Böhm-Bawerkova kritika Marxe - část 2.

Johann Karel Rodbertus (1805-1875)

Přeložil: Finist

Výchozím bodem Rodbertusovy teorie úroku je tvrzení, které do ekonomické vědy uvedl Adam Smith a které bylo rozpracováno Ricardovou školou, že zboží je, ekonomicky vzato, produktem pouze a výlučně práce a náklady nejsou nic jiného než práce. Toto tvrzení, které se obvykle vyjadřuje slovy „jedině práce je produktivní", bylo Rodbertusem v zesílené formě předloženo takto:

1. Jedině to zboží je ekonomickým zbožím, které v sobě obsahuje práci. Veškeré ostatní zboží, jakkoli je lidstvu užitečné nebo pro lidstvo nezbytné, je přírodní zboží a nemá žádné místo v ekonomických úvahách.

2. Veškeré ekonomické zboží je produktem práce a pouze práce. Z hlediska ekonomické analýzy je nelze považovat za produkt přírody nebo jakékoliv jiné síly, ale čistě a pouze za produkt práce. Jakákoliv jiná koncepce může být fyzikální, ale není ekonomická.

3. Zboží je z ekonomického hlediska produktem pouze té práce, která byla fyzicky aplikována na materiál při jeho výrobě. Do této kategorie ale spadá také ta práce, která vyrobila nástroje, s nimiž pak bylo zboží zhotoveno. Tudíž obilí není produktem jen toho člověka, který s pluhem oral, ale také toho, který tento pluh vyrobil a tak dále.[1]

Fundamentální tvrzení, že veškeré zboží je z ekonomického hlediska produktem samotné práce, představuje pro Rodbertuse výchozí axiom. Považuje toto tvrzení za fakt „o němž není v pokročilé politické ekonomii žádných pochybností"; zdomácněl mezi anglickými ekonomy, má své příznivce mezi francouzskými ekonomy a „což je nejdůležitější, navzdory veškerým sofismům zpátečnických a reakčních doktrín je nesmazatelně vepsán do povědomí lidí".[2] Pouze jednou jsem zaznamenal u Rodbertuse pokus postavit toto tvrzení na racionální základy. Říká, že „veškerá produkce k nám přichází skrze práci ve formě zboží, musí být přičtena pouze lidské práci, protože práce je jediná původní síla a také jediný původní náklad, co se týče lidské ekonomiky".[3] Toto tvrzení je rovněž předloženo jako axiom a dále už Rodbertus o tomto faktu nebádá.

Dělník, který vytvořil celý produkt ve formě zboží, tedy má, „dle ryzího ideálu spravedlnosti", přirozené právo na vlastnictví celého tohoto produktu.[4] To ovšem obsahuje dvě důležitá omezení. Zaprvé v systému dělby práce, v němž se na vyprodukování konečného výrobku podíleli mnozí, je technicky vyloučeno, aby každý pracovník obdržel svou část in natura. Místo nároku na celý produkt je zde tudíž nárok na ekvivalentní hodnotu produktu.[5]

Zadruhé ti, kteří poskytují společnosti užitečné služby, aniž by se ovšem podíleli na přímé materiální produkci zboží, mají také nárok na podíl z celkového produktu. Do této kategorie Rodbertus řadí lékaře, soudce, vědce, učitele a dokonce podnikatele, „kteří rozumí tomu, jak prostřednictvím kapitálu produktivně uspořádat činnost množství dělníků".[6] Ale taková práce je pouze „nepřímá ekonomická práce" a nemůže vznášet své nároky při „prvotním rozdělování zboží", z něhož si část mohou vzít pouze přímí výrobci, ale až při „druhotném rozdělování zboží". Jaký je potom nárok, který mají pracující prosazovat v souladu s ideálem čisté spravedlnosti? Je to nárok na veškerou hodnotu produktu jejich práce při prvotním rozdělování, bez předsudků k druhotným nárokům na výplatu dalších užitečných členů společnosti.

Tento přirozený nárok Rodbertus nenachází v současném společenském uspořádání. Dnešní dělníci podle něj získávají ve mzdách (při prvotní distribuci) pouze část hodnoty svého produktu, zatímco zbytek připadne jako renta vlastníkům půdy a kapitálu.

Rentu Rodbertus definoval jako „veškerý příjem získaný bez osobního úsilí pouze z titulu vlastnictví".[7] To se týká dvou druhů rent — renty z půdy a zisku z kapitálu.

Rodbertus si poté klade otázku: jelikož je veškerý příjem produktem samotné práce, z jakého důvodu určité osoby ve společnosti mají příjem (a to dokonce při prvotním rozdělování), aniž by musely hnout prstem při produkci. V této otázce Rodbertus vyslovil obecný teoretický problém teorie renty[8] a dává následující odpověď.

Renta vděčí za svou existenci shodě dvou náhod, ekonomické a právní. Z ekonomického hlediska je renta umožněna tím, že díky dělbě práce mohou dělníci vyprodukovat více, než potřebují k přežití a k pokračování v práci, a tudíž jiní lidé mohou žít z jejich produkce. Z právního hlediska pak důvod spočívá v existenci soukromého vlastnictví kapitálu a půdy. A tudíž skrze existenci soukromého vlastnictví dělník ztratil kontrolu nad podmínkami, které jsou k výrobě nezbytné, a je pravidlem, že musí vyrábět ve službách zaměstnavatelů podle předem uzavřených dohod. Tito vlastníci zavazují dělníky vzdát se části produktu své práce, jakožto renty, výměnou za možnost využívat jejich výrobní prostředky. Samozřejmě tento závazek nabyl nevýhodné formy pro dělníky, kteří se musí vzdát vlastnictví celého produktu a dostanou za to pouze část hodnoty, která jim stačí nanejvýš k udržení života a umožňuje jim pokračovat v práci. Příčinou, která nutí dělníky přistoupit na takovou dohodu, je hlad. Měli bychom nechat promluvit samotného Rodbertuse:

„Jelikož nemůže existovat výnos, který by nebyl vyprodukován prací, vyžaduje renta splnění dvou nezbytných podmínek. Zaprvé renta nemůže existovat, pokud práce nevyprodukuje více, než je nutné k zajištění jejího pokračování, protože není možné, aby bez takového přebytku dostával nějaký pravidelný příjem kdokoli, kdo sám osobně nepracuje. Zadruhé by žádná renta nemohla existovat bez takového společenského uspořádání, které připraví dělníky o jejich přebytek, ať už zcela nebo částečně, který pak odevzdá lidem, kteří osobně nepracují. V přirozeném řádu věcí jsou to pracující, kteří jsou vždy těmi prvními, kdo nabývají vlastnictví svého produktu. To, že práce vyprodukuje takový přebytek, je výsledkem zvyšování její produktivity. Tento proces, kdy je celý tento přebytek nebo jeho část odebrána dělníkům a předána někomu jinému, se opírá o pozitivní zákonodárství. Poněvadž se zákon vždy pojí se silou, není toto odebírání přebytku nakonec ničím jiným než soustavným donucováním."

„Původní formou tohoto donucování bylo otroctví, které se objevilo společně se vznikem zemědělství a pozemkového vlastnictví. Dělníci, kteří vytvářeli tento přebytek, byli otroky, a páni, kteří otroky vlastnili a pak logicky vlastnili také vzniklý přebytek, dávali otrokům jenom tolik, kolik bylo nezbytné, aby mohli v práci pokračovat. Pokud se stala veškerá půda a veškerý kapitál v zemi soukromým vlastnictvím, pak vlastníci půdy a vlastníci kapitálu používají téhož donucování dokonce vůči svobodným dělníkům. Zaprvé bude pro dělníky výsledek stejný jako za otrokářství, protože produkt nebude patřit jim, ale vlastníkům půdy a kapitálu; za druhé pracující, kteří nemají nic, budou tváří v tvář vlastníkům půdy a kapitálu rádi, pokud dostanou alespoň takový podíl své vlastní práce, který jim umožní vůbec přežít a pokračovat v práci. Přestože tedy pracovní smlouva nahradila otroctví, změna je jenom formální a hlad docela dobře nahradil bič. To, co bylo dříve nazýváno potravou, je nyní nazýváno mzdou."[9]

Každá renta je tudíž vykořisťováním,[10] neboli jak Rodbertus občas ještě ostřeji říká, „krádeží výsledku práce jiných lidí".[11] Tento charakter mají všechny druhy renty, pozemková renta stejně jako zisk z kapitálu a výdělky získané pronajímáním nebo půjčováním na úrok. Pronájem na úrok je stejně tak legitimní pro zaměstnavatele, jako je nelegitimní pro dělníky, na jejichž náklady je úrok placen.[12]

Výše renty roste společně s produktivitou práce; jelikož v systému volné konkurence dělník dostává vesměs a stále jenom tolik, co je třeba k udržení jeho pracovní síly — což je určitá část produktu. To znamená, že čím vyšší bude produktivita jeho práce, tím menší bude jeho podíl z vytvořené hodnoty, a tím větší bude podíl, který připadne jako renta vlastníkům.[13]

.....

V krátkosti to ještě doplním poznámku, že navzdory velmi vyhraněnému teoretickému úsudku ohledně zisku označeného za loupež Rodbertus nedoporučuje ani zrušení soukromého vlastnictví kapitálu, ani vyvlastnění zisku z kapitálu. Dokonce připisuje instituci soukromého vlastnictví půdy a kapitálu „vzdělávací význam", kterého se nesmíme zbavovat, „druh patriarchální moci, která může být nahrazena teprve poté, co se kompletně změní systém národního vzdělávání, k čemuž v současnosti nejsou ani podmínky".[19] Soukromí vlastníci půdy a kapitálu se mu prozatím jeví jako „svého druhu úředníci zastávající oficiální postavení, jež zahrnuje funkci řízení práce a ekonomických zdrojů v souladu s celkovými potřebami národa".

Z tohoto příznivějšího úhlu pohledu může být  tedy renta považována za formu odměny, kterou určití „vedoucí úředníci" obdrží za dobré vykonávání svého úřadu.[20] Jak jsem již poznamenal, vytvořila tato malá poznámka základ, na němž někteří pozdější autoři, zvláště pak Schäffle, postavili svou zvláštní formu Pracovní teorie.

Nyní se dostávám ke kritice Rodbertusova systému. Dovolím si rovnou říct, že tuto teorii považuji za naprosto chybnou. Jsem přesvědčen, že má spoustu vážných teoretických nedostatků, které se na následujících stránkách budu snažit objasnit natolik jasně a nezaujatě, jak jen to budu umět.

Hned zpočátku jsem nucen vyslovit námitku vůči samotnému základnímu kameni, na kterém Rodbertus staví svůj systém — a sice tvrzení, že veškeré zboží je z ekonomického hlediska produktem práce a pouze práce.

Zaprvé — co znamená termín „z ekonomického hlediska"? Rodbertus to vysvětluje na kontrastu a klade ekonomický pohled do protikladu k pohledu fyzikálnímu. Explicitně připouští, že zboží je z fyzikálního hlediska produktem nejenom práce, ale také přírodních sil. Pokud však potom tvrdí, že z ekonomického hlediska je zboží produktem pouze práce, může mít toto tvrzení jen jeden jediný smysl, a to ten, že spolupráce přírodních sil při produkci nemá naprosto žádný význam pro ekonomické úvahy lidí. Při jedné příležitosti Rodbertus tuto koncepci vyjadřuje velmi důrazně, když říká:

„Veškeré zboží, které nestálo žádnou lidskou práci, jakkoliv může být pro lidi nezbytné nebo užitečné, je přírodní zboží a nemá tudíž žádné místo v ekonomických úvahách." „Člověk může být vděčný za to, co místo něho vykonala příroda v případě ekonomického zboží, jelikož mu ušetřila tuto práci, ale z ekonomického hlediska se bere v potaz jenom ta část, v níž lidská práce dokončila práci přírody."[21]

Toto tvrzení je jednoduše omyl. Vždyť také čistě přírodní zboží má místo v ekonomických úvahách, za předpokladu, že je vzácné v porovnání s tím, nakolik ho lidé chtějí. Pokud by na zahradu nějakého člověka dopadl kus zlata ve formě meteoritu, nebral by ho snad do své ekonomické úvahy? Nebo kdyby na svém pozemku náhodou objevil stříbrný důl, nezahrnul by toto stříbro do své ekonomické úvahy? Opravdu by vlastník pozemku nevěnoval žádnou pozornost zlatu a stříbru, které mu darovala příroda, a to čistě jen proto, že to nestálo žádnou námahu z jeho strany nebo ze strany kteréhokoliv jiného člověka? Neuchoval by je stejně pečlivě jako zlato a stříbro, které si vydobyl prací svých rukou? Nechránil by je před chamtivostí jiných lidí, nesměňoval je opatrně na trhu za peníze - krátce, nezacházel by s nimi ekonomicky? A dále, je pravda, že z ekonomického hlediska se bere v potaz jen ta část zboží, v níž lidská práce dokončila práci přírody? Pokud by tomu tak bylo, pak ekonomicky se chovající člověk by musel přikládat stejnou hodnotu sudu toho nejvýtečnějšího rýnského vína jako vínu pocházejícímu z některé horší vinařské oblasti, a to z toho důvodu, že lidská práce udělala totéž pro oboje. To, že rýnské víno bývá často ceněno až desetkrát více než některá vína jiná, je běžná zkušenost, což je v ostrém protikladu k Rodbertusovu teorému.

To vše je natolik očividné, že bychom od Rodbertuse právem očekávali, že bude chtít předejít takovým námitkám vůči svému fundamentálnímu tvrzení tím, že takové případy uvede jako výjimku z pravidla. Očekávání ovšem zůstane nenaplněno. S podivuhodnou bezstarostností vydává toto své tvrzení za axiom. Občas se snaží podepřít je autoritou Adama Smitha a Ricarda a pouze v jediném případě říká něco, co může být považováno za pokus dát tomuto tvrzení určitý reálný základ.

Poctivý kritik se sotva spokojí s tak chabou podporou pro tvrzení, jež má tak velký význam. A co se týče odvolávání se na autority, nejsou ve vědecké diskusi autority samy o sobě důkazem ničeho. Jejich síla spočívá jednoduše v síle argumentu, který představují. Již brzy se však přesvědčíme o tom, že Adam Smith a Ricardo tohle tvrzení jednoduše přijali jako axiom, aniž by je podpořili jakýmkoli argumentem. Navíc, jak při jedné příležitosti velmi správně poukázal Knies[22] — ani Adam Smith ani Ricardo se tohoto tvrzení nijak konzistentně nedrželi.

V oné seriózně debatované pasáži Rodbertus říká:

„Každý produkt, který se k nám dostává skrze práci ve formě zboží, je z ekonomického hlediska produktem pouze lidské práce, protože práce je jediná původní síla a jediný původní náklad, který se lidské ekonomiky týká."[23]

Co se týče tohoto argumentu, lze samozřejmě vážně pochybovat, zaprvé jestli jsou správné samotné jeho premisy, a Knies ukázal, že existuje velmi dobrý důvod o tom pochybovat.[24] A za druhé, i kdyby premisy byly správné, závěr by správný nezbytně být nemusel. I kdyby práce skutečně byla jedinou původní silou, která má s lidskou ekonomikou něco společného, nevidím žádný důvod, proč by nebylo žádoucí jednat ekonomicky také ve vztahu k věcem, které leží mimo tuto „původní sílu". Proč například nejednat ekonomicky s oním zlatým meteoritem, o kterém jsme mluvili? Proč ne s drahokamem, který náhodou najdeme? Proč ne s přírodní slojí uhlí? Rodbertus má příliš omezenou koncepci ohledně podstaty a motivů ekonomiky. Zacházíme ekonomicky s původní silou, s prací, protože jak Rodbertus celkem správně řekl: „Práce je omezena časem a silou, protože když je využívána, je tím vynakládána a protože v konečném důsledku nás připravuje o náš čas a naši svobodu". Tohle jsou však jen druhotné motivy, nikoliv základní motiv k našemu ekonomickému jednání. S omezenou a namáhavou prací zacházíme ekonomicky proto, že neekonomickým zacházením bychom utrpěli ztrátu na našem blahobytu. Ovšem přesně stejný motiv nás vede k ekonomickému zacházení s každou jinou užitečnou věcí, která existuje v omezeném množství a jejíž ztrátou bychom zároveň ztratili něco z životních radostí. Nezáleží na tom, jestli je zde původní síla nebo ne a jestli ona věc byla vytvořena pomocí původní síly, kterou nazýváme prací, nebo nikoliv.

Nakonec se Rodbertusův názor stává zcela neudržitelným, když dodává, že zboží musí být považováno za produkt pouze fyzické práce samotné. Tento princip by popřel dokonce také přímé intelektuální vedení práce, jako by nemělo žádný vliv na konečnou hodnotu, a vedl by k celé řadě vnitřních rozporů a chybných závěrů, což nenechává žádnou pochybnost o jeho nepravdivosti. Tohle ovšem bylo již dokázáno Kniesem, a to tak jasným způsobem, že zdržovat se u tohoto bodu by bylo jen nadbytečným opakováním toho, co bylo již řečeno.[25]

Rodbertus se tedy už v samotném prvním tvrzení, které předložil, dostal do konfliktu s fakty. Abych však byl spravedlivý, musím s ním souhlasit v jedné věci, což Knies, jakožto představitel teorie užitku, neudělal. Připouštím, že vyvrácením tohoto základního principu ještě nebyla vyvrácena celá Rodbertusova teorie úroku. Takové tvrzení je chybné, nikoliv však proto, že by nesprávně chápalo roli, kterou při produkci hraje kapitál, ale protože mylně chápe roli, kterou hraje příroda.

Stejně jako Rodbertus jsem přesvědčen, že zkoumáme-li výsledek všech fází výrobního procesu jakožto celek, nemůže kapitál mezi výrobními náklady zaujímat samostatnou pozici. Není to výlučně „předchozí práce", jak se domnívá Rodbertus, ačkoliv z větší části to je pravidlem, zbytek tvoří cenné přírodní zdroje využité pro lidské účely. V případech, kde jsou přírodní síly patrné — jako při výrobě, která ve všech svých fázích využívá pouze nezištných darů přírody a práci — můžeme spolu s Rodbertusem říci, že z ekonomického hlediska je toto zboží produktem pouze práce. Jelikož se základní Rodbertusova chyba netýká role kapitálu, ale pouze role přírody, nemusí být jeho hypotéza ohledně podstaty zisku z kapitálu nezbytně chybná. Pouze pokud se v jeho teorii objeví další zásadní chyby, teprve potom můžeme tyto závěry odmítnout jako neplatné. Takové chyby v ní ovšem nepochybně jsou.

Chci se vyhnout tomu, že bych nekorektním způsobem zneužíval Rodbertusovy první chyby, proto budu v následující úvaze předkládat hypotézy takovým způsobem, aby byl vliv této chyby zcela eliminován. Budu předpokládat, že veškeré zboží bylo vyprodukováno pouze kooperací práce a bezplatných přírodních sil a za přispění výlučně toho kapitálu, který má původ ve spolupráci práce a přírodních sil, a bez přispění těch přírodních darů, které mají směnnou hodnotu. Při takto vymezené hypotéze je možné přijmout Rodbertusovo fundamentální tvrzení, že zboží je ekonomicky vzato produktem pouze samotné práce. Pokračujme dále.

Další Rodbertusovo tvrzení vypadá takto: podle přirozeného a „čistého ideálu spravedlnosti" by veškerý produkt nebo veškerá hodnota odpovídající produktu měly náležet pracovníkovi, který tento produkt vytvořil. S tímto tvrzením naprosto souhlasím. Podle mého názoru nelze proti jeho pravdivosti vznést žádnou námitku za předpokladů, které jsme učinili. Mám ovšem za to, že Rodbertus a s ním všichni ostatní socialisté mají o důsledcích, které z tohoto tvrzení plynou, chybnou představu, která je vede k touze nastolit takové politické podmínky, které tento princip přímo popírají. Je pozoruhodné, že ve všech polemikách namířených proti teorii vykořisťování byl tento rozhodující bod zmíněn vždy pouze povrchně a nikdy nebyl představen v pravém světle. Z tohoto důvodu žádám čtenáře o pozornost k následujícímu argumentu, jehož pochopení rozhodně není zcela triviální.

Nejprve tento omyl stručně uvedu a pak ho prozkoumám.

Naprosto pravdivé tvrzení, že dělník by měl dostat veškerou hodnotu svého produktu, by mělo být chápáno tak, že by měl nyní obdržet veškerou současnou hodnotu svého produktu, nebo že by měl v budoucnosti obdržet veškerou hodnotu svého budoucího produktu. Avšak Rodbertus a socialisté si to vysvětlují tak, že by měl dělník v současnosti obdržet veškerou budoucí hodnotu svého produktu, a mluví, jako by toto byla naprosto samozřejmá a jediná možná interpretace tohoto tvrzení. 

Vysvětleme si tuto věc na konkrétním příkladě. Předpokládejme, že náklady na výrobu parního stroje představují pět let práce a že cena, za niž bude hotový stroj na trhu prodán, bude Ł 550. Ponechejme stranou fakt, že taková práce je obvykle rozdělená mezi více lidí, a předpokládejme, že tento stroj vyrobí během pěti let nepřetržité práce jeden jediný dělník. Ptáme se tedy, jakou by měl za tuto práci dostat odměnu při dodržení principu, že veškerá hodnota produktu patří jemu. Nemůže být pochyb o odpovědi. Náleží mu celý parní stroj nebo celý ekvivalent jeho hodnoty, Ł 550. Ale kdy mu má tato odměna připadnout? Ani o tom nemůže být pochyb. Bude to přesně v okamžiku, kdy po pěti letech práce dokončený parní stroj prodá. Dokud parní stroj není dokončen a prodán, nemůže si těchto Ł 550 nárokovat, jelikož si nemůže nárokovat odměnu za hodnotu, která dosud nebyla vytvořena. V tomto případě dostane svoji odměnu podle vzorce: veškerá budoucí hodnota v budoucnosti.

Velmi často se ovšem stává, že pracovník nechce nebo nemůže čekat, až jeho produkt bude hotov a prodán. Například náš dělník by si přál již po roce dostat částečnou odměnu odpovídající odpracovanému času. Otázkou je, jak velká má být tato odměna, aby odpovídala shora uvedeným předpokladům? Nemyslím, že by byla nějaká pochybnost ohledně odpovědi. Dělník dostane plnou hodnotu toho, co vyprodukoval do tohoto okamžiku. Pokud tedy do tohoto okamžiku vyprodukoval hromadu mosazi a železa v surovém stavu, měl by dostat plnou hodnotu, jakou má hromada těchto surových materiálů, a to samozřejmě současnou hodnotu. Proti takovému závěru by sotva který socialista mohl vznést námitky.

Nás zajímá, jak veliká bude tato hodnota v poměru k hodnotě dokončeného parního stroje. V tomto bodě může povrchní teoretik snadno udělat chybu. Dosud dělník odvedl pětinu technické práce, kterou výroba celého stroje vyžaduje. Na první pohled to tedy svádí říct, že jeho současný produkt má pětinovou hodnotu oproti dokončenému produktu — tedy hodnotu Ł 110. Z tohoto úhlu pohledu by dělník měl dostat roční plat Ł 110.

Tato úvaha je však chybná. Ł 110 je pětina hodnoty hotového parního stroje. Ale to, co dělník doposud vyrobil, není pětina již hotového stroje, nýbrž pětina stroje, který bude dokončen až za čtyři roky. A to jsou dvě velmi odlišné věci, nikoliv kvůli sofistikovanému slovíčkaření, ale ze své faktické podstaty. Hodnota stroje, který je hotový a připravený k využití dnes, je odlišná od hodnoty stroje, který bude hotový a připravený k užívání až za čtyři roky, jelikož — obecně řečeno  — současné zboží má nyní jinou hodnotu, než má zboží budoucí.

To, že současné zboží má v současnosti, kdy se naše ekonomická transakce odehrává, vyšší hodnotu než budoucí zboží téhož druhu a kvality, je jedním z nejznámějších a nejdůležitějších ekonomických faktů. V druhém dílu této práce důkladně prozkoumám příčiny, v nichž tento fakt má svůj původ, jeho rozličné projevy a mnoho rozličných důsledků, které má pro ekonomický život. Toto zkoumání nebude tak snadné a jednoduché, jak by trivialita této základní myšlenky napovídala. Ale zatím si snad mohu dovolit odvolat se na fakt, že současné zboží má vyšší hodnotu než totéž zboží v budoucnu, jako na něco, co je naprosto zřejmé z naší každodenní zkušenosti. Pokud bych dal tisíci lidem na výběr, jestli by chtěli dostat zaplaceno Ł 100 dnes nebo až za padesát let ode dneška, jistě by si všech tisíc lidí vybralo dostat Ł 100 hned. Nebo kdybych se zeptal tisíce lidí, kteří si chtějí koupit koně a jsou za něj ochotni zaplatit Ł 100, kolik by byli ochotni zaplatit ihned za stejně dobrého koně, kterého bych jim dodal za deset či padesát let, jistě by všichni nabídli daleko menší sumu, pokud by vůbec nějakou nabídli. A tuto zkušenost můžeme jistě interpretovat tak, že lidé přikládají současnému zboží vyšší hodnotu než budoucímu zboží téhož druhu.

Pokud je tomu tak, pak to, co vyrobil náš dělník během prvního roku, tj. pětinu parního stroje, který bude hotový za čtyři roky, nemá hodnotu pětiny parního stroje hotového dnes, ale hodnotu menší.

O kolik menší? To bych nyní těžko vysvětlil, aniž bych svůj argument předjímal poněkud matoucím způsobem. Snad zatím postačí, když řeknu, že to má jistou souvislost s úrokovou mírou, která je obvyklá na onom konkrétním místě,[26] a je otázkou zkušenosti a také vzdálenosti doby, kdy bude celý výrobek hotový. Pokud budeme předpokládat obvyklou úrokovou míru 5 %, pak bude mít produkt prvního roku práce, na konci tohoto roku, hodnotu okolo Ł 100.[27] Podle názoru, že dělník by měl obdržet celou hodnotu produktu, bude tedy spravedlivá mzda za jeho práci v prvním roce činit Ł 100.

Pokud by navzdory předcházející úvaze měl někdo dojem, že tato suma je příliš malá, nechť se zamyslí nad následujícím. Nikdo nepochybuje, že pracovník má na konci pátého roku plné právo dostat celý parní stroj nebo jeho celou hodnotu  Ł 550. Zkusme tedy pro srovnání spočítat, jaká bude hodnota této částečné mzdy na konci pátého roku. Ł 100, které pracovník obdržel na konci prvního roku, může půjčit na úrok po následující čtyři roky — tedy do konce pátého roku. Při úrokové míře 5 % (aniž bychom počítali složený úrok) se tudíž Ł 100 může zvýšit o Ł 20 — takovou možnost má dokonce i námezdní dělník. Je tudíž jasné, že Ł 100 zaplacených na konci prvního roku je ekvivalentní Ł 120 na konci pátého roku. Pokud tedy pracovník za pětinu své práce dostane na konci prvního roku Ł 100, je jeho výplata v takovém poměru, který ho staví do stejně výhodné pozice, jako kdyby dostal celých Ł 550 za celou práci na konci pátého roku.

Ovšem jak by podle Rodbertuse a ostatních socialistů měl být aplikován princip, že dělník by měl dostat celou hodnotu svého produktu? Chtěli by, aby celá hodnota dokončeného produktu byla vyplacena ve mzdách, ovšem tuto platbu by nechtěli až po prodání hotového produktu, ale poměrně rozloženou po dobu celé práce. Měli bychom si dobře uvědomit, co by to znamenalo. Znamenalo by to, že dělník z našeho příkladu by díky tomu celých Ł 550, což je celá hodnota parního stroje, jaká bude na konci pátého roku, dostal již po dvou a půl letech.

Musím přiznat, že považuji za absolutně nemožné postavit tento nárok na takových premisách. Jak by mohlo být přirozené a v souladu s čistým ideálem spravedlnosti, že by někdo dostal po dvou a půl letech celou hodnotu toho, co dokončí až v pátém roce? To přece vůbec není „přirozené", právě naopak, přirozené to být nemůže. Nemůže tomu tak být, ani kdyby byl dělník zbaven okovů pracovní smlouvy a pracoval za těch nejpříznivějších myslitelných podmínek — kdyby byl svým vlastním zaměstnavatelem. Jako pracovník-zaměstnavatel by jistě dostal celých Ł 550, ale nikoliv předtím, než by je vyprodukoval, tedy nikoliv před koncem pátého roku. A jak by to, co by nemohl dokázat ani samotný zaměstnavatel, mohlo být ve jménu ryzího ideálu spravedlnosti uskutečněno skrze pracovní smlouvu?

Abychom se správně vyjádřili, socialisté vlastně požadují, aby pracovník prostřednictvím pracovní smlouvy dostal více, než vykonal, více, než by mohl mít, kdyby on sám byl svým vlastním zaměstnavatelem, a více, než vyprodukoval pro zaměstnavatele, se kterým uzavřel pracovní smlouvu. To, co dělník vytvořil a na co má oprávněný nárok, je Ł 550 na konci pátého roku. Ł 550 po dvou a půl letech, které socialisté požadují, je však více, při 5% úroku je ekvivalentem Ł 620 na konci pátého roku. A tento rozdíl v hodnotě není výsledkem společenských institucí, které vytvořily úrok a určily jeho velikost 5 % — institucí, s nimiž by bylo možno bojovat. Je naopak přímým důsledkem toho faktu, že život nás všech se odehrává v čase, že dnešek se svými starostmi a potřebami přichází dříve než zítřek a že nikdo z nás nemá jistotu v tom, co bude pozítří. Není to jenom kapitalista dychtící po zisku, je to stejně tak každý dělník, každá lidská bytost, která dokáže rozlišit hodnotu současnou a budoucí. Jak by se asi dělník cítil podveden, kdybychom mu místo 20 šilinků, které má dostat za svou týdenní práci, dnes nabídli, že mu těch 20 šilinků dáme až za rok! A to, co není lhostejné dělníkovi, má snad být lhostejné jeho zaměstnavateli? Má snad zaměstnavatel dát Ł 550 po dvou a půl letech, místo Ł 550, které ve formě hotového výrobku obdrží, až na konci pátého roku? To není ani spravedlivé, ani přirozené. Co je přirozené a správné — a to znovu zdůrazňuji — že dělník by měl dostat celou hodnotu Ł 550, a to na konci pátého roku. Pokud nechce nebo nemůže čekat pět let, potom by měl za stejných okolností dostat veškerou současnou hodnotu svého současného produktu. Tato hodnota ovšem bude nutně menší než odpovídající podíl budoucí hodnoty hotového produktu, protože v ekonomickém světě platí zákon, že současná hodnota budoucího zboží je menší než hodnota současného zboží. Tento zákon nevděčí za svou existenci nějaké společenské nebo politické instituci, ale přímo podstatě člověka a věcí.

Pokud by rozvleklost měla být někdy oprávněná, pak je to právě v tomto případě, kdy pojednáváme o doktríně, která je extrémně závažná stejně jako socialistická teorie vykořisťování. I když riskuji, že budu čtenáře unavovat, předložím ještě druhý příklad, který, jak doufám, mi pomůže ještě přesvědčivěji ukázat omyl socialistů.

V našem prvním příkladu jsme nebrali v úvahu dělbu práce. Posuňme tedy nyní naši hypotézu v tomto ohledu poněkud blíže realitě ekonomického života.

Předpokládejme tedy, že při výrobě parního stroje bude tento úkol rozdělen mezi pět pracovníků a každý z nich přispěje jedním rokem práce. Jeden pracovník vytěží železnou rudu, druhý ji roztaví, třetí přemění surové železo v ocel, čtvrtý pracovník z oceli vyrobí jednotlivé díly a nakonec pátý z těchto dílů smontuje funkční stroj. Z podstaty věci každý z těchto pracovníků může začít svou práci teprve tehdy, když ten předchozí dokončil tu svoji. Pět let práce tudíž nebude vykonáno simultánně, ale v návaznosti. Výroba stroje tak bude trvat pět let jako v prvním příkladu. Hodnota hotového stroje bude stejně jako předtím Ł 550. Podle předpokladu, že každý z pracovníků obdrží celou hodnotu svého produktu, kolik si má každý z oněch pěti společníků nárokovat za to, co udělal?

Pokusme se odpovědět na tuto otázku nejprve za předpokladu, že výsledná hodnota práce bude rozdělena bez nějakého vnějšího zásahu zaměstnavatele, čistě jen mezi samotné dělníky. V takovém případě jsou zaručeny dvě věci.

Zaprvé toto dělení může nastat teprve až po pěti letech, protože předtím zde není nic vhodného k dělení. Kdybychom totiž prodali například měď a železo získané během prvních dvou let, chyběly by nám suroviny pro další fáze produkce. Je naprosto jasné, že produkt prvních let zůstane vázaný ve výrobním procesu, dokud tento neskončí.

Zadruhé je jisté, že celková hodnota Ł 550 bude muset být rozdělena mezi pět pracovníků.

V jakém poměru bude rozdělena?

Určitě ne na nominálně rovné díly, jak by si mohl někdo na první zběžný pohled pomyslet. To by zvýhodnilo ty pracovníky, kteří svou práci vykonali v pozdějším stadiu celkové produkce, oproti těm, kteří pracovali v dřívějších fázích. Dělník, který smontoval hotový stroj z dílů, by dostal Ł 110 ihned poté, co by dokončil svou práci. Dělník, který z oceli vyrobil jednotlivé díly, by dostal stejnou sumu, ale musel by na ni čekat celý rok po skončení své práce. A nakonec dělník, který vytěžil železnou rudu, by na tutéž sumu čekal celé čtyři roky. Jelikož by takové prodlení jistě našim dělníkům nebylo lhostejné, určitě by se každý snažil získat místo při vykonávání oné dokončovací práce (kdyby neutrpěl žádným zdržením při pobírání mzdy) a nikdo by nechtěl vykonávat předchozí fáze. Aby získali dělníky ochotné pracovat v těchto dřívějších fázích, museli by jim dát větší díl z hodnoty konečného produktu jakožto kompenzaci za jejich čekání. O kolik větší, by bylo určeno částečně na základě délky období čekání a částečně rozdílem mezi hodnocením současného a budoucího zboží — rozdílu, který závisí na ekonomických podmínkách naší společnosti. Pokud tento rozdíl bude například 5 % per annum, budou podíly pěti našich dělníků vypadat následovně:

První dělník, který čeká na svou výplatu čtyři roky po dokončení práce   Ł 120

Druhý dělník čekající tři roky                                                                    Ł 115

Třetí dělník čekající dva roky                                                                       Ł 110

Čtvrtý dělník čekající rok                                                                              Ł 105

Pátý dělník, který svou mzdu dostane okamžitě                                          Ł 100

Celkem                                                                                                        Ł 550

Kdyby všichni dělníci měli dostat stejnou částku Ł 110, pak by jim nesmělo záležet na tom, kdy ji dostanou, a museli by souhlasit s tím, že dostanou Ł 110 po třech letech od vykonání práce, zatímco někdo jiný dostane Ł 110 ihned po vykonání práce. Nemusím snad příliš rozvádět, proč je taková situace vysoce nepravděpodobná. A aby mohl každý z nich dostat  Ł 110 okamžitě po dokončení své práce, to je bez zásahu třetí strany rovněž nemožné.

Jedna okolnost si zaslouží zvláštní pozornost. Věřím, že se nenajde nikdo, kdo by považoval předchozí schéma rozdělení hodnoty produktu za nespravedlivé. V tomto případě si také zkrátka dělníci rozdělují svůj produkt mezi sebou, takže zde nevyvstává otázka nespravedlnosti ze strany kapitalisty-zaměstnavatele. A přesto dělník, který vykonal poslední pětinu z celkové práce, nedostane celou pětinu hodnoty konečného produktu, ale jenom Ł 100.

Nyní předpokládejme, jak je v běžné realitě obvyklé, že dělník nemůže nebo nechce čekat na svou mzdu až do doby, než bude celý parní stroj hotov a prodán, a místo toho začne se zaměstnavatelem jednat o tom, jestli by mu zaplatil mzdu okamžitě poté, co vykoná svůj díl práce, výměnou za to, že se zaměstnavatel stane vlastníkem konečného produktu. Předpokládejme dále, že zaměstnavatel je zcela spravedlivý a nezaujatý člověk, který vůbec nechce zneužívat své pozice, aby lichvářsky snižoval mzdu, a položme si otázku, jaké budou mzdové podmínky pracovní smlouvy uzavřené za těchto okolností.

Na tuto otázku je velmi jednoduchá odpověď. S pracovníkem bude zacházeno naprosto spravedlivě, pokud mu zaměstnavatel jako mzdu nabídne stejnou sumu, kterou by získal při rozdělování popsaném v předchozím příkladu, kdy dělníci pracují sami pro sebe. Takový pracovník by ihned po dokončení své práce mohl obdržet nanejvýš Ł 100, takže těchto Ł 100 je naprosto spravedlivá mzda, kterou mu zaměstnavatel musí nabídnout. A pokud všech pět pracovníků vykonalo stejné množství práce na výrobě konečného produktu a každý z nich chce dostat zaplaceno okamžitě po vykonání své práce, měl by každý dostat tutéž sumu. Tudíž všech pět pracovníků dostane na konci jednoho roku práce spravedlivě Ł100.

Někomu by se to snad mohlo zdát příliš málo, proto pomocí následujícího jednoduchého výpočtu dokážu, že dělníci dostanou přesně tutéž hodnotu jako v případě, když si rozdělovali celý produkt sami mezi sebou, kdy je spravedlnost rozdělení mimo pochybnost.

Dělník číslo 5 dostane Ł 100 okamžitě po vykonání své práce v obou dvou případech.

Dělník číslo 4 dostane v prvním případě Ł 105 po jednom roce čekání od provedení své práce, v případě pracovní smlouvy dostane Ł 100 ihned po vykonání práce. Pokud tuto částku půjčí na úrok po dobu jednoho roku, pak bude po tomto roce v přesně stejné pozici, v jaké byl v prvním případě. Dostane Ł 105 za rok po vykonání své práce.

Dělník číslo 3 dostane v prvním případě Ł 110 za dva roky po dokončení své práce, při pracovní smlouvě dostane Ł 100, což je suma, která se mu po dvou letech vrátí jako Ł 110, když ji půjčí na úrok.

Obdobně je částka Ł 100, kterou dostanou dělníci číslo 2 a 1, vzhledem k očekávanému úroku ekvivalentem  Ł 115 a Ł 120, které by dostali po třech, respektive čtyřech letech od dokončení své práce.

Pokud je však každá jednotlivá mzda při uzavření pracovní smlouvy ekvivalentní tomu, co by pracovníci dostali při vlastním rozdělování, potom samozřejmě součet těchto mezd musí být ekvivalentní k součtu jednotlivých podílů. Suma Ł 500, kterou zaměstnavatel zaplatí dělníkům ihned po vykonání jejich práce, se svojí hodnotou rovná Ł 550, které by si dělníci rozdělili na konci pátého roku.

Vyšší mzda, například Ł 110 pro každého dělníka za rok práce, je dosažitelná jenom ve dvou případech: buď dělníkům nebude vadit časový rozdíl a počkají si na svou mzdu dva roky, nebo bude zaměstnavatel ochoten dát dělníkům dárek v hodnotě rozdílu mezi Ł 110 dnes a v budoucnosti. Jedno ani druhé se od zaměstnavatelů nedá očekávat, alespoň ne obecně a nelze jim to ani v nejmenším vytýkat či nazývat to nespravedlností, vykořisťováním nebo krádeží.

Existuje snad jediná osoba, od které by mohli dělníci očekávat takový přístup — Stát. Na jedné straně stát, jakožto věčně existující entita, nemusí brát takový ohled na časovou diferenci při nakládání se zbožím, jako to musejí dělat krátce žijící jednotlivci. A na druhé straně stát, jehož cílem je blahobyt celku, může, pokud jde o blahobyt velké části celku, opustit striktní hledisko služby a protislužby a místo smlouvání může dávat. Takže si lze představit, že kdyby stát vzal na sebe roli obřího zaměstnavatele, mohl by, alespoň některým pracujícím, nabídnout mzdu o celkové budoucí hodnotě jejich budoucího produktu, a to ihned po dokončení jejich práce.

Jestli by toto stát udělat měl, což by podle názoru socialistů bylo řešením prakticky všech sociálních problémů, je otázkou, do které se v této chvíli nechci pouštět. Pouze s veškerým důrazem opakuji: pokud by socialistický stát vyplácel někomu ve mzdě veškerou budoucí hodnotu jeho produktu, nejednalo by se o naplnění fundamentálního principu, že pracující by měl dostat celou hodnotu svého produktu, ale o jeho porušení na sociální a politické úrovni. A takový postup by neznamenal návrat stavu věcí, který je přirozený a v souladu s ryzím ideálem spravedlnosti a který byl podle mínění socialistů dočasně narušen hamižností vykořisťujících kapitalistů. Byl by to umělý zásah provedený se záměrem umožnit něco, co by v přirozeném běhu věcí nikdy možné nebylo, a to pomocí ustavičných maskovaných darů od velkodušného a dobrotivého státu svým chudším občanům.

A nyní stručně k praktické aplikaci. Je snadné rozpoznat, že metoda plateb, kterou jsem popsal v našich příkladech, je tím, co se ve skutečnosti odehrává v ekonomickém světě. V něm není na mzdách rozdělena plná a konečná hodnota produktu práce, ale menší částka, která je ovšem rozdělena v dřívějším časovém období (ještě před dokončením a prodejem produktu). A tak dlouho, dokud se celkový součet mezd vyplacených v průběhu výrobního procesu neliší od koncové hodnoty produktu o více než o rozdíl mezi hodnotou současného a budoucího zboží, jinými slovy o více, než by odpovídalo úroku běžnému v oné zemi, pak pracovníci dostávají celou hodnotu svého produktu. Dostávají celou hodnotu produktu podle jeho ohodnocení v konkrétním čase, v němž dostávají svou mzdu. Pouze tehdy, když se součet mezd liší od konečné hodnoty produktu o více, než je velikost v zemi obvyklého úroku, lze snad mluvit o nějakém opravdovém vykořisťování pracujících.[28]

Ale vraťme se k Rodbertusovi. Jeho druhý omyl, který jsem mu vytýkal v předchozím textu, spočívá v tom, že tvrzení (dělník by měl obdržet celou hodnotu svého produktu) interpretoval neudržitelným a nelogickým způsobem, že dělník by měl obdržet ihned celou hodnotu, jakou bude mít hotový výrobek v budoucnosti.

Pátráme-li po tom, jakým způsobem Rodbertus k tomuto omylu dospěl, zjistíme, že příčinou je další omyl, který je třetí zásadní chybou v teorii vykořisťování. Spočívá v předpokladu, že hodnota zboží je určena výhradně množstvím práce potřebným k jeho produkci. Kdyby to byla pravda, pak by výrobek, do něhož byl vtělen rok práce, musel mít přesně pětinovou hodnotu oproti hotovému výrobku, do něhož bylo vloženo pět let práce. V tomto případě by byl nárok dělníka na pětinu hodnoty hotového výrobku ospravedlnitelný. Tento předpoklad je však bezesporu chybný. Abych to dokázal, nepotřebuji zpochybňovat teoretickou platnost slavné Ricardovy teorie, že práce je zdrojem a mírou veškeré hodnoty. Stačí, když poukážu na existenci závažné výjimky z tohoto zákona, kterou zpozoroval sám Ricardo a o níž pojednává v samostatné kapitole, kterou však Rodbertus kupodivu přešel bez povšimnutí. Tato výjimka spočívá ve faktu, že z dvojího zboží, na jehož výrobu bylo spotřebováno přesně stejné množství práce, bude mít vyšší směnnou hodnotu to zboží, jehož výroba vyžaduje více práce vydané v dřívějším čase nebo práce vydávané po delší dobu.  Ricardo se o tomto faktu zmiňuje svým charakteristickým způsobem. Prohlašuje (§ 4 první kapitoly jeho Principles), že „princip, že množství práce vložené do produkce zboží určuje jeho relativní hodnotu, utrpí významnou změnu s využitím strojů a dalšího fixního a trvanlivého kapitálu", a dále v  § 5, „v důsledku nestejné trvanlivosti kapitálu a nestejné rychlosti, kterou se vrací ke svému vlastníkovi". To znamená, že ve výrobním procesu, kde je více fixního kapitálu nebo fixního kapitálu s větší trvanlivostí nebo kde je čas obratu, se kterým se oběžný kapitál vrací k zaměstnavateli, delší, má vyrobené zboží vyšší směnou hodnotu než zboží, na jehož výrobu bylo potřeba stejné množství práce, ale do jehož výrobního procesu tyto prvky nevstupují či vstupují menší měrou. Tato směnná hodnota je pak vyšší o množství zisku, které zaměstnavatel očekává.

To, že tato výjimka z pracovní teorie hodnoty zjištěná Ricardem opravdu existuje, nepopřeli dosud ani ti nejhorlivější zastánci pracovního principu. Stejně obtížně se dá zpochybnit, že za jistých okolností má toto časové prodlení ještě daleko větší vliv na zvažování hodnoty než množství práce. Mohl bych připomenout například hodnotu starého vína nebo stoletého stromu.

Na této výjimce to však celé vázne. Není třeba nějakého hlubokého vhledu, aby si člověk uvědomil, že je v tomto obsažen principiální důvod přirozeného úroku z kapitálu. Když totiž při rozdělování hodnoty vykazuje to zboží, jehož výroba vyžaduje vynaložení dřívější práce, přebytek směnné hodnoty, je to právě tento přebytek, který zůstane kapitalistovi-zaměstnavateli jako jeho zisk. Kdyby tento rozdíl hodnot neexistoval, pak by neexistoval ani přirozený úrok z kapitálu. Tento rozdíl hodnot ho činí možným, obsahuje ho, je s ním totožný.

To lze velmi snadno dokázat, pokud je nějakého důkazu tak očividného faktu zapotřebí. Představme si trojí zboží, jehož výroba vyžaduje rok práce, ale odlišně dlouhou dobu, v níž tato práce bude vynakládána. První zboží vyžaduje jeden rok práce vynaložený v průběhu jednoho roku, druhé zboží vyžaduje stejnou pracovní dobu vynaloženou v průběhu deseti let a poslední stejnou pracovní dobu vynaloženou během dvaceti let. Za těchto okolností směnná hodnota prvního zboží musí být dostatečná, aby pokryla mzdy za jeden rok práce a navíc úrok z vynaložené práce. Je naprosto jasné, že stejná směnná hodnota by byla nedostatečná k pokrytí jednoho roku pracovního času a úroku za deset nebo dvacet let. Tento úrok lze pokrýt jen v případě a proto, že směnná hodnota druhého a třetího zboží je oproti směnné hodnotě prvního zboží odpovídajícím způsobem větší, ačkoliv vynaložené množství práce bylo stejné. Rozdíl mezi směnnou hodnotou je jistě tím zdrojem, z něhož pochází úrok za deset nebo dvacet let, a jediným zdrojem, odkud může pocházet.

Tato výjimka v pracovní teorii hodnoty není ničím menším než hlavním projevem existence přirozeného úroku z kapitálu. Kdokoliv, kdo se snaží vysvětlit úrok, se musí v první řadě zaměřit na tento jev, bez jehož vysvětlení nemůže podat žádné uspokojivé vysvětlení fenoménu úroku. Pokud je v pojednáních o úroku tato výjimka ignorována či přímo popírána, jde o tu největší chybu, jakou si lze představit. Když Rodbertus ignoruje tuto výjimku, neznamená to nic jiného, než že ignoruje hlavní část toho, co by se měl pokusit vysvětlit.

Nikdo nemůže omlouvat Rodbertusův omyl tvrzením, že nechtěl předložit pravidlo, které by platilo ve skutečném ekonomickém životě, ale jen hypotetický předpoklad, díky kterému mohl provádět svá abstraktní zkoumání snáze a přesněji. Je pravda, že Rodbertus v některých pasážích svých spisů zachází s předpokladem, že hodnota všeho zboží je určena množstvím práce, jako se zjednodušující hypotézou.[29] Ale zaprvé existuje spousta pasáží, v nichž Rodbertus vyjadřuje své přesvědčení, že jeho princip hodnoty platí také ve skutečném ekonomickém životě.[30] A zadruhé si člověk nemůže předpokládat jen tak, co se mu zlíbí. Tedy také v čistě hypotetických předpokladech může vynechat jenom ty okolnosti a fakta, které jsou irelevantní vzhledem ke zkoumanému předmětu. Co však říci o teoretickém náhledu na problém úroku, který v kritickém bodě zanedbá existenci té nejdůležitější okolnosti, který se zbaví hlavní části toho, co má vysvětlit, frází „předpokládejme, že"?

V jednom má Rodbertus pravdu: pokud chceme zkoumat principy pozemkové renty nebo úroku, nemůžeme „nechat hodnotu skákat nahoru a dolů";[31] musíme předpokládat platnost nějakého fixního zákona hodnoty. Není ale rovněž fixním zákonem hodnoty, že zboží, jež vyžaduje delší prodlevu mezi vynaložením práce a svým dokončením, má, ceteris paribus, vyšší hodnotu? A nemá tento zákon fundamentální důležitost ve vztahu k fenoménu úroku? A přesto by měl být vynechán, jakožto nějaká nepravidelná náhodná okolnost na trhu![32]

Toto podivné opomenutí nezůstalo bez následků. Na první z nich už jsem upozornil. Přehlížeje vliv času na hodnotu produktu, nemohl se Rodbertus vyhnout chybné záměně nároku dělníka na celou současnou hodnotu produktu za nárok na celou budoucí hodnotu. K dalším následkům se brzy dostaneme.

  Čtvrtá kritická poznámka, kterou k Rodbertusovi mám, zní, že jeho doktrína si v důležitých bodech protiřečí.

Celá jeho teorie pozemkové renty je založena na opakovaně zdůrazňovaném tvrzení, že veškerá „renta", která je získána během produkce, není závislá na množství použitého kapitálu, ale výlučně na množství práce spojené s produkcí.

Předpokládejme, že v jistém průmyslovém provozu — například při výrobě bot — je zaměstnáno deset dělníků. Každý z dělníků vyprodukuje za rok produkt o hodnotě Ł 100. Prostředky nutné k obživě, které obdrží jako mzdu, představují Ł 50. Tudíž ať už bude při výrobě použito kapitálu hodně nebo málo, roční renta (budeme používat Rodbertusův termín), kterou dostane zaměstnavatel, bude činit Ł 500. Pokud bude vynaložen kapitál řekněme Ł 1.000, konkrétně Ł 500 na mzdy a Ł 500 na materiál, pak bude renta dosahovat 50 % z celkového kapitálu. V jiném provozu, například u klenotníka, bude také zaměstnáno deset pracovníků, kteří rovněž vyprodukují Ł 100, z nichž polovina půjde na jejich mzdu a polovina připadne klenotníkovi jako renta. Jelikož však v tomto případě materiál, zlato a drahokamy, představuje daleko vyšší hodnotu než obuvnická kůže, celková renta Ł 500 připadne na mnohem větší obchodní kapitál. Řekněme, že z celkového kapitálu Ł 20.000 dá klenotník Ł 500 za mzdy a Ł 19.500 za materiál. Pak bude jeho renta Ł 500 sotva 2,5 % z celkového obchodního kapitálu.

Oba příklady jsou přesně v intencích Rodbertusovy teorie.

A jelikož je téměř v každém průmyslovém odvětví podíl mezi (přímo či nepřímo) zaměstnanými dělníky a velikostí obchodního kapitálu odlišný, plyne z toho, že v každém podnikání musí obchodní kapitál přinášet úrok v naprosto odlišné míře. Ovšem zde si ani Rodbertus netroufl tvrdit, že by tohle byla realita každodenního života. Naopak, v pozoruhodné pasáži své teorie pozemkové renty využívá předpokladu, že díky konkurenci kapitálů bude v celém průmyslu existovat tendence k jednotné míře zisku. Uvedu zde tento odstavec jeho vlastními slovy. Poté, co poznamenal, že renta pocházející z průmyslu je považována za zisk z kapitálu, jelikož v něm je využíváno výlučně bohatství ve formě kapitálu, pokračuje dále:

„Toto stanoví míru zisku, která bude směrodatná pro tendenci k vyrovnání zisků a podle této míry se tudíž bude kalkulovat zisk, který z jedné části připadne jako renta producentům surovin, zbytek kapitálu potřebnému v zemědělství. Pokud zde následkem univerzální přítomnosti směnné hodnoty existuje homonymní standard pro určování poměru mezi výnosem a zdroji, bude tento standard sloužit také k určování poměru mezi ziskem a kapitálem. Jinými slovy, zisk ve všech výrobních odvětvích se bude blížit míře například 5 % z vynaloženého kapitálu. Tato míra pak ustanoví standard pro vyrovnávání zisků. V jakémkoliv odvětví, které bude dosahovat vyšších zisků, se konkurence postará o zvýšené investice kapitálu a způsobí tudíž všeobecnou tendenci k vyrovnání zisků. Obdobně nikdo neinvestuje svůj kapitál do něčeho, od čeho by neočekával zisk alespoň na této průměrné úrovni."

Podívejme se na tento odstavec trochu blíže.

Rodbertus mluví o konkurenci jako o faktoru, který zajišťuje stejnou míru zisku ve všech průmyslových odvětvích. Jakým způsobem se to děje, ovšem jenom lehce naznačuje. Předpokládá, že každá míra zisku, která je vyšší než průměrná úroveň, je redukována díky zvýšené nabídce kapitálu. To lze doplnit tvrzením, že jakákoliv podprůměrná míra zisku je zvyšována na průměrnou úroveň odplýváním kapitálu.

Prozkoumejme tento proces trochu zevrubněji od místa, kde se Rodbertus zastavil. Jakým způsobem může zvýšená nabídka kapitálu snížit abnormálně vysokou míru zisku? Zajisté se to odehraje tímto způsobem: zvýšením kapitálu se zvýší produkce onoho konkrétního zboží, díky tomu se zvýší nabídka tohoto zboží a díky zvýšené nabídce bude směnná hodnota produktu klesat až do té doby, dokud po odečtení nákladů na mzdy nezbude kapitalistovi jen obvyklá míra zisku jako renta. V našem předchozím příkladu z obuvnického průmyslu si můžeme představit tento proces snižování abnormální míry zisku 50 % na průměrnou hodnotu 5 % následujícím způsobem. Spousta lidí přilákaných vysokou mírou zisku 50 % se pustí do obuvnického podnikání. V tentýž okamžik budou ti, kteří již v obuvnictví působí, rozšiřovat svou výrobu. Nabídka bot na trhu se tudíž bude zvyšovat a jejich směnná hodnota tím bude redukována. Tento proces bude pokračovat až do té doby, dokud nebude směnná hodnota produktu jednoho roku práce deseti zaměstnanců v obuvnickém průmyslu zredukována z Ł 1.000 na Ł 550. Pak zbude zaměstnavateli po zaplacení Ł 500 na mzdách pouze Ł 50 jakožto jeho renta z celkového obchodního kapitálu Ł 1.000, tedy zisk o obvyklé míře 5 %. Po dosažení tohoto bodu směnná hodnota obuvi již zůstane stejná, dokud nějaká okolnost nezpůsobí vychýlení míry zisku opět do abnormální velikosti a celý proces se nebude opakovat.

Analogicky pokud by míra zisku při klenotnickém podnikání byla podprůměrná, například 2,5 %, byla by tímto způsobem zvýšena na 5 %. Pokud je zisk v klenotnickém podnikání příliš malý, začne se kapitál přesouvat do jiných odvětví, výroba šperků se tudíž začne omezovat. Tím se začne omezovat i jejich nabídka na trhu a jejich směnná hodnota začne stoupat až do té doby, dokud produkt deseti pracovníků nedosáhne směnné hodnoty  Ł 1.500. Pak zaměstnavateli zbude po zaplacení nezbytných mezd Ł 500 renta Ł 1.000, což představuje 5 % z celkového obchodního kapitálu Ł 20.000, jakožto obvyklá míra zisku. Tudíž je dosaženo rovnovážného stavu, v němž směnná hodnota šperků, stejně jako směnná hodnota obuvi v předchozím případě, může zůstat ceteris paribus nezměněná.

Odlišným pohledem na tuto záležitost bych rád, než budu pokračovat dále, jasně definoval důležitý fakt, že srovnávání abnormálních zisků se nemůže odehrávat bez pozvolné změny směnné hodnoty dotyčných produktů.

Pokud by směnná hodnota produktu zůstávala nezměněná, pak by podprůměrnou míru zisku bylo možno zvýšit na normální úroveň jedině na úkor mezd dělníků. Pokud by si například produkt deseti pracovníků klenotnické dílny zachovával beze změny hodnotu Ł 1.000, odpovídající množství vynaložené práce, pak je evidentně zvýšení míry zisku na 5 % - tedy zvýšení zisku z Ł 500 na Ł 1.000 - myslitelné jenom tak, že by pracovníci nedostali mzdu vůbec žádnou a pracovali by pro kapitalistu zadarmo. Takový předpoklad je samozřejmě zhola nemožný a odporuje jak naší zkušenosti, tak  i Rodbertusově teorii. Zkušenost ukazuje, že obvyklým důsledkem snížené nabídky v jakémkoliv odvětví není snížení mezd za práci, ale zvýšení ceny produktu. A dále, není známo, že by v kapitálově náročnějších odvětvích byly všeobecně nižší mzdy než v odvětvích jiných, což by bylo nezbytné, pokud by se potřeba vyššího zisku měla uspokojit na úkor mezd namísto zvýšení ceny produktu. A to také odporuje Rodbertusově vlastní teorii, jelikož ta předpokládá, že dělník v dlouhém období vždy nakonec dostane ve mzdách částku potřebnou k udržení pracovní síly - tento zákon by byl uvedeným způsobem vyrovnávání zisků velmi podstatně narušen.  

Stejně snadné je naopak ukázat, že pokud hodnota produktu zůstane nezměněna, lze zisky omezit jen prostřednictvím zvýšení mezd pracovníkům nad úroveň běžnou v dotyčném odvětví, což je opět v rozporu s naší zkušeností i s Rodbertusovou vlastní teorií.

Dovolím si tedy tvrdit, že jsem popsal proces vyrovnávání zisků v souladu s fakty i s Rodbertusovou vlastní hypotézou, když předpokládám, že zisk se na svou normální úroveň vrátí prostřednictvím plynulých změn ve směnné hodnotě dotyčného produktu. Pokud má ale roční produkt deseti dělníků v obuvnickém průmyslu směnnou hodnotu Ł 550 a roční produkt práce deseti zaměstnanců klenotníka má směnnou hodnotu Ł 1.500,  a tak to musí být, jinak by k vyrovnání zisků, které Rodbertus předpokládá, vůbec nedošlo, tak co se stane s předpokladem, že výrobky se směňují v poměru k práci v nich obsažené? A pokud se použitím téhož množství práce dá v jednom odvětví dosáhnout renty Ł 50 a v druhém Ł 1.000, co se stane s doktrínou, že množství renty nezávisí na množství kapitálu, ale pouze na množství práce na něm vykonané?

Rozpory, do nichž zde Rodbertus zabřednul, jsou stejně tak očividné, jako jsou neřešitelné. Buď jsou výrobky alespoň z dlouhodobého hlediska opravdu směňovány v poměru k tomu, kolik práce je do nich vtěleno, a množství renty je opravdu dáno množstvím práce potřebné k výrobě, což je v případě vyrovnávání zisků nemožné, anebo tendence k vyrovnávání zisků z kapitálu existuje — a v tom případě je nemožné, aby byly výrobky směňovány v poměru k práci do nich vložené a aby byla vynaložená práce jediným faktorem určujícím množství obdržené renty. Rodbertus by musel na tento evidentní rozpor přijít, kdyby se jen trochu věnoval otázce, jakým způsobem k vyrovnávání zisků ve skutečnosti dochází, místo aby toto téma odbyl povrchní frází o tom, že se o vyrovnávání zisků stará konkurence.

.... 

Moje kritika až dosud směřovala proti jednotlivým částem Rodbertusovy teorie. Závěrem bych mohl podrobit testu tuto teorii jakožto celek. Pokud je správná, pak musí být schopná uspokojivě vysvětlit fenomén úroku, jak je přítomen ve skutečném ekonomickém životě, a navíc ve všech základních formách, v nichž se projevuje. Pokud to nedokáže, odsoudí tak samu sebe jako nepravdivou.

Nyní tvrdím a pokusím se prokázat, že ačkoliv Rodbertusova teorie vykořisťování může být schopná vysvětlit tu část úroku, která pochází z kapitálu investovaného do mezd, je pro ni absolutně nemožné vysvětlit úrok pocházející z kapitálu investovaného do materiálu. Nechť čtenář posoudí toto.

Klenotník, jehož hlavní prací je výroba perlových náhrdelníků, zaměstnává ročně pět pracovníků, aby vyrobili náhrdelníky z perel o celkové hodnotě Ł 100.000, které prodá v průměru během jednoho roku. Bude tedy mít odpovídající kapitál Ł 100.000 neustále investovaný do perel, což mu při obvyklých úrokových sazbách (5 %) musí přinést čistý roční výnos Ł 5.000. Otázkou je, jak se tento výnos dá vysvětlit.

Rodbertus odpovídá takto: úrok z kapitálu je ziskem z krádeže, z nezaplacení přirozené a správné výše mzdy za práci. Mzdy za jakou práci? Za práci pěti zaměstnanců, kteří třídili a navlékali perly? Tohle je dost obtížné si představit, neboť kdyby vykořistěním práce těchto pěti zaměstnanců bylo možno získat Ł 5.000, musela by přirozená a spravedlivá mzda jednoho každého z těchto zaměstnanců být více než Ł 1.000 ročně. To je suma, kterou lze jen těžko brát vážně, zvláště při jednoduchém třídění a navlékání perel, což je nekvalifikovaná práce.

Pohleďme však dále. Možná to jsou pracovníci v dřívější fázi výroby, z jejichž práce pochází ukradený zisk, například lovci perel. S těmito dělníky však klenotník vůbec nepřijde do styku, jelikož nakupuje perly od zprostředkovatele a nemá tudíž příležitost kořistit z práce lovců perel. Možná to ale zaměstnavatel lovců perel dělá místo něho, takže zisk klenotníka má původ v práci, kterou vykořisťuje zaměstnavatel lovců perel. To ovšem není možné, neboť klenotník by měl zisk dokonce i tehdy, kdyby zaměstnavatel lovců perel jejich práci vůbec nevykořisťoval. Dokonce i kdyby tento zaměstnavatel rozdělil mezi své zaměstnance na mzdách celých Ł 100.000, které dostal za perly od klenotníka, pak by to byl pouze on, kdo by neměl žádný zisk. Pro klenotníka nehraje žádnou roli, jak jsou peníze, které zaplatí za perly, distribuovány, pokud to nepovede ke zvýšení ceny. Ani při sebevětší snaze nikde nenalézáme ty pracovníky, z jejichž mzdy by pocházel klenotníkův zisk Ł 5.000.

Možná, že dokonce i po tomto příkladu zůstanou někteří čtenáři stále nepřesvědčeni. Mohou si třeba myslet, že je určitě trochu podivné, že by práce pěti navlékačů perel byla tím zdrojem, z něhož by mohl klenotník vykořistit tak slušný zisk Ł 5.000, ale přesto to není tak docela nemyslitelné. Uvedu tedy ještě jeden, názornější příklad, jeden starý dobrý příklad, na kterém již mnoho teorií úroku bylo testováno, a selhalo.

Vlastník vinice vyrobí sud dobrého mladého vína. Okamžitě po sklizni má toto víno směnnou hodnotu Ł 10. Nechá víno zrát ve sklepě a po dvanácti letech má tento sud směnou hodnotu Ł 20. To je dobře známá skutečnost. Rozdíl Ł 10 připadne vlastníkovi vína jako úrok z kapitálu uloženého ve víně. A kdo jsou ti pracující, kteří byli vykořistěni tímto ziskem kapitálu?

Během skladování vína nebyla potřeba žádná další práce. Jediná vysvětlitelná věc je, že vykořisťováni byli ti pracovníci, kteří nové víno vyrobili. Majitel vinice jim zaplatil příliš malou mzdu. Já se ale ptám, jaká by měla být ta „spravedlivá" mzda? Dokonce i kdyby jim dal celých Ł 10, což je hodnota nového vína v čase sklizně, stále tu máme zvýšení hodnoty o Ł 10, které Rodbertus označuje za zisk z krádeže. A dokonce i kdyby zaplatil Ł 12 nebo Ł 15 na mzdách, obvinění z krádeže by nad ním viselo stále, mohl by se ho zbavit, jen kdyby zaplatil celých Ł 20. Ale můžeme od něj vážně požadovat, aby zaplatil Ł 20 jako „spravedlivou mzdu za práci" za produkt, který nemá větší hodnotu než Ł 10? Může vůbec vlastník vinice vědět dopředu, jestli jeho víno jednoho dne bude mít hodnotu Ł 20? Není možné, že bude nucen, oproti svým původním záměrům, víno spotřebovat nebo prodat ještě předtím, než uplyne dvanáct let? A nezaplatil by pak náhodou Ł 20 za produkt, který nikdy neměl větší hodnotu než Ł 10 nebo třeba Ł 12? A kolik by měl zaplatit dělníkům, pokud by nové víno rovnou prodal za Ł 10? Měl by jim snad také dát Ł 20? Pak by se zruinoval. Nebo pouze Ł 10? Pak by dva pracovníci dostali rozdílnou mzdu za přesně stejnou práci, což je opět nespravedlivé. A to se ještě nezmiňuji o tom, že člověk dost dobře nemůže vědět, za kolik přesně prodá víno, které bude skladovat dvanáct let.

Ba co víc, ani mzda Ł 20 za sud nového vína by nebyla dostatečná, aby ochránila majitele vinice před obviněním z krádeže, jelikož může nechat zrát víno ve sklepě dvacet čtyři místo dvanácti let, a pak by mělo hodnotu nikoliv  Ł 20, ale Ł 40. Má pak, přesněji řečeno, zaplatit dělníkovi Ł 40 dvacet čtyři let před tím, než víno za tuto cenu prodá? To je velmi absurdní představa. Pokud by však zaplatil jenom Ł 10 nebo Ł 20, pak by měl zisk z kapitálu a Rodbertus tvrdí, že tím by zkrátil pracovníkovi jeho spravedlivou mzdu a zadržel část hodnoty jeho produktu!

Myslím, že se stěží najde někdo, kdo by se odvážil tvrdit, že tyto případy úroku, které jsem předložil, a početné případy k nim analogické dovede Rodbertusova teorie uspokojivě vysvětlit. Avšak teorie, která neumí vysvětlit jednu důležitou část fenoménu, který má být vysvětlen, nemůže být správná. Tento test nám tedy přinesl tytéž výsledky, jaké jsme, po detailní kritice, jež mu předcházela, očekávali. Rodbertusova teorie vykořisťování je ve svých základech a ve svých závěrech chybná, je v rozporu sama se sebou a s fakty skutečného života.

Podstata mého kritického úkolu je taková, že na předchozích stránkách jsem neměl na vybranou, musel jsem se totiž omezit jen na jednu věc — poukázat na chyby, kterých se Rodbertus dopustil. Vzhledem k památce tohoto významného muže bych chtěl stejně nezaujatě pohovořit o jeho pozoruhodných zásluhách při rozvoji teorií politické ekonomie. Hovořit zde o nich je však bohužel mimo rámec tohoto úkolu.

Pozn.:

1) Zur Beleuchtung der sozialen Frage, str. 68, 69

2) Soziale Frage, str. 71.

3) Ehrlärung und Abhilfe, II. str. 160 poznámka.

4) Soziale Frage, str. 56; Ehrlärung, I. str. 112.

5) Soziale Frage, str. 87, 90; Ehrlärung, I. str. 111; Kapital, str. 116.

6) Soziale Frage, str. 146; Ehrlärung, II. str. 109, etc.

7) Soziale Frage, str. 32.

8) Soziale Frage, str. 74, etc.

9) Soziale Frage, str. 33, 77-94.

10) Soziale Frage, str. 115, a na jiných místech

11) Soziale Frage, str. 150; Kapital, str. 202.

12) Soziale Frage, str. 115, 148 etc. Viz také kritika Bastiata, str. 115-119.

13) Soziale Frage, str. 123, etc.

14) Soziale Frage, str. 106.

15) Soziale Frage, str. 107, 113, 147; Ehrlärung, I. str. 123.

16) Soziale Frage, str. 148.

17) Tento příklad nepředložil Rodbertus; dodal jsem ho já, abych jeho argument předložil jasněji.

18) Soziale Frage, str. 94, 109-111; Ehrlärung, I. str. 123.

19) Ehrlärung, II. str. 303

20) Ehrlärung, I. str. 273, etc. V posmrtně publikovaném spisu Kapitál se Rodbertus o soukromém vlastnictví vyslovuje příkřeji a chtěl by ho potlačit, pokud ne úplně zrušit. (str.116, etc.)

21) Soziale Frage, str. 69.

22) Kredit, část druhá, str. 60, etc.

23) Ehrlärung und Abhilfe, II. str. 160; obdobně Soziale Frage, str. 69.

24) Der Kredit, část druhá, str. 69.

25) Der Kredit, část druhá, str. 64, etc.: „Člověk, který chce ‚produkovat‘ uhlí, nemůže zkrátka jen kopat, musí kopat na konkrétním místě; na tisíci jiných místech by mohl provádět tutéž materiální činnost kopání bez jakéhokoliv výsledku. Ale obtíže a nezbytnou práci s hledáním toho správného místa na sebe převezme jiná osoba, např. geolog; a pokud by bez této a jiné ‚intelektuální síly‘ nevznikla žádná šachta, jak by mohla ‚ekonomická‘ práce spočívat jen ve fyzickém kopání? Když je výběr materiálů, rozhodnutí o poměru ingrediencí a tak dále učiněno jinou osobou než tou, která míchá prášky, bude ekonomická hodnota vzniklého léku odvozena pouze a jen od ruční práce potřebné k jeho vyrobení?"

26) Samozřejmě nechci dělat z úrokové míry příčinu menšího ohodnocení budoucího zboží. Vím dobře, že úrok a úroková míra jsou důsledky tohoto prvotního fenoménu. Nepouštím se zde do vysvětlování, pouze poukazuji na fakta, jaká jsou.

27) Přiměřenost těchto čísel, která se mohou zdát na první pohled podivná, bude jasná za okamžik.

28) K detailnější kritice tohoto bodu viz můj II. díl. Abych se však vyhnul nedorozumění a zvláště kvůli té interpretaci, že bych zisk považoval za „zisk z krádeže", pokud překročí obvyklou úrokovou míru, dodám sem krátkou poznámku.

V celkovém rozdílu mezi hodnotou produktu a vyplacenými mzdami musí být zohledněny čtyři následující položky.

1. Riziková přirážka, která pokryje nebezpečí, že se situace na trhu zvrtne k horšímu. Ta v průběhu let pokrývá dočasné ztráty a samozřejmě tak není k újmě pracovníků.

2. Plat za vlastní práci zaměstnavatele. To je také nenapadnutelné a za jistých okolností, když např. zaměstnavatel nese riziko při zavádění nového vynálezu, může být tato položka velmi vysoká, aniž by to bylo k jakékoliv újmě zaměstnancům.

3. To, co je zmíněno v textu, čili kompenzace za časový rozdíl mezi vyplacením mzdy a prodáním konečného výrobku.

4. Za jistých okolností může zaměstnavatel zrealizovat dodatečný zisk, pokud např. díky svému monopolnímu postavení se mu podaří snížit mzdy pod jejich přirozenou úroveň.

Pouze tato poslední položka představuje porušení principu, že pracovník dostane celou hodnotu svého produktu.

29) Soziale Frage, str. 44, 107.

30) Soziale Frage, str. 113, 147; Ehrlärung und Abhilfe, I. str. 123.

31) Ibid. str. III. n.

32) Předchozí text byl sepsán ještě předtím, než posmrtně vyšla Rodbertusova práce Kapitál (1884). V této práci zaujímá Rodbertus neobyčejně podivné stanovisko k této otázce. Stanovisko, které si zasluhuje spíše zesílení nežli modifikaci předchozí kritiky. Velmi zdůrazňuje, že zákon pracovní hodnoty není přesným zákonem, ale že pouze určuje ten bod, ke kterému bude hodnota přitahována (str. 6, etc). Dokonce mnoha slovy přiznává, že díky touze zaměstnavatele po zisku se objeví konstantní rozdíl mezi tím, jaká je hodnota zboží ve skutečnosti a jaká by měla být podle pracovní teorie (str. 11, etc). Pouze tento rozdíl bere na příliš lehkou váhu, když předpokládá, že se tyto odchylky vyskytnou jen ve vztahu k rozdílným fázím produkce jednoho a téhož zboží a že se odchylky neobjeví v případě všech fází produkce jako celku. Bude-li tedy výroba rozdělena do několika fází, přičemž v každé fázi budou působit nezávislí zaměstnavatelé, nebude poměr mezi hodnotou a vynaloženou prací zachován, protože zaměstnavatelé v pozdějších fázích mají větší výdaje na materiál a tím i větší výdaje kapitálu, z něhož kalkulují svůj zisk, a tento vyšší zisk může pokrýt jen relativně vyšší hodnota dotyčného produktu.

Je jasné, že toto nezachází dostatečně daleko. Rozdíl mezi skutečnou hodnotou zboží a množstvím vynaložené práce není záležitostí jenom jednotlivých fází výroby, kde by se rozdíly zase vyrušily vzájemným vyrovnáním a konečný produkt všech výrobních fází — zboží připravené ke spotřebě — by pak odpovídal pracovní hodnotě. Naopak, množství a trvanlivost vynaloženého kapitálu definitivně nutí hodnotu veškerého zboží vzdálit se od bodu, který by přesně odpovídal vynaložené práci. Uveďme si příklad. Řekněme, že výroba nějaké komodity vyžaduje 90 dní práce rozdělené do 3 fází po 30 dnech. Rodbertus by řekl, že produkt prvních 30 dní bude mít hodnotu 25 dní, zatímco v druhé fázi získá hodnotu 30 dní a v poslední fázi 35 dní, a dohromady bude mít koncový produkt opět hodnotu 90 dní práce. Je ale otázkou běžné zkušenosti, že v normální návazné výrobě se hodnota komodity zvyšuje během tří fází o určitou velikost, řekněme 30 + 31 + 32, a že koncový produkt bude ekvivalentem řekněme 93 dní práce, tj. bude mít hodnotu vyšší než práce v něm obsažená, a to o obvyklý úrok.

Mimo to si Rodbertus zasluhuje tu nejpřísnější výtku za to, že navzdory svému vlastnímu přiznání stále trvá na rozvíjení zákona distribuce všeho zboží skrze mzdy a renty při teoretické hypotéze, že veškeré zboží obsahuje „normální hodnotu", tedy hodnotu, která odpovídá pracovním nákladům.

Komentáře