Ještě jednou (a snad už naposled :-) o Marxově teorii

Poslal: Finist

 

Ještě jednou (a snad už naposled :-) o Marxově teorii

Pozorný čtenář (který sledoval poznámky pod čarou) si mohl všimnout, že Böhm-Bawerkova kritika teorie vykořisťování, která zde byla zveřejňována, byla sepsána ještě předtím, než vyšel třetí díl Kapitálu. Po jejím vydání v roce 1894 sepsal Böhm-Bawerk svoji poslední a nejucelenější kritiku, která vyšla pod názvem Karel Marx a závěr jeho systému. (http://hussonet.free.fr/bohm.pdf) V této knize se soustředil především na onen slavný rozpor mezi prvním a třetím dílem Kapitálu, ale také už odpovídá na první obhajoby tohoto rozporu, které se v té době začaly objevovat. Vzhledem k rozsahu této kritiky a také k riziku, že by se čtenář už nudil, jsem se rozhodl použít trochu odlehčenou formu. Takže zde naleznete úvod od Böhm-Bawerka a zbytek nechám na „rozkošně ironickém" (jak se vyjádřil Rothbard) Alexandru Grayovi.

 

 

Böhm-Bawerk

 

Karel Marx a závěr jeho systému

 

Jako autor měl Karel Marx pozoruhodné štěstí. Nelze říct, že by se jeho práce patřila mezi ty knihy, které se snadno čtou či chápou. Většina jiných knih by měla cestu k popularitě beznadějně zablokovanou, i kdyby obsahovaly menší zátěž složité dialektiky a nezáživných dedukcí. Přesto se Marx stal pro stále širší okruh čtenářů apoštolem, včetně těch, kteří se obtížné četbě obvykle vyhýbají. Navíc síla ani čistota jeho úvah nejsou takové, aby si vynucovaly jednoznačný souhlas. Naopak, mnoho mužů, kteří se řadí mezi ty nejučenější a nejctihodnější myslitele naší vědy, už od samého počátku poukazují na to, že Marxovo učení je od shora dolů zamořeno chybami, ať už logickými, či faktickými. Mohlo se tudíž snadno stát, že by Marxova práce nenalezla přízeň u nikoho — ani u laické veřejnosti, protože ta by nerozuměla jeho složité dialektice, a ani u odborníků, protože ti by jí a jejím chybám porozuměli zase až příliš dobře. Skutečnost je ovšem jiná.

Fakt, že Marxovo dílo za života svého autora představovalo pouhé torzo, se na jeho vlivu nepodepsal. Obvykle a právem býváme skeptičtí k takovým izolovaným prvním dílům popisujícím nový systém. Obecné principy mohou být představeny v krásném světle, ale zda skutečně mají takovou schopnost přesvědčit, jaká je jim připisována jejich autorem, se prokáže teprve tehdy, když jsou v procesu budování systému vystaveny veškerým detailním faktům. V dějinách se mnohokrát stalo, že za slibným a působivým prvním dílem druhý již nenásledoval, neboť další autorův výzkum ukázal, že nový princip v konfrontaci s konkrétními fakty neobstojí. Popularita Karla Marxe ovšem tímto kupodivu neutrpěla. Velká většina jeho následovníků načerpala z prvního dílu neochvějnou víru v další ještě nenapsané části.

Tato víra byla navíc v jednom případě vystavena velmi těžké zkoušce. Marx v prvním dílu tvrdil, že veškerá hodnota komodit je založena na práci do nich vtělené a že díky tomuto „zákonu hodnoty" se musí směňovat v poměru k množství této práce, již obsahují. Dále hlásal, že zisk či nadhodnota, která připadne kapitalistovi, je ovocem zneužívání dělníků, že množství nadhodnoty není v poměru k celkovému množství kapitálu, který kapitalista využívá, ale pouze k jeho „variabilní" části — to znamená k té části kapitálu, která je vyplácena ve mzdách — zatímco „konstantní kapitál", tedy kapitál vynaložený na nákup výrobních prostředků, žádnou nadhodnotu kapitalistovi nepřináší. V každodenním životě ovšem všichni vidí, že zisk z kapitálu bývá přímo úměrný jeho celkovému investovanému množství, a právě toto je jedním z hlavních důvodů, proč se komodity fakticky nesměňují v poměrech odpovídajících práci do nich vložené. Zde tedy byl rozpor mezi systémem a fakty, pro který se stěží mohlo najít uspokojivé vysvětlení. Tomuto očividnému rozporu neunikl ani sám Marx. S odkazem na něj napsal: „Tento zákon" (že nadhodnota je přímo úměrná pouze variabilní části kapitálu) „jasně protiřečí prima facie veškeré zkušenosti." Zároveň však prohlásil, že tento rozpor je pouze zdánlivý a řešení, které vyžaduje doplnění mnoha chybějících částí, bude uvedeno v dalších dílech jeho knihy. Odborní kritikové si troufli s jistotou předvídat, že Marx tomuto slibu nikdy nedostojí, protože jak se marně snažili dokázat, tento rozpor je neřešitelný. To ovšem na většinu Marxových následovníků neudělalo žádný dojem. Jeho prostý slib převážil veškeré logické výhrady.

Napětí ještě vzrostlo, když vyšlo najevo, že v druhém díle Marxovy práce, který vyšel již po mistrově smrti, není ani náznak směru, v němž by mohlo oznamované řešení spočívat (a které se podle celkového plánu mělo objevit ve třetím dílu). Avšak předmluva od Bedřicha Engelse obsahovala nejen ujištění, že řešení v  zanechaných Marxových rukopisech existuje, ale také otevřenou výzvu směřovanou hlavně k následovníkům Rodbertuse, že v období před vydáním třetího dílu by se měli sami pokusit vyřešit problém, „jak může a musí dojít ke stejné průměrné míře zisku bez rozporu se zákonem hodnoty".

Považuji za jednu z nejpozoruhodnějších poct, které mohly být vzdány Marxovi jakožto mysliteli, že tuto výzvu přijalo mnoho lidí z kruhů daleko širších, než kam byla původně směřována. Nejen následovníci Rodbertuse, ale i lidé z vlastního Marxova tábora, a dokonce i ekonomové, kteří se nepřiklánějí k žádné ze socialistických škol a které by Marx pravděpodobně nazval „vulgárními ekonomy", mezi sebou začali soutěžit při pokusu proniknout do pravděpodobného vzorce Marxových úvah, který byl stále zahalen tajemstvím. Tak vznikla mezi roky 1885, kdy vyšel druhý díl Kapitálu, a 1894, kdy se objevil díl třetí, pravidelná dotovaná soutěž esejů na téma „průměrná míra zisku a její vztah k zákonu hodnoty". Podle názoru Bedřicha Engelse, vyjádřeného v kritice těchto esejů v předmluvě k třetímu dílu, nikdo ze zúčastněných v této soutěži neuspěl.

Nyní ovšem, když se objevil tak dlouho odkládaný závěr Marxova systému, jsme dospěli k bodu, kdy je možno pronést definitivní soud. O pouhém slibu si mohl člověk myslet, co chtěl. Sliby na jedné a argumenty na druhé straně jsou v tomto ohledu nesouměřitelné. Dokonce ani úspěšné vyvracení pokusů o řešení, se kterými přicházeli jiní, ačkoliv tyto pokusy se držely ducha Marxovy teorie, nemuselo být Marxovými obdivovateli bráno v potaz, protože se vždy mohli odvolat na slíbený budoucí originál. Nyní se tedy tento originál dostal na světlo, takže po třicetiletém zápasu je konečně alespoň možné mít jasně definované bitevní pole, na němž obě strany mohou zaujmout své pozice, aby bojovaly za svou věc, místo aby se jedna strana spokojila s nadějí na budoucí zjevení a druhá musela vyvracet jednu neautentickou interpretaci za druhou.

Vyřešil tedy Marx svůj problém? Zůstal jeho systém vnitřně konzistentní a je v souladu s fakty, či nikoliv? Na tuto otázku budeme hledat odpověď na následujících stránkách.

 

 

Alexander Gray

 

Socialistická tradice (napsáno r. 1944, vydáno r. 1946)

 

Vědecký socialismus

 

Další „inherentní kontradikce" se ukázala být pro soudržnost marxistického systému ještě fatálnější a dala vzniknout bohaté literatuře věnované nekonzistenci mezi prvním a třetím dílem Kapitálu. Obtíž vznikla kvůli Marxovu tvrzení, které odráží jeho propagandistické tendence, že veškerá nadhodnota vzniká pouze z práce, v kombinaci s jiným zdůrazňovaným faktem, že „organické složení kapitálu" (poměr konstantního a variabilního kapitálu) se v jednotlivých průmyslových odvětvích zásadně liší. Z těchto dvou tvrzení by mělo vyplývat, že v průmyslovém odvětví s větším procentem variabilního kapitálu vzniká vyšší míra zisku než v tom odvětví, kde má lidská práce méně důležité místo. Očividně tomu tak není. Kapitalisté mají víceméně stejnou míru zisku ve všech odvětvích, neočekávají a určitě ani nedosahují abnormálně vysokého zisku v těch odvětvích, kde mohou vykořisťovat více pracujících, ani abnormálně nízkého zisku tam, kde většinu práce vykonávají stroje. Tato obtíž je velmi poctivě zmíněna v prvním díle Kapitálu, ale její řešení (ačkoliv je předmětem korespondence mezi Marxem a Engelsem) bylo představeno veřejnosti o dvacet sedm let později, teprve s vydáním třetího dílu. Toto vysvětlení může zvídavý čtenář nalézt v deváté kapitole třetího dílu Kapitálu, ale pochopení toho, co tato kapitola obsahuje, závisí na vnitřním „osvícení". Obdivuhodně jasné je shrnutí této kapitoly od pana Postgatea: „Celková nadhodnota," jak říká, „je rovnoměrně rozdělena mezi celou kapitalistickou třídu velmi komplikovaným a ezoterickým procesem, který zde není vysvětlen,"[1] — a ani nikde jinde, mohl by klidně dodat. Bylo by dobře, kdyby příklad pana Postgatea následovali i ostatní Marxovi komentátoři.

Jedním z faktů, který logicky vyplývá z Marxova tragického pokusu uvést do souladu stejnou míru zisku s jeho původní pracovní teorií hodnoty, je ten, že nyní prohlašuje, že komodity se směňují při poměrech daných jejich „výrobními náklady", které se rovnají nákladům (tj. součtu všech faktorů vstupujících do výroby, nejen pracovním nákladům, ale i nákladům na suroviny, včetně započtení časové diference atd.) plus průměrnému zisku — a nikoliv při poměrech daných jejich „hodnotou (společensky nutnou pracovní dobou atd.)". A zde si čtenář, pokud tak již neučinil dříve, může položit otázku, co to vlastně je ta věc, kterou Marx nazývá „hodnotou". Jelikož ani jednoho čtenáře z tisíce, kdyby přišel ke Kapitálu s panenskou myslí a zvídavým duchem, by nenapadlo, že se v prvním dílu Marx snaží o něco jiného než vysvětlit hodnotu, jež by mu řekla, v jakém poměru se jednotlivé komodity směňují mezi sebou, a dále že zákon hodnoty, ke kterému dospěl, má vysvětlit ceny, jaké na trhu skutečně existují. Ve třetím dílu ovšem velmi jasně říká, že cena není totéž co směnná hodnota a že komodity se mezi sebou nikdy (nebo téměř nikdy) nesměňují za svoje hodnoty, ale za ceny, které jsou trvale nad nebo pod jejich hodnotou. Jaký div, že vydání třetího dílu vyvolalo u mnoha marxistů velký myšlenkový zmatek.

Vyznat se v tomto zmatku je dnes už téměř nemožné. Pracovní teorie hodnoty je ovšem jádrem marxismu, pokud tento systém o sobě prohlašuje, že je rein wissenschaftlich, takže několik obecných poznámek snad nemůže být na škodu. V první řadě se dnes všeobecně má za to, že Marxova teorie hodnoty je tou částí jeho systému, která zastarala nejvíce. Jelikož se o problému hodnoty diskutuje již dva tisíce let, tak je docela pravděpodobné, že lidstvo bude v této diskusi pokračovat, dokud si zachová schopnost rozumu a řeči. Nicméně snad již může být s určitou jistotou řečeno, že ten druh teorie hodnoty, který Marx převzal od Ricarda, je navždy mrtvý a bez naděje na vzkříšení. Rakušané nás naučili, že hodnotu nelze vysvětlit jako součet minulých nákladů, hodnota se dívá do budoucnosti a k budoucím využitím. Bezpochyby rakouské myšlení je dnes také na ústupu a příští generace si bude pravděpodobně pohrávat se „škálami preferencí" a „indeferenčními křivkami". Avšak již nic nemůže oživit ten způsob myšlení, ve kterém měla svoje kořeny marxistická teorie hodnoty. Bylo vskutku Marxovou smůlou, že pro svůj účel přijal teorii, které v té době již zvonil umíráček.

Další věcí, která musí působit čtenářům Marxových prací a ortodoxní marxistické literatury nemalé problémy, je to, jak často jsou běžná slova užívána s jiným významem nebo konotací a je zcela ponecháno na čtenáři, aby tento rozdíl odhalil. Pro Marxe nemá individuální dělník a individuální zaměstnavatel žádný význam. Existují pouze natolik, nakolik jsou reprezentanty třídy, do které patří. Argumentuje v tomto rámci abstraktního dělníka a abstraktního zaměstnavatele, z nichž oba jsou tak anemičtí jako viktoriánský duch homo economicus. Nikde se neobjevuje ani náznak toho, že práce i řízení jsou lidské činnosti, že podnikání může být nejistou záležitostí, v níž lze peníze ztratit stejně jako získat. V Marxově světě vše, co zaměstnavatel potřebuje udělat k tomu, aby vydělal peníze, je zaměstnat dělníky, které může vykořistit, a pokud zdvojnásobí počet svých dělníků, zdvojnásobí si tím automaticky i nadhodnotu. V Marxově světě jsou všichni dělníci stejní a zaměnitelní. Někdy lze zásadní ideje myšlenkové školy nejlépe poznat, když jsou vysvětlovány ortodoxními a nenadanými žáky, jelikož ti se z důvodu své nižší inteligence méně hlídají. Kautský tak vyjádřil názor, že pět libovolných dospělých dělníků udělá za stejnou dobu přesně totéž množství práce jako jiných libovolných pět dělníků.[2] Tento argument se samozřejmě nevztahuje jen na dělníky. A stejně jako zaměstnavatelé automaticky získávají nadhodnotu úměrnou počtu svých zaměstnanců, tak také dělníci, nerozlišitelní jako ovce ve stádu, se automaticky vzdávají nadhodnoty a nechávají se vykořisťovat. Neexistují zde žádné schopnosti, žádné řízení, vyjednávání, vedení, kompetence, nekompetence, zkrátka cokoliv.

Největší a nejnásilnější posunutí běžně užívaného termínu se samozřejmě týká „kapitálu" samotného, klíčového slova v diskusi. V celé marxistické literatuře toto slovo nabývá smyslu, který je okolnímu světu cizí. Pro Marxe není kapitalistou každý, kdo vlastní bohatství, a kapitalistou nemusí být ani ten, kdo vlastní výrobní prostředky. Kapitalista je někdo, kdo je osobně nečinný a žije výhradně z nadhodnoty vykořistěné od dělníků, které zaměstnává. Pokud bychom si představili, že by někdo vynalezl stroj schopný vykonat veškerou práci Lancashiru a pak by ho dokázal postavit a ovládat sám, skoupil všechnu bavlnu světa a držel celé lidstvo jako rukojmí, tak by očividně opustil marxistický soud s čistýma rukama, jelikož nikoho o žádnou nadhodnotu nepřipravil. Počátkem zla je teprve pracovní smlouva. K tomu by se dal uvést příklad ze samotného Marxe, ale opět bude názornější sáhnout do širokého proudu marxistické tradice. Takže věrný Kautský, ještě předtím, než se stal renegátem Kautským, definuje kapitál jako „hodnotu, z níž roste nadhodnota".[3] Ještě názornější je pasáž pocházející z téhož zdroje:

 

„Zaměstnavatel se stává kapitalistou teprve tehdy, kdy mu množství nadhodnoty vytvořené jeho zaměstnanci zajišťuje komfortní příjem a růst bohatství, aniž by on sám musel přiložit ruku k dílu."

 

Pan Emile Burns vyjadřuje tentýž názor, když poznamenává:

 

„Vlastnictví (v jakékoliv fyzické formě) se stává v ekonomickém smyslu kapitálem teprve tehdy, když je použito k produkci nadhodnoty, tedy když je použito k zaměstnání dělníků, kteří samozřejmě při produkci věcí produkují také nadhodnotu."[4]

 

Implikace jsou zde docela podivné: pokud je získávání nadhodnoty druhem krádeže, tak trestnou se stává teprve tehdy, když je jí vzato tolik, aby lupič mohl odejít na odpočinek; pokud ale musí na své dělnické ovečky dohlížet a dělat tedy nějakou práci, tak unikne prokletí díky šťastnému odpustku de minimis. Prozatím ovšem postačí poukázat na fakt, že v marxistické tradici kapitál není kapitálem, dokud neumožňuje svému vlastníkovi žít v nečinnosti a pouze z nadhodnoty.[5]

A ještě poslední poznámka k marxistickému světu, kterému vládne Marxův zákon hodnoty. Je to svět, v němž se všichni pracující zabývají výrobou „komodit" — „prodejných komodit", abychom použili frázi, kterou nabízí Adam Smith jako test „produktivní práce". Dnes už jsme velmi vzdáleni od světa, v němž by veškerá práce byla vtělena do „prodejných komodit", a ve stále větší míře jsou to „služby", čím se dnes práce zabývá. To je vskutku známka vyspělé společnosti. Pan Colin Clark nás seznámil se stále rostoucí důležitostí terciárního sektoru oproti primárnímu a sekundárnímu. Očividně armády administrativních pracovníků (všech druhů), pracovníků v reklamním nebo zábavním průmyslu atd. nějak nepasují do Marxova světa, kde je veškerým obsahem ekonomického života produkce komodit. Bylo by dost obtížné například pro odbory hudebníků, učitelů, lékařů, herců nebo administrativních pracovníků vyjádřit svoje stížnosti a svoje nároky v rámci marxistické ideologie.

Krátce řečeno, marxistický svět je zcela abstraktní, umělou a nereálnou konstrukcí, naprosto odlišný od toho, v němž probíhají naše ekonomické aktivity. Bezpochyby je ve všech vědách obvyklé nejprve vyjít ze zjednodušených předpokladů a původních hypotéz a pak se postupně přibližovat k realitě. Ovšem námitkou proti Marxovi není to, že vychází z předpokladů vzdálených od reality, ale že na to nikde v průběhu svého díla neupozorňuje. Od začátku píše, jako by psal o realitě, a nikde svoje čtenáře nevaruje, že zde a zde se v zájmu lepšího pochopení argumentů dopouští zjednodušení a abstrakce. Čtenář pak nikdy neví, jestli se právě zabývá abstrakcí nebo realitou; a je docela jasné, že to neví ani Marx, nebo se o to nikterak nezajímá. Vskutku světu trvalo celé dvě generace, než zjistil, že zde pravděpodobně leží největší překážka pro pochopení Marxe.

Je stále jasnější, že reálným předmětem diskusí je nikoliv to, zda Marx uspěl ve své obžalobě kapitalismu, nýbrž jak vlastně ta jeho obžaloba zněla. Nepříliš uspokojivá odpověď na takovou kritiku Marxe, jakou je například klasický výklad od Böhm-Bawerka nebo v současnosti od pana H. W. B. Josepha totiž zní, že ačkoliv kritici velmi úspěšně zaměřili svoji artilérii proti něčemu, co Marx (celkem očividně) řekl, tak ve skutečnosti (ať už to řekl či nikoliv) měl Marx na mysli něco zcela jiného. Tato odpověď na kritiku z marxistické strany se už stala velmi zažitou. Takže například Dr. Lindsay — a v tomto ohledu není zdaleka jediný — připouští, že „každý, kdo si přečte a pochopí tuto kritiku, je nucen uznat, že na ni neexistuje odpověď, za předpokladu, že korektně popisuje otázky, na něž se Marx snažil odpovědět, i Marxovy odpovědi".[8] Místo toho, abych opakoval tuto „chybně směřovanou" kritiku, bude snad lépe poslechnout si několik z těch inteligentnějších obdivovatelů Marxe a zjistit, pokud to bude možné, jak si ho vykládají. Konkrétně tedy jak si vysvětlují „zdánlivý rozpor" (abych užil diplomatického slovníku) mezi prvním a třetím dílem Kapitálu; co si myslí o Marxově pracovní teorii hodnoty, a ještě konkrétněji, co si myslí, že vlastně Marxův termín „hodnota" znamená.

Jako prvního si vezměme Croceho. Ten poukazuje na to, že vůbec není snadné porozumět přesné podstatě výzkumu, který Marx provádí. A dodává (což není překvapivé), „zdá se, že autor sám si není vždy vědom zvláštního charakteru svého výzkumu".[9] Kapitál je prý abstraktním výzkumným dílem zabývajícím se „formální a ideální společností, vydedukovanou z jistých hypotéz, které samozřejmě neodpovídají skutečným faktům v průběhu dějin".[10] Stěží by šlo napsat jasněji, že Kapitál má asi takovou souvislost se skutečností, jakou by měla aplikace Paretova optima na království nebeské. Co se týče Marxovy teorie hodnoty, tak si Croce klade otázku: „Za jakých podmínek a po splnění jakých předpokladů je Marxova teorie myslitelná?" Byl to Croce, kdo zdůraznil to poslední slovo.

Loria je zřejmě výjimečně seriózním kritikem, ale je to také spisovatel, který zprvu předčil všechny ostatní v extravaganci svých chvalozpěvů na Kapitál, takže bychom ho měli vyslechnout. Pro něj byl první díl Kapitálu „mistrovským kouskem, který je jako celek nesrovnatelně úžasný" — a vychválil ho ještě mnohem výše. A přesto právě pro Loriu představoval třetí díl „smrtelný úder celému systému" a podle něj právě toto vědomí zabránilo Marxovi v dokončení Kapitálu za jeho života: „Můžeme se divit, že se jeho ruka chvěla a jeho duch váhal před tímto neodvratným aktem destrukce?"[11] Toto je možná příliš melodramatické. To, že Marx nedokončil Kapitál, je jistě součástí problému, ale pravděpodobnějším vysvětlením mohl být jeho zdravotní stav. Dále Loria prohlásil, že se cítí nucen k „tvrdému, ale spravedlivému úsudku", že Marx „místo slibovaného řešení přinesl pouze mystifikaci". Vidí ve vydání třetího dílu „naprostý teoretický bankrot" a „vědeckou sebevraždu, ... nejexplicitnější kapitulaci vlastního učení" (I'abdicazione piu esplicita alla dottrina stessa) a „naprostý a kompletní příklon k nejortodoxnější doktríně nenáviděných vulgárních ekonomů". Dospěl tedy k názoru, že Marxova „fundamentální ekonomická teorie je v zásadě zkažená a on sám je odpovědný za její redukci na beznadějnou absurditu".[12]

Obdobné pocity jako Loria vyjádřil po přečtení třetího dílu profesor Sombart (podle Engelse jediný z německých profesorů, který dokázal Marxovi plně porozumět). „Vrtění hlavou," jak říká, „nejlépe odpovídá pravděpodobnému účinku, jaký bude mít na většinu čtenářů četba třetího dílu. Většina z nich nebude považovat ‚řešení‘ hádanky průměrné míry zisku za skutečné řešení; budou si myslet, že uzel byl rozetnut a nikoliv rozvázán. Když se náhle z hlubin vynoří ‚docela obyčejná‘ teorie výrobních nákladů, znamená to, že oslavovaná doktrína pracovní hodnoty byla pohřbena. Když máme nakonec vysvětlit zisky pomocí nákladů na výrobu, k čemu potom celý těžkopádný aparát teorií hodnoty a nadhodnoty?"[13] Sombart sám byl rovněž prvním, kdo se pokusil zachránit Marxe tou interpretací, že jeho „zákon hodnoty" není zákonem cen, které reálně existují na trhu, ale „čistě teoretickou konstrukcí". Na jeho apologii velmi zručně odpověděl již Böhm-Bawerk ve svém klasickém výkladu, proto by bylo zbytečné to zde opakovat.

Roztáhněme teď síť poněkud šířeji. Profesor Wilbrandt nám ve svém velice citlivém zhodnocení Karla Marxe nabízí dva svoje postřehy, které mohou být vodítkem k tomu, co se Marxovi obdivovatelé domnívají, že si Marx ve skutečnosti myslel. Prvním postřehem je poměrně naivní přiznání, že první díl Kapitálu (1867) musel zůstat nepochopen až do doby, než se objevil díl třetí.[14] V průběhu těchto sedmadvaceti let ovšem sám autor zemřel a mnoho lidí přisuzuje velký podíl zodpovědnosti za konečné vyznění třetího dílu Engelsovi, takže zůstává otázkou, jestli měl samotný Marx příležitost k pochopení svého prvního dílu — což je víceméně totéž, co říká i Croce. Ve skutečnosti to ale nebylo tak, že by třetí díl umožnil pochopení dílu prvního. Pravdou je, že vydání třetího dílu si vynutilo rychlou revizi ortodoxní interpretace prvního dílu, pokud mělo být zachováno zdání konzistence celého systému.

Další podnětný postřeh, který nám poskytl profesor Wilbrandt, je na první pohled dost překvapivý. V protikladu k názoru, že to, co Kapitál představuje, je analýza abstraktního kapitalismu (nikoliv kapitalismu v nějakém konkrétním státě a konkrétní době, ale čistého ideálního kapitalismu), Wilbrand by chtěl, abychom uvěřili, že Marx měl v prvním díle na mysli podmínky v předkapitalistické středověké společnosti; a v tomto pak nachází pro Marxe ospravedlnění.[15] To není zrovna obvyklý výklad, ale je to v souladu s opačnou koncepcí, která vyjasňuje, že ať už Marx mluví o čemkoliv, jistě nemluví o světě takovém, jak ho známe tady a teď.

Bez průvodců nezůstaneme ani v naší vlastní zemi [Velké Británii]. Je celkem pravděpodobné, že Dr. Lindsay na naše téma vrhnul stejně tolik tmy jako světla. Od Croceho převzal názor, že kapitalismus, který Marx analyzoval, neexistuje, jelikož žádná společnost není zcela kapitalistická. Nastiňuje možné úhly pohledu a dodává: „Jestliže toto je skutečnou podstatou Marxovy doktríny..." ale nějak v jeho hlase chybí jistota, že tomu tak skutečně je.[16] Zjišťuje, že pokud má Marx uniknout obvinění, že byl neschopný břídil, tak se musí připustit, že používá termín hodnota ve dvou významech, „poprvé ve smyslu cena a podruhé v charakteristickém vlastním smyslu".[17] Stále však tápeme v temnotě, jaký je onen charakteristicky vlastní smysl Marxovy hodnoty, která září ze třetího dílu, aby osvětlila temná místa v dílu prvním — hodnoty, kterou Loria popsal jako „fantastickou či transcendentní hodnotu, která nemá, a ani nemůže mít žádný vztah ke skutečnosti".[18] Dr. Lindsay si uvědomil, že je zapotřebí alespoň nějaké definice neurčitého termínu „hodnota", a navrhuje, že „vnitřní směnnou hodnotou má Marx na mysli tu hodnotu, kterou by komodity měly v řádně organizované společnosti, kde práce plní svou patřičnou úlohu".[19] Mimo legitimních pochybností, zda by se takový výklad dal doložit něčím, co Marx napsal, pozorujeme, že je velmi správně ponecháno naší úvaze, co je to řádně organizovaná společnost a kdy práce plní svou patřičnou úlohu.

Panu Coleovi vděčíme za knihu s velmi sebevědomým názvem: Co měl Marx ve skutečnosti na mysli [What Marx Really Meant]. Na naši otázku odpovídá — a pravdivě, co se třetího dílu týče — že marxistická teorie směnné hodnoty je unikátní tím, že není teorií ceny. „Vskutku," jak dodává, „je velice pochybné, jestli Marxova směnná hodnota má vůbec nějakou souvislost s cenou."[20] Tedy v Marxových spisech „hodnota" znamená množství práce, které je do nějaké věci vtělené, a to je něco docela rozdílného od ceny, která skutečně na trhu existuje nebo má tendenci existovat.[21] Identita hodnoty a vtělené práce je však něco, o čem si Marx dozajista myslel, že to dokázal (a tedy je to něco vyžadující důkazu) na prvních stranách Kapitálu. Je pravda, že i Croce říká, že Marx předpokládal ekvivalenci hodnoty a práce. Pokud je identita práce a hodnoty záležitostí definice a předpokladu, tak alespoň víme, jaký smysl přikládal Marx slovu „hodnota"; v tom případě je však onen předstíraný důkaz v první kapitole prvního dílu pouze vlčí mlhou, jelikož člověk přece definice nedokazuje. A také v tom případě bych měl obavu, že pokud celý Kapitál spočívá na nějaké arbitrární definici, která implikuje závěr, jehož má být dosaženo, tak je příkladem pohybu v kruhu ještě trapnějším, než ti nejkritičtější kritici Marxe vůbec doufali. Pokud je na druhé straně identita práce a hodnoty záležitostí důkazu a nikoliv definice, pak stále marně pátráme po významu, který Marx termínu „hodnota" přisuzoval.

Vysvětlení, ke němuž nás pan Cole vede, zní, že „marxistická teorie hodnoty není teorií cen, nýbrž teorií společenské distribuce výrobních zdrojů".[22] Pokud musíme z Marxe vyčíst něco, co v něm moc patrné není, pokud (jak to udělal Croce) má být náš přístup determinován otázkou, za jakých podmínek a předpokladů je Marxova teorie „myslitelná", pak to může být stejně dobré vysvětlení jako kterékoliv jiné a je asi lepší než většina ostatních. Problém, který pan Cole docela přirozeně a pochopitelně pociťuje, je ten, že na stovkách a tisících stran, které Marx popsal, neříká téměř nic, co by tuto verzi podpořilo. „Proč," ptá se pan Cole, „Marx v prvním dílu Das Kapital tak často mluví, jako by se komodity prodávaly za svoje hodnoty, když je to naprosto nekonzistentní se všemi důkazy, a později ve své knize zcela jasně řekne, že se za svoje hodnoty neprodávají?"[23] Můžeme se domnívat, že existuje lepší odpověď, než pan Cole naznačuje. Jestliže v celém prvním dílu Marx říká, že se komodity prodávají za svoje hodnoty, tak prostý člověk nabývá dojmu, že je to tím, že si to Marx skutečně myslel. Marx totiž přímo zločinně opomenul definovat termíny, které používá, a přirozeným následkem takové neopatrnosti je to, že se slova promíchávají v hlavě, každé může mít půl tuctu potenciálních významů a výsledkem pak je totální zmatek. S náznakem pohrdání mluví Croce o Marxovi, který „zanedbal veškerá předběžná a přesná vysvětlení používaných termínů, která by mu jeho úkol usnadnila".[24] Ve spojení s otázkou pana Colea je příznačné, že Engels, jakožto oficiální interpret, se také vyjádřil v tom smyslu, jako by úvodní kapitoly Kapitálu byly klíčem k pochopení cen na Bond Street. Anti-Dühring je z větší části naprosto hrozná kniha — vhodná jenom k tomu, aby byla jednou z šesti knih, které by měl dostat Adolf Hitler na opuštěném ostrově — přesto je používána jako oficiální souhrn marxismu tak, jak byl tehdy chápán. A je poučné se podívat, co říká Engels, když mluví o „zákonu hodnoty v moderních buržoazních ekonomikách, kde je hodnota komodity mírou společensky nezbytné práce do ní vtělené".[25]

Podrobněji mluví Sorel o Marxovi a podstatě marxismu v následující kapitole; k tématu, které máme před sebou, bychom mu však mohli povolit toto předčasné vystoupení. Sorel je celkem očividně „jelen" ze všech těch obtíží, kterým musí čelit inteligentní marxista. Když Marx docela jasně nemohl mít na mysli to, co řekl, proč probůh tak zcela selhal v tom, vyjádřit, co měl na mysli? Poté, co zredukoval Marxovo dílo na „mytické obrazy" v soreliánském smyslu, odpověděl na námitku, že Marx sám očividně nehodlal být tvůrcem mýtů, nádhernou a geniální frází: „C'est qu'il était fort passionné et que, maintes fois, la passion l'a empęché de reconnaître des réalités trčs claires."[26] [Protože byl velmi vášnivý a vášeň brání jasnému poznání reality.]

Dalším svědkům musí být na jejich svědectví vymezeno ještě méně času. Je zde pan Beer, který v Marxově díle vidí pouze politické a sociální slogany spíše než ekonomické pravdy.[27] S otázkou, co měl Marx ve skutečnosti na mysli, se vypořádává až příliš zbrkle. Marx zkrátka poskytl slogany a soreliánské mýty; a když přijde na slogany a mýty, tak otázka jejich pravdivosti nějak zaniká na pozadí. Vlastně vůbec nezáleží na tom, co měl Marx na mysli, nebo jestli měl vůbec něco na mysli. Dal nám půltucet výborných bojových pokřiků. Poněkud „oduševněleji", ale v zásadě se stejnou logikou nám paní Joan Robinsonová připomíná Voltairův postřeh, že je možné zabít stádo ovcí zaříkáváním, pokud se jim současně podá dost arzeniku. Ovcemi zde mají být současní obhájci kapitalismu. Ostatním „Marxův pronikavý vhled a hořká nenávist k útlaku poskytla arzenik, zatímco pracovní teorie hodnoty poskytla zaříkávání k odvedení pozornosti".[28]

Tato antologie, získaná od Marxových přátel a obdivovatelů, se již pomalu stává nudnou. Ale houf svědků nám může poskytnout cennou lekci, kterou bychom jinak tak snadno nedostali. Vidět Böhm-Bawerka nebo pana H. W. B. Josepha cupovat Marxe na kousíčky je pouze přízemním potěšením, jelikož jsou to přízemní spisovatelé, kteří chápou jenom obvyklý význam slov a nedokázali přijít na to, že to, co měl Marx ve skutečnosti na mysli, nemusí nezbytně mít nějakou logickou souvislost s tím, co kdy nepopiratelně řekl nebo napsal. Vidět ovšem Marxe obklopeného jeho přáteli a učedníky je potěšení naprosto jiného řádu. Je totiž zcela jasné, že žádný z nich nemá nejmenší tušení, co měl Marx doopravdy na mysli, a dokonce mají i vážné pochybnosti, o čem to vlastně mluví; můžeme mít dokonce za to, že ani Marx sám pořádně nechápal, co dělá. Konkrétně dnes neexistuje nikdo, kdo by nám mohl s jistotou vysvětlit, co měl Marx na mysli, když mluvil o „hodnotě". Kapitál je krátce řečeno třísvazkové pojednání o teorii hodnoty a jejích různých aplikacích. A přesto v něm Marx pojem „hodnota" nedokázal přesně definovat, aby si ho každý, kdo sleduje jeho předlouhý svitek od roku 1867 do roku 1894, nemohl vyložit po svém. Víte někdo, kam se to slovo má aplikovat? Snad na svět, v němž Marx žil? Nebo na abstraktní „čistě kapitalistický" svět, který existoval v jeho představách a nikde jinde? Nebo (jakkoliv se ten nápad může zdát divný) měl Marx (pravděpodobně nevědomky) na mysli podmínky ve středověku? Kdo ví. Zajímáte se o Wissenschaft, slogany, mýty nebo zaříkávání? Marx, jak se říká, byl prorokem — byť prorokem, jehož ambice ležely v jiném směru — a možná je toto k němu ten nejlepší přístup. Člověk se nesnaží aplikovat na Jeremiáše nebo Ezechiela obvyklou logiku, které jsou podřízeni všichni lidé nenadaní božským vnuknutím. Možná, že omyl, kterého se dopustili svět a všichni Marxovi kritikové, spočívá právě v tom, že nepovažují Marxe za proroka — člověka nad veškerou logikou mumlajícího kryptická a nepochopitelná slova, která si každý může interpretovat, jak se mu zamane.[29]

 

---

 

Pozn.:

1) R. W. Postgate: Karl Marx, str. 78.

2) Kautský: Economic Doctrines of Karl Marx, str. 125.

3) Kautský: Economic Doctrines of Karl Marx, str. 54.

4) Kautský: Economic Doctrines of Karl Marx, str. 124.

5) Emile Burns: What is Marxism?, str. 21.

6) Emile Burns: What is Marxism?, str. 62.

7) V této marxistické tradici by byla ona příslovečná vdova s příjmem 150 liber
ročně odvozeným z dividend průmyslových akcií daleko typičtějším příkladem
upířího kapitalisty než Lord Nuffield nebo Lord Melchett.

8) Lindsay: Karl Marx's Capital, str. 55.

9) Croce: Historical Materialism and the Economics of Karl Marx, str. 48.

10) Croce: Historical Materialism and the Economics of Karl Marx, str. 50.

11) Loria: Karl Marx, str. 78.

12) Loria: Karl Marx, str. 83-84.

13) Sombart: Zur Kritik des Ökonomischen Systems von Karl Marx, díl. VII., část 4., str. 571.

14) Wilbrandt: Karl Marx, str. 96.

15) Wilbrandt: Karl Marx, str. 100, 106.

16) Úvod ke Crocemu: Historical Materialism and the Economics of Karl Marx, str. xx.

17) Úvod ke Crocemu: Historical Materialism and the Economics of Karl Marx, str.
xviii.

18) Loria: Karl Marx, str. 77.

19) Lindsay: Karl Marx's Capital, str. 71.

20) Cole: What Marx Really Meant, str. 207.

21) Cole: What Marx Really Meant, str. 211.

22) Cole: What Marx Really Meant, str. 221.

23) Cole: What Marx Really Meant, str. 228.

24) Croce: Historical Materialism and the Economics of Karl Marx, str. 49.

25) Engels: Anti-Dühring, str. 119.

26) Sorel: La Décomposition du Marxisme, str. 58-59.

27) Beer: The Life and Teaching of Karl Marx, str. 129.

28) Joan Robinson: An Essay on Marxian Economics, str. 27.

29) Člověk se obvykle v těchto záležitostech neobrací k románům. Nicméně vypravěč v románu od Vicky Baumové Marion Lebt očividně mluví z vlastní zkušenosti:

„Spisy Karla Marxe mi byly předány jako Bible, abych se z nich naučil základy socialismu. Stejně jako Písmo byly na několika místech hluboce pohlcující a zbytek byl absolutně nudný. Stejně jako Písmo obsahovaly mnoho zamýšlených i nezamýšlených nejasností. Stejně jako Písmo si na některých místech protiřečily a bylo beznadějné chtít se pročíst skrz to celé."(str. 135).

 

poslal sumavak, 26.10.2009, 9:15:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---