Tak nám Paroubek pochválil Marxe...

a Zemana označil za násosku viz ZDE* ... co dodat?

 

Snad vsuvku do  pamětí od Ludwiga v. Misese

Přeložil: Finist

 

 

Böhm-Bawerkova kritika Marxe.

Část 1.

 

TEORIE VYKOŘISŤOVÁNÍ

 

Historický přehled

Nyní se dostáváme k pozoruhodným teoriím, jejichž výroky, ačkoliv nepatří k nejsympatičtějším vědeckým událostem tohoto století, jsou co do svých následků nesporně těmi nejzávažnějšími. Stály u kolébky moderního socialismu a vyrostly společně s ním. Dnes tvoří teoretické centrum, kolem něhož se formují síly k útoku na organizaci lidské společnosti.

Tyto teorie doposud nemají stručné jednotné pojmenování. Pokud bych je měl pojmenovat já podle charakteristik jejich předních zastánců, nazval bych je socialistickými teoriemi úroku. Pokud by pojmenování mělo označovat, jaké doktríně mají poskytnout vědeckou podporu — což by podle mého názoru bylo výstižnější, nenapadá mě vhodnější pojmenování než teorie vykořisťování. Tomu odpovídá název této kapitoly. Shrnuto v několika větách je podstata těchto teorií tato:

Veškeré zboží, které má hodnotu, je produktem lidské práce a ekonomicky vzato pouze lidské práce. Dělníci ovšem nedostávají veškerou hodnotu, kterou vytvořili, pouze a jen oni sami, protože kapitalisté využívají své výhody, že rozhodují o nezbytných výrobních prostředcích, které mají zajištěny díky instituci soukromého vlastnictví, a přivlastňují si tudíž část dělníkova produktu. Dosahují toho prostřednictvím pracovních smluv, kdy jsou dělníci přinuceni (hladem) prodat svou pracovní sílu kapitalistovi výměnou za pouhou část toho, co vyprodukují, takže zbývající část jejich produkce připadne kapitalistovi bez jakéhokoliv úsilí z jeho strany. Úrok tak tvoří část z produktu lidské práce, který vzniká při vykořisťování pracujících.

Cesta byla této doktríně prošlapávána již dlouhou dobu, stala se vlastně nevyhnutelnou, za což vděčíme podivnému směru, jaký ekonomická teorie hodnoty nabrala v době Adama Smitha a zvláště pak Ricarda. Učilo a věřilo se tomu, že hodnota veškerého ekonomického zboží — nebo alespoň jeho velké většiny, je mírou množství práce, která do něj byla vtělena, a že práce je jediným zdrojem a příčinou hodnoty. Bylo jen otázkou času, kdy se najdou lidé, kteří se nevyhnutelně začnou ptát, proč by dělník neměl dostat veškerou hodnotu, která má původ v jeho práci. A při takto chápané teorii hodnoty, byla-li tato otázka položena, nebyla možná jiná odpověď, než že jedna společenská třída, parazitičtí kapitalisté, si přivlastňuje část hodnoty, kterou třída pracujících produkuje.

Jak jsme viděli, zakladatelé pracovní teorie Adam Smith a Ricardo odpověď na tuto otázku neposkytli. Odpovědi se vyhnuli také jejich první následovníci jako Soden a Lotz, kteří kladli velký důraz na hodnototvorný význam práce, ale jejich celková koncepce ekonomického života zůstala blízká pojetí jejich mistrů. Ovšem tato odpověď již byla implicitně obsažena v jejich teoriích a čekala pouze na příhodné okolnosti a stoupence ochotného vynést ji na povrch. Tudíž Adam Smith a Ricardo mohou být považováni za nedobrovolné duchovní otce teorie vykořisťování. A zastánci této teorie je vskutku tak berou. Oni a pouze oni jsou zmiňováni, dokonce těmi nejzapřisáhlejšími socialisty, s respektem, za který vděčí objevu „pravého" zákona hodnoty". Pokud k nim mají socialisté jaké výhrady, pak jen v tom smyslu, že sami svůj vlastní princip nedokázali logicky následovat, což jim zabránilo odvodit teorii vykořisťování ze své vlastní teorie hodnoty.

Každý, kdo by chtěl původ této teorie vypátrat, by mohl zjistit, že četná vyjádření mnohých autorů v průběhu předchozích staletí do myšlenkové linie vedoucí k teorii vykořisťování zapadají. Nemluvě o kanonistech, kteří ke stejnému výsledku došli spíše náhodně — mohl bych zmínit Johna Locka, který při jedné příležitosti poukázal velmi zřetelně na práci jakožto na zdroj veškerého bohatství [1] a jindy zase mluvil o úroku jakožto o ovoci práce druhých,[2] Jamese Stuarta, který se vyjádřil sice méně jasně, ale zastával tutéž linii,[3] Sonnefelda, který příležitostně mluvil o kapitalistech jako o třídě nevykonávající žádnou práci a žijící z potu dělnické třídy[4] nebo Büsche, který také — jak píše v pojednání o smluvním úroku — považuje smluvní úrok za „zisk vytvořený prací jiných"[5].

To jsou příklady, kterých by se dalo při pečlivém studiu starší literatury nashromáždit mnohem víc. Nicméně zrození teorie vykořisťování jakožto ucelené a koherentní doktríny spadá až do pozdějšího období.

Předcházely jí a připravovaly jí cestu dva rozvojové proudy. Zaprvé to byla, jak jsem již uvedl, Ricardova teorie, jejíž vznik a popularizace připravily půdu, z níž pak teorie vykořisťování vyklíčila a začala růst. A za druhé to byl mohutný rozvoj kapitalistické výroby. Tato objemná výroba však vytvořila a odhalila širokou propast mezi kapitálem a prací, a tím postavila do centra pozornosti společenskou otázku úroku jakožto přijmu získaného bez osobní práce.

V takovém prostředí uzrál čas příhodný k systematickému rozvíjení teorie vykořisťování, což bylo přibližně ve dvacátých letech tohoto (19.) století. Mezi těmi, kteří teorii poprvé explicitně vyjádřili — nepočítám-li „praktické" komunisty, jejichž úsilí bylo pochopitelně založeno na obdobných myšlenkách — byli Hodgskin v Anglii a Sismondi ve Francii.

Hodgskinovy práce — málo známá Populární politická ekonomie a anonymní publikace s výmluvným názvem Práce bráněná před nároky kapitálu[6] — neměly jak se zdá žádný výraznější vliv. Mnohem důležitějším pro vývoj této teorie se stal Sismondi.

Když Sismondiho uvádím jako představitele teorie vykořisťování, musím tak učinit s určitými výhradami. Jednou z nich je, že ačkoliv jeho teorie již obsahují všechny základní prvky tohoto systému, nevyjádřil žádný odsuzující názor ohledně úroku. Je tedy autorem přechodného období. Ačkoliv se již podřizuje nové teorii, od staré se ještě neodpoutal natolik, aby přijal veškeré extrémní závěry a tvrzení, jež z tohoto nového postavení plynou.

Pro účely této knihy bychom se měli hlavně zaměřit na jeho vlivné Nouveaux Principes d'Economie Politique[7]. V nich je Sismondi spojen s Adamem Smithem. Vřele souhlasí (str. 51) s tvrzením Adama Smitha, že práce je jediným zdrojem veškerého bohatství [8], vadí mu, že tři druhy příjmů — pozemková renta, zisky a mzdy — jsou obvykle připisovány třem odlišným zdrojům — půdě, kapitálu a práci, ačkoliv ve skutečnosti veškerý příjem pramení pouze z práce a tyto tři druhy příjmů tedy představují pouze některé z rozličných způsobů jak výsledky lidské práce rozdělit (str. 85). Pracovník, jehož prací bylo veškeré zboží vyrobeno, nebyl schopen „v našem stadiu civilizace" získat do svého vlastnictví prostředky potřebné k produkci tohoto zboží. Na jedné straně půda, která je zpravidla vlastnictvím jiného člověka, jenž od dělníka vyžaduje část plodů jeho práce jako úhradu za součinnost této „produktivní složky". Tato část tvoří pozemkovou rentu. Na druhé straně pracující dělník, který nemá dostatek prostředků k živobytí, z nichž by mohl žít, dokud jeho vlastní práce nebude hotova. A nedisponuje ani surovinami nezbytnými k výrobě často nákladného nářadí a strojů. Boháč, který tohle všechno vlastní, tudíž může převzít kontrolu nad prací chudáka, aniž by se sám musel na práci podílet. Přivlastňuje si tak tu nejlepší část z výsledků práce chudobného člověka (la part la plus importante des fruits de son travail). Tento podíl je ziskem z kapitálu. (str. 86, 87) Díky současnému uspořádání společnosti má tudíž bohatství schopnost reprodukovat samo sebe skrze práci druhých. (str. 82)

Dělník vyprodukuje svou denní prací mnohem více, než jaká je jeho denní potřeba. Přesto mu poté, co se rozdělí z vlastníkem půdy a s kapitalistou, zřídkakdy zbude více, než je absolutně nezbytné k jeho přežití, a to obdrží ve formě mzdy. Příčinou je závislá pozice, v níž se dělník ve vztahu k vlastníkovi kapitálu nachází. Dělníkova potřeba přežít je daleko naléhavější, než je potřeba kapitalisty dělníka zaměstnat. Dělník potřebuje zaměstnání, aby přežil, zatímco kapitalista potřebuje dělníka jenom kvůli zisku. Transakce mezi nimi se proto téměř vždy obrací v neprospěch dělníka. Ten je skoro ve všech případech nucen spokojit se s holým přežitím, zatímco lví podíl z výsledků jeho práce připadne zaměstnavateli (str. 91, a dále).

Každý, kdo Sismondiho sledoval až sem a zaznamenal mezi jinými jeho tvrzení, že „bohatí utrácejí to, co vytvořili svou prací jiní" (str. 81), musí očekávat, že Sismondi prokleje úrok a prohlásí ho za nespravedlivý a lichvářský zisk. Takový závěr ovšem Sismondi neučinil, místo toho se náhle obrátil k nejasným a neurčitým argumentům na podporu úroku a toto téma zakončil jeho naprostým ospravedlněním. Nejprve o vlastnících půdy prohlásil, že původní prací na zúrodnění půdy nebo pouze obsazením dosud nevlastněného kusu půdy získali právo na rentu z půdy (str. 110). Analogicky připisuje vlastníkům kapitálu právo na úrok z tohoto kapitálu, pokud je založen na „původní práci", které kapitál vděčí za svou existenci (str. 111). Oba druhy příjmů, které jsou stejně jako příjem z vlastnictví v kontrastu s příjmem z práce, nakonec dokáže uznat díky tomu, že mají přesně stejný původ jako příjem z práce, snad pouze s tím rozdílem, že tento původ leží ve vzdálenější minulosti. Dělník nabývá svého práva na příjem svou současnou prací, zatímco vlastník získal toto trvalé právo již dříve, a to na základě původní práce, která tu současnou práci činí produktivnější (str. 112).[9] Nakonec uzavírá: „Každý obdrží svůj podíl na národním důchodu v poměru k tomu, čím on sám nebo jeho předci přispěli k jeho vzniku." Jak může být takový závěr v souladu s předchozími stránkami, kde se úrok jevil jako něco, co bylo ukradeno z výsledku práce jiných lidí, zůstane nejspíše navždy záhadou.

Závěry, které se neodvážil ze své teorie vyvodit Sismondi, byly ovšem v krátké době vyvozeny jinými. Sismondi představuje most mezi Adamem Smithem a Ricardem na jedné a socialismem a komunismem na druhé straně. První dva poskytli svojí teorií hodnoty příležitost ke vzniku teorie vykořisťování, ale sami k ní žádným způsobem nesměřovali. Sismondi k této teorii došel, ale neodvodil z ní žádné praktické společenské ani politické dopady. Po něm se objevuje velká spousta socialistů a komunistů, kteří rozpracovali starou teorii hodnoty do všech jejích teoretických a praktických důsledků a dostali se až k tomu, že úrok je loupež, a musí být proto vymýcen.

Z teoretického hlediska by nebylo příliš zajímavé, kdybych zde citoval výňatky z bohaté socialistické literatury vydané v tomto století, v níž je teorie vykořisťování obsažena nebo implikována. Leda bych unavoval čtenáře nespočetnými paralelními pasážemi, které se zřídkakdy v něčem podstatném odlišují a které ve většině případů pouze monotónně opakují hlavní tvrzení teorie vykořisťování, aniž by k nim jako důkaz dodaly více než pár běžných frází a odvolávek na Ricardovu autoritu. Ve skutečnosti většina socialistů nevyužila své intelektuální energie k položení pevných základů své vlastní teorie, nýbrž ke sžíravé kritice svých protivníků.

Z velké řady autorů se socialistickými tendencemi si tudíž vyberu jenom hrstku těch nejdůležitějších, kteří k rozvoji a šíření této teorie přispěli nejvíce.

Mezi nimi je nesporně autor Contradictions Economiques P. J. Proudhon, který se díky svým čestným úmyslům a brilantní dialektice stal nejvlivnějším apoštolem této teorie ve Francii. Jelikož nás nyní zajímá více obsah než forma, nebudu uvádět podrobné příklady jeho stylu, spokojím se pouze s tím, že jeho doktrínu shrnu do několika vět. Uvidíte, že s výjimkou několika zvláštností ve vyjadřování se od základního schématu této teorie liší jen velmi málo, tak jak bylo uvedeno na počátku této kapitoly.

Východiskem, které Proudhon považuje za dané, je pro něho teze, že veškerá hodnota byla vyprodukována prací. Tudíž dělník má přirozený nárok na celý svůj produkt. Při uzavírání pracovních smluv se ovšem tohoto nároku vzdává ve prospěch vlastníka kapitálu a dostává mzdu, která představuje menší hodnotu, než jaké se zřekl. Tudíž je podveden, jelikož nezná své přirozené právo ani rozsah toho, čeho se zříká, ani význam smlouvy, kterou s ním vlastník kapitálu uzavřel. Kapitalista tudíž těží z této chyby nebo přímo mazaného podvodu (erreur et surprise si męme on ne doit dire dol et fraud).

Tak se stalo, že si dělník v současnosti nemůže koupit svůj vlastní produkt, protože ten na trhu stojí více, než kolik obdržel na mzdě. Tento rozdíl představuje kapitalistův zisk, který je umožněn existencí práva na vlastnictví. A tento kapitalistův příjem, nazvaný zisk, úrok, renta, nájem atd., představuje jednu z mnoha daní (aubaines) uvalených na práci. Například to, co dvacet milionů dělníků vyprodukovalo za roční mzdu dvacet miliard franků, je prodáno za cenu dvacet pět miliard. To je ovšem totéž, jako bychom řekli, že dělníci jsou nuceni utratit pět za něco, co vyrobili za čtyři, nebo že každý pátý den chodí do práce zadarmo. Tudíž úrok je dodatečná daň uvalená na práci. Něco, co snižuje (rétenue) mzdu vyplacenou za práci.[10]

Roven Proudhonovi poctivostí svých úmyslů, avšak daleko ho překonávající hloubkou svého myšlení a úsudku, na druhé straně zaostávající za vášnivým Francouzem v síle svých tvrzení, je Němec Rodbertus.

S ohledem na historii teorie vykořisťování je Rodbertus tou největší osobností, o níž se v této kapitole zmíním. Jeho význam byl dlouho opomíjen, a to paradoxně právě kvůli vědeckému charakteru jeho spisů. Neobrací se jako většina ostatních k masám, ale věnuje se ryze teoretickému zkoumání společenských problémů. Je umírněný a rezervovaný ke všem praktickým návrhům na implementaci této teorie, které jsou pro většinu socialistů hlavním bodem jejich zájmu. Jeho reputace dlouho zaostávala za daleko méně významnými autory, kteří brali své intelektuální zboží z druhé ruky a obraceli se s ním na široké vrstvy apelujíce více na jejich city než na rozum. Teprve v současnosti se tomuto obdivuhodnému socialistovi dostává spravedlivého zhodnocení a začíná být uznáván za duchovního otce moderního socialismu. Namísto zuřivých útoků a rétorických cvičení, kterým se většina ostatních socialistů snažila strhávat davy, Rodbertus po sobě zanechal důkladnou a poctivě promyšlenou teorii o rozdělování zboží, která sice může být v mnoha ohledech chybná, obsahuje však dost na to, aby její autor mohl být přiřazen k teoretikům politické ekonomie.

Jeho formulaci teorie vykořisťování rozeberu důkladně později, nyní se zmíním o dvou jeho následovnících, kteří se od sebe liší navzájem natolik, nakolik se liší od svého předchůdce Rodbertuse. Jedním z nich je Ferdinand Lassalle, mezi osobnostmi socialistické školy ten nejvýmluvnější, ale co se týče obsahu, nejméně originální. Zmiňuji se o něm jenom proto, že se díky své brilantní výřečnosti o šíření teorie vykořisťování velmi zasloužil. K jejímu teoretickému rozvoji ovšem nepřispěl téměř ničím. Jeho doktrína je plně převzata od jeho předchůdců, budu tudíž pokračovat, aniž bych z ní citoval, pouze se v poznámkách odvolám na některé nejcharakterističtější pasáže.[11]

Zatímco Lassalle je agitátor, a nic víc, Karel Marx je teoretikem, a vskutku po Rodbertusovi asi tím nejvýznamnějším socialistickým teoretikem. Jeho doktrína je v mnoha ohledech založena na doktríně Rodbertusově, ale je dále rozvinuta s jistou originalitou a určitým stupněm logiky do organického celku. O této teorii také detailně pojednám později.

Jestliže bylo rozvíjení teorie vykořisťování par excellence dílem socialistických teoretiků, jsou ideje pro ni charakteristické přijímány i v jiných kruzích, i když odlišnými způsoby a různou měrou. Mnozí teorii vykořisťování přijímají jako pravdivou a pouze odmítají uznat její konečné praktické důsledky. Například Guth zaujal toto stanovisko.[12] V plném rozsahu přijal veškerá základní tvrzení socialistů. Práce je pro něj jediným zdrojem hodnoty. Úrok vyplývá z faktu, že díky nepříznivým konkurenčním podmínkám jsou mzdy za práci vždy nižší, než je hodnota této práce. Guth bez skrupulí používá pro vykořisťování i ty nejostřejší výrazy (Ausbeutung) jako terminus technicus. Nakonec ovšem, jako by se zalekl praktických důsledků této doktríny, se chytá záchranného lana. „Příčí se nám hlásat, že vykořisťování dělníků, jež je zdrojem zisků, je z právního hlediska neospravedlnitelné. Je založeno na dobrovolné dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, která se odehrává na trhu, která je však pro zaměstnance nepříznivá." Ztráta, kterou vykořisťovaný dělník utrpí, je spíše „investicí do budoucna". Zvyšováním kapitálu se zvyšuje rovněž produktivita práce, následkem toho jsou produkty práce levnější, dělník si bude moci koupit těchto produktů více a tím jeho reálná mzda poroste. Zároveň je zaměstnanecká sféra rozšiřována a „díky vyšší poptávce po pracovní síle roste rovněž dělnická mzda". Vykořisťování je tudíž ekvivalentem investic do kapitálu, které jako svůj nepřímý výnos budou znamenat zvýšení podílu pro dělníky.[13]

Dühring ve své teorii úroku také zaujímá socialistickou pozici. „Podstatou zisku je přivlastňování si podstatné části výnosů práce. Zvyšování výnosů a úspora práce jsou výsledky zdokonalování a rozšiřování výrobních prostředků. Avšak okolnost, že výrobní problémy se zmenšují a samotná práce je produktivnější, pokud jsou k dispozici nástroje, nedává neživým nástrojům žádné právo absorbovat více z konečného produktu, než kolik je třeba na jejich reprodukci. Pojem zisku tudíž nemůže být odvozen od zvýšení produktivity práce v žádném systému, kde se na ekonomický subjekt dá pohlížet jako na ekonomicky nezávislé individuum. Je tedy formou přivlastňování a je výsledkem zvláštních ekonomických podmínek při rozdělování produktu." [14]

Druhá skupina eklektických autorů přidala ke svým názorům na problém úroku některé myšlenky z teorie vykořisťování. Sem by se dali zařadit například John Stuart Mill a Schäffle. [15]

Nakonec jsou zde všichni ostatní, kteří byli ovlivněni dojmem, jaký na ně udělali socialističtí autoři, a aniž by uznávali celý jejich systém, akceptují z něj některé důležité myšlenky. Nejpozoruhodnější se mi zdá, jak široce je početným zástupem německých katedrových socialistů přijímáno staré tvrzení, že práce je jediným zdrojem hodnoty a jedinou hodnototvornou silou.

Toto tvrzení, jehož přijetí či odmítnutí má tak nesmírný dopad na náš úsudek ohledně nejdůležitějších ekonomických jevů, mělo zvláštní osud. V politické ekonomii se začalo prosazovat v Anglii a po dvaceti letech od vydání Bohatství národů bylo již spolu se Smithovým systémem velmi rozšířeno. Později pod vlivem Saye, který rozvíjel teorii tří produktivních faktorů — přírody, práce a kapitálu — a pod vlivem Hermanna a Seniora, upadlo u většiny politických ekonomů v nemilost, a to dokonce také uvnitř britské školy. Po určitou dobu udržovalo tradici pouze několik socialistických autorů. Pak přišli katedroví socialisté, kteří toto tvrzení přejali z děl takových mužů jako Proudhon, Rodbertus a Marx a znovu ho pevně zakotvili v politické ekonomii. V současnosti to vypadá, jako by se toto tvrzení, zaštítěné autoritou významných profesorů této školy, mělo podruhé vydat na triumfální tažení literaturou všech národů.

Zda se jedná o žádoucí vývoj, či nikoliv, by mělo ukázat kritické prozkoumání teorie vykořisťování, kterému se chci nyní věnovat.

 

Při kritickém zkoumání této teorie je možné vydat se několika směry. Mohl bych kritizovat všechny její představitele, jednoho po druhém. To by jistě byla nejsprávnější cesta, ale veliká podobnost mezi jednotlivými tvrzeními by brzy skončila u extrémně monotónního opakování toho, co již bylo řečeno. Nebo bych se mohl zaměřit na obecné schéma, které mají tato jednotlivá tvrzení společné. Čelil bych tak ovšem dvojí obtíži. Na jedné straně by hrozilo, že bych příliš málo přihlížel k určitým individuálním variacím této teorie, a na druhé straně bych se jistě nevyhnul podezření, že svoji kritiku směřuji proti úmyslné karikatuře namísto vůči seriózní doktríně. Rozhodl jsem se tedy vydat se třetí cestou a vybrat si ta jednotlivá tvrzení, která se zdají být nejlepší a nejucelenější, a každé z nich podrobit samostatné kritice.

Z tohoto důvodu jsem si vybral verze teorie vykořisťování, které předkládají Rodbertus a Marx, kteří zatím jako jediní nabízejí poměrně pevný a koherentní teoretický základ. Ačkoliv Rodbertus je podle mého soudu lepší, je Marxův systém zase široce přijímán, takže může být s jistou nadsázkou označen za oficiální systém dnešního socialismu. Když se tedy zaměřím na tyto dva, utkávám se zajisté s nejsilnějšími představiteli teorie vykořisťování, maje na paměti Kniesova slova, „Kdo chce vítězit na poli vědeckého výzkumu, musí se se svými vyzyvateli utkávat, když jsou plně vyzbrojeni a ve veškeré své síle." [16]

Abych se vyhnul nedorozumění, dovolím si na úvod jednu poznámku. Účelem následujících stránek je kritika teorie vykořisťování čistě jako teorie, tedy prozkoumání toho, jsou-li příčiny ekonomického fenoménu úroku opravdu takové, jak je tato teorie popisuje. Mým záměrem není tudíž praktická či sociální stránka tohoto jevu, zda je dobrý nebo špatný, jestli má být zachován nebo zavržen. Samozřejmě nikdo by se asi nepouštěl do psaní knihy o úroku, aniž by se v ní vyjádřil k těm nejdůležitějším otázkám, které jsou s ním spojené. O praktické stránce věci chci ovšem pojednat, teprve až bude zcela vyřešena její teoretická stránka. Ponechám tudíž tyto otázky až do druhého dílu. Nyní budu zkoumat pouze otázku, zda má existence úroku původ v těch příčinách, které uvádí teorie vykořisťování.

 

---

Pozn.:

1) Civil Government, kniha II. kapitola. V. § 40

2) Considerations of the Consequences of the Lowering of Interest, 1691, str. 24. Viz výše, str. 45.

3) Viz výše, str. 46.

4) Handlungswissenschaft, druhé vydání, str. 430.

5) Geldumlauf, kniha III. str. 26.

6) Mohl bych poukázat na několik charakteristických pasáží: „Veškeré výhody obvykle připisované kapitálu ve skutečnosti povstávají ze současně existující a kvalifikované práce." Po konstatování, že s pomocí náčiní a strojů je možné vytvořit více a lepšího produktu než bez nich, dodává následující pozorování: „Pak je zde ovšem otázka: Co vytvořilo stroje a nástroje a do jaké míry  se podílejí na výrobě nezávisle na dělníkovi, takže by jejich vlastníci měli nárok na největší díl z produkce země? Jsou nebo nejsou produktem práce? Představují nebo nepředstavují efektivní pracovní prostředky odděleně od práce? Jsou nebo nejsou netečnými chátrajícími mrtvými věcmi bez jakékoliv produktivní síly, dokud je neuchopí schopné a pracovité ruce?" (str. 14)

Mnoho autorů se socialistickými tendencemi, o kterých se zmiňuje Held v druhé knize svého pojednání Zur sozialen Geschichte Englands (Lipsko, 1881), se o teorii úroku zajímá jen okrajově.

7) První vydání, 1819. Druhé vydání, Paříž, 1827. Citoval jsem z druhého.

8) Tohoto tvrzení se ovšem Adam Smith nikterak konzistentně nedržel. Mimo práci nezřídka zmiňuje i půdu a kapitál jakožto zdroje hodnoty.

9) V těchto slovech můžeme najít zestručněnou verzi pracovní teorie Jamese Milla. (viz výše, str. 298)

10) Viz Proudhonovy početné práce passim, zvláště Qu'est ce que la propriété? (1840: v Pařížském vydání z roku 1849, str. 162), Philosophie de la MiséreDefence before the Assizes at Besançon on 3rd February 1842 (souborné vydání, Paříž, 1868) (str. 62, 287 v Německém překladu),

11) Ze všech svých četných prací nejúplněji vyjádřil svůj názor na problém úroku v publikaci Herr Bastiat-Schulze von Delitzsch, der ökonomische Julian, oder Kapital und Arbeit (Berlín, 1864), která zároveň nejlépe ukazuje jeho agitátorské schopnosti. Nejdůležitějšími pasážemi jsou: Práce je „zdrojem a činitelem veškeré hodnoty" (str. 83, 122, 147). Dělník nedostává celou hodnotu, ale pouze tržní cenu své práce, která je považována za komoditu, a cena této komodity je rovna nákladům na její reprodukci, tj. na holé přežití (str. 186, etc.). Veškerá nadhodnota připadá kapitálu (str. 194). Úrok je tudíž srážkou z výnosů práce (str. 125, a velmi ostrý útok na str. 97). Proti doktríně o produktivitě kapitálu (str. 21 , etc.) Proti abstinenční teorii (str. 82, etc., a zvláště str. 110, etc.) Viz také další Lassallovy práce.

12) Die Lehre vom Einkommen in dessen Gesammtzweigen, 1869. Cituji z druhého vydání z roku 1878.

13) Ibid., str. 109, etc., 122, etc. viz také str. 271, etc

14) Kursus der National-und Sozialökonomie, Berlin, 1873, str. 183. O kousek dále (str. 185), evidentně čerpá z Proudhonova Droit d'Aubaine, když vysvětluje úrok jako „daň" uvalenou oplátkou za vzdání se ekonomické moci, úroková míra pak představuje výši, v níž je tato daň uvalena.

15) Viz níže, kniha VII.

16) Der Kredit, díl II, Berlin, 1879, str. 7.

 

 

 

poslal sumavak, 7.10.2009, 23:11:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---

Nadpis:...prosím vyplňovat !!       zde vložte odkaz :
           
Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
[xy]       [i]..kurzíva..[/i]       [b]..tučně..[/b]       [b][i]..tučná kurziva..[/i][/b]

Váš e-mail:                       Podpis:

                                                 Nezapomněli jste se podepsat?  pak: