak: