Okolo roku 1900 byla většina lidí v německy mluvících zemích buď etatisty nebo státními socialisty. Temná epizoda dějin známá jako kapitalismus již řekla svoje poslední slovo. Budoucnost patřila státu. Stát převezme veškeré podnikání vhodné ke znárodnění a zbytek bude regulovat takovým způsobem, aby zabránil obchodníkům ve vykořisťování zaměstnanců i zákazníků. Jelikož fundamentální zákony ekonomie nebyly veřejnosti známy, nedokázala problém představovaný intervencionismem rozpoznat. A pokud by byl rozpoznán, všichni by se byli přiklonili na stranu socialismu. Bez této znalosti však zůstávalo nejasné, zda je více žádoucí intervencionismus nebo státní socialismus.

Program marxistických sociálních demokratů byl daleko jasnější. Jako marxisté teoreticky intervencionismus odmítali jako pouhý buržoazní reformismus. V praxi ovšem podporovali všezahrnující reformismus. Jejich práce kladla velký důraz na odborovou činnost, nebrali tudíž vážně pochybnosti vznesené Marxem a jeho striktnějšími následovníky. I přesto ovšem žárlivě střežili každý kousíček ortodoxie svého mistra. Strana odmítla Bernsteinův pokus revidovat teorii, aby se tak zmenšil ostrý kontrast mezi teoretickým marxismem a stranickou politikou. Vítězství ortodoxie nebylo ovšem úplné. Revizionistická skupina uvnitř strany přežila a našla své vyjádření kolem Socialistického měsíčníku.

Opozici středních tříd vůči sociálnědemokratické straně nevzbudil ekonomický program této strany jako takový, ale její simplistický popis stávajících institucí a zanedbávání všech faktů, které se nehodily do socialistických „schémátek". Podle nich za všechno zlo světa může kapitalismus a všechno toto zlo pomine mávnutím kouzelného proutku socialismu. Alkoholismus existuje kvůli volnému trhu s alkoholem a za válku může existence zbrojního průmyslu v soukromých rukou. Prostituce existuje jen v kapitalistických společnostech a náboženství vzniklo proto, aby si buržoazie snáze podrobila proletariát. Kapitalismus způsobuje, že zboží je vzácné, kdežto socialismus přinese dosud nepoznané bohatství pro všechny. Nic ovšem nedráždilo opozici středních tříd tolik jako marxistický program volné lásky.

A přesto všichni uznávali, že sociálnědemokratický program v sobě obsahuje pravdivé jádro. A toto pravdivé jádro bylo spatřováno v požadavcích na sociální reformy a neustálý tlak směrem k socializaci. Marxistický duch poháněl všechny politické strany a všechny vlády. Ty se lišily od sociálních demokratů jenom tím, že neuvažovaly o znárodnění veškerých výrobních prostředků a čistě byrokratickém řízení všech podniků. Jejich socialismus nebyl socialismem Leninovým, který chtěl zorganizovat veškerý průmysl po vzoru státního poštovního úřadu. Jejich socialismus zhruba odpovídal státem kontrolované ekonomice Hindenburgova programu z druhé poloviny první světové války a „německému" socialismu za Hitlera. Soukromé vlastnictví mělo být formálně zachováno, ale obchod se měl řídit podle vládních direktiv. Církevní socialisté si přáli navíc zachovat privilegované postavení pro křesťanské církve. Etatisté k tomu podporovali monarchii a armádu.

V době svého vstupu na universitu jsem byl také skrz naskrz etatistou. Od svých spolužáků jsem se ovšem lišil v tom, že jsem byl antimarxista. V té době jsem z Marxe znal ještě málo, ale byl jsem seznámen s nejdůležitějšími pracemi Kautského. Byl jsem pozorným čtenářem Neue Zeit a s velkým zájmem jsem sledoval revizionistickou debatu. Banalita marxistické literatury mě odpuzovala. Kautský mi připadal téměř směšný. Jakmile jsem se pustil do detailnějšího studia nejdůležitějších děl Marxe, Engelse a Lassalla, narážel jsem na rozpory na všech stranách. Zdálo se mi nepochopitelné, jak může mít tento pokroucený hegelianismus tak enormní vliv. Později jsem zjistil, že straničtí marxisté se dělí do dvou kategorií: jedni Marxe nikdy nečetli a z jeho knih znají jenom několik nejslavnějších pasáží; druzí zase znají pouze Marxe a marxistickou literaturu, a nikdy nečetli nic jiného. Například Max Adler patřil do první skupiny. Celá jeho znalost Marxe se omezovala na několik stránek, na nichž byla vysvětlována „teorie nadstavby". Do druhé skupiny patřili prominentní Východoevropané, kteří byli v čele marxistického ideologického útoku.

Během svého života jsem se setkal téměř se všemi marxistickými teoretiky ve střední a západní Evropě, a našel jsem mezi nimi pouze jednoho člověka, kterého bych označil za nadprůměrného. Otto Bauer byl synem bohatého severočeského továrníka. Na gymnáziu v Liberci se dostal pod vliv téhož učitele, který o dvě desetiletí dříve zasvětil Heinricha Herknera do idejí sociální reformy.

Bauer přišel na vídeňskou universitu jako zatvrzelý marxista. Vybaven neúnavnou pozorností a citem pro ideje, rychle se seznámil s německou idealistickou filosofií a klasickou ekonomií. Měl neobyčejně široké znalosti historie, včetně dějin slovanských a orientálních národů. Měl přehled o současném výzkumu v přírodních vědách, byl výborným řečníkem a dokázal se rychle a snadno zorientovat i v těch nejsložitějších problémech. Nebyl rozeným výzkumníkem a člověk od něj nemohl čekat, že přijde s novými teoriemi nebo nápady, ale kdyby nebyl marxistou, mohl se stát významným státníkem.

Jako mladík se Otto Bauer zařekl, že nikdy nebude marxistickému přesvědčení nevěrný, nikdy neustoupí revizionismu nebo sociálnímu reformismu a nikdy se nestane Millerandem nebo Miquelem. Nikdo ho neměl zastínit v jeho marxistickém radikalismu. Ve svém rozhodnutí byl později ještě posilován svou manželkou Helene Gumplowiczovou. Tomuto záměru zůstal věrný až do zimy 1918/1919. V té době se mi podařilo Bauera úspěšně přesvědčit, že kolaps bolševického experimentu v Rakousku by nevyhnutelně nastal během několika dní. Rakousko bylo v té době závislé na zásobování potravinami od svých dřívějších nepřátel. Zásoby jídla ve Vídni mohly vydržet osm, nanejvýš deset dní. Spojenci si mohli vynutit kapitulaci bolševického režimu ve Vídni, aniž by hnuli prstem. Existovalo jen málo lidí, kteří si tento stav věcí uvědomovali. Lidé byli natolik pevně přesvědčeni o nevyhnutelnosti bolševismu, že jejich hlavní starostí bylo zajistit si pro sebe v novém řádu teplé místečko. Rakouská katolická církev a její politická odnož, křesťansko-sociální strana, byli připraveni obejmout se s bolševiky se stejnou vřelostí, s jakou biskupové a arcibiskupové vítali o dvacet let později příchod nacionálních socialistů. Bankovní ředitelé a průmyslníci doufali, že se uchytí na vedoucích místech ve znárodněných podnicích. Jistý pan Guenther, konzultant Bodenkreditanstalt,[1] ujišťoval v mé přítomnosti Otto Bauera o tom, že bude raději sloužit lidu než skupině akcionářů. Dosah takového prohlášení doceníte tehdy, jestliže budete vědět, že tento pán byl ve své době považován (sice mylně) za nejlepšího podnikového manažera v Rakousku.

Věděl jsem, co je v sázce. Bolševismus by uvrhl Vídeň do hladomoru a teroru během několika dní. Rabující hordy by zaplavily ulice a druhá krvavá lázeň by zničila vše, co z vídeňské kultury zbylo. Během několika večerů, kdy jsem o tom s Bauerem diskutoval, jsem ho nakonec přesvědčil. Bauerova následná umírněnost byla pro osud Vídně rozhodujícím faktorem.

Bauer byl dost inteligentní, aby věděl, že jsem měl pravdu, ale nikdy mi nemohl odpustit, že jsem z něj udělal Milleranda. Od té doby se mnou nepromluvil. Útoky od jeho radikálních soudruhů ho zasáhly, ale svoji nevraživost zaměřil raději proti mně než proti svým vnitrostranickým oponentům. Umínil si, že mě zničí za každou cenu. Snažil se proti mně obrátit nacionalistické studenty a profesory na vídeňské universitě. Jeho pokus selhal. Mimochodem o Bauerově charakteru jsem si vždycky zachoval vysoké mínění. Když během občanských nepokojů v únoru 1934 sekretář Fay oznámil v rádiu, že Otto Bauer opustil bojující dělníky a uprchl do zahraničí se stranickou pokladnou, považoval jsem to za pomluvu. Nikdy bych nevěřil, že Bauer je něčeho takového schopen.

Během svých prvních dvou semestrů na universitě jsem patřil k Sozialwissenschaftlicher Bildungsverein, organizaci, která sdružovala studenty se zájmem o problémy ekonomiky a společnosti i některé starší pány, kteří si cenili kontaktu se studenty. Michael Hainisch, který se později stal rakouským prezidentem, byl v té době jejím předsedou a členy byli příslušníci všech politických stran. Mezi vůdci sociální demokracie to byl Karl Renner, který měl o toto sdružení obzvláštní zájem. Často zde debatovali historici Ludo Hartmann a Kurt Kaser. Ze studentských členů si nejjasněji vzpomínám na Otto Weinigera a Friedricha Otto Hertze. Během třetího semestru začal můj zájem o sdružení slábnout, protože jsem zjistil, že mi aktivity spojené s tímto sdružením zabírají příliš mnoho času.

Ponořil jsem se s velkým entuziasmem do studia ekonomie a sociální politiky. Zprvu jsem četl knihy sociálních reformátorů nepříliš kriticky. Pokud nějaké opatření sociální politiky nepřineslo kýžený výsledek, tak to mohlo být jenom proto, že nebylo dostatečně radikální. V liberalismu, který odmítal sociální reformy, jsem spatřoval pozůstatek světového názoru, který si zasloužil rázné odmítnutí.

Bylo to během mého pátého semestru na universitě, kdy jsem poprvé pojal pochybnost ohledně nadřazenosti intervencionismu. Profesor Philippovich mě tehdy pověřil úkolem prozkoumat podmínky na trhu s bydlením. Následující semestr mě profesor Löffler na svém semináři z trestního práva požádal, abych prozkoumal změny zákona, který se týkal domácího služebnictva, jež v té době ještě mohlo být svými zaměstnavateli podrobováno fyzickým trestům. Začalo mi být jasné, že zlepšení v údělu pracujících tříd jsou výsledkem kapitalismu, zatímco výsledky sociální legislativy jsou často zcela opačné, než její autoři zamýšleli.

Bylo to ovšem studium politické ekonomie, které mi umožnilo pochopit pravou podstatu intervencionismu.

V roce 1908 jsem se připojil k Zentralstelle für Wohnungsreform, skupině, která se snažila najít způsob jak vylepšit neuspokojivé podmínky bydlení v Rakousku. Rychle jsem se dostal do pozice konzultanta pro reformu daně z nemovitostí, která se uvolnila po odchodu profesora Mayera na místo ministra financí.

Zdaňování, které odrazovalo od velkých kapitálových investic a podnikání v sektoru výstavby domů, bylo hlavní příčinou neuspokojivých podmínek v bydlení. Rakousko bylo zemí, která nenabízela výhodné spekulace s nemovitostmi. Vysoké zdanění korporací a kapitálových zisků bránilo lidem s kapitálem vstupovat na trh bydlení. Náprava spočívala ve snížení těchto daní. K tomu ovšem chyběla politická vůle; nenávist k velkému kapitálu a spekulacím byla zakořeněná příliš hluboko.

Daně z výnosů z nemovitostí byly ve Vídni více než 40 % z hrubého výnosu (ve formě spolkových, zemských i místních daní). Vlastníci a stavitelé domů byli rozčílení. Označili tyto daně za hlavní příčinu vysokých nájmů. Většina vlastníků nájemních domů byli menší obchodníci, jejichž úspory byly investovány do těchto domů a financovaly asi 50 % z veškeré výstavby nájemních domů. Stavitelé, kterým chyběl kapitál, pracovali na zakázku své klientely nebo na své vlastní náklady, v naději, že domy prodají ihned, jak je dokončí. Obě skupiny měly velký politický vliv, skrze který chtěly dosáhnout podstatného snížení těchto daní.

Snížení daní z výnosů z nemovitostí by nezpůsobilo okamžité snížení nájemného, ale odpovídajícím způsobem by zvýšilo zisky a tržní ceny domů, takže by přitáhlo k budování obytných domů více kapitálu a nájemné by přirozeně kleslo poté, až by bylo na trhu k dispozici více bytů. Aby nahradila ztracený příjem, hledala by vláda jiný zdanitelný zdroj. Takové reformy by vyžadovaly zavedení nových daní jako kompenzaci výpadků příjmů od vlastníků domů.

Dosáhnout obecného přijetí mých názorů nebylo snadné. Moje hodnocení situace se setkávalo s pochybnostmi i lidí v Zentralstelle. Brzy se však dostavil naprostý úspěch.

Moje aktivita v Zentralstelle, která byla až do vypuknutí války velmi intenzivní, mi přinesla velké uspokojení. Mimo Roberta Mayera zde pracovalo mnoho dalších vynikajících ekonomů: bratři Karl a Ewald Pribramovi, Emil von Fürth, Paul Schwarz, Emil Perels a Rudolf Maresch.

Se svými kolegy jsem se neustále dohadoval pouze o jedné věci. Zentralstelle měl spojení s Kaiser Franz Joseph Jubiläum-Stiftung-für Volkswohnungen, který vydával mnoho prostředků na financování bydlení obecně. Tento fond také financoval výstavbu ubytoven pro svobodné muže. Já jsem se domníval, že toto je nadbytečné. Mladí muži s nízkými příjmy obvykle bydleli v rodinných penzionech. Panoval ovšem názor, že toto uspořádání představuje hrozbu pro morálku. Díky svojí zkušenosti s terénním výzkumem pro Löfflera a Philippoviche jsem byl odlišného mínění. Intimní vztahy sice příležitostně vznikaly, ale jejich obvyklým výsledkem byla svatba. Ve skutečnosti průzkum iniciovaný vídeňskou mravnostní policií zjistil, že jen velmi málo mladých žen z rodin poskytujících ubytování svobodným mužům označilo tyto muže za svoje první svůdce. Oproti tomu zkušený policejní poradce považoval domy pro svobodné muže za živnou půdu pro homosexualitu. Těmito argumenty jsem se tedy snažil zastavit financování jejich výstavby.

Svůj názor jsem sice neprosadil, ale výsledek této diskuse měl jen malý dopad, jelikož válka další výstavbu těchto budov stejně zastavila. Mimochodem v jedné z nich v té době žil Adolf Hitler.

Pozn.:

1. Bodenkreditanstalt byla privilegovanou bankou na rakouském úvěrovém trhu, ale také v průmyslových investicích a nakonec sloužila jako nástroj pro provádění vládní průmyslové politiky. Byla to nejmocnější banka v Rakousku, s rozsáhlým majetkem ve všech sektorech ekonomiky. Zkrachovala v září 1929.

3. Rakouský problém

Mnohonárodnostní habsburský stát mohl být příkladem pro celý svět, kdyby byl dokázal vytvořit ústavu, která by umožnila lidem odlišných jazyků mírumilovně spolupracovat v jednom společenství. Perthalerova ústava z roku 1867 byla pokusem přesně o tohle, ale bylo jí předurčeno selhat. Sudetští baroni a jejich dominantní strana bojovali s liberalismem všemi prostředky, které měli k dispozici.

V roce 1900 byla rakouská říše entitou, kterou její poddaní nechtěli. Národnostní princip odpíral tomuto státu ospravedlnění pro jeho existenci a všichni s jeho budoucím rozpadem počítali.

Pouze ve Vídni stále existovala malá skupina lidí, kteří se usilovně snažili tento stát zachovat. Destrukce habsburské monarchie a pohled na události, které to spustilo později, mohou vést k názoru, že tito lidé se snažili ochránit Evropu před velikou katastrofou. Jelikož ale postrádali jakoukoliv udržitelnou ideologickou základnu, bylo jejich úsilí předem odsouzeno k nezdaru.

Tento nedostatek byl jasně patrný z toho, že v upřímnost těch, jimž budoucnost Rakouska ležela na srdci, nikdo nevěřil. Člověk mohl být „dobrým" vlastencem — což znamenalo národoveckým — Němcem, Čechem, Polákem, Maďarem a tak dále. Člověk mohl být například německým knězem nebo českým vlastníkem půdy, být bezbarvý z lingvistického hlediska a starat se pouze o zájmy svého regionu či společenské třídy. Ale ten, kdo vyjádřil starost o osud celého Rakouska, byl považován jednoduše za někoho, kdo se chce vlichotit vládnoucí moci. Ve skutečnosti „koruna" takové otevřené loajalisty nijak nepreferovala; přednost se dávala „umírněným" národovcům.

Nikdo ve Vídni během této doby nebyl schopen vyhnout se problému nacionalismu. Otto Bauer a Karl Renner jako první představili svoje ideje programu národnostní autonomie, který se později objevil v knižní formě v kontextu Sozialwissenschaftlichen Bildungsverein. Ludo Hartman také vypracoval zprávu o svých výzkumech problému lingvistické asimilace, ale ta naneštěstí nebyla nikdy zveřejněna. Profesor občanského práva Adolf Bernatzik obrátil moji pozornost k problému „národního půdního registru", který měl poskytnout základ pro obecný volební standard.

Všechny tyto snahy jsem sledoval s velkým zaujetím, ale o jejich úspěchu jsem měl vážné pochybnosti. Nedalo se totiž popřít, že národy dunajské monarchie chtějí vidět její zánik. A stála vůbec obrana státu řízeného frivolními nevzdělanými hrabaty a ambiciózními bezcharakterními úředníky za tolik úsilí? Události vedoucí k pádu Koerberovy vlády udělaly hluboký dojem na všechny lidi zabývající se zachováním Rakouska. Mezi mnoha předsedy vlád, kteří řídili staré Rakousko během posledních pětadvaceti let jeho existence, byl Ernest von Koerber jediný, jehož politika tento cíl sledovala. V jeho úsilí ho podporoval brilantní a nadaný Rudolf Sieghart, jeho ministrem financí byl Böhm-Bawerk. Koerber instruoval svoje úředníky, aby při cenzuře novin hráli roli mrtvých brouků. Tak se stalo, že se v jedněch vídeňských německých nacionalistických novinách objevil článek útočící na Svátost oltářní, a prošel bez následků. Koerberovi oponenti využili příležitosti potopit jeho vládu; zpovědníci a dvorní dámy arcivévodkyně horlivě pomlouvali „žida" Koerbera (jedna z jeho babiček či prababiček byla židovka) jako hanobitele církve. A tak byl poslední ministerský předseda, skutečně se starající o pokračování státu, ze svého úřadu vypuzen.

Dnes musím připustit, že jsem tehdy posuzoval rakouské politické aféry příliš přísně a podmínky v zahraničí, které jsem znal pouze z knih či krátkých povrchních návštěv, jsem viděl příliš růžově. To ale nic nemění na základních faktech. Habsburský stát, který postrádal ideologickou základnu národní jednoty, se nemohl vyrovnat se stejným rozsahem politické nekompetence a chyb, které byly běžné v jiných zemích. Chyby, jež by anglický či francouzský stát vydržel, se pro Rakousko ukázaly být fatální.

Fakt, že se státní a národnostní linie v Rakousku nepřekrývaly, umožnil studovat problémy, které nebyly v jiných zemích obvykle tolik patrné. Anglický a francouzský jazyk dodnes postrádají výrazivo, které by umožnilo korektní prezentaci ekonomických a politických problémů, které z takového dualismu vyplývají.

Osobně jsem se tehdy začal zabývat dopady intervencionismu. V národnostně smíšeném státě totiž každé jednotlivé intervencionistické opatření ovlivňuje rovnováhu sil. Rakouští politikové si toho byli vědomi a jednání v parlamentu stejně jako články v tisku obsahovaly spoustu materiálu na toto téma. Celý rozsah těchto problémů jsem poprvé spatřil, když jsem se v roce 1909 stal členem Handelspolitischen Zentralstelle u Viennese Handelskammer.

Měl jsem v plánu prozkoumat tento problém velmi detailně. Svůj první universitní seminář jsem vedl v akademickém roce 1913-1914 a pověřil jsem v něm čtyři mladé studenty výzkumem ohledně postavení Němců, Čechů, Poláků a Maďarů ve vztahu k zahraničnímu obchodu rakousko-uherské celní unie. Maďarská vláda a další oblastní vlády se totiž snažily klást vzájemnému obchodu administrativní překážky a těmito skrytými protekcionistickými opatřeními zvýhodnit svoje vlastní národnosti. Doufal jsem, že ještě získám pátého spolupracovníka, který by prozkoumal italskou pozici. Já sám jsem chtěl vypracovat obsáhlou zprávu, která by vyšla společně s pracemi mých kolegů.

Z těchto čtyř studentů dva padli hned v prvních týdnech války. Třetí byl prohlášen za nezvěstného během bojů v Karpatech v zimě 1914-1915. Čtvrtý se v červenci 1916 u Volyně dostal do ruského zajetí. Už nikdy jsem o něm neslyšel.