Přeložil:Finist

 

 

Karel Marx(1818-1883)

 

Marx vychází z tvrzení, že směnná hodnota[1] veškerého zboží se řídí výhradně množstvím práce, které bylo na jeho výrobu zapotřebí. Tomuto tvrzení přikládá mnohem větší váhu než Rodbertus. Zatímco Rodbertus se o tom zmiňuje ve své argumentaci pouze okrajově a často pouze ve formě hypotetického předpokladu, aniž by plýtval slovy na jeho dokazování, Marx z něho činí svůj základní princip a vrhá se do jeho objasňování. Abych byl spravedlivý k jeho podivnému dialektickému stylu, zopakuji zde základní části teorie jeho vlastními slovy:

„Užitečnost věci jí dává užitnou hodnotu. Ale tato užitečnost se nevznáší ve vzduchu. Je podmíněna vlastnostmi zbožního tělesa, bez něhož neexistuje. Zbožní těleso samo, jako např. železo, pšenice, diamant atd., je proto užitnou hodnotou čili statkem... Užitné hodnoty tvoří hmotný obsah bohatství, ať je jeho společenská forma jakákoliv. V té formě společnosti, kterou máme zkoumat, jsou zároveň hmotnými nositeli směnné hodnoty. Směnná hodnota se jeví především jako kvantitativní poměr, jako proporce, v níž se užitné hodnoty jednoho druhu směňují za užitné hodnoty jiného druhu, jako poměr, který se neustále mění podle doby a místa. Proto se zdá, že směnná hodnota je čímsi nahodilým a relativním, že vnitřní, zboží samému imanentní směnná hodnota vypadá jako contradictio in adjecto. Podívejme se na věc blíže."

 

Jelikož je práce zdrojem veškeré hodnoty, pokračuje Marx, je velikost hodnoty veškerého zboží mírou množství práce do něj vtělené neboli pracovního času. Nikoliv však konkrétního pracovního času, který každý jednotlivec vyrábějící zboží může shledat nezbytným, ale „společensky nezbytného pracovního času". Tento termín Marx vysvětluje jako „pracovní doba, která je zapotřebí ke zhotovení nějaké užitné hodnoty za daných společensky normálních pracovních podmínek a při společensky průměrném stupni dovednosti a intenzity práce". Je to pouze množství společensky nutné práce nebo pracovní doba společensky nutná pro vytvoření užitné hodnoty, co určuje velikost její směnné hodnoty. „Každé jednotlivé zboží má v tomto případě význam jen jako průměrný exemplář svého druhu. Různé druhy boží, v nichž jsou obsažena stejně velká množství práce, čili která se dají zhotovit za stejnou pracovní dobu, mají stejně velkou hodnotu. Hodnota jednoho zboží se má k hodnotě každého jiného zboží, jako se má pracovní doba nutná k výrobě jednoho zboží k pracovní době nutné k výrobě druhého zboží. Jako hodnoty jsou všechna zboží pouze určitá množství ztuhlé pracovní doby."[2]

Teoretickou hodnotu těchto fundamentálních principů předložených Marxem se pokusím určit později. Zatím se budu věnovat jeho teorii úroku.

Marx spatřuje problém úroku v následujícím jevu. Obvyklý oběh komodit prováděný skrze prostředek směny, tedy peníze, probíhá následujícím způsobem: jeden člověk prodá zboží, za které obdrží peníze, s úmyslem koupit si za tyto peníze jiné zboží, které potřebuje pro svůj vlastní účel. Tento průběh oběhu by se dal vyjádřit následujícím vzorcem zboží-peníze-zboží. Počátečním a konečným bodem tohoto oběhu je zboží, ačkoliv to je zboží dvou různých druhů. „Užitečnost věci jí dává užitnou hodnotu. Ale tato užitečnost se nevznáší ve vzduchu. Je podmíněna vlastnostmi zbožního tělesa, bez něhož neexistuje. Zbožní těleso samo, jako např. železo, pšenice, diamant atd., je proto užitnou hodnotou čili statkem... Užitné hodnoty tvoří hmotný obsah bohatství, ať je jeho společenská forma jakákoliv. V té formě společnosti, kterou máme zkoumat, jsou zároveň hmotnými nositeli směnné hodnoty. Směnná hodnota se jeví především jako kvantitativní poměr, jako proporce, v níž se užitné hodnoty jednoho druhu směňují za užitné hodnoty jiného druhu, jako poměr, který se neustále mění podle doby a místa. Proto se zdá, že směnná hodnota je čímsi nahodilým a relativním, že vnitřní, zboží samému imanentní směnná hodnota vypadá jako contradictio in adjecto. Podívejme se na věc blíže.

Odkud se tedy nadhodnota bere?

Marx tento problém řeší dialekticky. Nejprve prohlásí, že nadhodnota nemůže mít původ v tom, že by kapitalista jako kupující nakupoval pravidelně komodity pod jejich hodnotou, ani v tom, že by je jako prodávající dokázal pravidelně prodat nad jejich hodnotou. Nadhodnota nemůže tudíž pocházet z tohoto koloběhu. Ale nemůže mít svůj původ ani mimo tento koloběh, jelikož:

   „Mimo oběh je majitel zboží ve vztahu už jen k vlastnímu zboží. Co se týče hodnoty, omezuje se tento vztah na to, že zboží, jež patří některé osobě, obsahuje určité množství její vlastní práce, které se měří podle určitých společenských zákonů. Toto množství práce se vyjadřuje velikostí hodnoty jeho zboží, a protože velikost hodnoty se vyjadřuje v penězích, je množství hodnoty vyjádřeno cenou např.  Ł 10. Ale jeho práce se nevyjadřuje v hodnotě zboží plus přebytek nad jeho vlastní hodnotou, nevyjadřuje se v ceně Ł 10, která je zároveň cenou Ł 11, nevyjadřuje se v hodnotě, která je víc, než je sama! Majitel zboží může svou prací vytvořit hodnoty, ale ne zhodnocující se hodnoty. Může hodnotu zboží zvýšit tím, že k hodnotě, která zde už je, přidá novou prací novou hodnotu, např. když udělá z kůže boty. Táž látka má nyní více hodnoty, protože obsahuje větší množství práce. Bota tedy má větší hodnotu než kůže, ale hodnota kůže zůstala stejná, jaká byla. Nezhodnotila se, nepřibrala při zhotovení boty nadhodnotu." (str. 172)

A nyní Marx problém staví takto:

 „Náš majitel peněz, který je dosud jen housenkou kapitalisty, musí zboží koupit za jeho hodnotu, prodat je za jeho hodnotu, a přesto nakonec získat z tohoto procesu více hodnoty, než do něj vložil. Jeho vývoj v motýla, v pravého kapitalistu, se musí uskutečnit ve sféře oběhu a zároveň mimo ni. To jsou podmínky problému. Hic Rhodus, hic salta!" (str. 173)

Řešení Marx nachází v tom, že existuje jedno zboží, jehož užitná hodnota obsahuje tu zvláštní kvalitu, že je zdrojem směnné hodnoty. Tímto zbožím je schopnost pracovat čili pracovní síla. Ta je nabízena na trhu, jsou-li splněny dvě podmínky: 1. že je dělník osobně svobodný, jelikož jinak by na prodej nebyla jeho pracovní síla, ale celá jeho osoba jako otroka. 2. že dělník je zbavený „všech prostředků nezbytných k tomu, aby svou pracovní sílu mohl realizovat sám", protože jinak by dal přednost tomu, pracovat sám na sebe a nabízet své produkty místo své pracovní síly. Díky obchodu s tímto zbožím obdrží kapitalista svou nadhodnotu, a to následujícím způsobem.

Hodnota pracovní síly je jako u všeho ostatního zboží dána pracovní dobou nezbytnou k její reprodukci, v tomto případě tedy pracovní dobou nezbytnou k vyprodukování takového množství životních prostředků, kolik je nezbytné k udržení dělníka v práceschopném stavu. Řekněme například, že k vyprodukování nezbytných životních prostředků na jeden den je potřeba společenské práce o délce šesti hodin, a předpokládejme, že tento pracovní čas je vyjádřen třemi šilinky. Pak lze koupit pracovní sílu na jeden den za tři šilinky. Pokud kapitalista podnikl tento nákup, patří užitná hodnota pracovní síly jemu a realizuje ji tím, že dělníka zaměstná. Pokud by však dělník pracoval jenom tolik hodin, kolik je zahrnuto v pracovní síle samé a kolik je nutné vydat na její nákup, žádná nadhodnota by nevznikla. Podle našeho předpokladu šest hodin práce nemůže vložit do produktu více hodnoty, než odpovídá třem šilinkům, a ty kapitalista vyplatí ve mzdě. Tímto způsobem tudíž kapitalista jednat nemůže. Ačkoliv si tedy koupil pracovní sílu za cenu, jež odpovídá šesti hodinám pracovního času, nutí dělníka, aby pro něj pracoval celý den. Když je výrobek hotov, je do něj tedy vtěleno více pracovního času, než za kolik kapitalista musel zaplatit. Obdržel tudíž více hodnoty, než za kolik zaplatil, a tento rozdíl tvoří „nadhodnotu", která připadne kapitalistovi.

Ukažme si příklad. Předpokládejme, že dělník může během šesti hodin upříst z 10 liber bavlny přízi. Předpokládejme, že výroba této bavlny vyžadovala dvacet hodin práce a tato bavlna má tedy tomu odpovídající hodnotu 10 šilinků. Předpokládejme dále, že během těchto šesti hodin opotřebuje přadlák nástroje natolik, že to odpovídá čtyřem hodinám práce, tedy hodnotě 2 šilinků. Celková hodnota výrobních prostředků spotřebovaná při předení bude tedy 12 šilinků, což odpovídá dvaceti čtyřem hodinám práce. Během výrobního procesu bavlna „absorbuje" dalších šest hodin práce. Balík příze tudíž bude celkově produktem třiceti hodin práce a bude mít tomu odpovídající hodnotu 15 šilinků. Za předpokladu, že by kapitalista nechal dělníka pracovat jenom šest hodin denně, tak by žádná nadhodnota nevznikla.

Docela jinak tomu bude, pokud kapitalista přiměje dělníka pracovat dvanáct hodin. Během dvanácti hodin přadlák zpracuje 20 liber bavlny, do níž bylo předtím vtěleno čtyřicet hodin práce a která má tudíž cenu 20 šilinků. Dále opotřebení nástroje bude ekvivalentní osmi hodinám práce o hodnotě 4 šilinků. Během dne ovšem dodá surovému materiálu dvanáct hodin práce — tedy hodnotu 6 šilinků. Konečná bilance vypadá takto: příze vyprodukovaná během dne v sobě má šedesát hodin práce, její hodnota je tudíž 30 šilinků. Náklady pro kapitalistu jsou 20 šilinků za bavlnu, 4 šilinky za pracovní nástroje a 3 šilinky za mzdu, celkem tedy 27 šilinků. Tak mu zbude „nadhodnota" 3 šilinky.

Nadhodnota je tudíž dle Marxe výsledkem toho, že kapitalista přiměje dělníka část dne pracovat, aniž by mu za to zaplatil. Pracovní den dělníka může být tudíž rozdělen na dvě části. V první části, v „nezbytné pracovní době", dělník vyprodukuje prostředky pro své vlastní udržení nebo tomu odpovídající hodnotu, za tuto práci obdrží odpovídající mzdu. V průběhu druhé části, tedy v „nadpracovní době", je „vykořisťován"; produkuje „nadhodnotu", aniž by za to dostal nějaký ekvivalent.[3]

 „Kapitál tedy nemá vládu pouze nad prací, jak říká Adam Smith. V zásadě se jedná o vládu nad nezaplacenou prací. Veškerá nadhodnota, v jakékoliv konkrétní formě může posléze vykrystalizovat, ať je to zisk, úrok, renta nebo nějaká jiná, je v podstatě jenom zmaterializovaná nezaplacená práce. Tajemství moci kapitálu rozvíjet hodnotu spočívá v tom, že disponuje určitým množstvím nezaplacené práce druhých." (str. 554, II německého vydání).

 V těchto tvrzeních pozorný čtenář jistě rozpozná — ačkoliv v poněkud jiném přestrojení — veškeré základní teze Rodbertusovy teorie úroku: doktrínu, že hodnota zboží je mírou množství práce, že jedině samotná práce vytváří veškerou hodnotu, že ve smluvním vztahu dělník obdrží méně hodnoty, než vytvořil, a že nezbytnost ho nutí tento vztah přijmout, že kapitalista si přivlastňuje nadhodnotu a že jeho zisk má tedy charakter loupeže z výsledku práce druhých.

Díky této základní shodě obou teorií, nebo abych se vyjádřil přesněji, obou způsobů jak formulovat tutéž teorii, téměř všechny argumenty, které jsem uvedl proti Rodbertusově doktríně, platí stejně proti Marxovi. Mohu se tudíž omezit na několik dodatečných poznámek, které považuji za nezbytné, částečně proto, abych svou kritiku přizpůsobil Marxovu charakteristickému formulování této teorie, a částečně proto, abych se vypořádal s některými novými otázkami, které Marx nastolil.

Z nich naprosto nejdůležitější je pokus doložit tvrzení, že veškerá hodnota spočívá v práci, namísto jeho prostého konstatování. Při kritice Rodbertuse jsem na tuto věc kladl stejně malý důraz jako on. Spokojil jsem se jen s poukazem na několik očividných výjimek, ale nešel jsem přímo k jádru věci. V případě Marxe se tomu již nemohu a ani nechci vyhnout. Tím se samozřejmě dostávám na cestu, která byla již prošlapána mnohokrát, a slavnými autory. Stěží mohu doufat, že přijdu s něčím novým a originálním. Ale v knize, která si klade za cíl kriticky zkoumat teorii úroku, by bylo chybou vyhnout se důkladné kritice tvrzení, které je fundamentálním principem jedné z nejvýznamnějších teorií svého druhu. Současná situace v naší vědě však bohužel není taková, že by se další pohled na toto téma mohl pokládat za zbytečný. I když toto tvrzení není ničím víc než chybou, které se kdysi lehkomyslně dopustil jeden velikán a od těch dob ji opakuje důvěřivý dav, v současné době se v jistých kruzích udržuje neustále a šíří jako nová forma evangelia.

Pro podporu doktríny, že hodnota veškerého zboží závisí na množství práce, se obvykle sahá po slavných jménech Adama Smitha a Ricarda jakožto autorech a autoritách. Toto je pravda, ovšem nikoliv celá. Tato doktrína se objevuje ve spisech obou dvou, ale Adam Smith jí tu a tam protiřečí[4] a Ricardo natolik omezil oblast, v níž je platná, a připojil k ní tak významné výjimky, že lze stěží mluvit o tom, že by považoval práci za univerzální a jediný princip hodnoty. Svoje Principy začíná tvrzením, že směnná hodnota zboží má svůj původ ve dvou zdrojích — ve vzácnosti zboží a v množství práce, jíž bylo potřeba k jeho vyprodukování. Určité druhy zboží, jako vzácné starožitnosti a umělecká díla, získávají svou hodnotu výlučně z prvního zdroje a je to pouze hodnota tohoto zboží, jež se dá rozmnožovat a produkovat bez nějakého určitého limitu a která je určená množstvím práce. Tento druh zboží samozřejmě podle Ricardova názoru tvoří „zdaleka největší část toho zboží, které je objektem lidské touhy"; ale také zde Ricardo zjišťuje, že je nucen stanovit další omezení. Musí připustit, že ani v tomto případě není směnná hodnota určena výlučně prací, ale že na hodnotu zboží má velký vliv také čas, který uplyne mezi postupným vykonáním práce a obdržením konečného produktu.[5]

Zdá se tedy, že ani Adam Smith ani Ricardo neuvedli tento princip tak kategorickým způsobem, jaký jim zastánci teorie vykořisťování připisují. Přesto ho v určitém rozsahu uvedli a my bychom měli prozkoumat, na základě čeho tak učinili.

Hledáme-li odpověď na tuto otázku, zjistíme pozoruhodnou věc. Ani Adam Smith ani Ricardo neuvedli žádný důvod pro tento princip, ale zkrátka ho předložili jako něco samozřejmého. Slavná pasáž Adama Smitha, kterou poté doslovně převzal Ricardo, zní: „Skutečnou cenou všeho zboží, tím, co stojí veškeré zboží, které chce člověk získat, je dřina a obtíže při jeho získávání. Cena všeho, co člověk získal a čím chce disponovat nebo to směnit za něco jiného, spočívá v dřině a obtížích, které si může ušetřit a které může přenechat jiným lidem." [6]

Zde se na okamžik zastavme. Tón, kterým Adam Smith mluví, naznačuje, že pravda těchto slov musí být naprosto očividná. Ale je tomu skutečně tak? Jsou hodnota a obtíže opravdu tak těsně propojeny, že samotná jejich představa v sobě obsahuje přesvědčení, že obtíže jsou základem hodnoty? Nevím, zda by si tím nějaká nepředpojatá osoba byla tak úplně jistá. To, že jsem musel pro získání určité věci vynaložit nějakou námahu, je jeden fakt, že tato věc má nějakou hodnotu, je druhý fakt, a že oba tyto fakty nejdou vždy ruku v ruce, je skutečnost potvrzená naší každodenní zkušeností. Potvrzuje se to ve všech těch nespočetných případech, kdy kvůli nedostatečné technické zručnosti, neúspěšné spekulaci nebo zkrátka kvůli smůle přinesou práce, dřina a překonané obtíže jen bezcenné výsledky. Avšak neméně to potvrzují případy, kdy je malé úsilí odměněno velikým ziskem, ať už jde o úspěšnou spekulaci nebo náhodný vynález.

I kdybychom však vynechali případy, které lze označit za výjimku z normálního běhu věcí, je přece naprosto normální, že totéž množství práce vykonané dvěma odlišnými lidmi má docela odlišnou hodnotu. Výsledky měsíční práce slavného umělce mají docela běžně stonásobnou hodnotu oproti výsledkům práce průměrného tesaře. Jak by to jinak bylo možné, pokud by obtíže byly opravdu základem hodnoty? Jak by to bylo možné, pokud bychom vlivem nějakého okamžitého psychologického spojení byli nuceni založit svůj odhad hodnoty na zvážení dřiny a obtíží a pouze na tomto zvážení?[7] Nebo možná je příroda natolik aristokratická, že její psychologické zákony nutí našeho ducha hodnotit námahu nadaného umělce stokrát více než dřinu průměrného tesaře! Myslím, že každý, kdo je schopen trochu přemýšlet, místo aby jen slepě uvěřil, bude velmi na vážkách, jestli existuje takové okamžité, očividné a esenciální propojení mezi obtížemi a hodnotou, jak tato pasáž z Adama Smitha naznačuje.

A vztahuje se tato pasáž opravdu ke směnné hodnotě, jak se dnes automaticky předpokládá? Pochybuji, že by tento názor zastával každý, kdo ji přečte bez předsudků. Tato pasáž se nevztahuje ani ke směnné hodnotě, ani k užitné hodnotě, ani k žádnému jinému druhu hodnoty ve striktně vědeckém smyslu. Faktem je, jak ukazuje užití výrazu „cena" namísto hodnota („worth" instead of value), že v tomto případě Adam Smith užívá slovo ve velmi širokém a vágním smyslu, který mívá v běžné řeči, což je pro něj velmi příznačné. Pokud cítil, že by jeho tvrzení před striktně vědeckým soudem neobstálo, volně se obracel k dojmům a k nepřesně definovaným výrazům každodenního života, což mělo pro vědu, jak nám zkušenost ukázala, politováníhodné následky.

Jak málo si může celá tato pasáž činit nárok na vědeckou exaktnost, je nakonec patrné z toho, že také v těch několika slovech existuje rozpor. Adam Smith v ní jedním dechem označuje za základ „skutečné" hodnoty dvě odlišné věci: zaprvé obtíže, které si může člověk skrze vlastnictví věci ušetřit, zadruhé obtíže, které může přenechat jiným lidem. To jsou však dvě veličiny, které — jak známo, nejsou absolutně totožné. Při existenci dělby práce jsou obvykle obtíže, které bych musel překonat, kdybych si nějakou věc chtěl vyrobit sám, daleko větší než obtíže, které musí překonat pracovník, jenž se její výrobou živí a osvojil si potřebnou technickou zručnost. A které z těchto obtíží, ty „ušetřené" nebo ty „přenechané", určují opravdovou hodnotu?

Krátce řečeno, slavná pasáž, v níž náš starý mistr Adam Smith uvedl pracovní princip jako teorii hodnoty, má velmi daleko k velkolepému a dobře zdůvodněnému vědeckému principu, za který je obvykle považována. Není ani sama o sobě příliš přesvědčivá. Neobjevuje se v ní ani ten nejslabší důkaz. Je nedbale upravena a nedbale sepsána, v lidovém tónu. A nakonec si protiřečí. To, že se jí dostalo tak širokého přijetí, je podle mého mínění dáno shodou dvou okolností: zaprvé, že ji napsal Adam Smith, a zadruhé, že ji napsal, aniž by k ní podal jediný důkaz. Pokud by tohle Adam Smith začal důkladněji rozebírat a obracet se s důkazy ke čtenářově intelektu, místo aby se spolehl na okamžitý dojem, pak by absence jakéhokoliv skutečného argumentu vyplavala na povrch. Toto tvrzení si získalo přijetí jen díky tomu, že zaskočilo lidi nepřipravené.

Podívejme se, co Adam Smith a po něm Ricardo říkají dále. „Práce byla prvotní cenou - původními penězi, jimiž se platilo za všechny věci." Toto tvrzení je relativně neškodné, ale k principu hodnoty nemá žádný vztah.

 

„V tomto raném a primitivním stavu společnosti, který předcházel akumulaci zásob a přivlastnění půdy, se zdál poměr mezi jednotlivými množstvími práce nutnými pro získání různých věcí jedinou okolností, která mohla poskytnout nějaké pravidlo pro výměnu jedné věci za jinou. Pokud by například v národě lovců bylo obvykle dvakrát namáhavější ulovit jelena než ulovit bobra, měl by jeden jelen mít přirozeně cenu dvou bobrů. Je přirozené, že to, co normálně lze vyrobit za dva dny nebo dvě hodiny, by mělo stát dvakrát tolik jako to, co se dá obvykle vyrobit za jeden den nebo za jednu hodinu."

 

V těchto slovech marně hledáme stopu po nějakém racionálním základu pracovní doktríny. Adam Smith prostě říká „zdá se být jedinou okolností", „měl přirozeně mít", „je přirozené", a tak podobně, ale nechává na čtenáři, aby sám sebe přesvědčil o „přirozenosti" těchto úsudků, což je úkol, který kriticky uvažující čtenář neshledá zrovna snadným. Pokud je totiž „přirozené", že směna věcí se řídí výlučně množstvím pracovního času, který bylo nutno vynaložit k jejich získání, pak by například musel nějaký neobvyklý druh motýla nebo vzácná poživatelná žába mít v „národě lovců" cenu deseti jelenů, poněvadž by člověk jejich hledáním strávil průměrně dvacet dnů, zatímco jelena by skolil v průměru za dva dny. Ale „přirozenost" takového poměru by asi sotva byla jasná každému!

Výsledek těchto úvah by možná šlo shrnout takto: Adam Smith a Ricardo předložili pracovní princip teorie hodnoty zkrátka jako axiom, aniž by ho podpořili nějakým důkazem. Proto se zastánci tohoto principu nemohou dívat na Adama Smitha a Ricarda jako na garanty jeho pravdivosti, ale musí pro něj hledat nějaký nezávislý důkaz. 

Je pozoruhodné, že z pozdějších autorů se do tohoto úkolu pustil jen málokdo. Mužové, kteří v jiných případech se svou destruktivní kritikou probírali zastaralé teorie shora dolů, před nimiž žádné tvrzení, jakkoli ctihodné svým věkem, nebylo v bezpečí, že bude znovu zpochybněno a přezkoumáno, tak titíž mužové neutrousili ani jediné kritické slůvko o tom nejzávažnějším principu, který si vypůjčili ze stařičké doktríny. Mezi celou řadou autorů, Ricardem počínaje, přes Rodbertuse a Sismondiho, Lassalem konče, bylo pouze jméno Adama Smitha jedinou zárukou správnosti této doktríny. Žádný z autorů k němu nepřipojil nic svého, nýbrž jen zopakoval, že toto tvrzení je pravdivé, nekontroverzní a nezpochybnitelné. Nebyl učiněn žádný pokus dokázat jeho pravdivost, odstranit pochybnosti. Ti, kteří pohrdali autoritami, se spokojili s odvoláním na autoritu, zapřísáhlí nepřátelé nedoložených předpokladů a tvrzení se spokojili s předpokladem a tvrzením. Jen velmi málo představitelů pracovní teorie tvoří výjimku z tohoto pravidla a mezi tuto hrstku ovšem patří také Marx.

Ekonom hledající skutečné potvrzení onoho předmětného principu může postupovat dvěma způsoby: může se buď pokusit odvodit důkaz logickou dedukcí založenou na těchto tvrzeních, anebo se může obrátit k faktické zkušenosti. Marx se rozhodl pro první způsob, s výsledkem, na který si čtenář může udělat svůj názor.

Již jsem citoval Marxova vlastní slova vztahující se k tomuto předmětu. V průběhu jeho argumentace lze vysledovat tři kroky.

První krok. Jelikož při směně dvou druhů zboží jsou si tato zboží navzájem rovna, musí existovat společný prvek o stejné kvantitě v obou a na tomto společném prvku musí být založen princip směnné hodnoty.

Druhý krok. Tímto společným prvkem nemůže být užitná hodnota, jelikož při směně zboží se k užitné hodnotě nepřihlíží.

Třetí krok. Pokud se k užitným hodnotám různých druhů zboží nepřihlíží, zbývá jim společná už jenom jedna vlastnost, a sice že jsou produktem práce. Z toho je odvozen závěr, že práce je základem hodnoty, neboli jak říká Marx, užitná hodnota čili „zboží" má směnnou hodnotu jenom proto, že se v ní zpředmětnila čili zmaterializovala lidská práce.

Málokdy mám příležitost číst něco tak špatně zdůvodněného, s tak nedbale vyvozeným závěrem.

První krok by mohl projít, ale druhý krok lze učinit jenom díky logické chybě toho nejhoršího druhu. Užitná hodnota nemůže být společným prvkem, protože se k ní při směně zboží „očividně" nepřihlíží, jelikož, cituji doslovně, „uvnitř směnného poměru zboží znamená jedna užitná hodnota právě tolik jako každá jiná, jen když je dána v patřičné proporci". Co by asi Marx řekl na následující argument?

V operní společnosti jsou zaměstnáni tři slavní zpěváci, tenor, bas a baryton, a každý z nich má plat Ł 1.000. Je položena otázka: Co je tou společnou okolností, díky níž jsou jejich platy právě takové? Na otázku bych odpověděl: uvnitř směnného poměru jeden dobrý hlas znamená právě tolik jako každý jiný — dobrý tenor znamená totéž, co dobrý bas nebo dobrý baryton — za předpokladu, že jsou v patřičné proporci. V otázce platu se tedy očividně k dobrému hlasu nepřihlíží a dobrý hlas nemůže být příčinou dobrého platu.

Chybnost tohoto argumentu je jasná. Ale stejně tak je jasné, že Marxův závěr, který tohle přesně kopíruje, trpí stejnou chybou. A tato chyba spočívá v tom, že se zamění nepřihlédnutí k druhu s nepřihlédnutím k specifické formě, v níž se tento druh projevuje. V našem příkladě tou okolností, ke které se nepřihlíží v otázce platu, který je operní společnost ochotná zaplatit, je okolnost, zda hlas bude tenor, bas nebo baryton (evidentně je ochotna zaplatit všem stejně). Ale v každém případě se bude přihlížet k tomu, jestli ten hlas bude dobrý. A totéž platí v případě směnného poměru zboží. Lze zajisté nepřihlédnout ke specifické formě, v níž se hodnota může objevit, ať už to bude jídlo, oblečení nebo přístřeší či nějaká jiná věc, ale k užitné hodnotě zboží všeobecně se musí přihlédnout vždy. Marx si mohl uvědomit, že nikdy nemůžeme zanedbat užitnou hodnotu, už proto, že nemůže mít směnnou hodnotu nic, co nemá zároveň užitnou hodnotu, tento fakt je on sám opakovaně nucen připustit.[8]

Ještě horší chybu ovšem obsahuje třetí krok jeho dokazování. Když se k užitné hodnotě různých druhů zboží nepřihlíží, říká Marx, zbývá už pouze jeden jediný společný prvek, a sice že jsou produktem práce. Je to pravda? Existuje pouze jeden společný prvek? Nemají různé druhy zboží, které má směnnou hodnotu, společné také například to, že jsou vzácné v poměru k poptávce? Nebo že jsou předmětem nabídky a poptávky? Nebo že jsou v něčím vlastnictví? Nebo že jsou produktem přírody? Jelikož jsou produktem přírody stejně tak jako produktem práce a nikdo to neříká jasněji než samotný Marx: „Zboží je spojením dvou prvků, přírodního materiálu a práce." — nebo když náhodně cituje Pettyho tvrzení o materiálním bohatství: „Práce je otcem a země je matkou."[9]

Takže se mohu oprávněně ptát, proč nemůže princip směnné hodnoty spočívat v některém z těchto společných prvků a proč to musí být zrovna ten, že zboží je produktem práce? Na podporu tohoto tvrzení Marx nenabízí ani ten nejmenší pozitivní argument. Jeho jediný argument je negativní, totiž že užitná hodnota, když je už naštěstí ignorována a nestojí v cestě, není principem směnné hodnoty. Dá se ale tento negativní argument aplikovat se stejnou platností také na všechny další společné prvky, které Marx opomíjí? Svévole ve výrocích a ledabylost v logice uvažování by stěží mohly zajít dál.

To ale není všechno. Je vůbec pravda, že veškeré zboží, které má směnnou hodnotu, je produktem práce? Je snad panenská půda produktem práce? Nebo zlatý důl? Nebo přírodní uhelná sloj? A přesto, jak každý ví, mají často velmi vysokou směnnou hodnotu. Jak však mohl prvek, který vůbec není v určité třídě zboží se směnnou hodnotou obsažen, být povýšen na společný a univerzální princip směnné hodnoty? A jak by asi Marx zatočil s každým ze svých oponentů, který by se provinil takovou logikou![10]

Aniž bych chtěl být k Marxovi nespravedlivý, dovolím si říct, že jeho pokus dokázat pravdivost své teorie dedukcí naprosto selhal.

Pokud tvrzení, že hodnota veškerého zboží spočívá v práci, není ani axiomem a ani ho nelze dokázat dedukcí, přece existuje ještě jedna možnost, jak ho zachránit, totiž demonstrovat ho na praktické zkušenosti. Abychom dali Marxovi ještě jednu šanci, podíváme se také na tuto možnost. O čem svědčí naše zkušenost?

Zkušenost ukazuje, že směnná hodnota zboží je v poměru k množství práce potřebné k jeho produkci jen v případě jedné třídy zboží, ale i zde to platí pouze přibližně. Ačkoliv je to dobře známo, protože to každý den můžeme vidět kolem sebe, málokdy je těmto faktům přikládán správný význam. Samozřejmě každý, včetně socialistických autorů, souhlasí s tím, že zkušenost naprosto neodpovídá principu pracovní teorie. Obvykle se ovšem má za to, že případy odpovídající pracovnímu principu jsou pravidlem, a případy, které se odlišují, tvoří jen relativně nevýznamnou výjimku. Tento pohled je velmi chybný a abych ho jednou provždy opravil, vyjmenuji zde výjimky, u kterých zkušenost ekonomického života pracovnímu principu protiřečí. Uvidíme, že množství těchto výjimek stěží ponechává nějaké místo pro pravidlo.

1. Z působnosti principu pracovní teorie je vyjmuto veškeré „vzácné" zboží, které z faktických nebo legálních důvodů nemůže být buď reprodukováno vůbec nebo může být reprodukováno jenom v omezeném množství. Ricardo vyjmenovává rozličné příklady, jako jsou vzácné sochy a obrazy, staré, ručně psané knihy a další umělecká díla, vzácná vína atd., a dodává, že toto zboží tvoří jenom velmi malou část z veškerého zboží, které je denně směňováno na trhu. Pokud si ovšem uvědomíme, že do této kategorie spadá také veškerá půda, pozemky a další nespočetné zboží, při jehož produkci hrají roli patenty, autorská práva, obchodní tajemství a obchodní značky, pak zjistíme, že množství těchto „výjimek" není v žádném případě zanedbatelné.[11]

2. Veškeré zboží, jež bylo vyprodukováno nikoliv obyčejnou, ale speciálně vyškolenou pracovní silou, rovněž tvoří výjimku. Ačkoliv do denního produktu sochaře, zkušeného truhláře, slavného výrobce houslí, inženýra atd. není vtěleno více práce než do denního produktu obyčejného dělníka, má jejich práce výrazně a mnohdy několikanásobně vyšší směnnou hodnotu. Zastánci pracovní teorie tuto výjimku samozřejmě nemohli přehlédnout. Někdy se o ní zmiňují, ovšem takovým způsobem, jako by se sami sobě snažili vsugerovat, že to není skutečná výjimka, ale jen drobná odchylka, která zůstává i přesto součástí pravidla. Například Marx si z nouze vypomáhá tím, že pojímá kvalifikovanou práci jakožto násobek práce obyčejné. „Složitější práce," jak říká (str. 60) „je jen umocněnou či spíše znásobenou jednoduchou prací, takže menší množství složité práce se rovná většímu množství jednoduché práce. Zkušenost ukazuje, že tato redukce neustále probíhá. Ať je zboží produktem sebesložitější práce, jeho hodnota je činí rovným produktu jednoduché práce a představuje tedy sama jen určité množství jednoduché práce."

Naivita tohoto teoretického úsudku je téměř omračující. To, že by se den práce sochaře dal považovat v mnoha ohledech za ekvivalent pěti dnů práce horníka — například při peněžním ohodnocení — o tom nemůže být pochyb. Ale že by dvanáct hodin práce sochaře skutečně bylo šedesát hodin běžné práce, to by snad nikdo nemohl tvrdit. Přece v otázce teorie — například v otázce principu hodnoty — nelze pracovat s libovolnou fikcí, jakou si člověk zamane, ale pouze s tím, jaké věci skutečně jsou. Pro teorii denní produkce sochaře je a zůstane produktem jednoho dne práce, a pokud zboží, které je produktem jednoho dne práce, má stejnou hodnotu jako jiné zboží, které je produktem pěti dnů práce, mohou si lidé vymýšlet jakou fikci si zamanou, přesto to nic nezmění na tom, že zde máme výjimku ze všeobecného principu, tak jak byl předložen (směnná hodnota zboží odpovídá množství lidské práce do něj vložené). Představme si železniční společnost, která obvykle určuje cenu svého jízdného podle vzdálenosti, na kterou lidi a zboží přepraví, ale v jednom úseku, kde jsou náklady na postavení a udržování trati obzvlášť vysoké, počítá pro stanovení ceny jízdného jednu míli, jako by to byly dvě. Můžeme potom tvrdit že vzdálenost je jediným a výlučným kritériem, podle něhož tato železniční společnost stanovuje cenu jízdného? Určitě ne, fiktivně se to sice předpokládá, ale ve skutečnosti je aplikace principu vzdálenosti omezená jiným hlediskem, a sice charakterem této vzdálenosti. Stejně tak není možné zachovat teoretickou jednotu pracovního principu žádnou obdobnou fikcí.

Aniž bych tuto věc dále rozváděl, mohu říci, že tato druhá výjimka zahrnuje velmi významnou část veškerého prodaného a koupeného zboží. Z určitého úhlu pohledu můžeme říci, že do ní patří téměř veškeré zboží. Do produkce téměř veškerého zboží totiž vstupuje nějaká vyškolená práce — práce vynálezce, práce vedoucích, práce inženýrů a tak dále — a zvyšuje tak hodnotu zboží o něco málo nad úroveň, která by byla určena prostým množstvím práce.

Dosud jsme mluvili jenom o výjimkách pro určité skupiny zboží a jen jsme tak omezovali sféru, pro niž je pracovní teorie platná. Jediné zboží, které nám zbylo, je to, které může být vyráběno bez nějakých omezení a které zároveň pro svou výrobu vyžaduje pouze průměrnou pracovní sílu. Ale ani v takto vymezené sféře nevládne pracovní teorie absolutně. Zde jsou další výjimky, o které se láme striktnost jejích tvrzení.

3. Třetí výjimku z principu pracovní teorie můžeme nalézt ve známém fenoménu, který se všeobecně připouští, že totiž také u zboží, jehož směnná hodnota odpovídá pracovním nákladům, neplatí tato shoda v každém okamžiku. Fluktuace nabídky a poptávky způsobuje, že směnná hodnota zboží je někdy nad a někdy pod úrovní, která by odpovídala množství práce do tohoto zboží vtělené. Množství práce nevyznačuje fixní velikost směnné hodnoty, nýbrž pouze ten bod, k němuž je směnná hodnota přitahována. Tuto výjimku socialističtí zastánci pracovního principu, jak se zdá, také berou na příliš lehkou váhu. Samozřejmě se o ní zmiňují, ale jen jako o malé a přechodné nepravidelnosti, jejíž existence není v rozporu s velkým „zákonem" směnné hodnoty. Je však evidentní, že tato nepravidelnost se objevuje v tolika případech, až by se mohla vkrádat otázka, jestli snad není směnná hodnota určená také něčím jiným než jen pracovními náklady. V každém případě by důkladný teoretik měl prozkoumat, jestli zde nepůsobí jiný a možná univerzálnější princip hodnoty, jenž by mohl vysvětlit také formování hodnoty, které se z hlediska pracovní teorie jeví jako „nepravidelnost". To bychom však po teoreticích socialistické školy chtěli příliš.

4. Nehledě na momentální fluktuace je jasné, že se směnná hodnota zboží trvale odlišuje, a to nikoliv zanedbatelně, od hodnoty vyjádřené množstvím práce do něj vložené. Pokud budeme mít dva druhy zboží, které vyžadují přesně totéž množství společensky průměrné práce, pak bude mít vyšší směnnou hodnotu to zboží, jehož produkce vyžaduje více „dřívější" práce (práce vykonané v dřívějším čase). Ricardo o této výjimce v pracovní teorii mluví velmi podrobně, a to ve dvou částech první kapitoly svých Principů. Rodbertus a Marx tuto výjimku ignorují, aniž by ji výslovně popírali, což by samozřejmě bylo velmi obtížné. Že má dub rostoucí sto let vyšší hodnotu, než by odpovídalo minutě práce potřebné k vyhloubení důlku a zasazení žaludu, je totiž příliš očividné na to, aby se to dalo úspěšně zpochybnit.

Abych to shrnul: Tvrzení, že hodnota zboží je dána množstvím práce do něj vložené, neplatí pro příliš mnoho druhů zboží a také ve zbývajících případech neplatí vždycky a nikdy neplatí přesně. To jsou fakta, jak nám je ukazuje zkušenost a která musí teoretici hodnoty vzít v úvahu.

Jaký závěr může z těchto faktů vyvodit nepředpojatý teoretik? Určitě ne ten, že původ a míra veškeré hodnoty spočívají pouze a výlučně v práci. Takový závěr by se podobal tvrzení, že „veškerá elektřina je vytvořena třením", odvozenému ze zkušenosti, že elektřina se vyrábí mnoha způsoby, mezi jinými také třením.

Na druhou stranu by bylo možno odvodit závěr, že vynaložená práce je jednou z okolností, které výrazně ovlivňují hodnotu mnohého zboží, ovšem vždy při vědomí toho, že nikoliv hlavní okolností, jelikož ta musí být společná celému fenoménu hodnoty. Nebylo by obtížné odvodit důkaz takového vlivu, ačkoliv žádný důkaz, že se jedná o přesné a obecné pravidlo, podán být nemůže. Dále by mohlo být zajímavé a užitečné přesně zjistit, jaký vliv má práce na hodnotu zboží, a vyjádřit tento výsledek ve formě ekonomického zákona. Přitom však musíme mít stále na paměti, že by se jednalo o částečný zákon hodnoty, který by neměl vliv na univerzální podstatu hodnoty. Kdybych tohle měl k něčemu přirovnat, pak by zákon formulující vliv práce na směnnou hodnotu byl k univerzálnímu zákonu hodnoty v takovém vztahu, jako je tvrzení „západní vítr přináší déšť" k obecné teorii vysvětlující vznik deště. Západní vítr nám v naší zeměpisné poloze velmi často přináší dešťové mraky a je tak bezprostřední příčinou deště, stejně jako vynaložení práce je velmi často bezprostřední příčinou vzniku hodnoty, ale obecnou příčinou deště je západní vítr stejně málo, jako je vynaložená práce obecnou příčinou hodnoty.

Ricardo sám překročil jen velmi málo patřičné hranice svého zákona. Jak jsem ukázal, byl si dobře vědom, že jeho zákon hodnoty je pouze částečným zákonem. Věděl například, že hodnota vzácného zboží spočívá na zcela jiném principu. Mýlil se pouze v tom, že velmi přecenil rozsah, v němž je jeho zákon platný, a prakticky mu připisoval platnost téměř všeobecnou. Následkem toho zapomněl později na výjimky, které velmi správně na počátku své práce vypozoroval, a mluvil o svém zákonu jako by opravdu byl univerzálním principem hodnoty.

Byli to jeho krátkozrací následovníci, kteří poprvé propadli onomu těžko uvěřitelnému omylu, když považovali práci za absolutní a univerzální princip hodnoty. Řekl jsem těžko uvěřitelnému omylu, jelikož opravdu není snadné pochopit, jak mohli muži školení v teoretickém uvažování a po zralé úvaze zastávat názor, pro který mohli nalézt tak chabou oporu. Nemohli najít žádný argument v podstatě věcí, jelikož ta nevykazuje žádnou nezbytnou souvislost mezi hodnotou a prací. Nemohli se opřít ani o zkušenost, protože ta naopak ukazuje, že hodnota většinou vynaložené práci neodpovídá. A konečně nemohli najít žádnou oporu ani v autoritách, jelikož autority, na něž se odvolávali, nikdy nepřikládaly tomuto principu tak domýšlivou univerzálnost, jak je jim připisováno dnes. 

Tento princip, byť naprosto nepodložený, nepovažují socialističtí zastánci teorie vykořisťování za něco nedůležitého, za neškodný článek stavby celého systému. Naopak ho kladou do popředí všech svých praktických požadavků, a to tím nejagresivnějším jazykem. Přednesou zákon, že hodnota všech komodit je daná pracovním časem do nich vloženým, jen aby mohli vzápětí zaútočit jako na „nepřirozenou" a „nespravedlivou" na veškerou tvorbu hodnoty, jež neodpovídá tomuto „zákonu" — jako je rozdíl v hodnotách, který jako nadhodnota připadne kapitalistovi — a aby požadovali jeho zrušení. Tudíž nejdříve ignorují výjimky, aby mohli prohlásit svůj zákon hodnoty za univerzální. A poté, co domýšlivě vyhlásili tuto univerzálnost, obrátí svou pozornost k výjimkám, aby je ocejchovali jako urážku tohoto zákona. Tento způsob argumentace je stejný, jako bychom při pozorování světa dospěli k názoru, že je v něm plno hloupých lidí, a ignorujíce fakt, že je zde také mnoho moudrých lidí, bychom zformulovali „univerzálně platný zákon", že „všichni lidé jsou hloupí", a poté požadovali vyhlazení všech moudrých lidí na základě toho, že jejich existence je očividně „v rozporu s tímto zákonem"!

Kritizoval jsem pracovní teorii s veškerou přísností, kterou si tak naprosto chybná doktrína podle mého mínění zaslouží. Je možné, že proti mým námitkám bude také vznesena spousta výhrad. Ale alespoň jedna věc se mi zdá jistá: seriózní autoři hledající pravdu se v budoucnosti již nebudou moci spokojit s konstatováním pracovní teorie hodnoty, jako tomu bylo dosud.

V budoucnu každý, kdo si myslí, že se může držet této teorie, bude muset nejprve udělat to, co jeho předchůdci zanedbali, totiž přinést důkaz, který by mohl být brán vážně. Žádné citace autorit, žádné chrlení dogmatických frází, ale důkaz, který by seriózně a svědomitě mířil přímo k jádru věci. V takovém případě se nenajde nikdo svolnější a připravenější pokračovat v této diskusi než já.

 

Vraťme se však k Marxovi. Sdílel s Rodbertusem mylnou představu, že hodnota veškerého zboží spočívá v množství práce, takže později podlehl veškerým omylům, na které jsem poukazoval u Rodbertuse. Zakletý v bludném kruhu pracovní teorie Marx také nedokázal přijmout myšlenku, že by na hodnotu zboží měl nějaký vliv také čas. Při jedné příležitosti řekl přímo, že ve vztahu k hodnotě zboží nezáleží na tom, jestli část práce nutné k výrobě zboží byla vykonána v dřívějším čase.[12] Následkem toho samozřejmě nerozpoznal, že existuje ohromný rozdíl mezi tím, jestli pracovník obdrží konečnou hodnotu produktu hned na konci celého výrobního procesu nebo o několik měsíců nebo let dříve. Opakuje tak Rodbertusovu chybu, když ve jménu spravedlnosti požaduje ihned hodnotu produktu, jaká bude potom.

Další pozoruhodný bod se týká obchodního kapitálu, který Marx rozděluje na dva druhy. Kapitál, kterému ve své zvláštní terminologii říká variabilní, je využit na vyplácení mezd za práci, druhý druh kapitálu, kterému říká konstantní, je vydaný za výrobní prostředky. A Marx tvrdí, že na získanou nadhodnotu má vliv pouze množství variabilního kapitálu[13], zatímco množství konstantního kapitálu v tomto ohledu nemá vliv žádný.[14] Zde však Marx, stejně jako předtím Rodbertus, protiřečí faktům, protože faktická zkušenost naopak ukazuje, že množství nadhodnoty (zisku) je přímo úměrné množství celkového kapitálu — variabilního i konstantního — který byl vynaložen. Je zvláštní, že Marx sám si byl vědom rozporu ve své teorii[15] a sliboval, že se s ním vypořádá později.[16] Tento slib však nedodržel a samozřejmě ho dodržet ani nemohl.

Nakonec je Marxova teorie jako celek, podobně jako Rodbertusova, stejně neschopná dát alespoň přibližně uspokojivou odpověď na jeden z důležitých aspektů fenoménu úroku. V které hodině svého pracovního dne začne dělník vytvářet nadhodnotu, kterou získá víno řekněme mezi pátým a šestým rokem svého zrání ve sklepě? Nebo snad vážně není ničím jiným než o krádeží, nezaplacenou prácí, než vykořisťováním, pokud dělník, který zasadí žalud do země, nedostane za tento výkon ihned celých Ł 20 hodnoty, kterou bude mít vzrostlý dub za padesát let ode dneška?

Snad už ani není nutné pokračovat dále. Pokud je to, co tvrdím, pravda, pak je socialistická teorie vykořisťování v podobě předkládané jejími dvěma nejrespektovanějšími teoretiky nejen chybná, ale její teoretická hodnota je na jedné z nejnižších příček ze všech teorií úroku. Jakkoli závažné chyby jsme našli u zastánců jiných teorií, sotva někde jinde existuje takové množství nejhorších chyb pohromadě — svévole, nepodložené předpoklady, protiřečení si a slepota k faktům. Socialisté jsou schopní kritikové, ale mimořádně slabí teoretikové. Svět by k tomuto závěru dospěl již dávno, pokud by opačná strana měla k dispozici pero stejně břitké jako Lassalovo a stejně prudké jako Marxovo.

To, že přes tyto své vnitřní slabiny si teorie vykořisťování našla a stále nalézá tolik zastánců, je podle mého názoru dáno shodou dvou okolností. Předně posunuje tento spor do sféry, kde se apeluje častěji na cit než na rozum. To, čemu si přejeme věřit, tomu jsme připraveni věřit. Podmínky dělnických tříd jsou zajisté politováníhodné, každý filantrop si přeje jejich zlepšení. Množství zisků nepochybně pochází z nečistého pramene, každý filantrop si jistě přeje, aby takové prameny vyschly. Při úvahách o teorii, jejíž závěry tak silně podporují nároky chudých a potlačují nároky bohatých — teorie, která je částečně nebo zcela v souladu s přáním srdce — bude jistě mnoho lidí od počátku velmi nakloněno takové teorii a umlčí svůj kritický skepticismus, s nímž za jiných okolností předkládaná tvrzení zkoumá. Nemusím zřejmě příliš zdůrazňovat, jak teorie tohoto druhu přitahují masy, jejichž zájmem není vědecká kritika, ale které zkrátka následují svá vlastní přání. Věří v teorii vykořisťování, protože je jim sympatická, a pravděpodobně by jí věřily, i kdyby její teoretické argumenty byly mnohem horší, než jaké jsou.

Druhou okolností, která dopomohla k rozšíření této teorie, byla slabost jejích oponentů. Dokud byla vědecká opozice vedena lidmi přiklánějícími se hlavně k abstinenční teorii, teorii produktivity nebo pracovní teorii Bastiata, McCullocha, Roschera či Strasburgera, bojovalo se socialistům dobře. Z takto chybně zvolených pozic nebylo možno udeřit proti skutečným slabinám teorie vykořisťování, takže pro socialisty nebyl problém takové útoky odrážet a dokonce pronásledovat bojovníky do jejich vlastního tábora. To se socialistům poměrně dařilo. Pokud by socialističtí autoři měli mít nějaké místo v historii ekonomické vědy, pak je to pro jejich schopnosti kritizovat takové množství hluboce zakořeněných chybných doktrín. To je pravděpodobně jediná služba, kterou socialisté naší vědě prokázali. Aby omyl nahradili pravdou, však bylo mimo možnosti teoretiků vykořisťování — a to daleko více, než to bylo mimo možnosti jejich tolik zatracovaných protivníků.

 

---

Pozn:

1) Kterou Marx také někdy nazývá prostě „hodnotou" (Value).

2) Das Kapital, druhé vydání, str. 10, atd.

3) Das Kapital, druhé vydání, str. 205, atd.

4) Například, když v 5. kapitole 2. knihy říká o zemědělci: „Nejen jeho pracující služebníci, ale také jeho pracující dobytek jsou produktivně pracující." a dále, „V zemědělství příroda spolupracuje s člověkem a ačkoliv její práce nepřináší žádné náklady, její produkty mají hodnotu (value) stejnou jako produkty toho nejlépe placeného pracovníka." Viz také Knies, Der Kredit, část II, str. 62.

5) Viz také kapitola o Rodbertusovi a Knies, Der Kredit, část II, str. 60.

6) Bohatství národů, kniha I, kapitola V (str. 13 McCullochova vydání); Ricardo, Principles, kapitola I.

7) Adam Smith se přes tuto nesnáz přenáší takto: „Pokud nějaký druh práce vyžaduje neobvyklý stupeň obratnosti či důvtipu, úcta, které se těší člověk s těmito talenty, přirozeně dá jeho produktům vyšší hodnotu, než by odpovídalo pracovnímu času. Takové talenty se dají získat zřídka, ale v důsledku dlouhodobé píle a vyšší hodnoty produkce je často velmi rozumné vykompenzovat jim čas a práci, který museli vynaložit na jejich získání." (kniha I. kapitola. VI.)

 Nedostatečnost tohoto vysvětlení je zjevná. Za prvé je očividné, že vyšší hodnota produktu výjimečně nadaných jedinců spočívá v něčem docela jiném než v „úctě, které se těší". Kolik jen básníků a učenců nechává veřejnost třít bídu navzdory veliké úctě, kterou projevuje k jejich talentu, a kolik spekulantů vydělává stovky tisíc, ačkoliv k jejich „talentu" nemá veřejnost žádnou úctu! Pokud by však byla úcta k mimořádnému talentu základem hodnoty, pak by to pracovní zákon hodnoty nepotvrzovalo, nýbrž porušovalo. Pokud se Adam Smith opět snaží vysvětlit původ vyšší hodnoty obtížemi překonanými při osvojování si požadované obratnosti vložením slova „často", jak to dělá v druhé části předchozího odstavce, přiznává, že tohle neplatí ve všech případech. Rozpor tudíž zůstává.

8) Například na straně 57 (v českém vydání): „Konečně žádná věc nemůže být hodnotnou, není-li užitným předmětem. Je-li neužitečná, je neužitečná také práce v ní obsažená, nepovažuje se za práci (sic), a netvoří proto hodnotu." Knies již na tento logický omyl upozornil (Das Geld, Berlín, 1873, str. 123, atd.)

9) Das Kapital, druhé vydání, str. 17, atd.

10) Viz. také Knies, Das Geld, str. 121.

11) Viz. také Knies, Kredit, část II, str. 61.

12) Das Kapital, druhé vydání, str. 175 (str. 194 českého vydání: „Že pracovní doba nutná k výrobě tvůrčích prvků příze uplynula dříve, je v předminulém čase, kdežto práce vynaložená na závěrečný proces, na předení, je blíže přítomnému času, to je naprosto vedlejší.")

13) „Jsou-li dány míra nadhodnoty čili stupeň vykořisťování pracovní síly a hodnota pracovní síly čili velikost nutné pracovní doby, je samozřejmé, že čím větší je variabilní kapitál, tím větší je množství vyprodukované hodnoty a nadhodnoty... Množství hodnoty a nadhodnoty vyráběná různými kapitály jsou za dané hodnoty pracovní síly a při stejném stupni jejího vykořisťování přímo úměrná velikostem variabilních součástí těchto kapitálů, tzn. jejich součástí přeměněných v živou pracovní sílu." (str. 306 českého vydání atd.)

14) „Hodnota těchto dalších výrobních prostředků může stoupat, klesat nebo zůstávat nezměněná, ať je velká nebo malá, nemá žádný vliv na tvorbu nadhodnoty." (str. 306 českého vydání).

15) Das Kapital, druhé vydání, str. 204, 312.

16) Das Kapital, druhé vydání, str. 312, 542 na konci. (Na stranách 306 a 307 českého vydání: „Tento zákon je očividně v rozporu s veškerou zkušeností založenou na vnějším zdání. Každý ví, že majitel přádelny bavlny, který používá poměrně mnoho konstantního kapitálu a málo variabilního kapitálu, pokud jde o procentní složení celkového používaného kapitálu, nezískává proto menší zisk čili nadhodnotu než majitel pekárny, který uvádí do pohybu poměrně mnoho variabilního kapitálu a málo konstantního. K vyřešení tohoto zdánlivého rozporu je zapotřebí ještě mnoha mezičlánků, jako je v elementární algebře zapotřebí mnoha mezičlánků, abychom pochopili, že 0/0 může představovat skutečnou veličinu.")